Zatímco čtvrtek na Famufestu nabídl pouze jeden soutěžní blok, pátek nabídl hned tři spolu s jednou nesoutěžní sekcí, odehrávající se v malém sále Divadla Archa. První pásmo začínalo již v půl třetí odpoledne, kdy se na chodbách Archy začali scházet první účastníci. V tuto dobu jich však bylo ještě poskrovnu a odpovídala tomu i atraktivita snímků. V první skupině se promítaly filmy vzešlé ze cvičení druhých ročníků studentů FAMU. Šlo by zobecnit, že u těchto snímků šlo spíše o „osahání řemesla“ a především technické stránky díla s důrazem na střihovou skladbu a kameru. Pokud se však takové cvičení promítají v sále pospolu, vyniká tak jejich dramaturgická nezvládnutost a absence invence. Proč tyto přiznaně „cvičební“ a nedokonalé filmy tedy pouštět veřejnosti? Možná nejvíce na diváky zapůsobil tříminutový snímek Skoč! Marka Dvořáka, jehož kvality lze najít zejména v jeho vizuální stránce a perfekcionistické kameře. Svou jednoduchostí a obrazotvorností, která v posledním záběru dosahuje možná až přílišné emocionality, však spíše než autonomní krátký film připomíná kamerově okouzlující reklamní shoty. Nejvíce decentní film tohoto pásma, podávající pohled na složitý vztah dvou spolu žijících osob, byl Konec června, začátkem července Václava Hrziny, který právě díky svému minimalismu a nevlezlému stylu natočení vysoko vyčníval nad ostatními.
Druhý blok soutěžních filmů byl složen z bakalářských snímků z několika kateder. Překvapivé bylo, nakolik se v těchto absolventských filmech promítala neschopnost jednoduše vyprávět příběh a ozvláštnit ho nějakými detaily. Saharské písky vycházely z konvenčního příběhu manželského páru, kterému po 25 letech manželství zbyly jen výčitky pro toho druhého. Hlasitý potlesk si vysloužily zejména dokumenty 59/184/84 a Všechno je sračka. Oba však těží z výrazných osob, jež jsou předmětem jejich pozorování. Zatímco si režiséři objekty pro své sledování vybraly zajímavé, není na filmech znát žádná koncepce a snaha proniknout někam dále, než za povrchní životní moudra. Obě postavy se pohybují v jakémsi vzduchoprázdnu, přičemž se o nich téměř nic nedovíme, ani ty nejzákladnější životopisná data. Jak třeba oba postarší pánové tráví dlouhé chvíle? Z jakých důvodů se dostali do své současné situace? Oba dokumenty nám přináší povrchní zábavu, jako když postarší pán komentuje odpovědi na jeho inzerát na internetu, nebo když důchodce vysvětluje, že 1/3 Mein Kampfu fakt stojí za to.
O poznání lepší byl poslední soutěžní blok tohoto dne, ve kterém se shromáždily filmy čtvrtých a pátých ročníků magisterského studia. Poslední přednáška Egona Bondyho sice opět sázela na to, že „téma dělá film“ (celý film vlastně jen vidíme mluvícího Egona Bondyho – ha! jak geniální režie dokumentu!), ale třeba z animovaných filmů byl výborný film Úskalí Jana Bohuslava o umělci a jeho výtvarném díle, v němž je prostor pro mnoho nápaditých a vtipných okamžiků. Klasická animace je zde kombinována s metodou pixilace. S animací také pracoval film Ideální manžel, jakási alternativní verze populárního internetového seriálu Happy Tree Friends, jenž ukazuje několik způsobů, jak lze přijít o manželského partnera. Kombinaci živého hereckého projevu s animovanými postavičkami zase ukázal Zapomenutý klobouk Jana Cechla.
Páteční večer Famufestu zakončila vystoupení Rue Royale a úspěšné španělské skupiny Telephunken, která má za sebou i práci na několika filmových soundtracích.
Napsat komentář