Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool

16. 8. 2011 # 16.01 # Festivaly # Bez komentáře

Změna přístupu v organizaci a vytváření programu letní filmové školy festivalu bezpochyby prospěla. Její současný ředitel Pavel Bednařík se během prvního ročníku 2007 své funkce nechal slyšet, že se bude snažit o takové vedení, kde bude o podobě programu rozhodovat celý tým, nikoli dominantní osoba v čele. Decentralizovaným vedením tak mělo být docíleno vyšší profesionalizace spolu s vytvořením komplexnějších tematických celků. Na kolik se záměr dlouhodobě podařil se mohli návštěvníci přesvědčit na letošním již 37. ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Z programové kompozice zmizely někdejší dominantní a eponymní témata jako „film a dětství“, „film a smrt“ či „film a básník“, jež nahradily specifičtější a méně všeobjímající oblasti filmového vzdělávání.

Nonstop Party

Mediální propagace funguje skvěle a tak se „vzdělávací“ letní akce pro fanoušky filmu proměnila na otevřený podnik kypící hudbou, pivními stánky, výstavy, filmy a frivolní prázdninovou atmosférou. Na své si přijdou i milovníci divadla či slam poetry a nezřídka se lze setkat s lidmi, kteří na LFŠ přijeli především kvůli doprovodnému programu. Ten jen ve své koncertní sekci hostil takové hvězdy, jako je Kusturicův The No Smoking Orchestra, undergroundová zpěvačka Lydia Lunch známá i z transgresivních snímků Richarda Kerna, či kapela Priessnitz se svým Alois Nebel tour. Údaje o rok od roku se zvyšujícím počtu návštěvníků s sebou nesou široké pozitivní přijetí veřejnosti a samozřejmě i více peněz do rozvoje filmových klubů a české kinematografie. LFŠ se navíc zdá být důležitým nástrojem pro nenásilnou audiovizuální výchovu, která je v rámci konzervativních školních osnov povětšinou zcela ignorována, nebo považována jako vhodná vizualizace obsahů některých literárních děl. Je nejspíše radostné pozorovat skupinky teenagerů vybírajících si, zda půjdou raději do Hvězdy na tříhodinový rumunský dokument nebo na Sunset Blvd. Billyho Wildera, či poslouchat, jak se mladé divačky čekající ve Slováckém divadle na francouzskou poválečnou klasiku vzájemně podivují nad zjištěným faktem, že ten Kusturica se jmenuje Emir. Na festivalech se i z intelektuálních filmařů stávají rockové hvězdy.

Spát či nespat?

Jiná věc pak je, jak se zvyšující popularita LFŠ odráží ve struktuře a organizaci celé akce. I když se festival suverénně posunuje směrem ke sladkým zítřkům, stále je nad čím přemýšlet. Je otázkou, jak se do budoucna organizátoři vypořádají s poměrně nedostatečnou kapacitou kinosálů a omezenou možností ubytování. Tlačenice je samozřejmě nutný a neměnný syndrom všech větších přehlídek, tudíž by bylo pošetilé očekávat něco jiného. Lze se ovšem obávat, že Uherské Hradiště, zvyklé na jiné poměry, začne praskat ve švech. Překvapivě vysokému zájmu se těšily i dokumenty, na jejichž odpoledních projekcích byly nevelké kinosály v Míru či Redutě zaplněny dlouho před jejich začátkem. Divácká horečka nabývala během dne na zuřivosti s každou uplynulou filmovou hodinou. Gradovala během projekcí němých filmů s živým doprovodem a každovečerně vrcholila v atriu kina Hvězda ve formě nakynutých front dychtících po půlnočních delikatesách pinku eiga s roztomilými úvody festivalového miláčka Olafa Möllera. Nepřeplněného sálu si tedy divák užil jedině během ranních a dopoledních projekcí za cenu trávení abstinenčních večerů. Případně pokud si vybral snímky z některé méně populární programové sekce, jež mohla odrazovat buď díky příslibu vyšší intelektuální či percepční náročnosti (Cinepur Choice) nebo měšťácké prostřednosti a akademické strnulosti (filmy „Tradice kvality“). Co se týče zmiňovaného ubytování, bylo poněkud mrzuté, že v rámci oficiální nabídky LFŠ vedle nejrůznějších tělocvičen, základních škol a kasárna, slibuje nejvyšší pohodlí jen Internát Mojmír. Pokud tedy nechcete jako správný baťůžkář spát ve spacáku na zemi v některé z prázdných tříd, na školní zahrádce ve stanu, či v poetické atmosféře intru společného pokoje pro tři, nezbývá vám než hledat alternativy vlastními silami. Je nutné dodat, že výrazně dražší ubytování v hotelu, ale třeba i levnější verze na místních kolejích je těžko dosažitelnou alternativou, jelikož je běžnou praxí rezervovat si pokoj až rok dopředu. Nejlepší možností tedy zůstává privátní bydlení skrze síť známých. Kvalita spánku je nesrovnatelná a v přeplněném kinosále se pozná – klimbat či neklimbat, to je oč tu běží.

Ztraceno v překladu

Oproti minulým ročníkům zmizela z festivalové mapy neklimatizovaná Orlovna, jejíž nedýchatelná atmosféra očistce dříve sloužila coby hlavní kritérium, jak dlouhý film divák ještě zvládne. Naopak přibyla tělocvična ve sportovním gymnáziu, jejíž projekční plátno natažené přes sloupce žebřin pěkně reprezentuje status undergroundové akce. Bizarní tělovýchovná atmosféra zvláště potěšila letošního hosta Apichatponga Weerasethakula, jenž v ní uváděl svůj film Tajemný předmět o polednách (Dokfa nai meuman, 2000). Zasmušilé počasí posledního červencového týdne bylo pro pohyb mezi kinosály ideální a celková nálada účastníků se zdála být velmi pozitivní, přestože leckdy trochu hektická. Je známo, že z psychologického hlediska je nejtěžším konfliktem rozhodnout se mezi dvěma „dobry“. Díky přeplněnému programu, v němž se většina filmů reprízovala nejvýše jednou, bylo tedy nejtěžší vybrat si, co vidět a co naopak oželet. Nelze ovšem organizátory filmových hodů obviňovat z bohatého programu, právě naopak. Drobné pokárání si zaslouží za občasné programové změny, které mnohým účastníkům lehce promíchaly preference. Těžko si nevšimnout, že s tím, jak se festival blížil závěru, začal pomalu vládnout lehký chaos. Ten naštěstí nenabyl takových rozměrů, aby se z filmového ráje stal Ráj Antikristův. Nejčastější problémy byly se zajištěním titulků. Jednou chyběla jejich správná verze, díky čemuž se na digitální tabuli objevovala jakási spasmatická slovní epilepsie, jak se pověřená osoba marně snažila najít odpovídající repliku. Jindy chyběl překlad úplně, nebo se náhle v průběhu filmu ztratil. Hromadně odcházeli diváci z dvou a půl hodinového Glissanda rumunského klasika Mircea Daneliuce, jelikož přes počáteční omluvu a ujištění, že titulky do deseti minut naběhnou, snímek běžel i po půl hodině jen v rumunštině. O Bozích a lidech (Des hommes et des dieux, 2010) Xaviera Beauvoise bylo neplánovaně promítáno třikrát, jelikož během první projekce titulky zcela chyběly a při druhé sice nechyběly, leč nefungovaly. Třetí projekce pak nahradila opakování Weerasethakulova Světla století (Sang sattawat, 2006), které tedy běželo pouze jednou. Nepříliš potěšující byl i fakt, že některé filmy se promítaly v dabované verzi. Odborník na rumunskou kinematografii Mircea Dan Duta tak několikrát upozorňoval na to, že v Daneliucově Zkoušce mikrofonu (Proba de microfon, 1980) jsou ve skutečnosti zaznamenány veškeré zvuky ulice, které byly v postsynchronech českého dabingu odstraněny. Diváci odcházeli i z půlnočního pinku Tajemství mezi zdmi (Kabe no naka no higemoto, 1965) Kôji Wakamatsua, které překvapivě běželo v německé verzi s občasnými českými titulky. Ty pak německy nemluvící diváky víc mátly, než vedly k porozumění partnerským konfliktům v japonských domácnostech.

România

Snímků bylo ke zhlédnutí tolik, že je obtížné program jako celek nějak jednoduše shrnout a obecně popsat. Jednotlivé tematické celky byly nadmíru zajímavé a snad až na podivný slepenec hraných filmů a dokumentů s tematikou terorismu („11. září a hrozba terorismu“) i jasně konceptuálně uchopené. Některé cykly byly nahuštěné pouze do několika dní, takže například většinu filmů Apichatponga Weerasethakula bylo možné zhlédnout od čtvrtka do soboty, jiné byly rozptýlené během celého festivalu. Za jedno z letošních klíčových témat lze označit Fokus se zaměřením na Rumunsko. V rámci široké přehlídky rumunské kinematografie od počátku po současnost si bylo možné poslechnout fundované předprojekční předmluvy a samostatnou přednášku ředitele Rumunského kulturního institutu a vysokoškolského pedagoga Mircea Dan Duty. Současný rumunský „filmový zázrak“ reprezentovaly mnohé snímky, z nichž lze vyzdvihnout alespoň 12:08 Na východ od Bukurešti (A fost sau n-a fost?, 2006) a Policejní, adj. (Politist, adj., 2009) výrazného talentu Cornelia Porumboiu, Zlatou palmou oceněný snímek Cristiana Mungiu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 săptămâni și 2 zile, 2007), California Dreamin´(bez konce) (California Dreamin´ (Nesfarsit), 2007) Cristiana Nemescu, či melancholicky tragikomickou Smrt pana Lazaresca (Moartea domnului Lazarescu, 2005) Cristi Puiu. Malou událostí bylo uvedení dokumentů Andrei Ujici Videogramy revoluce (Videogramele unei revolutii, 1992), Svět v Miru (Out of the Present, 1995) a tříhodinového snímku Vlastní životopis Nicolae Ceausesca (Autobiografia lui Nicolae Ceausescu, 2010). Rumunskou filmovou historii mohli diváci poznávat díky retrospektivám snímků Dana Pity a Mircea Daneliuce. Daneliuc se LFŠ zúčastnil také coby host a účastníci jej tedy mohli vidět před projekcemi jeho filmů nebo na jedné z letošních masterclass. Právě jeho snímky jsou začasté považovány za inspirační zdroj generace současných mladých rumunských filmařů. Do ještě hlubší historie, až do počátků kinematografie, mohli diváci proniknout prostřednictvím unikátní projekce snímku Jeana Mihaila z roku 1925 Manasse a vůbec prvního rumunského celovečerního filmu Nezávislost Rumunska (Independenţei României) Aristide Demetriadeho. Film měl premiéru v roce 1912 v bukurešťském kině Eforie, tedy tři roky před slavným Griffithovým Zrozením národa (The Birth of a Nation, 1915), a se svou původní délkou 120 minut byl ve své době nejdelším filmem na světě. Na rozdíl od slavnějších Griffithových spektáklů má Nezávislost Rumunska výrazně dokumentární charakter s potlačením narativní struktury. Tvoří jej pouze série statických záběrů velkých celků. Oba filmy byly promítány s hudebním doprovodem: elektro-hudební formace Bonus & Plugnplay (Nezávislost Rumunska) a „rock´n´schrammel-shrapnel-chansonový“ Rudovous (Manasse). K přehlídce rumunské kinematografie lze ještě dodat, že hned dva ze zařazených filmů byly patřily zároveň i do současného výběru časopisu Cinepur (Policejní, adj., a Vlastní životopis Nicolae Ceausesca).

Klasikové

Doplnit vzdělání ve filmografiích známých tvůrců, případně se výborně pobavit, umožňoval program další z hlavních sekcí „Inventura“. Vedle bohaté retrospektivy Billyho Wildera zahrnující jak známé a ikonické filmy Někdo to rád horké (Some Like It Hot, 1959), Nebožtíci přejí lásce (Avanti!, 1972), Byt (The Apartment, 1960) a Sunset Blvd. (1950), bylo možné zhlédnout také okrajovější snímky jako ne příliš vydařený Soukromý život Sherlocka Holmese (The Private Life of Sherlock Holmes, 125), či výborné screw-ballové komedie v čele s politicky nekorektní a břitkým humorem sršící Raz, dva, tři (One, Two, Three, 1961). Nechyběly ani snímky Půlnoc (Midnight, 1939) Mitchella Leisena a Ninočka (Ninotchka, 1939) Ernsta Lubitsche, pro něž Wilder napsal scénář, či společensko-výchovné protialkoholické drama Ztracený víkend (The Lost Weekend, 1945) s výborným hereckým výkonem Raye Millanda v hlavní roli. Podobně tomu bylo i s významným režisérem Gustavem Machatým. V rámci jeho velkoryse pojaté retrospektivy bylo možné zhlédnout známou Extasi (1932, v české i rakouské verzi) i Erotikon (1929), který byl spolu s Kreutzerovou sonátou (1926) a Švejkem v civilu (1927) promítán v rámci sekce „film a živá hudba“. Tu zajišťovala seskupení Forma Live (Erotikon), Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky (Švejk v civilu) a Pavel Fajt (Kreutzerova sonáta). Zhlédnout bylo možné i výborný roztomile rozverný snímek Ze soboty na neděli (1931), pro který psal scénář Vítězslav Nezval, či méně povedený pokus o komedii podle Poláčkových Mužů v ofsajdu Načeradec král kibiců (1932) s iritujícím Hugo Haasem v hlavní roli, nebo němý snímek Dáma s malou nožkou (1919) Přemysla Pražského a Jana S. Kolára, v němž hrál Machatý hlavní roli detektiva, který „nic nevypátrá, ale najde svou lásku“. Nabídku pro milovníky retrospektiv a němých filmů doplňovaly další snímky z raných časů kinematografické historie. Mezi nimi dominovala díla Ernsta Lubitsche jako roztomilá hříčka Nechci být mužem (Ich möchte kein Mann sein, 1918) s doprovodem Obří broskve, Ústřicová princezna (Die Austernprinzessin, 1919) za přispění pianisty Gerharda Grubera, nebo Horská kočka (Die Bergkatze, 1921) za zvuků Houpacích koní.

Les maîtres du nanar

Kromě retrospektiv nabídla cinefilům „Inventura“ i méně známou kapitolu z historie francouzské kinematografie. Tou je tzv. „Tradice kvality“, lehce pejorativní label, kterým jisté filmy a tvůrce označil François Truffaut coby redaktor Cahiers du Cinéma v textu „Jistá tendence francouzského filmu“ v roce 1954. Tradice kvality, jak název předurčuje, zahrnuje ne příliš invenční snímky, vyznačující se určitou akademickou strnulostí a leckdy přehnaně divadelním herectvím spolu s důslednou volbou „vysokých“ témat. Úroveň „kvalitních“ snímků variovala mezi řemeslně povedenými filmy, jež byly pozoruhodné minimálně dílčím způsobem (Taková hezká malá pláž, 1949, Yves Allégret), až po „typické představitele tehdejší lidové zábavy“ (Červená krčma, 1951, Claude Autant-Lara). Mezi díly režisérů Yves Allégret, Julien Duvivier, nebo André Cayatte každopádně vévodily filmy Jeana Delannoye Pastorální symfonie (La Symphonie pastorale, 1946), Okamžik pravdy (La Minute de vérité, 1952) a Věčný návrat (L´Éternel retour, 1943). Ten vznikl podle přepisu Tristana a Isoldy od Jeana Cocteaua s Jeanem Maraisem v hlavní roli a jeho restaurovaná kopie by se měla objevit i v české kinodistribuci v rámci AČFK. Je příznačné, že některé Delannoyovy filmové skvosty byly ve své době charakterizovány jako les maîtres du nanar. Odtud se vžil pojem nanarismus jako charakteristika snímků pro otrlého diváka, výraz „un nanar“ totiž označuje filmy, které jsou tak špatné, až jsou vlastně zábavné (viz anotaci k filmu v katalogu LFŠ 2011). Uvidíme tedy, zda pořadatelé tradiční přehlídky pokleslé kinematografie Festivalu pro Otrlého diváka v pražském kině Aero zařadí některý z těchto skvostů do svého programu.

Do růžova

Na opačné straně diváckého zájmu se skvěly jiné filmy, jež by do programu Otrlého diváka stejně tak dobře zapadly. Těmi byly půlnoční delikatesy v podobě japonských pinku eiga. Výběr obskurních erotických snímků, jež svojí délkou obvykle nepřesáhnou 60 minut a mají stanovený povinný počet erotických scén, zajistil německý filmový teoretik Ofal Möller, jehož přednášky se těšily nemenší oblibě, než samotné filmy. Japonské pinku jsou na rozdíl od rozmanité evropské či americké erotické a soft pornografické produkce zajímavé tím, že zároveň fungují jako indikátor talentů mezi mladými či neznámými filmaři. Kromě vřazení povinných scén mají totiž jejich tvůrci téměř absolutní svobodu. Jako režisér „růžových“ filmů například začínal i kritikou oceňovaný bořič žánrových hranic Kiyoshi Kurosawa. Pořadatelé LFŠ se snažili podchytit co největší rozptyl širokého univerza pinku eiga. Natěšení diváci tudíž mohli zhlédnout vše od tradičního pinku Mamoru Watanabe Dárek na rozloučenou (Omjage, 2008), přes sadisticko homosexuální Ples bláznů (Kurutta butókai, 1989) Hisajasu Satóa, experimentální Slzy extáze (Ekusutaší no namida, 2995) od Hirojuki Óki, skládající se s šedesáti minutových záběrů tematizujících rozličné erotické náměty, až po kýčovitou muzikálovou zhůvěřilost určenou především pro euroamerický trh Vodnické zpívánky (Onna no kappa, 2011). V nich se objevuje tradiční postava vodníka (kappa) v hrůzně estetizovaných hudebních číslech majících zřejmě „na oko“ ukazovat roztomilou perverzní jinakost japonské pop-kultury. Olaf Möller divákům sliboval, že uvidí něco, co zcela jistě ještě neviděli. Ať už odcházeli z filmů zklamáni či naopak, vysoký zájem o půlnoční delikatesy vytrval až do posledního dne. Ty, kterým všechny hradišťské pinku eiga utekly, by mohlo zajímat, že před několika lety vydaly Levné knihy bizarní snímek Mitsuru Meike Nádherný život Sachiko Hanai (Hatsujô kateikyôshi: sensei no aijiru, 2003), jenž navazuje na obskurní větev politicky angažovaných pinku. Možná ještě některý exemplář leží na skladě.

Tajemná záře nad Thajskem

Úplně odlišný zážitek přinesly rozsáhlé retrospektivy Aki Kaurismäkiho a Apichatponga Weerasethakula. Jak finský režisér, tak současná thajská hvězda filmových festivalů byli v Uherském Hradišti osobně a diváci se s nimi mohli setkat během jednotlivých projekcí nebo na samostatných masterclasses. Zatímco Kaurismäkiho snímky jsou u nás poměrně dobře známé a letošní LFŠ přinesla jejich kompletní retrospektivu, z Weerasethakulových děl bylo možné doposud vidět kromě Strýčka Búnmího (Loong Boonmee raleuk chat, 2010), jenž běžel v kinech v rámci oficiální distribuce, pouze snímek Slastně tvá (Sud sanaeha, 2002), zařazený do výběru Cinepur Choice na LFŠ 2005. Kromě pěti celovečerních snímků bylo možné obdivovat i pásmo Weerasethakulových krátkých filmů, které jsou jinak špatně dostupné. Retrospektiva nekonvenčního thajského umělce patřila k nejsilnějším zážitkům a patrně k tomu nejzajímavějšímu z letošního programu filmové školy. Ve fikčních světech jeho snímků se prolíná aktuální svět Thajska s vlastní mytologií, sny, vzpomínkami nevěrohodné paměti a metafyzickými dimenzemi zásvětní existence. Jeho filmy často sestávají ze dvou částí, často oddělených titulky. Například ve Slastně tvé jsou to město a džungle. Městská část, trvající přibližně čtyřicet minut, celá tvoří vlastní expozici, neboť úvodní titulky se objeví teprve během jízdy autem mimo lidskou aglomeraci. V Tropické nemoci (Sud pralad, 2004) se melodrama vztahu vojáka Kenga a jeho milence Tonga v půlce mění v mýtický souboj vojáka s tygrem, podobajícím se Tongovi. Rozvolněná struktura a potlačený narativ tvoří otevřené dílo s mnoha vstupy a výstupy, naplněné obrazy a zvuky města, džungle a světa duchů. Weerasethakulův celovečerní debut Tajemný předmět o polednách (Dokfa nai meuman, 2000) pracuje s médiem dokumentu, které využívá k rozehrání fantastické sítě příběhu mísícího realitu a fikci. Světlo století (Sang sattawat, 2006) zase rozvíjí mozaiku podobných obrazů nesoucích různé vzpomínky na stejné osoby i události a tvoří tak uměleckou esenci nespolehlivosti paměti.

Intelektuální atrakce

Podobně jako filmy Apichatponga Weerasethakula jsou nejen z formálního hlediska pozoruhodné i snímky tvořící ojedinělý výběr redaktorů časopisu Cinepur. Přehlídka deseti vybraných filmů Cinepur Choice se vymyká všem ostatním přehlídkám a minifestivalům. Její ideu tvoří snaha představit ta nejoriginálnější a nejpozoruhodnější díla ze současného audiovizuálního umění. Tradiční výběr byl původně samostatnou sekcí LFŠ, poté se emancipoval ve formě putovní přehlídky po českých filmových klubech. Po dvou ročnících se ovšem díky nedostatečnému diváckému zájmu vrátil do osidel hradišťského festivalu. Diváci tak letos mohli spatřit „ambientní“ sci-fi Benedeka Fliegaufa Lůno (Womb, 2010), které vstoupilo do omezené kinodistribuce v rámci společnosti Artcam, pozoruhodný tříhodinový dokument Andreje Ujici Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca, nebo mnohovrstevnatý snímek Corneliu Porumboiu Policejní, adj. Dokonalou vizuální slast z estetiky italských kriminálně-hororových giallo filmů představoval francouzský snímek Amer (2009), navazující na tzv. „senzualistickou“ kinematografii. Hélene Cattet a Bruno Forzani pochopili, že pro ztvárnění pravé esence gialla je třeba příběh potlačit na nejjednodušší schéma a zcela fetišizovat obraz a zvuk. S obrazovou fetišizací ženského obličeje pracoval i iránský tvůrce Abbás Kiarostami. V jeho filmu Šírin (Shirin, 2008) se odehrává příběh Nizámího eposu z 12. století o lásce arménské princezny Šírin a perského krále Chusreva pouze ve zvukové stopě a mimice ženských obličejů iránských hereček (mezi nimiž je i „neiránská“ Juliette Binoche) v přibližně dvou stech detailních záběrech. Soderberghova Dívka na přání (The Girlfriend Experience, 2009) nese afinity k jeho staršímu experimentu Hollywood, Hollywood (Full Frontal, 2002), jen filmové stars nahradila luxusní escort girl ztvárněná pornoherečkou Sashou Grey. Výběr doplňuje nejednoznačná a matoucí filmová (anti)detektivní esej Lucrecie Martel Žena bez hlavy (La Mujer sin cabeza, 2008) a Essential Killing (2010) Jerzy Skolimowskiho, v němž Vincent Gallo představuje muslimského vojáka octnuvšího se v nepřátelské zasněžené krajině.

Poctivý základ

Komu dosavadní výčet témat nestačil, mohl se dle libosti obohatit z velkého množství dalších retrospektiv, témat a výběrů zahrnutých pod „Visegrádský horizont“. Kromě polského klasika Krysztofa Kieslowského, od něhož bylo možné tentokrát zhlédnout kromě kompletního Dekalogu (1989) především rané méně známé celovečerní snímky, zde byla i přehlídka snímků Fera Feniče a Roberta Sedláčka. Sedláček, který byl přítomen na LFŠ jako host, zde představil kromě svých starších dokumentů a celovečerních snímků v předpremiéře také svůj nejnovější kinofilm Rodina je základ státu (2011) a pro ostravskou televizi natočené Sráče (2011). Na rozdíl od předchozího subverzivního snímku Největší z Čechů (2010) je Rodina méně vtipná a více kritická. Příběh českého podnikatele obviněného ze zpronevěry velkého balíku peněz, který se rozhodne se situací vyrovnat tím, že vezme svoji rodinu na „poslední“ prázdniny, představuje originální road movie kladoucí řadu závažných otázek ohledně morálky, viny a osobní zodpovědnosti. Naštěstí tak činí s jistou dávkou podvratného humoru, který Sedláček označuje jako „ty svoje zcizováky“. Sráči jsou ukázkou toho, že televizní mini-gangsterka na způsob Tarantinova Pulp Fiction nemusí dopadnout ani v české televizní produkci úplně špatně.

Třetí republika a Visegrádská sopka

Téma český film období „Třetí republiky“ zahrnující perličky jako Nikdo nic neví (1947) Josefa Macha, Varúj…! (1946) Martina Friče nebo Věrni zůstaneme (1945) Jiřího Weisse nebylo jen programovým doplňkem, ale zajímavým exkurzem do méně známého období „mezi dvěma totalitami“ od osvobození v květnu 1945 do únorového puče 1948. Programový výběr filmových hodů uzavírala kromě přehlídky tvorby studentů filmových škol ještě tematicko-národnostní všehochuť. Tedy výběr té nejlepší sklizně z Česka, Slovenska, Maďarska a Polska. Z této audiovizuální vulkanické smršti zemí Visegrádské čtyřky stojí za pozornost přinejmenším nový 3D film Jana Němce Heart Beat 3D (2010); „formanovsky“ laděný dokument Eriky Hníkové Nesvatbov (2010) o námluvách v Zemplínských Hámrech; Nic proti ničemu (2011) experimentátora Petra Marka, který lze brát jako svého druhu českou odpověď na manifest Dogma 95; Matka Tereza od koček (Matka Teresa od kotów, 2010) Pawła Saly, jež vznikla na základě skutečných událostí brutálního zločinu; enigmaticky existenciální Sedmý kruh (A Hetedik kör, 2009) Árpáda Sopsitse; či jinak enigmaticky existenciální Projekt Frankenstein (Szelíd teremtés – A Frankenstein terv, 2010) Kornéla Mundruczó. Ze zajímavých distribučních počinů AČFK zařazených do programu LFŠ by nikdo neměl v kině přehlédnout minimálně tři filmy – mystifikační dokument britského street-artisty Banksy: Exit Through the Gift Shop (2010); údajně poslední film nejvýraznějšího současného maďarského tvůrce Bély Tarra Turínský kůň (A Torinói ló, 2011), jenž je oproti jeho předchozím snímkům více strohý a ještě pesimističtější; a obnovenou premiéru francouzské avantgardní klasiky Jeana Cocteaua Orfeus z roku 1950. Komu tohle všechno nestačilo, ten mohl ještě v rámci „zvláštních uvedení“ poprvé zhlédnout zrestaurovanou Markétu Lazarovou (1967) Františka Vláčila, či expresionisticky dobrodružný Poklad (Der Schatz, 1923) Georga Wilhelma Pabsta. Případně vidět nejvýznamnější film slovenského hosta letošní LFŠ Eduarda Grečnera Drak se vrací (Drak sa vracia, 1967), nebo Nočního hosta (1961) Otakara Vávry, který v Uherském Hradišti letos obdržel spolu se svým slavným žákem Emirem Kusturicou zvláštní výroční cenu Asociace filmových klubů.

Závěrem lze říci, že vedení festivalu prokázalo schopnost nejen udržet jednu z nejzajímavějších tuzemských filmových akcí životaschopnou, ale přes drobné nedostatky i pozvedat její celkovou úroveň dlouhodobém horizontu. Letní filmová škola představuje ideálně funkční spojení profesionálního festivalu a prázdninového tábora, na němž se cítí jako doma baťůžkáři i režisérské hvězdy. Pokud bude podobně programově nabitý i příští ročník, už teď bychom si měli plni očekávání a cinefilního entuziasmu zařizovat vhodný nocleh.