Další zajímavou diskuzí, která se uskutečnila v rámci letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti, byla Lekce filmu podle Dagura Káriho. Tentokráte však přinášíme z moderované diskuze stručnější extrakt, který nepojednává pouze o režisérových zkušenostech s filmovou produkcí, ale také říká něco o fungování celé islandské kinematografie.
Dagur Kári odpovídal pomalu, často chvíli se nad položenou otázkou na okamžik zamyslel. S jeho tichým hlasem měl však poměrně problém náš záznamový aparát, který mnohdy upřednostnil před záznamem řeči sousední ruchy. Proto se omlouváme, že jsme museli při překladu a přepisu na několika místech přeskočit v nahrávce nerozluštitelné věty. Význam rozhovoru však zůstal vždy zachován.
Nejprve nám prosím řekněte jaký je současný stav islandského filmu, ne pouze z pohledu produkce během ekonomické krize, ale také po stránce kreativní.
Já si myslím, že se islandskému filmu v posledních letech daří poměrně dobře. Když jsme v roce 1978 začali natáčet filmy, tak kdykoli vznikl islandský film, všichni se na něj šli do kina podívat. Na islandský film šel každý, nehledě na to, co to vlastně bylo. Pak ale bylo určité období, kdy lidé ztratili zájem a najednou bylo těžké dostat islandské obyvatele na islandský film. Ale v posledních letech se to opět zvrátilo a lidi už zase zajímáme. Myslím si, že jsme velmi produktivní, natáčíme šest až osm filmů ročně, což je poměrně dost na islandskou populaci – jinak by byla úměrná produkce spíše takových čtyř až pěti. Produkce u nás tedy rozkvétá, nicméně kvůli finanční krizi se vláda rozhodla o 35% omezit finance na podporu filmů, což je opravdu velmi dramatické. V současné době narůstá nejistota, kam se budou produkční cesty ubírat. A až na jeden důsledek opravdu nevíme, kam povedou. Po stránce umělecké se islandský film přiblížil více mainstreamu, aby se přilákali filmoví diváci. Dělají se vpodstatě mainstreamové blockbustery.
A už víte, jak bude ona 35% úspora ve financování pojata? Bude rozdělována stejně vysoká částka jako dosud mezi menší množství filmů, nebo spíše menší příspěvek pro stejný počet filmů?
Já si myslím, že omezí přítok peněz pouze málo a nebudou škrtat všem filmům. Ale namísto toho, aby podpořili pět filmů ročně, tak podpoří třeba pouze tři. To si myslím, že se stane.
Můžete nám říct, jaké pocity jste měl, když jste připravoval váš první opravdu úspěšný film Ztracený víkend?
Ano, to byl můj absoloventský film na filmové škole v Dánsku. Samotný proces produkce začal pro studenty velmi nešťastně, protože nám naši učitelé řekli, že je pro nás tento film opravdu důležitý, jako vizitka do filmového světa, která musí být velmi dobrá, a tak nám naháněli strach a stále více stresu. Dostalo to docela špatný směr, protože jsme pracovali plní strachu. Když přišel ten učitel, tak se to docela změnilo. Řekl nám, jak pracovat, abychom si to užívali. Že nemůžeme být tvůrčí a zároveň vyděšení.
Takže to byl při natáčení toho filmu poměrně intimní proces? Kvůli těmto pocitům…
Ano. Do této chvíle nám učitelé vždy říkali, že to musí být perfektní. Ale tento učitel nám řekl, že jediná věc, na které záleží, je, aby byl náš film osobní. Jediná hodnota, kterou máme jako filmaři, je naše osobnost. Takže čím víc osobní film bude, tím bude lepší. A pak nám vysvětlil, že naše osobnost je vytvářena z našich chyb. Je to jako když máte čtyři perfektní kruhy, nemůžete mezi nimi rozeznat rozdíl. Ale když má každý kruh nějakou rozdílnou vadu, pak ho můžu identifikovat a vidět mezi nimi rozdíly. A to samé je s naší osobností. Ta je také vytvořena z řady vad a i film je atraktivní, když má v sobě nějaké trhliny. A to je velmi pravdivé. Všechny mé oblíbené filmy mají nějaké vady. To bylo pro mě odhalení, uvědomit si to.
Island bývá často domácími filmaři označován jako jedna velká vesnice, kde každý zná každého. Je tomu opravdu tak?
Pravdou je, že Island je tak malý, že se všichni navzájem známe. Ale co se týče filmařů, tak si každý dělá tak trochu ve vlastním rohu a není tu mezi nimi moc komunikace. To se trochu změnilo s příchodem naší nové generace filmařů. Jsou tu vlastně jen dvě generace tvůrců. Staří, ti co vlastně vynalezli islandský film, protože předtím neexistoval. Bylo málo peněz, takže třeba prodali své domy, aby svůj film zaplatili. Zažili těžké časy a pro nás jsou téměř nepřátelé.
Proč jste šel na školu do Dánska? To není na Islandu žádná filmová škola?
Ne úplně. V době, když jsem šel na filmovou školu, tak zde nebyla žádná škola, na kterou bych mohl jít. Byla tu jedna, kam mohl člověk jít na tři měsíce – takové základní kurzy. Takže určitě bylo nutné jít někam jinam. A já jsem také chtěl jít pryč. Většina islanďanů se na určitou dobu odstěhuje do zahraničí. Island je opravdu malý ostrov a je dobré zkusit jít někam jinam. Navíc jsem věděl, že filmová škola v Dánsku je velmi dobrá a je ve velice příjemném městě uměřené velikosti – ani příliš velkém, ani příliš malém. Byl jsem mladý a nepřipravený na velká města jako Londýn či New York. Nyní už na Islandu filmová škola je, ale je určitým způsobem stále ve vývoji. Možná v budoucnu bude dobrá…
Když se kouknu na vaše filmy, přijde mi, že jejich hlavním tématem jsou lidé, kteří uvízli v nějaké existencionální či sociální krizi. Například islandský režisér Baltasar Kormákur ve svých filmech jasně rozlišuje mezi krizí a krásou. Chtěl bych se zeptat, zda jde o něco typického pro mladé islandské filmaře? Pokud vím, tak instituce rodiny byla pro islandskou společnost velmi důležitá a nyní můžeme vidět, jak se dostává do krize: vztahy mezi rodiči a dětmi…
V prvé řadě bych chtěl říct, že nikdy nepřemýšlím o tématech filmů. Nikdy si věci neanalyzuji, takže je to pro mě zajímavé slyšet od tolika lidí. Abych byl ale upřímný, tak když vymýšlím film, nepřemýšlím nad tím, že tématem tohoto filmu budou lidé v krizi. Není to žádné předem zamýšlené pojítko mezi mými filmy, ale jde zcela o intiuci. Myslím si, že islandské filmy se snaží být každý jiný, protože jich natočíme tak málo. Nikdy tu nebyla žádná vlna – na to se natáčí hrozně málo snímků. Musí to být jednou rodinné drama, podruhé scifi, detektivka… Je pro mě obtížné vidět v tom nějaký vzorec. Každý filmař se snaží natočit něco trochu jiného. Je tedy trochu zrádné hledat v tom nějaké širší hnutí – na to nás je moc málo.
{SEARCH:LFŠ}
Napsat komentář