Domů » Festivaly

LFŠ: Ohlédnutí za půlnočními filmy

Po loňské absenci půlnoční sekce se letos LFŠ vrátila k dramaturgické spolupráci s Festivalem otrlého diváka konajícím se již pátým rokem vždy v únoru v pražském Aeru. Výsledkem byla kolekce sedmi celovečerních snímků a dvou pásem krátkých filmů.

V pátek 24. 7. sekci trochu nepůlnočně ve 23:00 zahájila Vídeň v negližé: kolekce Johanna Schwarzera, na jejíž odvážnost v míře odhalení ženského těla lze usuzovat pouze v historickém kontextu doby jejího vzniku. Na stoletou erotiku navázala v sobotu její o sedmdesát let mladší následovnice, a to v dost ostřejším tónu: jakkoli jsou záběry „nejslavnějšího amerického pornofilmu všech dob“, Hlubokého hrdla (Deep Throat, režie Gerard Damiano, USA 1972), vpravdě tvrdě pornografické, hudba a zejména střih naopak tvrdě vybočují z poměrně monotónních konvencí tohoto žánru. Hravý, a místy opravdu dobrý!, hudební doprovod snímku v otevřených sexuálních scénách zcela nahrazuje ruchy a dialogy, čímž v divákovi vyvolává zcizující efekt. Sebeexplicitnější zobrazení jakékoli kopulační techniky a polohy, jejichž jednotvárností snímek netrpí, tak ztrácí jakýkoli potenciál diváka vzrušit a naopak ho často baví svojí sebeironií. Bleskurychlé prostřihy v okamžicích orgasmu hlavní hrdinky pak mají blíž k technikám experimentálního filmu a videoartu, nežli k jednoduchým vyjadřovacím prostředkům masového produktu. Vznikem i dalšími osudy kultovního díla, jemuž je nadsázka v mnoha směrech vlastní, se zabýval dokument V Hlubokém hrdle (režie Fenton Bailey a Randy Barbato, USA 2005), který minulé pondělí odvysílala Česká televize. S komentářem Denise Hoppera a účastí mimo jiné Larryho Flynta se jednalo o vhled zasvěcený.

Nedělní Penzion pro svobodné dámy (Boardinghouse, režie John Wintergate, USA 1982) byl jedním z dosud nejtragičtějších momentů v mém filmovém životě. Zoufalá stupidita 98 minut trvajícího sledu záběrů mě nutí k tomu nevěnovat tomuto „titulu“ více prostoru než je nezbytně nutné; následující odstaveček považuji za vysvětlení, které se mu možná snad ani nemělo dostat. Po lehce nadprůměrných Lidech v neděli, kterým však nešlo upřít zachycení působivé atmosféry a trefný den uvedení, a po o trochu míň nadprůměrné, jakkoli mnou dychtivě očekávané, animované Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?, byl půlnoční horor tím posledním, na co by se mi onen nedělní večer vyloženě chtělo jít. Nakonec jsem lákání na první video horor podlehla. Nejsem nijak častou divačkou tohoto žánru, nikoli však snad proto, že bych se vyhýbala děsu, který od hororu čekáte. V Penzionu se ho každopádně nedočkáte. Leknete se asi dvakrát, párkrát se vás Wintergate jako režisér, herec a zejména jako tvůrce krvácejících masek pokusí znechutit, ale ani to se mu pro nemaskovanou a přitom nezáměrnou lacinost těchto efektů nedaří. V jiném filmu byste se v případě takto „nepovedených“ scén nejspíš smáli, naprostá nesoudržnost a po všech stránkách tupá nezajímavost Penzionu vám v tom zde ale zabrání. Vskutku neslušivou výpravu po určité době přestane vnímat, neb o tisíckrát více než mrkváče sebezářivější barvy vás bude znervózňovat nejapnost příběhu a unylost práce s možnostmi videa – ne, nesčetněkrát opakující se záběry ústředního domu s „krvavými“ skvrnami přes, ani úvodní a koncové „počítačové“ titulky nejsou funkčním způsobem, jak video formát využít. Vznik děl jako je Penzion pro svobodné dámy nedává kinematografii vizi zářných zítřků. Nedává jí vůbec nic, stejně jako žádnému, jakkoli otrlému divákovi.

Po znechucení půlnoční nedělí mě jako můj poslední film na letošní LFŠ nesmírně potěšila Hvězdná srážka (Starcrash, režie Luigi Cozzi, Itálie 1978). Její hvězdná síla spočívá v několikerém: zaprvé je to avizovaná první větší filmová role Davida Hasselhoffa. Ten zde představuje prince Simona, uneseného syna Císaře galaxie, o němž se hovoří již od počátku, na scéně se však objeví až v okamžiku své záchrany, tedy poměrně pozdě. Očekávání, kdy už se na plátně konečně objeví, divácký zážitek z filmu nepochybně spoluutváří. Zadruhé je to galaktická vtipnost dialogů. K těm, které v katalogovém textu cituje David Čeněk, se sluší přidat alespoň povzdech robota Ella: „Vždycky, když vstupuju do kyberprostoru, jsem nervózní.“ Dále je to naivně bláznivá futuristická výprava a kostýmy. Z jejich lesku přechází zrak a z jejich naprosté nevhodnosti pro činnost, při níž jsou používány (sexy bikiny pro práci v trestanecké kolonii?), jde hlava kolem. Výsledek? Dokonale vesmírný pocit časoprostoru, kde nic není tak, jak jste zvyklí, a kde vás baví věci, o kterých byste si nikdy nepomysleli, že jsou toho schopny. Dlouhou závěrečnou bitvu spolu Císař a ničemný vévoda Zarth Arn vedou laserovými zbraněmi, což na plátně znamená několik minut barevných skvrn, teček a jejich zběsilých pohybů – obrazů nikoli nepodobných grafice 35. Letní filmové školy. Věřme, že podobnou neplánovanou provázanost bude mít divák šanci hledat každonočně v kině Hvězda i napřesrok.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 9. 8. 2009 ve 13.49 a zařazen do kategorie Festivaly ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.