Jedním z velkých témat letošní filmové školy byl fenomén digitalizace. Organizátoři rozdělili program sekce Digitální kino od A do Z do dvou dnů – ve čtvrtek se mluvilo o digitalizaci kin, v pátek o restaurování filmových kopií. Druhému bloku jsme se věnovali v článku Matouše Svěráka. Nyní nabízíme sumarizaci bloku prvního.

Většina diváků zřejmě vnímá nástup digitálních filmových nosičů a ústup celuloidových pásů jako stádium nekomplikovaného vývoje filmového průmyslu. Nabyli dojmu, že absentují podněty k zajímavé diskusi ani nevyvstávají palčivé otázky. A i proto ten, kdo přišel do Malého sálu Reduty, aby se konfrontoval s názory na estetiku digitalizované kinematografie, odcházel zklamán. Diskusní panel byl zamýšlen jinak. Zaprvé, jak již z názvu bloku „digitalizace KIN“ nepřímo vyplývá, jej organizátoři určili zejména majitelům a pracovníkům kin, případně distributorům a filmovým průmyslníkům obecně. Zadruhé je třeba si uvědomit, že kromě vlivu digitalizace na filmovou produkci se divák nutně bude v budoucnu potýkat i s vlivem digitalizace na distribuci. S tímto přístupem k tematice se najednou blok přednášek a diskusí jevil nesmírně zajímavým náhledem na vztah mezi divákem a kinařem. Vztah, který se právě v těchto dnech, následujících měsících a letech, může významně proměnit.

Objasněme zprvu, co se pod ne zcela konkrétním názvem „digitalizace kin“ skrývá. Jedná se totiž o, možná až překvapivě, komplexní proces. Přesto jej veřejnost i kinaři často (což se může pro jejich živnost stát osudovým), redukují na akt zakoupení digitálního projektoru. Několikrát bylo během přednášek zdůrazněno, že prvním krokem proměny kina musí být uvedení sálu do plně funkčního stavu tak, aby jak technika, tak ostatní vybavení v sále vytvořily divácky přívětivé prostředí. Dále si majitelé kin neuvědomují, že na rozdíl od starých projektorů, které může opravit promítač i instalatér pochybné pověsti, vyžadují digitální projektory plnou technickou podporu od pokud možno co nejspolehlivějšího dodavatele. Dlouze se mluvilo i o marketingu, diváckých preferencích, změnách v distribuci i ekonomickém provozu kin. Pro zájemce o další informace doporučujeme web www.digitalnikino.cz, na kterém najdou podrobné informace technického rázu vhodné zejména pro provozovatele kin uvažujících o digitalizaci.

Dopolední část obstaral dvěma prezentacemi Petr Vítek, pracovník kin Aero a Světozor a člen evropské skupiny odborníků na digitalizaci. Petr Vítek také vytvořil zmíněný web www.digitálníkino.cz. Odpoledne přednášel zástupce Bontonfilmu Aleš Danielis. Navazovaly dvě diskuse s kinaři a distributory, kteří ochotně odpovídali na dotazy a poskytovali rady pro bezproblémový přechod k digitální projekci.

Asi nejdůležitějším a zároveň i nejčastěji opakovaným sdělením byl fakt, že digitalizaci kina by provozovatelé kin neměli chápat jako instantní všelék se zaručeným úspěchem. Celý proces se musí dlouho a pečlivě plánovat a následně s rozvahou provést. Kinaři se nemohou spolehnout na digitální projekci samu o sobě, ta jim peníze ani diváckou přízeň nezaručí. Pouze s uvážlivou koordinací digitalizace kina s marketingem a novým způsobem sestavování programu lze probíhajících změn ve filmovém průmyslu využít k vylepšení ekonomické bilance.

Články obsahující informace o LFŠ:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...

V neděli 1.8.2010 skončila 36. Letní filmová škola v Uherském Hradišti, největší nesoutěžní přehlídka v České republice. Oproti loňskému ročníku přijelo o přibližně 700 návštěvníků více. Letošní dramaturgie zařadila cykly o Islandské kinematografii, Novém latinskoamerickém filmu, filmy noir a další. Jako každý rok se konaly i přednášky (například o restaurování, informovali jsme zde). Statistiku a přehled oceněných naleznete níže. Nadcházející 37. ročník se bude konat od 22. do 31. července 2011.

Závěrečná statistika
Počet vícedenních akreditací: 3705
Počet jednodenních vstupenek: 1879
Celkový počet akreditací: 5584 (oproti loňskému ročníků nárůst o více než 700)
Celkem promítaných filmů: 432

Výroční ceny AČFK

Stanislav Szomolányi

Výroční cena AČFK za inovativní přístup ke kameramanské práci a za tvůrčí vidění světa a společnosti. Podílel se například na Slnku v sieti Štefana Uhera.

Ken Loach

Výroční cena AČFK za věrné a precizní zpracování příběhů svých hrdinů s opakujícím se důrazem na sociálně-kritická témata. Cena byla udělena pod patronací České televize. Režisér na festivalu uvedl svůj nejnovější snímek Hledá se Eric.

František Šmahel

Výroční cena AČFK za dlouholetou práci ve Filmovém klubu v Ústí nad Labem a práci v depozitu AČFK.

Béla Tarr

Výroční cena AČFK za celoživotní nesmlouvavý přístup k vizualitě, autorskému filmu a přínos současné modernistické evropské kinematografii. Mezi mnoha jinými snímky se v Hradišti také promítalo Tárrovo Satanaské tango s metráží přes 400 minut.

Fridrik Thór Fridriksson

Výroční cena AČFK za propojování lokálních islandských a světových témat a přínos evropské kinematografii. Na LFŠ byl mimo jiné promítán Fridrikssonův debut, Rock v Rejkjavíku, dokument mapující hudební subkultury na Islandu.

Články obsahující informace o LFS:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...

Dne 30.7. jsme se na LFŠ mohli dočkat v komorní sále Reduty semináře na téma restaurování starých filmů. I přes to, že se jej účastnili především profesionálové, mohl se i posluchač bez odborných znalostí dozvědět řadu zajímavých informací. Seminář byl součástí sekce Digitální kino od A do Z a byl rozdělen do tří částí.

Aleš Boštička, ředitel divize Filmové Laboratoře, (v doprovodných materiálech bylo chybně uvedeno, že je Aleš Botička z Ateliérů Bonton Zlín) vedl prezentaci na téma Restaurování filmů mokrou cestou, což je způsob přepisu filmového materiálů v kapalině, který je i přes svou mechaničnost schopen zbavit film všech poškození na podložce. Je fascinující, jakých výsledků je tato stará technologie schopna dosáhnout – objeví na filmovém pásu i to, co se zdá již nenávratně ztraceno. Přesto by měla být správně kobinována s možnostmi digitálního restaurování, jehož použití je zase vhodnější při odstraňování poškození emulze. Aleš Boštička také jako první upozornil na problémy s restaurováním zvuku. K tomuto jevu se vrátíme v závěru článku.

Restaurování filmů Jana Špáty představili Richard Němec a Ivo Marák, Pavel Rejholec se nakonec nedostavil. Restaurátoři mluvili o vzniku projektu – ten vzešel z touhy Špátových pozůstalých a známých, projekt nebyl v žádném směru podnikatelským podnikem a protodosáhl tak vysoké kvality. Také díky dohledu těchto lidí mohlo dílo zůstat co nejpůvodnějším. Byla zmíněna štědrá podpora státu – Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie investoval do projektu  2 200 000 Kč. Tato částka ale nepokryla celkové náklady, a podle odhadu tvůrců by se opravdové náklady, kdyby nepracovala řada lidí na projektu z čistého enthusiasmu, mohly vyšplhat až na čtyř či pěti násobek oné částky. Úspěch projektu je zarážející. Doporučená maloobchodní cena kolekce 4 DVD se Špátovým dílem je 690 Kč (dá se ale sehnat levněji), což je cena jistě oprávněná, nicméně v dnešní době trafikových DVD na první pohled vysoká. Přesto se první náklad (tisícu kusů) podle slov tvůrcu prodal během týdně. Druhý, stejně velký, se prodal během deseti dnů. V současnosti je ve výrobě čtvrtý náklad. Došlo také na diskuzi ohledně problémů s restaurováním zvuku, ke kterému již za okamžik. Recenzi DVD Jan Špáta si můžete přečíst zde.

Poslední panel patřil prezentaci firmy Brickbox Digital Media, která v podstatě ukázala možnosti restaurovnání v tržním prostředí, kdy se resautátoři řídí pouze požadavky zadavatele a snaží se pracovat co nejlevněji. Pokud vás zajímají výsledky takové práce, můžete zabrousit přímo na stránky této firmy.

Jak je to tedy s restaurováním zvukové stopy, které jsem tu již několikrát nakousnul? Ač to tak laikovi nepřipadá, restaurování zvuku je často věnován stejný čas jako restaurování obrazu.  Díky tomu, že se uchovávají pouze optické přepisy zvukového signálu přímo na filmovém pásu a nikoli magnetické originály, které by ale stejně delší archivaci nepřežily, dochází ke značnému poškození. Často je nutné spojování zvukových stop několika kopií filmu, kdy se ještě komplikuje nutná ekvalizace.

Články obsahující informace o LFŠ:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...

Další zajímavou diskuzí, která se uskutečnila v rámci letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti, byla Lekce filmu podle Dagura Káriho. Tentokráte však přinášíme z moderované diskuze stručnější extrakt, který nepojednává pouze o režisérových zkušenostech s filmovou produkcí, ale také říká něco o fungování celé islandské kinematografie.

Dagur Kári odpovídal pomalu, často chvíli se nad položenou otázkou na okamžik zamyslel. S jeho tichým hlasem měl však poměrně problém náš záznamový aparát, který mnohdy upřednostnil před záznamem řeči sousední ruchy. Proto se omlouváme, že jsme museli při překladu a přepisu na několika místech přeskočit v nahrávce nerozluštitelné věty. Význam rozhovoru však zůstal vždy zachován.

Nejprve nám prosím řekněte jaký je současný stav islandského filmu, ne pouze z pohledu produkce během ekonomické krize, ale také po stránce kreativní.

Já si myslím, že se islandskému filmu v posledních letech daří poměrně dobře. Když jsme v roce 1978 začali natáčet filmy, tak kdykoli vznikl islandský film, všichni se na něj šli do kina podívat. Na islandský film šel každý, nehledě na to, co to vlastně bylo. Pak ale bylo určité období, kdy lidé ztratili zájem a najednou bylo těžké dostat islandské obyvatele na islandský film. Ale v posledních letech se to opět zvrátilo a lidi už zase zajímáme. Myslím si, že jsme velmi produktivní, natáčíme šest až osm filmů ročně, což je poměrně dost na islandskou populaci – jinak by byla úměrná produkce spíše takových čtyř až pěti. Produkce u nás tedy rozkvétá, nicméně kvůli finanční krizi se vláda rozhodla o 35% omezit finance na podporu filmů, což je opravdu velmi dramatické. V současné  době narůstá nejistota, kam se budou produkční cesty ubírat. A až na jeden důsledek opravdu nevíme, kam povedou. Po stránce umělecké se islandský film přiblížil více mainstreamu, aby se přilákali filmoví diváci. Dělají se vpodstatě mainstreamové blockbustery.

A už víte, jak bude ona 35% úspora ve financování pojata? Bude rozdělována stejně vysoká částka jako dosud mezi menší množství filmů, nebo spíše menší příspěvek pro stejný počet filmů?

Já si myslím, že omezí přítok peněz pouze málo a nebudou škrtat všem filmům. Ale namísto toho, aby podpořili pět filmů ročně, tak podpoří třeba pouze tři. To si myslím, že se stane.

Můžete nám říct, jaké pocity jste měl, když jste připravoval váš první opravdu úspěšný film Ztracený víkend?

Ano, to byl můj absoloventský film na filmové škole v Dánsku. Samotný proces produkce začal pro studenty velmi nešťastně, protože nám naši učitelé řekli, že je pro nás tento film opravdu důležitý, jako vizitka do filmového světa, která musí být velmi dobrá, a tak nám naháněli strach a stále více stresu. Dostalo to docela špatný směr, protože jsme pracovali plní strachu. Když přišel ten učitel, tak se to docela změnilo. Řekl nám, jak pracovat, abychom si to užívali. Že nemůžeme být tvůrčí a zároveň vyděšení.

Takže to byl při natáčení toho filmu poměrně intimní proces? Kvůli těmto pocitům…

Ano. Do této chvíle nám učitelé vždy říkali, že to musí být perfektní. Ale tento učitel nám řekl, že jediná věc, na které záleží, je, aby byl náš film osobní. Jediná hodnota, kterou máme jako filmaři, je naše osobnost. Takže čím víc osobní film bude, tím bude lepší. A pak nám vysvětlil, že naše osobnost je vytvářena z našich chyb. Je to jako když máte čtyři perfektní kruhy, nemůžete mezi nimi rozeznat rozdíl. Ale když má každý kruh nějakou rozdílnou vadu, pak ho můžu identifikovat a vidět mezi nimi rozdíly. A to samé je s naší osobností. Ta je také vytvořena z řady vad a i film je atraktivní, když má v sobě nějaké trhliny. A to je velmi pravdivé. Všechny mé oblíbené filmy mají nějaké vady. To bylo pro mě odhalení, uvědomit si to.

Island bývá často domácími filmaři označován jako jedna velká vesnice, kde každý zná každého. Je tomu opravdu tak?

Pravdou je, že Island je tak malý, že se všichni navzájem známe. Ale co se týče filmařů, tak si každý dělá tak trochu ve vlastním rohu a není tu mezi nimi moc komunikace. To se trochu změnilo s příchodem naší nové generace filmařů. Jsou tu vlastně jen dvě generace tvůrců. Staří, ti co vlastně vynalezli islandský film, protože předtím neexistoval. Bylo málo peněz, takže třeba prodali své domy, aby svůj film zaplatili. Zažili těžké časy a pro nás jsou téměř nepřátelé.

Proč jste šel na školu do Dánska? To není na Islandu žádná filmová škola?

Ne úplně. V době, když jsem šel na filmovou školu, tak zde nebyla žádná škola, na kterou bych mohl jít. Byla tu jedna, kam mohl člověk jít na tři měsíce – takové základní kurzy. Takže určitě bylo nutné jít někam jinam. A já jsem také chtěl jít pryč. Většina islanďanů se na určitou dobu odstěhuje do zahraničí. Island je opravdu malý ostrov a je dobré zkusit jít někam jinam. Navíc jsem věděl, že filmová škola v Dánsku je velmi dobrá a je ve velice příjemném městě uměřené velikosti – ani příliš velkém, ani příliš malém. Byl jsem mladý a nepřipravený na velká města jako Londýn či New York. Nyní už na Islandu filmová škola je, ale je určitým způsobem stále ve vývoji. Možná v budoucnu bude dobrá…

Když se kouknu na vaše filmy, přijde mi, že jejich hlavním tématem jsou lidé, kteří uvízli v nějaké existencionální či sociální krizi. Například islandský režisér Baltasar Kormákur ve svých filmech jasně rozlišuje mezi krizí a krásou. Chtěl bych se zeptat, zda jde o něco typického pro mladé islandské filmaře? Pokud vím, tak instituce rodiny byla pro islandskou společnost velmi důležitá a nyní můžeme vidět, jak se dostává do krize: vztahy mezi rodiči a dětmi…

V prvé řadě bych chtěl říct, že nikdy nepřemýšlím o tématech filmů. Nikdy si věci neanalyzuji, takže je to pro mě zajímavé slyšet od tolika lidí. Abych byl ale upřímný, tak když vymýšlím film, nepřemýšlím nad tím, že tématem tohoto filmu budou lidé v krizi. Není to žádné předem zamýšlené pojítko mezi mými filmy, ale jde zcela o intiuci. Myslím si, že islandské filmy se snaží být každý jiný, protože jich natočíme tak málo. Nikdy tu nebyla žádná vlna – na to se natáčí hrozně málo snímků. Musí to být jednou rodinné drama, podruhé scifi, detektivka… Je pro mě obtížné vidět v tom nějaký vzorec. Každý filmař se snaží natočit něco trochu jiného. Je tedy trochu zrádné hledat v tom nějaké širší hnutí – na to nás je moc málo.

Články obsahující informace o LFŠ:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...

V úterý odpoledne měli návštěvníci LFŠ možnost navštívit moderované sezení masterclass neboli „lekce filmu“ s režisérem Alonso Lisandrem. Její vedení je pro letošní ročník svěřeno publicistovi Pavlu Sladkému, jehož jméno je spojeno především s moderováním na Radiu Wave. V průběhu diskuze (do které se na konci mohli zapojit i diváci) se zabrousilo na několik zajímavých témat, a proto bychom vám chtěli v tomto článku předložit výběr nejzajímavějších otázek, které toto odpoledne zazněly.

Otázky i odpovědi jsou založeny na překladu, který na místě poskytl dramaturg letošní sekce Latinskoamerický film David Čeněk. Jejich přepis je lehce upraven, nicméně vždy se snaží být co nejblíže živému překladu.

Jak váš první film Dos en la vedera, který české publikum nemělo nejspíš vůbec možnost vidět, vůbec vypadá a o čem pojednává?

Ten film jsem natočil, když jsem byl ve třetím ročníku na filmové škole. Jmenuje se Dva na chodníku. Vpodstatě je to jen takové školní cvičení, které není příliš významné a které jsem točil ještě s jedním kamarádem. Ten film trvá dvě a půl minuty a je pouze o tom, že dva kluci sedí na chodníku, pijou pivo a poslouchají Jimiho Hendrixe.

Dnes, když sledujeme například úvodní scénu filmu Mrtví, tak ta se zdá právě po té zvukové stránce velmi propracovaná. Není to dané právě třeba tím, že máte vlastní zkušenost se zvukovým designem? (Lisandro Alonso často ve školních filmech zastával pozici zvukaře – pozn.red.)

Návaznost v tom vlastně žádná není. Spojitost této scény je spíše s filmem Zvrácený Gaspara Noého, který jsem kdysi viděl a velmi  mne zasáhl a chtěl jsem ho vlastně napodobit – využít něčeho, co dělá Gaspar Noé. Ovšem, aby to bylo méně hrůzostrašné, šlo mi v této scéně o to, abych přírodu skrze zvuky proměnil.

Když se ještě přidržíme vašich studií filmu, tak tam je něco, co je možná pouhou zajímavostí, ale třeba také ne. Vy jste studia na dva roky přerušil a odešel jste na rodinnou farmu, protože váš otec koupil zrovna půdu na argentinském venkově. Nabízí se tedy otázka, zda film neberete jako něco, co můžete s klidem opustit na ne úplně krátkou dobu.

Ono to bylo úplně jinak. Já jsem ukončil třetí ročník, ale abych mohl dokončit studium, musel jsem dodělat ještě nějaké zkoušky. Ty jsem však neudělal. Začal jsem tedy pracovat, pracoval jsem i ve filmové produkci, ale nevydělával jsem dostatečné množství peněz, abych mohl zaplatit pokračování svých studií na vysoké škole, a protože jsem si nevydělal dost peněz, tak jsem se nakonec rozhodl, že opustím město a odjedu k rodičům na farmu. S nimi jsem pak pracoval. A právě díky rodině jsem natočil svůj první film Svoboda, protože producentem toho snímku je právě ona. Scénář filmu měl pět stránek. A já jsem neměl za sebou žádný středometrážní film, se kterým bych mohl jít za nějakou profesionální produkcí, takže jsem bez peněz neměl jiné řešení.

Platí tedy to, že na kinematografii nezávisíte jako na jediné možnosti, které byste se chtěl věnovat i do budoucna?

Ano, to klidně mohu říct. Klidně mohu zítra přestat filmovat. Už jsem měl to štěstí, že jsem natočil čtyři filmy. Kdyby se situace zkomplikovala, nebo mi podmínky nevyhovovaly, tak filmu zanechám a budu se věnovat něčemu jinému. Abych natáčel film proto, jen abych pod ním byl podepsaný, z toho bych neměl žádné potěšení. Takže pokud neseženu peníze na další film, vrátím se na statek.

V jednom rozhovoru, který jste dříve poskytl tuším pro server Senses of Cinema, stálo, že film považujete jako dobrou výmluvu k tomu, abyste se mohl vypravit někam, kde jste dříve ještě nebyl a poznat místní lidi. Platí to?

Jedna z těch nejužitečnějších věcí, které jsem se na filmové škole naučil, je, že film může sloužit jako výmluva k tomu, že mohu odjet z města na venkov a poznat nové lidi a navázat nové vztahy. Jen díky tomu jsem mohl  poznat protagonisty jako Vargas, kteří ztvárnili role v mých prvních dvou filmech a kteří žijí úplně jinak než já ve městě. A často může být samotná zkušenost, jenž s tím natáčením člověk má, může být mnohem lepší a úspěšnější než vzniklý film.

A je toto poznávání omezeno na jazyk – Argentinu, či španělsky mluvící oblasti? Nebo by se dalo vyrazit i za hranice vaší jazykové oblasti?

Tak za prvé, v mých filmech není mnoho dialogů. Za druhé, mě nikdy ještě nenapadlo odjet natáčet mimo Argenitnu. Já si myslím, že jsem schopen někoho pozorovat a jen z jeho gest a pohybů vyčíst, jak se cítí. Na druhou stranu mi chybí komunikace k tomu, abych s ním mohl vést dialog o tom, co cítí. A nemůžu si vystačit pouze s tím pozorováním.

Toto poznávání, o kterém nyní mluvíme, by se dalo brát tak trochu jako antropologie. Jenomže ve vašich filmech jsou postavy vždy oddělené od společnosti. Vyskytují se téměř vždy samostatně a ne v rámci nějakých společenských celků. Je to záměr, nebo jen důsledek toho, že jste se zaměřil pouze na jednu postavu?

Je to pravda, že mě zajímají lidé, kteří stojí na okraji společnosti, žijí mimo město, a kteří žijí mimo zkušenost, jenž zná většina z nás.

Nejdřív je místo-prostor. V něm se najdou postavy a z nich vzniká nějaký příběh, nebo zápletka. Je to v tomto pořadí?

Víceméně to takto probíhá. Nejdřív mě vždy napadlo na to místo na několik týdnů či měsíců odjet, žil jsem tam s těmi lidmi a sledoval, jak žijí a co dělají. Teprve pak jsem si začal představovat, jakou postavu bych do toho místa umístil.

Minimálně pro filmy Liverpool a Mrtví je klíčový motiv cesty. Zajímalo by mne jestli při natáčení cesty, ať už v jednom či druhém filmu, se sleduje spíše ta observační stránka, či spíše ta kontemplativní. Případně, zda jde o obojí.

Skutečnost je spíše taková, že skutečnost a postavy slouží jako záminka k tomu, abych filmoval na místech, která jsem si vybral. V případě Mrtvých jsem chtěl natáčet uvnitř věznice a pralesa, u Liverpoolu jsem chtěl natáčet na nákladní lodi a v té vesnici – místě ztraceném a izolovaném. Ty postavy a cesta mi sloužili k tomu, abych se tam dostal.

Co to leží v tom dlouhém, pro mě relativně osudově vyznívajícím, záběru na konci Mrtvých na zemi?

Ve scénáři byla ta scéna, jak jste možná vytušili, napsána tak, že kamera měla zůstat nehybně a zabírat vchod do toho domu s tím visícím igelitem. Při natáčení dostal kameraman najednou nápad, začal tu kameru sklánět, já jsem nechápal, co se děje a co dělá, on najednou přešel na tu scénu s těmi stíny a proběhnuvší slepicí, tak jsem ho nechal a přišlo mi, že tak možná vytváří určitou atmosféru záhady, co se děje v tom domě – jaká bude budoucnost těch dětí a Vargase samotného. To co tam vidíme, jsou nějaké hračky, co se tam povalovaly. Nějaký fotbalista v argentinském dresu. Co je pro mě ale důležitější je, že hlavní hrdina se tím svým způsobem vrátil do místa svého dětství, kde zabil své sourozence a klade si asi otázky o žijících dětech, o tom co se stalo a zda to má nějakou spojitost.

Když mluvíme o nehrecích a poznávání nových prostředí skrze film a podobně, o tom, že neherci od vás dostávají pokyn nehrát, pouze existovat-objevovat se před kamerou, ne hrát v tom klasickém slova smyslu, tak se nabízí otázka, jestli nemáte zájem natáčet dokumenty, protože by ta hranice nebyla tak vzdálená.

Problém je, že jsem vlastně nikdy nepřemýšlel o těch pojmech „dokumentární a hraný film“. Vím samozřejmě o jejich rozdílech, ale nezajímají mne, jejich rozdělování neřeším.

Vaše filmy jsou ve všech případech bez hudby, pouze se zvukou stopou a hudba podmalovává výrazně pouze titulky. Předpokládám tedy, že je to záměrný kontrast co do veselosti a smutku.

Nikdy mne nezajímalo doprovázet obrazy hudbou – umístit tam hudbu, která by doprovázela atmosférou obraz. Něco jiného je, když některé z postav filmu zapne rádio, ze kterého začne znít hudba. To mi nevadí, ale musí to vše vycházet z toho prostředí. Popravdě řečeno mě strašně nudí filmy, kde zní hudba zároveň s obrazem a je jasné, že je cílem vyvolat v divákovi nějakou emoci. Například v případě Wong Kar-waie to však funguje velmi dobře. To je výjimka, kdy spojení hudby a obrazu funguje. Ale já nejsem Wong Kar-wai (smích).

Jak funguje produkční značka 4L, která je vlastně vaše?

Ta značka vznikla tím, že mám tři bratry a všechny jejich jména začínají na „L“. 4L je pak ta značka, kterou vypalujeme krávám na té naší rodinné farmě. Tak jsme si to vymysleli. Je to zároveň produkční společnost, která slouží pouze mě k tomu produkovat mé filmy a abych mohl tedy legálně dostávat státní podporu.

My jsme zatím z ostatních režisérů zmínili pouze Gaspara Noého a Wong Kar-waie. Z jednoho rozhovoru také vím, že máte rád Clinta Eastwooda. Zajímalo by mě tedy proč.

Já když jsem začal studovat film, tak jsem toho ještě o historii filmu nevěděl. A hrozně se mi líbil film Drsný Harry. Myslím, že je pro mě zároveň zajímavý tím, že vypráví příběh způsobem, který už Hollywood opustil před mnoha lety. Eastwood stále vytrvává a dělá si to stále po svém.

V souvislosti s filmem Fantasma, který se odehrává v cinematéce v Buenos Aires se také může vybavit jen o pár let mladší film Sbohem Dragon Inn od asijského režiséra Tsai Ming-lianga. Je tam třeba nějaká inspirace, nebo pocit nějakého společného záměru? Oba dva se odehrávají v kině, oba mají podobně pomalý styl…

Já jsem ten film sice před natočením Fantasmy viděl, ale ta historie toho filmu je trošku jiná. Ten film (Fantasma – pozn. red.) měl být původně krátký film, který jsem natočil mezi Mrtvými a Liverpoolem, protože mi trvalo sehnat peníze na Liverpool a chtěl jsem už točit nějaký další film. Další problém nastal, když jsem si uvědomil, že způsob, jakým pracuji mi neumožňuje natočit krátký film. Všechno je to strašně dlouhé a nevyplatilo by se mi natáčet krátký film mým stylem práce, protože bych utratil všechny peníze, které by se mi nikdy takto nevrátily. Takže z toho nakonec vznikl tento celovečerní snímek. Přestože mam malou zkušenost filmem, chtěl jsem ve Fantasma vyjádřit to, jakou kinematografii mám rád, ten druh, který je právě na cestě k vyhynutí.

Všimnul jsem si, že v titulkách filmu Liverpool je jméno Carlose Reygadase. Chtěl bych se tedy zeptal jakým způsobem na tomto snímku spolupracoval.

S Carlosem Reygadasem jsme přátelé už nějakou dobu a při produkci filmu mi také pomohl finančně. Je také pravděpodobné, že s jeho mexickým producentem budeme společně natáčet nějaký film.

Jaké dílo vás nejvíce ovlivnilo (bez omezení na kinematografii, třeba literární)?

Existují tři knížky, které mě ovlivnily. Je to Tarkovského kniha Zapečetěný čas, Co je film? Andrého Bazina a od Roberta Bressona Poznámky o kinematografu. To jsou vpodstatě knihy, ke kterým se neustále vracím. Texty, které mě skutečně nejvíce ovlivnily.

Vždy, když jsme se zde bavili o latinskoamerickém filmu, tak jsme se shodli, že je poměrně těžké ho nějakým způsobem označovat, že se ustálil výraz „nový latinskoamerický film“, který možná ani o té kinematografii nic nevypovídá. Vy jste zde mluvil o kinematografii, která nyní mizí. Byl byste schopný sám sebe v kontextu argentinské a latinskoamerické kinematografie někam zařadit?

Já si myslím, že je nebezpečné pořád seskupovat tvůrce do  nějakých uskupení: nový latinskoamerický film, starý latinskoamerický film, myslím, že to je úplně jedno. Já se cítím mladým, protože mi je 35 let, natočil jsem teprve 4 filmy, a protože se teprve učím točit filmy. Necítím se nijak v kontextu latinskoamerickém, spíše se cítím blízký některým autorským režisérům z jiných kontinentů. Možná Carlos Reygadas mi může odtud být blízký. Ale stejně tak mi je blízký Albert Serra, Pedro Costa. Pokud bych se měl někam zařadit, tak ne na latinskoamerický kontinent, ale spíše do této skupiny. Tento minimalistický styl kinematografie mi možná připadá jako něco vytaženého z minulosti, jenže v mém případě je to prostě jediný způsob, který umím jak natáčet filmy. Tak to musím brát.

Články obsahující informace o LFŠ:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...

První projekce třicátého šestého ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti se spustila již v pátek odpoledne, ale oficiálně byl festival zahájen až včera ve večerních hodinách v prostoru sálu kina Hvězda z úst předsedy Asociace českých filmových klubů Petra Kotrče. Po úmorném děkování všem sponzorům a partnerům festivalu (přičemž někteří spolupracovníci byli pozváni i na pódium) se pak spustila projekce snímku Jacquese Tatiho Prázdniny pana Hulota.

Letošnímu ročníku festivalu však zatím počasí příliš nepřeje. Od soboty je v Uherském Hradišti zataženo a čas od času sleje zdejší park před kinem Hvězda nějaká ta přeháňka. Počasí ovlivnilo zřejmě i návštěvníky festivalu, protože jich dosud do moravského města příliš nepřijelo a ulice i náměstí zůstávají pusté. I u všech projekcí, které jsem měl možnost navštívit, se zatím nenaplnila celá kapacita sálů a kinosály tak zatím zůstávají poloprázdné. Rekordní počty návštěvníků, které kulminovaly na předloňském ročníku, se zjevně opakovat nebudou (od minulého roku má účast klesající tendenci – viz. naše zpravodajství zde). Letos bylo před začátkem LFŠ akreditováno něco málo přes tři tisíce návštěvníků.

V hlavním informačním stanu u Smetanových sadů je již k dispozici i kniha Béla Tarr: V oku velryby, která vznikla ve spolupráci AČFK a vydavatelství Cassablanca. Hlavní editorka Kamila Boháčková do ní zařadila celkem sedm studií a pět rozhovorů i s jednotlivými tvůrci, kteří pravidelně s Tarrem spolupracují. Z hlediska grafického je kniha velmi pěkně udělána, s nápaditě koncipovanou obálkou a jediný její mínus tak snad je, že paperbackové vázání je ve festivalovém provozu předem určeno ke zkáze a je tedy pravděpodobné, že domů nepovezete celou knihu, ale jen jednotlivé stránky. Také je škoda, že studie povětšinou pochází z již dříve publikovaných zdrojů a mnozí „lační cinefilové“ je tak již dávno mají přečteny, protože některé z nich jsou například volně dostupné na internetu (samozřejmě nepřeložené). Malé zklamání je také to, že všechny studie se věnují pouze stránce estetické, což je vlastně všobecně převládající pohled na Tarrova díla. Bylo by však bezesporu zajímavé přečíst si něco o ekonomickém pozadí jeho filmů, principů uvádění  jeho snímků (a zvlášť uvádění u Satanského tanga), navštěvnosti, či reflektovat jeho diváckou odezvu doma a v zahraničí. Zatím jsem však měl možnost knihu pouze  v rychlosti projít a v přítmí sálu prolistovat. Určitě se k ní ale vrátím v podrobnější recenzi po skončení festivalu. Každopádně, ač se to po předchozím výčtu malých negativ asi nezdá, převládá z publikace pozitivní dojem.

Naprosto jedinečným zážitkem z letošní LFŠ je pro mě prozatím retrospektiva filmů Lisandro Alonsa, z nichž byly dosud promítány snímky Svoboda, Mrtví a Fantasma. Jeho režijní styl je všeobecně známý a já jsem ho již zčásti popsal v jednom z předchozích článků. Přesto mě jeho filmy velmi pozitivně překvapily tím, že zdaleka nenaplňují „akademickou uhlazenost“ podobně nedějových snímků, které  stále častěji nelze již považovat za alternativu, ale za pouhopouhý módní trend. Všechny tři filmy však nekonfliknost takových snímků narušují. První dva se kompletně odehrávají v přírodě, a přestože by se z letmých pohledů na fotografie mohlo zdát, že jí idealizují, není to tak docela pravda. Romantismus zde nemá místo a příroda je zobrazována jako prostředí, kde musí každý o své místo tvrdě bojovat a zasloužit si ho. Fantasma pak nabízí sebereflexivní pohled na Alonsova díla, kde je možné vyčíst režijní snahu akcentovat „dívání se“ na jeho filmy jako na film s primárně estetickou hodnotou, méně pak možná jako na antropologické dokumenty.

Vrcholem je pak scéna, kdy hlavní hrdina snímku Svoboda odchází vykonat svou potřebu mezi křoví a kamera ho stále sleduje i při této nejintimnější chvilce. Rázem se tak rozbije dojem vysokého umění, do kterého se často filmy se svými vyjadřovacími prostředky rádi pasují a zůstane jen dojem autentičnosti. Podobně působí i hudba doprovázející titulky, která v kontrapunktu k vážné, odměřené a kontemplativní formě zbytku filmu uvádí film techno skladbou.

V plánu máme navštívit i některé z Masterclass přednášek, kterou dnes zahájil islandský režisér Hrafn Gunnlaugsson. Report z některých z nich můžete s největší pravděpodobností očekávat v některém z dalších článků.

Články obsahující informace o LFŠ:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...

V tomto článku naleznete tipy na filmy z programových sekcí Fotbalová horečka (bude aktualizováno v nejbližších dnech), Přepisování minulosti, Film a živá hudba a AČFK uvádí.

Přepisování minulosti

Letošní cyklus se zaměřuje na kinematografii z dob normalizace, tedy sedmdesátých a osmdesátých let, která jsou obecně označována jako období šedi a pasivity. Poté, co byla československá nová vlna zadušena, nemohlo mnoho jejích představitelů tvořit a vznikaly spíše snímky nevýrazné a poplatné režimu. Například Atomová katedrála režiséra Jaroslava Balíka popisuje život a rodinné problémy tehdejších vyšších vrstev, především ředitele stavby atomové elektrárny. Film je velmi často hodnocen negativně, pro jeho špatné dialogy a silnou orientaci na ideologii,  zároveň SE ALE stal kultovním. Dalším tipem je naopak mezi ostatními filmy vyčnívající debut Fera Feniče Džusový román, který v mnohém na zmiňovanou novou vlnu navazuje. Na tomto snímku debutoval také kameraman Jaroslav Brabec. Poměrně jednoduchý příběh dívky ze vsi, kterou ubíjí práce v továrně a jako svou jedinou vyhlídku vidí založení rodiny, se díky invenčním tvůrcům proměnil v kritické dílo, které smělo být promítáno až po roce 1989. Všechny projekce z této sekce budou doplněny lektorskými úvody, na něž u Přepisování minulosti LFŠ jiiž tradičně klade velký důraz.

Film a živá hudba

I tento cyklus se již poněkolikáté na LFŠ objevuje. Díky němu mají diváci možnost kromě diváckého zážitku zakusit podobu filmového představení z němé éry. V minulých letech bylo výjimečné například promítání Vozky smrti Victora Sjöströma, v letošním roce nabídku  doprovázet představení přijala také skupina Please the Trees.  Tu si můžete poslechnout u českého snímu z roku 1923, Záhadného příběhu Galginova od poměrně neznámého českého režiséra Václava Kubáska. V hlavní roli uvidíte Theodora Pištěka. Film má na svou dobu složitou narativní strukturu, jež vypráví příběh o záměně dvou sobě podobných mužů.

AČFK uvádí

Pod tímto názvem se skrývá nesourodá skupina filmů jež pořadatel LFŠ, Asociace českých filmových klubů, uvedl nebo bude uvádět do distribuce. Jedním z těchto snímků je očekávaná belgická koprodukce, Pan Nikdo. Dílo režiséra Jaca van Dormael vypráví příběh posledního smrtelného člověka na Zemi, který vzpomína na své tři životy, aniž by věděl, který z nich je ten pravý. Poetika filmu v hlavní roli s Jaredem Letem v mnohém připomíná Věčný svit neposkvrněné mysli či Nauku o snech. Dalším zajímavým dílem, které se dostalo do českých kin již 10.6., je Já taky (režie Antonio Naharro), španělský snímek založený na reálné postavě. Vypráví o prvním muži s Downovým syndromem, který vystudoval vysokou školu. Tento evropský koprodukční snímek si získal věhlas především díky představitelce hlavní role, Lole Dueñas, která byla vyhlášena nejlepší herečkou v San Sebastianu a za svůj výkon obdržela domácí cenu Goya.

Články obsahující informace o LFS:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...

V letošním programu Letní filmové školy tvoří Visegradský horizont neopomenutelnou sekci, která je rozdělena do tří menších celků. Asi nejzajímavější jsou samozřejmě retrospektivy tvůrců, z nichž lze upozornit především na dva autory: maďarského režiséra Bélu Tarra a Jána Kadára.

Bélu Tarrovi byla sice retrospektiva věnována již na jednom z minulých Febiofestů, nicméně zdaleka nebyla kompletní a pominula například jeho prvotní sociálně laděné snímky. Tentokrát půjde opravdu o všechny snímky tohoto mistra, včetně proslulého dvouzáběrového Macbetha a krátkých, stěží sehnatelných filmů Poslední loď, Cestování po nížině a Hotel Magnezit. Chybět samozřejmě nebude ani jeho Prolog, který byl natočen pro povídkový film Vize Evropy – 25 režisérů, 25 krajin.

Tarrovu tvorbu lze rozdělit na dvě části. V první jsou jeho filmy převážně sociálně laděné, u kterých dominuje dokumentární funkce, v druhé části se pak dominantní stává samotná konstrukce a styl jeho filmů. Společnými estetickými východisky pro pozdější snímky jsou především bezvadně zvládnuté mizanscény, choreografie herců, pečlivě vedené několikaminutové záběry a černobílý filmový materiál. To je shodné pro všechny jeho celovečerní snímky, které natočil po pádu Sovětského svazu.

Z nich je asi nejvýraznějším zástupcem Satanské tango, které by asi nikomu nemělo ujít. Sedmi a půl hodinový opus ukazuje prostý lid jedné maďarské vesničky, který podlehne falešnému příslibu a hromadně odejde hledat lepší život ve městě. Tarr vytvořil schválně film, který byl prakticky nevhodný pro distribuci a byl výzvou pro všechny diváky. Satanské tango má dvanáct kapitol, které jsou rozdělené do tří částí, mezi kterými se počítá s dvěma přestávkami. Zatímco moderní komerční film se snaží diváka vtáhnout do děje filmu a dopřát mu tak dokonalou fikci, Tarr koncipuje Satanské tango tak, aby se co chvíli vytvořila mezi ním a obrazem distance a on si i fyzicky pocítil délku tohoto času. Film je tedy pro obecenstvo aktivních diváků, kteří musí s dílem těžce spolupracovat, aby na ně mohl snímek nějak zapůsobit.

Kdo nebude mít časové možnosti, sílu či odvahu prosedět téměř celý den v interiéru Slováckého divadla, lze mu doporučit o poznání přívětivější filmy Zatracení, Werckmeisterovy harmonie či Muže z Londýna.

Kompletní průřez tvorbou Bély Tarra bude završen ještě vydáním sborníku Béla Tarr: V oku velryby, jehož editorkou je Kamila Boháčková. Svými texty do knihy přispěli redaktoři časopisů Cinepur, KINO/IKON a Mozinet. K dostání by měl být v rámci festivalu za zlevněnou cenu.

Velmi zajímá bude taktéž retrospektiva Jána Kadára, jehož snímky Smrt si říká Engelchen a Obchod na korze rozhodně patří k titulům, které mají v historii československé kinematografie své pevné místo.

Letošní ročník se také pokusí o zhodnocení hektických devadesátých let v českém filmu. Mezi řadou téměř neznámých filmů lze vyzdvihnout jediný autorský celovečerní film Oskara Reifa Postel, ve kterém sledujeme životní rekapitulaci hlavní postavy Luboše. Film, jehož genezi poznamenala řada produkčních problémů, využívá na české poměry interesantně černobílý širokoúhlý obraz. Ke zhlédnutí bude také například všeobecně známý snímek Akumulátor 1 Jana Svěráka, který nápaditě parafrázuje konvence žánrových filmů, a je jeho posledním snímkem, než začal točit přecitlivělé filmy „pro potěšení duše“.

Kompletní přehled o všech filmech v jednotlivých sekcích najdete opět na oficiálním webu akce: lfs.cz.

Články obsahující informace o LFS:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...

Sekce Nového latinskoamerického filmu patří na letošní LFŠ dost možná mezi to nejzajímavější. Dramaturg David Čeněk se snažil sestavit co nejširší pohled na tento současný fenomén, který se rázně prosazuje i mimo svůj kontinent. V záplavě jmen, které v programu najdeme, stojí za to upozornit především na několik autorů, jenž si svými filmy vydobyli mezinárodní renomé.

Teď zcela pominu trojici mexických režisérů Alejandro González Iñárritu, Guillermo del Toro a Alfonso Cuarón. Jejich celovečerní snímky, natočené ještě před jejich hollywoodským angažmá, jsou totiž běžně dostupné a poměrně i známé a není tedy proto nutné je nějak vyzdvihovat. Jako zástupce mexické filmové tvorby však bude bezesporu interesantní povídkový film Revoluce, na kterém spolupracovalo deset zdejších režisérů. Tématicky se všechny příspěvky dotýkají tématu mexické revoluce desátých let dvacátého století. Autoři jsou Mariana Chenilloová, Fernando Eimbcke, Amat Escalante, Gael García Bernal, Rodrigo Plá, Rodrigo García, Diego Luna, Gerardo Naranjo, Carlos Reygadas a Patricia Riggenová.

Z výše jmenovaných se na LFŠ dočká větší pozornosti pouze Carlos Reygadas, jehož dva celovečerní snímky budou také uvedeny. Bude to debut Japonsko, vyprávějící o malíři, který putuje do hor, aby zde spáchal sebevraždu. Ubytovává se však u starší věřící ženy, k níž brzy začne pociťovat duševní pouto. Tiché světlo je zatím jeho posledním samostatným dílem, jenž je zasazený do striktně náboženské komunity mennonitů, kde ženatý muž bojuje se svou láskou k jiné ženě. Reygadas ve svých filmech vytváří osobitou estetiku, jejíž hlavní funkcí je navození specifické atmosféry a duchovního přesahu. Patří mezi mexické autory, jejichž filmy jsou pravidelně uváděny na festivalu v Cannes.

Největším tahákem je však retrospektiva Lisandro Alonsa, který své filmy přijede osobně uvést a následně i diskutovat s diváky. Podobně jako Carlos Reygadas, i tento (tentokráte argentinský) režisér bývá řazen mezi současné kontemplativní filmaře, pro něž je příběh filmu zcela vedlejší, ale daleko více se soustředí na atmosféru jednotlivých situací, originalitu zobrazení, celkového minimalismu snímku a namísto dramatické situace dávají do popředí pozornosti samotnou časovost snímku. Alonso bývá označován za velkou postavu současného argentinského filmu. Do Uherského Hradiště se dostanou všechny čtyři snímky, které pětatřicetiletý režisér natočil. Ve Svobodě zachycuje každodenní dřinu argentinského dřevorubce, film Mrtví zase sleduje staršího muže, který po propuštění z vězení proplouvá džunglí, aby našel svou dceru. Podobně „nepříběhový“ je i jeho středometrážní snímek Fantasma i zatím poslední dílo Liverpool, sledující cestu námořníka ke své rodině.

Retrospektiva Lisandro Alonsa je spolu s retrospektivou Bély Tarra (které se budeme věnovat v příštím článku) tím nejpodstatnějším, co letošní Letní filmová škola nabídne, a proto by neměla návštěvníkům ani jedna z výrazných postav současných „auteurů“ rozhodně ujít pozornosti.

Ze směsi filmů, které jsou dále do sekce vybrány, lze doporučit festivalové jistoty od mezinárodně oceňovaných režisérů. Tím je například první samostatný celovečerní film Rodriga Morena s názvem Bodyguard. Snímek o muži, který kvůli své práci zcela začne ztrácet svou identitu, získal například v San Sebastiánu Speciální uznání v sekci Horizonty a na Berlinale cenu Alfreda Bauera. Tou byl oceněn i deset let starý snímek Bažina režisérky Lucrecii Martel. Nepříliš optimistický příběh je zasazen na drsný argentinský sever, kde neustále roste nevraživost a závist mezi dvěma rodinami.

Dva snímky budou promítnuty i režisérovi Pablu Traperovi. Svět jeřábů byl na konci devadesátých let jedním z prvních příznaků změny v argentinském filmu. Nízkorozpočtový film, který nespoléhal na osvědčené herecké tváře, se soustředí na příběh dělníka, jehož život je po ztrátě práce stíhán jednou nepříjemností za druhou. Realistickým zpracováním oslovil festivalové poroty v Rotterdamu i Benátkách. Podobnému tématu se věnuje i jeden z jeho dalších filmů Narozen a vychován, ve kterém je muž po nešťastné autonehodě stíhán nejrůznějšími neštěstími a traumaty.

Kompletní program sekce Nový latinskoamerický film můžete samozřejmě nalézt na oficiálním webu festivalu: lfs.cz.

Články obsahující informace o LFŠ:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...

V dalším článku věnujícím se jednotlivým programovým sekcím a tipům, co v nich nepřehlédnout, vám představíme cyklus Inventura, v němž se letos objeví retrospektiva Jacquese Tatiho, francouzského režiséra a herce čerpajícího z tradice grotesky, první polovina obsáhlé filmografie  Rainera Wernera Fassbindera a také přehlídka filmů žánru noir.

Inventura: Jacques Tati

Jak jsme již informovali dříve, v Uherském Hradišti budete mít možnost poprvé shlédnout kompletní filmografii francouzského režiséra, jehož snímky se ve své době do naší distribuce nedostaly. Tati je známý především díky postavě pana Hulota, kterou ztvárnil v mnoha svých dílech, počínaje Prázdninami pana Hulota. Jacques Tati postavil svou komiku na kontrastu starého světa a příchodu modernity, která je nahlížena jako nepřirozená a směšná. Pan Hulot, typický pro svou výšku a s ní spojenou neobratnost, má problém adaptovat se na nové poměry a vynálezy své doby. Ve filmu Můj strýček se v duchu této komiky objevuje rodina sestry pana Hulota, jež žije v moderním domě. Tato sestra je ženou v domácnosti, jejíž jedinou denní náplní je uklízení. Dům i život rodiny se drží pevného řádu, který čas od času porušuje malý synovec pana Hulota a nechtěně i pan Hulot. Stejně jako ve svých ostatních dílech i v tomto využívá Tati zvuku jako výrazového prostředku, aniž by  používal dialogy. V ukázce (viz. níže) můžete shlédnout známou scénu z kuchyně.

Inventura: Neznámý Rainer Werner Fassbinder

Fassbinderovo dílo čítá na čtyřicet filmů, a tak se jeho kompletní retrospektiva rozdělila do letošního a následujícího ročníku. Na 36. LFŠ budou, jak je z názvu sekce patrné, uvedeny především jeho méně známá díla. Režisér se stal jedním z představitelů nového německého filmu, který se inspiroval francouzskou novou vlnu a ve svých filmech často zobrazuje sociálně-kritická témata a vypořádává se s homosexualitou.

Inventura: Film noir

Dramaturgové LFŠ se letos rozhodli v rámci Filmové čítanky představit žánr filmu noir. Ten se zrodil v USA ve čtyřicátých letech a jako první bývá označován snímek Maltézský sokol. Tento režisérský debut Johna Hustona ustanovil některé konvence noiru, jako například typické ostré stíny nebo postavy drsného detektiva (převzatého z knižních detektivek americké školy) a femme fatale. Stejně jako v Maltézském sokolovi, i v Hlubokém spánku (režie Howard Hawks) hraje Humphrey Bogart, který se v rolích soukromých detektivů objevoval pravidelně. Hluboký spánek má ale na rozdíl od Maltézského sokola spletitý, až nepřehledný děj, je ale významný pro svůj důraz na styl, dialogy a dekorace. Kromě těchto dvou snímků z počátku filmů noir si rozhodně nenechte ujít ani Dámu ze Šangaje od Orsona Wellese. V ní režisér znovu dokazuje svou pozici jednoho z nejinvenčnějších tvůrců. K vyprávění mistrně používá mizanscény, stejně jako novinek v technologickém pokroku. Při natáčení Welles několikanásobně převýšil rozpočet. Producenti měli navíc problém s režisérskou  verzí a do kin se dostala verze sestříhaná studiem, která byla oproti původní zkrácena asi o hodinu. Dáma ze Šangaje nebyla v době svého uvedení příliš úspěšná a oceněna byla až po několika dekádách, podobně jako nejznámější Wellesův snímek, Občan Kane.

Články obsahující informace o LFS:

Aktuálně: Pavla Bednaříka nahrazuje v čele AČFK Iva Hejlíčková
8. 10. 2011 – 21.07

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

Zpravodajství z LFŠ #4 Mircea Daneliuc
29. 7. 2011 – 21.08

Zpravodajství z LFŠ #3 Fred Kelemen
28. 7. 2011 – 18.38

další články...