Islandská kinematografie na svoji velikost stále překvapuje kvalitními a osobitými snímky, které se jeví nám středoevropanům až exoticky díky nestereotypnímu vytěžování zádumčivé severské atmosféry odlehlé země. Díla, která jsou často ozdobou festivalů, s lehkostí zachycují svébytnost tamních podmínek, v níž si lidé stále zachovávají podvědomé pouto s nespoutanou přírodou a jako daň za život v této výspě světa se musí sžít s různými formami deprese, kterou se rovněž nezdráhají umělecky vytěžit a nevybíravě je přenést i na své diváky.
Nyní to vypadá, že se k slovutným tvůrcům jako je Baltasar Kormákur či na Oscara nominovaný Fridrik Thor Fridriksson přidá další jméno hodné k zapamatování – Rúnar Rúnarsson. I když zatím lze tuto předpověď argumentovat pouze na základě jeho význačného úspěchu, dosaženého na poli krátkometrážní tvorby, kterou nyní opouští svým celovečerním debutem. Jedná se o nominaci na Oscara za snímek The Last Farm (2004), vyprávějící příběh starého muže, který se chystá odejít s manželkou do domova důchodců a tím opustit svoji letitou farmu. Čekají na brzký příjezd dcery a mezitím dělají poslední nutné práce, které souvisí s tajemstvím, jež statek ukrývá. Snímek zaujal hlavně vybroušenou kamerou, zachycující s minimem dialogů rurální poklid v bohem zapomenuté krajině, jenž je však v ostrém kontrastu s poměrně děsivým pohledem na stáří, čímž se prostými prostředky vytváří skryté napětí, jež akademii určitě oslovilo.
Tímto křehkým podpovrchovým „vřením“ se vyznačuje i další krátké dílko nadějného talentu – snímek Smáfuglar (2008), v němž dva ptáci za vlahé noci pozorují skupinku dospívající mládeže na její krátké cestě z nevinnosti do dospělosti, která je obtížná hlavně pro plachého chlapce, jenž je zamilován do dívky svého kamaráda. Opět se setkalo s úspěchem, například nominací na Zlatou palmu či na Evropské filmové ceny. Cenu si odvezlo například z MFF v Melbourne.
Do třetice minulý rok v Dánsku dokončil Rúnarsson film Anna o dívce, žijící v malé rybářské vesnici a ocitající se na křižovatce svého života. Tak, jak se mění její okolí, tak prochází stěžejními změnami i ona sama. Opět jsou zde hlavními nositeli děje obrazy a pečlivá práce se zvukem, avšak režisérovi se i tak opět podařilo proniknout hluboko pod povrch a opět jednoduchými prostředky ukázat něco tak složitého, jako přechod od dětství k dospělosti.
Jeho prostá a přitom velmi komplexní díla si dokázala už najít určitou základnu stoupenců a ty jistě velmi potěšila zpráva, že nyní na ně čeká regulérní celovečerní film s názvem Volcano, který je již ve fázi natáčení. Jde o autorský snímek, vyprávějící příběh nevrlého muže, který má hodně přes šedesát a přesto se ještě stále učí jak dosáhnout toho, co má rád. Vyznačuje se emoční vyprahlostí, která vystavěla hráz mezi ním a jeho dětmi a vnuky. Avšak odchod do důchodu, s nímž se těžce smiřuje mu dává šanci přiblížit se své ženě a jejímu způsobu projevu lásky ke své rodině. Když je vše na dobré cestě, jeho manželka utrpí mrtvici s vážnými následky a svět hlavní postavy se dostane do osidel samoty a strachu. Nyní skutečně potřebuje navázat pevné pouto se svými nejbližšími, i když jde až o nadlidský úkol. Velká část děje se má odehrávat na rybářské lodi a dle producenta má proto jít o „první islandské rybářské drama“.
Na snímku se podílí Rúnarssonovi přátelé z Dánské filmové školy, spolupracující na jeho předchozích snímcích. Má jej na starosti produkční společnost Zik Zak, která zastřešila režisérovy předchozí počiny a s financováním nevelkého rozpočtu pomohla i dánská koprodukce. Rúnarsson tak navázuje na tradici svých komorních introvertních počinů a dá se říct, že i přes jeho seznamování s dlouhou metráží se již vyznačuje osobitým rukopisem zahrnujícím vyzrálou estetiku i narativní principy, což je deviza jen mála tvůrců. Očekávaný film má mít premiéru v květnu příštího roku.
Zdroj: Cineuropa.org
{SEARCH:Island}
Napsat komentář