Původ díla sahá k francouzské divadelní hře Fleur de cactus, na jejímž základě vznikla adaptace Aba Burrowse, jež se na Broadwayi objevila roku 1965. Filmové zpracování je o 4 roky mladší a nese zřetelné stopy odkazující ke scénickému původu – téměř výhradní užití interiérů, omezený počet postav, důraz na herectví, situační a dialogová komika, hra s jazykem – vždyť i režisér Gene Sacks se rovným dílem věnoval kinematografii a divadlu. Hru do filmového textu přetavil I.A.L. Diamond, jehož nejslavnějším scénářem zůstává Wilderovo Někdo to rád horké. Určitou podobnost s komediálním hitem roku 1959 lze vysledovat, nicméně frekvence ostrých point je u Kaktusového květu volnější.

Sacksův film perfektně vyvažuje romantický a „crazy“ komediální obsah. S relativně nízkým rozpočtem v době uvedení disponoval velkým diváckým potenciálem (nakonec skončil jako 7. nejvýdělečnější snímek roku). K úspěchu však podobný koncept nutně potřebuje kvalitní obsazení. Konkrétně: film stojí na výrazných výkonech Ingrid Bergmanové a Goldie Hawnové (ta za roli Toni obdržela Oscara). Postavy Toni i Stephanie se obě ve vyprávění proměňují, jedná se ale o pohyb opačným směrem – zatímco Toni musí ze své mladické vášně, naivního nadšení a obdivu ke staršímu muži „vyrůst“, chladná a upjatá Stephanie naopak potřebuje pookřát, nabrat energii, uvolnit se a omládnout, podobá se pichlavému kaktusu, který nakonec rozkvete. Bergmanová se v 60. letech ve filmech objevovala méně, nicméně jak dokazuje i Kaktusový květ, svůj šarm neztratila. Její sláva vzklíčila ve 40. letech, na výsluní byla od úspěchu Casablancy (1942), kde hrála Ilsu Lundovou. Pokračovala mezi jinými i Johankou z Arku režírovanou pro RKO Victorem Flemingem, neorealistickými filmy, spoluprácí s Rossellinim, Renoirem či Litvakem. Naopak pro Goldie Hawn byl Kaktusový květ jednou z prvních filmových hereckých příležitostí a zároveň snovým startem budoucí kariéry.

6.12.  Úterý  20:00 (ČT2) Kaktusový květ

Články obsahující informace o TV tip:

TV tip na úterý: Kaktusový květ
5. 12. 2011 – 17.09

TV tip na neděli: Ed Wood
19. 11. 2011 – 23.59

TV tip na neděli: Co se vlastně stalo
12. 11. 2011 – 22.30

TV tip na pátek: Tahle země není pro starý
3. 11. 2011 – 20.13

další články...

Americký režisér Edward D. Wood Jr. zemřel roku 1978. Toho času se živil scénáristickou nádeničinou, trpěl depresemi a nezdary ve svém profesním životě utápěl v alkoholu. Poslední filmy, kterými se mohl „chlubit“, byla béčková porna. Za svého života se mu uznání nedostalo – celou kariéru tvrdě bojoval o finance nutné k realizaci svých filmů, ale i o tvůrčí svobodu (a u obojího v zásadě neúspěšně). Přesto po něm zůstaly téměř dvě desítky děl. Do širšího diváckého povědomí jméno Edward D. Wood Jr. vstoupilo až dva roky po jeho smrti, kdy obdržel Zlatého krocana jako nejhorší filmový režisér všech dob. Tento moment zajistil Woodovy pozornost fanoušků béčkových filmů, čestné místo na festivalech pro otrlé diváky, ale i vstup do kánonu dějin kinematografie.  V knihách jsou jeho snímky citovány jako příklad rané exploatační kinematografie. Fascinují svou poloamatérskou jinakostí – Wood byl schopen natočit film s naprosto minimálním rozpočtem za méně než týden, na denním plánu měl i 30 scén. Netrápil se s přesvědčivostí hereckého projevu ani uvěřitelností trikových prvků. Pravidelně chyboval v logice stavby příběhu či návaznosti scén. Sledování jeho děl se proto nechtěně dostává do absurdní polohy, kdy téměř všechny aspekty filmu podporují komické vyznění.

Tim Burton se roku 1994 chopil tehdy dva roky staré biografie Nightmare of Ecstasy: The Life and Art of Edward D. Wood, Jr. od Rudolpha Graye, muzikanta, spisovatele a filmového historika. Převážně na jejím základě vystavěl snímek Ed Wood, rozhodl se však omezit vyprávění na období mezi roky 1953 a 1959, relativně nejúspěšnějších šest let režisérova (ztvárněn Johnny Deppem) života. Tematizuje jen tři ze čtyř dlouhých filmů, které tehdy Wood natočil – jeho celovečerní prvotinu Glen nebo Glenda (1953), polodokumentární traktát o transvestitismu, do nějž projikoval svůj vlastní život. Dále Atomovou nevěstu (1955), mysteriózní sci-fi horor, a dnes nejznámější mysteriózní sci-fi Plán 9 z vnějšího vesmíru (natočen 1956, uveden 1959). Jail Bait (1954), kriminální drama či možná pokusu o film noir, Burton z fabule Ed Wooda vypustil, neboť v něm jediném nevystupuje Bela Lugosi (ztvárněn Martinem Landauem). Angažování hvězdy 20., 30. a 40. let, jíž celosvětově proslavila role Drákuly ve stejnojmenném snímku Toda Browninga z roku 1931, může z dnešního pohledu vypadat jako těžko uvěřitelný Woodův majstrštyk. Lugosi ovšem začátkem 50. let bojoval s těžkou závislostí na drogách a finančními obtížemi. Woodovy nabídky přijal – jistě tušil, že se jedná o jednu z posledních šancí postavit se před kameru, a tak šly požadavky na kvalitu projektu stranou. Možné je i to, že více než sedmdesátiletý herec již nebyl schopný nízkou úroveň Woodovy filmařiny odhalit. Burton pragmaticky sleduje emocemi nabité přátelství dvou podivínů – osamělého muže, jehož skutečný život pohltily upírské role, a entuziastického mladíka, jenž Lugosiho filmy bezmezně miluje – logicky se proto Ed Wood věnuje jen jejich společným třem titulům.

Burtona vedly dramaturgické pohnutky k ohybu vícero faktů. Snaží se udržet pozitivní obraz energického schopného režiséra, jehož vášnivá láska k filmu a dětinská hravost ústí ve směšně působící neschopnost sebereflexe. Lugosi naopak vystupuje jako opuštěný a bezbranný stařec, ačkoliv ve skutečnosti tehdy žil se svou čtvrtou a pátou manželkou (s tou až do smrti). Sbližování excentrického s osamělým má ovšem nesporně silnější náboj. Mohli bychom pokračovat výčtem více či méně podstatných historických nepřesností (např. uveďme: Dolores Fullerová neměla hysterickou povahu, Béla Lugosi na veřejnosti nemluvil sprostě, …), které však do určité míry osvětluje Burtonův záměr. Sám uvedl, že se nikdy nesnažil o faktograficky přesný životopisný film – snímek ukazuje, jak mohl své filmy a vybrané události let 1953-1959 vnímat Wood sám a staví jej tím do pozice nepřiznaného vypravěče.

Uspokojivý pocit naopak Burton vyvolává v rovině citace samotných filmů. Odvážně se odmítl vzdát černobílého formátu, což vedlo nedůvěřivou Columbii k prodeji filmu studiu Walt Disney Pictures ještě před začátkem natáčení (později Disney vzhledem k finanční ztrátě filmu litoval). Volí uvěřitelné představitele skutečných herců, s nesmírným pozorovacím talentem a precizním provedením rekonstruuje mizanscénu, přesně cituje repliky, bezchybně pracuje s dobovými prvky. Divákovi, který příslušné tři filmy zná, se tím otevírá fascinující rovina recepce filmu. Pokud navíc není seznámen s Woodovou či Lugosiho biografií příliš do hloubky, nutí jej Ed Wood užasle přistoupit na romantickou a v emocích silnou reprezentaci jedné z nejvýstřednějších postav dějin světové kinematografie.

20.11.  Neděle  21:45 (ČT2) Ed Wood

Články obsahující informace o ed wood:

TV tip na neděli: Ed Wood
19. 11. 2011 – 23.59

Strashné filmy - ohlédnutí za Festivalem Otrlého Diváka
12. 2. 2011 – 1.56

Tentokrát se volba TV tipu týdne ubírá po odlišné trajektorii než obvykle. Nevolíme film, který by podle našeho názoru byl v jakémkoliv měřítku nejlepší či nejzajímavější. Ba dokonce volíme film, který z mnoha diváckých úhlů pohledu ani nestojí za vidění. Doporučujeme jej především jako zástupce toho kouta americké kinematografie, ve kterém průměrný snímek opatřený falešnou pečetí nezávislosti a originality zároveň ukrývá subverzivní prvky, které shazují význam samotného díla, v němž jsou obsaženy. Implicitně pak mohou obžalovat i fungování filmového průmyslu jako takového. Ano, možná vám vytane na mysli slavný úvodník z Cahiers du Cinéma publikovaný roku 1969, jehož autory jsou Jean-Luis Comolli a Jean Narboni. Třídí filmová díla do několika kategorií, z nichž do jedné umisťují snímky na první pohled pevně ukotvené v převládajícím ideologickém řádu, mimoděk jej však popírající. Takové filmy se dají číst dvojznačně, narušují ideologii zevnitř, kritizují sami sebe ačkoliv to nebylo záměrem. V lehce posunutém smyslu můžeme podobně chápat i Co se vlastně stalo (What Just Happened, 2008).

Režisér a producent Barry Levinson, kterého nejvíce proslavily snímky Rain Man, Skandální odhalení, Spáči či Vrtěti psem, rozehrává komediálně laděný příběh ze zákulisí Hollywoodu. Vypravěčem a ústřední postavou je mocný producent Ben (Robert de Niro), který se zmítá mezi dvěma projekty. Spěšně dokončuje podivný (pseudo)intelektuální thriller Fiercely, který má otevírat festival v Cannes. Zároveň řeší obtíže spojené se zahájením natáčení nového projektu s Brucem Willisem v hlavní roli.

Scénář vychází z knihy producenta Arta Linsona, nemastný neslaný výsledek pak zaujme pokusem satiricky postihnout vybrané profese filmového průmyslu – všemocné producenty, mamonářské šéfy studií, poníženě úslužné agenty herců i hollywoodské stars samotné (Bruce Willis ztvárňuje sám sebe jako agresivního cholerika s dětinskými rozmary). Nicméně propracovanosti a aluzivní hravosti filmů jako Sunset Boulevard (rež. Billy Wilder, 1950) či Hráč (rež. Robert Altman, 1992) Levinsonova komedie zdaleka nedosahuje.

Na druhou stranu, a tím se stává divácky nesmírně pozoruhodným filmem, Co se vlastně stalo bezděky zrcadlí osud v sobě obsaženého fiktivního snímku Fiercely i další nešvary Hollywoodu, o nichž vypráví. Nepřesvědčivou dramatickou stavbu a otupěné satirického ostří přibrušuje Co se vlastně stalo obsazením hvězdného ansámblu (Robert de Niro, Bruce Willis, John Turturro, Sean Penn), zatímco z podobné praktiky si sám utahuje. Zadruhé Levinsonův film prodělal 20 milionů dolarů (rozpočet činil 25 milionů), podobně jako šéfka studia prorokuje tragickou finanční ztrátu Fiercely.  Po výlučně odmítavých reakcích diváků na zkušební předpremiéře musí být Fiercely ve spěchu přestříhán, aby mohl otevřít festival v Cannes. A podobně: Co se vlastně stalo selhává při pokusu prosadit se v roce 2008 na festival v Sundance, po přestříhání je ovšem zařazen jako zakončovací film do programu Cannes. Ve francouzském letovisku je sice přijet vřeleji než Fiercely,  v dlouhodobém horizontu propadá. Co se vlastně stalo tak nechtěně nahlíží a demaskuje samo sebe, odhaluje, že není břitkou satirou, ale fádním nepodělkem s mnoha nešvary filmů, ze kterých si utahuje. Jak trefné, jak kouzelné!

13.11.  Neděle  21:50 (ČT2) Co se vlastně stalo

Články obsahující informace o de niro:

TV tip na neděli: Co se vlastně stalo
12. 11. 2011 – 22.30

Nejlepším filmem 68. Zlatých glóbů Fincherův The Social Network
17. 1. 2011 – 14.11

Aktuálně: De Niro předsedou poroty v Cannes
7. 1. 2011 – 17.27

Toronto zkompletovalo svůj lineup
24. 8. 2010 – 20.18

další články...

Články obsahující informace o what just happened:

TV tip na neděli: Co se vlastně stalo
12. 11. 2011 – 22.30

Články obsahující informace o co se vlastně stalo:

TV tip na neděli: Co se vlastně stalo
12. 11. 2011 – 22.30

Filmové vyprávění rozehrává příběh svářeče a veterána z Vietnamu Llewelyna Mosse (Josh Brolin), který během rekreačního lovu nalezne místo, kde se střetly dvě skupiny obchodníků s drogami. Mezi bezvládnými těly, kalužemi krve a rozstřílenými auty se povaluje i kufřík s více než dvěma milióny dolarů. I přesto, že se dvě mafiánské skupiny během pouštního masakru navzájem do jednoho vyvraždily, uvědomuje si Llewelyn ožehavost volby kufřík si přivlastnit. Navzdory riziku neodolá vidině lepšího života. Bankovkami napěchované zavazadlo ovšem přitahuje pozornost gangů, ty se odmítají smířit s faktem, že jejich kapitál se dostal do rukou „laika“. Vedle řady mexických poskoků jednotlivých kartelů se mu k jeho smůle dostane na stopu i nelítostný a nelidsky chladný zabiják Anton Chigurh (Javier Bardem).

Tahle země není pro starý do primární struktury a formy vyprávění thrilleru (zjednodušeně řečeno: příběh silných charakterů s důrazem na akci a budování napětí) nápaditě implementuje prvky westernu. Vedle zasazení děje do minimalistické Texaské krajiny přejímá i typologii postav – rozvážných kladných strážců zákona v postavě šerifa a zároveň vypravěče Eda Toma Bella (Tommy Lee Jones) či krutého bezcitného zlosyna Chigurha. Coenové stvořili snímek v detailech brilantní, s vybroušenými momenty a temně tíživou atmosférou. Napadnutelné pak může být nekompaktní vyznění celku (absence point a místy mělký příběh). To už ale jejich způsobu vystavění dějových linií jaksi patří – hybatelem děje se často stává náhoda a dějovým momentům „není dovoleno“ se řetězit kauzálně a tudíž ani nikam dospět.

4.11.  Pátek  22:50 (Nova) Tahle země není pro starý

Vzhledem k Bartlettově produkční soběstačnosti nás může překvapit orámování snímku Racek Jonathan Livingston (Jonathan Livingston Seagull) logem Paramount Pictures. Film však studio Paramount pouze distribuovalo, čehož jistě později litovalo, neboť kritikou strhaný film se stal totálním kasovním propadákem. A to i navzdory úspěšnosti knižní předlohy – stejnojmenné novely-bajky amerického spisovatele Richarda Davida Bacha z roku 1970 (film 1973). Určité pozornosti se snímku dostalo především v zahraničí, mezi jinými také v normalizačním Československu. Původní kniha byla v celém sovětském bloku zakázána a vyšla samizdatem, nicméně Bartlettův film do menších klubových kin pronikl.

Při hledání důvodů sympatií československého publika nemusíme příliš spekulovat, neboť Racka Jonathana Livingstona lze vedle spirituální roviny významů snadno chápat i jako neotřelou alegorii hledání svobody a následného boje za ní. Dílo vypráví o rackovi, který svým chováním směle vyčníval z hejna: místo prohrabování skládky a oklovávání mršin se rozhodl být dokonalý v létání, toužil po volnosti a nespoutanosti ničím neomezeného pohybu vzduchem.

Bartlettův film zaujme zejména ve třech ohledech. Odvahou adaptovat dílo nutící režiséra neustále pracovat se zvířecími „herci“ (v mnoha záběrech pak racky nahradil precizně zhotovené modely), smělostí převést spirituální alegorické dílo a zejména nesmírně působivým obrazovým ztvárněním. Hypnotické působení filmu pramení z kombinace enormního množství leteckých záběrů (často zrychlené a zpomalené), užití barevných filtrů a místy i radikální obrazové postprodukce, dynamických přechodů od pomalého k rychlému tempu a v neposlední řadě i atmosférická hudba písničkáře Neila Diamonda (prodej úspěšného soundtracku vydělal více než samotný film!).

Zároveň se však snímek svou doslovností po celou dobu pohybuje na hraně patetického kýče, k čemuž přispívá i diskutabilní volba vložení volně převyprávěných výňatků z knihy ve formě voiceoveru v první osobě. Nepřekvapí tak neobyčejně široký rozptyl diváckých reakcí (například komentáře na imdb) – jeden Racka Jonathana Livingstona považuje za geniální dílo, jiný ho řadí k hloupému emocionálně plytkému braku. Rozhodující strategií proto může být předešlá záměrná četba předlohy (v češtině zde). Voiuceover ve snímku tím lze „vyvatovat“ znalostí rozvinuté verze textu, čímž se zastřeme fakt, že v okleštěné filmové podobě je jen řadou laciných frází.

23.10.  Neděle  21:55 (ČT2) Racek Jonathan Livingston

Články obsahující informace o jonathan livingston:

TV tip na neděli: Racek Jonathan Livingston
22. 10. 2011 – 14.33

Podzimní filmové přehlídky i nadále plní kinosály artových kin, Severské dny střídá festival německy mluvených filmů Das Filmfest (19.  – 28. října). Již pošesté nabídne filmová přehlídka snímky z Německa, Rakouska nebo Švýcarska.

V duchu jisté společenské revoluce se letos zaplnila sekce Rebelové, ve které stojí za to věnovat pozornost filmu Kdo, když ne my (Německo 2011), jehož děj se vrací do Německa roku 1977, roku útoků teroristické organizace RAF. Film dokumentaristy Andrese Veiela, který festival zahájí, vzbudil v Německu značnou pozornost a následně obdržel řadu ocenění. Proti proudu se staví i osobité hrdinky pestrobarevného filmu o dospívání a přátelství Lollipop monster (r. Ziska Riemann, Německo 2011), který si letos získal oblibu u diváků festivalu v Karlových Varech. V sekci Na prahu letos balancují opravdu zajímavé filmy. Na hranici života a smrti se bude pohybovat pětice švýcarských teenagerů ve filmu Nemocniční piráti (r. Mike Schaerer, Švýcarsko 2010). Na ostří nože se naopak ocitnou dva nejlepší přátelé ve snímku režiséra Wolfganga Murnbergera Můj nejlepší nepřítel (Rakousko / Lucembursko 2011 ). Za prosezení devadesáti tří minut v kině jistě stojí i celovečerní režijní a scenáristický debut herce Karla Markovicse Dýchat (Rakousko 2011),  přibližující tenkou hranici mezi živototem na svobodě a ve vězení. Die doku představuje výběr toho nejlepšího z  dokumentární tvorby. Sekce nabídne taneční film Pina (r. Wim Wenders, Německo 2011) věnovaný německé tanečnici a choreografce Pině Bausch, který již opouští programovou nabídku pražských multikin. Jde tedy o jednu z posledních možností, jak snímek spatřit v celé jeho trojrozměrné kráse. Za zmínku stojí i dokument Tinguely (r. Thomas Thümena, Švýcarsko 2011) pojednávající o slavném provokatérovi moderních dějin umění Jeanu Thümenovi. Poslední sekce Zeď věnovaná padesátému výročí stavby Berlínské zdi představuje filmy plné německé minulosti a zkušeností s nedobytnou německou zdí.

Návštěvníci přehlídky budou moci mimo filmy spatřit i filmové tvůrce. Mnozí z nich přijedou do Prahy své filmy podpořit osobně. Například slavnostního zahájení se zúčastní i režisér filmu Kdo, když ne my Andres Veiel, Prahu navštíví i herec Edgar Selge a svůj filmový debut Dýchat představí jeho režisér Karl Markovics. Německý jazyk bude znít ze zvukových kabin kin Lucerna a Evald, následně se přehlídka tradične přesune i do Brněnského kina Art.

{Das Filmfest}

Preferujete zimu před sluncem a šero místo světla? Nacházíte zalíbení v melancholii a trpíte málomluvností? Tak si nenechte ujít druhý ročník festivalu severské kultury Dny Severu. Skrz řadu přehlídek, retrospektiv a zcela nových snímků, můžete navštívit a poznat mnohé severské destinace. Chladné dny sníží teplotu tří pražských kin (Aero, Evald, Světozor), které okrem filmů nabídnou i netradiční doprovodný program.

První v pořadí můžete navštívit Aki Kaurismäki Festival 5. – 9. října, Praha –  Kino Aero, představující kompletní retrospektivu finského režiséra, včetně jeho posledního filmu Le Havre (Finsko / Francie / Německo 2011), uvedeného na festivalu v Karlových Varech. V pauzách nabitého programu můžete využít i teplé klima sauny stojící před kinem a ve večerních hodinách navštívit koncert kapely Marko Haavisto & Poutahaukat, známé z Kauriamäkiho filmu Muž bez minulosti (Finsko / Německo / Francie 2002).

Finskou retrospektivu vystřídá týden norského filmu Norfest 10. – 16. října, Praha –  Kino Evald. Za vrchol přehlídky se považuje uvedení nahořklé komedie Happy Happy (r. Anne Sewitsky, Norsko 2010 ), která obdržela cenu na festivalu Sundance. Dále můžete v prostoru kina prožít  melancholické svátky s filmem Domů na Vánoce (r. Bent Hamer / Norsko / Švédsko / Německo 2010), pousmát se u Bezva chlapa (r. Hans Petter Moland, Norsko 2010) nebo navštívit cynický snímek Kurz negativního myšlení (r. Bård Breien, Norsko 2006). Bohužel festival se věnuje pouze jedné filmové novince, ostatní snímky již byly v české distribuci uvedeny. Tentokrát by však mělo být promítání obohaceno o konzumaci pravých norských vaflí, lahodných nápojů a k dispozici budou i huňaté norské svetry.

Spolu s norskou přehlídkou filmů začíná i skromná restrospektiva švédského režiséra Lukase Moodyssona 10. – 11. října, Praha –  Kino Světozor, která severský trojlístek uzavře. Program zahájí přednáškou Pavel Bednařík (umělecký vedoucí Asociace českých filmových klubů a  Letní filmové školy v Uherském Hradišti), který se bude věnovat rysům Moodyssonovy tvorby. Uvedeny budou tři filmy Lilja (Švédsko / Dánsko 2002), Společně (Švédsko / Dánsko / Itálie 2000) a nejnovější režisérův film Mamut (Švédsko / Dánsko / Německo 2009).

Pokud se vám z filmových přehlídek zatočí hlava kolem, můžete využít i řadu zajímavých akcí, jenž dny severské kultury nabízejí. Milovníci Skandinávie mohou navštívit cestovatelské besedy, vernisáže nebo některou z tématických přednášek.

Články obsahující informace o sever:

Sundance 2012: Vítězné snímky
29. 1. 2012 – 11.28

Filmasia 2011: Krev a slzy
14. 12. 2011 – 8.32

Aktuálně: Wajda točí film o Lechu Wałęsovi
8. 12. 2011 – 23.09

Sundance 2012: Program festivalu zveřejněn!
2. 12. 2011 – 2.01

další články...

Randy Ram Robinson (Mickey Rourke) se od dob své největší slávy v 80. letech pozvolna proměnil v lidskou trosku bez přátel a bez skutečného domova. Naivní touha po návratu do wrestlingového ringu a neutuchající žízeň po úspěchu jej přivádí na hranici možností jeho těla zničeného léty bojů. Ve chvíli, kdy je nucen vzdát se wrestlingu i na amatérské úrovni, zjišťuje, jak prázdný a neobydlený život jej nadále čeká. Leží před ním zásadní rozhodnutí. Žít riskantně s krvavým sportem, nebo (ne)žít bez něj.

I přes zmíněnou tematickou podobnost se Wrester od ostatních Afonofskyho filmů výrazně liší. A to po formální stránce, je civilním intimním dramatem, mezi záběry dominují polocelky a různě velké detaily, kamera často Randyho sleduje zezadu přes rameno a barevné paletě obrazu dominují bledé tóny. Ale i v této poloze režisér dokazuje, že dokáže filmovou formu konstruovat s velkým citem pro příběh, tak, aby rub a líc příslušely ke stejné filmové minci.

5.3.  Sobota  21:35 (ČT1) Wrestler

Články obsahující informace o Wrestler:

Aktuálně: Aronofsky a další film o drogách
11. 3. 2011 – 18.12

TV tip na sobotu: Wrestler
4. 3. 2011 – 20.20

Sundance 2011 #4 Poslední hity před závěrem: Terry, Higher Ground a Page One: A Year Inside the New York Times
29. 1. 2011 – 15.01

Black Swan
16. 10. 2010 – 22.53

další články...

Francouzský režisér Jean Renoir natáčel filmy od 20. do 60. let minulého století. Ve třicátých letech, ze kterých pocházejí jeho nejznámější snímky, ustálil svou stylistiku. Důmyslně prácoval s pohyblivou kamerou, atmosféricky „oddramatizovaně“ vyprávěl (vycházel částečně ze stylistiky francouzského poetického realismu) a kladl důraz na společenskou rovinu výpovědi děl. V polovině třicátých let se Renoir dokonce podílel na vzniku několika explicitně politických snímků ovlivněných levicovým uskupením Lidová fronta. Výlet do přírody, Velká iluze a Pravidla hry – tři díla, která jsou v Renoirově tvorbě všeobecně považována za nejvýznamější – sice ve své době nezapadla, ale výraznějšího uznání se dočkala až v letech padesátých díky kolektivu kritiků francouzského časopisu Cahiers du Cinéma s André Bazinem v čele.

Pacifistická Velká iluze vznikla v roce 1937, tudíž se v ní zrcadlí zkušenost s první světovou válkou i houstnoucí ovzduší nad středozápadní Evropou v předzvěsti té druhé. Koncem 30. let se hrozba konfilktu s Německem zdála pravděpodobnou, a tak Renoir zdůraznil potřebu charakterního lidského chování během válečného stavu. Naprosto odmítal pudové vnímání boje i přetékání nepřátelských vztahů mimo bojiště. Děj se odehrává za první světové války a sleduje cestu tří zajatých francouzských důstojníků za svobodou. Během plánování a realizace útěku Velká iluze ukazuje, že mezilidské vztahy nejsou řízeny jen příslušností k národům. Obvykle převažuje vliv příslušnosti k jednotlivým společenským třídám. Tudíž si francouzský důstojník z vyšších kruhů  rozumí s německým velitelem (Erich von Stroheim) aristokratického původu lépe, než se svými dvěma francouzskými kolegy (jeden z nich Jean Gabin). A naopak – tito dva důstojníci, reprezentanti dělnické třídy, mají vlastnostmi,výchovou a zájmy blíže k obyčejnému venkovskému obyvatelstvu nepřátelské země.

18.1.  Úterý  23:35 (ČT2) Velká iluze

První měsíc nového roku není bohatý na filmové akce jen zdánlivě. Nekoná se jich mnoho, vzhledem k omezené nabídce tuzemských filmových premiér, která až na pár čestných výjimek neskýtá mnoho větší pozornosti hodných titulů, jsou však jejich projekce významnou součástí lednového programu kin, respektive hlavně pražského kina Světozor.

Festival krátkých filmů Praha : 19. – 23. ledna; kino Světozor

6. ročník akce pořádané organizátory MFF Karlovy Vary se uskuteční v pražském kině Světozor. V mezinárodní soutěži snímků se stopáží do 25 minut se o hlavní cenu spojenou s částkou 5 tisíc eur utkají filmy natočené v letech 2009 a 2010. Dále festival nabídne nesoutěžní program počínaje geograficky vymezenými sekcemi zaměřenými na tvorbu Izraele a frankofonní části Belgie, přes Check the Czech představující nejnovější české krátké filmy, sekci Labo věnující se experimentálním snímkům až po přehledovou Panorama uvádějící filmy oceněné na významných festivalech.
Vstupné na jednotlivé bloky: 70 Kč (předprodej začíná 14. ledna).

Filmový festival proti korupci : 11., 18. a 25. ledna; Praha – kino Světozor

Tři lednové večery budou v kině Světozor věnovány veřejným debatám o současných podobách korupce v místní i celostátní politice a následné projekci snímků (Coppolovi Kmotr a Kmotr II a De Palmovi Neúplatní), které se na stejnou tematiku podívají trochu z jiného úhlu.
Vstupné na debaty od 19:00 je zdarma; na filmové projekce od 20:30: 120 Kč, studenti a senioři: 90 Kč.
„Festival“ jehož pořadatelem je Respekt institut je de facto součástí putovní filmové přehlídky Minifest: Mafiánské filmy, která v průběhu ledna uvede v několika českých a moravských kinech výše zmíněné filmy v restaurovaném a zdigitalizovaném formátu v rozlišení 2K. Více o tomto cyklu zde.

Přehlídka soudobých japonských filmů : 21. – 27. ledna; Praha – kino Lucerna

Přehlídku osm japonských filmů, mezi nimiž nechybí slavné Scény u moře Takeshi Kitana (1991) ale ani u nás téměř neznámé snímky jako Probuď se! Junji Sakamota (2007) nebo Sakura v rozpuku Kazua Kurokiho (2006), zakončí 27. ledna předpremiéra očekávané filmové adaptace románu Haruki Murakamiho Norské dřevo (r. Anh Hung Tran, 2010).
Vstupné: 80 Kč; „permanentka“ na všechny filmy: 400 Kč / 200 Kč – studentská (bez rezervace sedadla).

Projekt 100 2011

17. ročník projektu AČFK tvoří z finančních důvodů menší počet filmů, než bylo dosud zvykem. Pod mottem „Různé podoby lásky“ bude ve více než osmi desítkách tuzemských kin od poloviny ledna do konce května uvedena šestice snímků. Mimo dvou zástupců staršího data vzniku – Erotikon (r. Gustav Machatý, Československo 1929) a Velká láska (r. Pierre Étaix, Francie 1969) – půjde o nejnovější snímky zavedených režisérů – Další rok Mikea Leigha (VB 2010) a Puškvorec Andrzeje Wajdy (Polsko 2009) – i tvůrců, jejichž filmy jsou příslibem lepších zítřků evropské kinematografie – hvězdně obsazené Dobré srdce islandského režiséra Dagura Kárie (Island, Dánsko, Francie, Německo, USA 2009) a černo komediální hraný debut polského dokumentaristy Boryse Lankosze Druhá strana mince (Polsko 2009).
Projekt 100 bude slavnostně zahájen 13. ledna ve 20:00 v kině Světozor projekcí snímku Druhá strana mince za účasti herečky Agaty Buzek, která ve filmu ztvárnila hlavní postavu.
Vstupné: dle výše vstupného v jednotlivých kinech.