Odebírat RSS
RSS komentářůLFŠ 2011: Inventura II.
22. 7. 2011 # 17.41 # Festivaly # Bez komentáře
Další dva cykly sekce INVENTURA se od sebe na první pohled nemohou víc lišit. FILMOVÁ ČÍTANKA letos představí další významnou a snad opomíjenou kapitolu z dějin světové kinematografie – francouzskou poválečnou tradici kvality; PŮLNOČNÍ DELIKATESY pak japonské softerotické filmy, tzv. pinu eiga.
Francouzská kinematografie po 2. světové válce mohla vycházet z rozkvétající filmové kultury v podobě obnovených filmových klubů, nově založených filmových časopisů a institucí (např. bezprostředně po válce vzniknuvší Centre National de la Cinématographie) i vládní podpory filmového průmyslu. Vedle snímků starší režisérů navazujících na svoji (před)válečnou tvorbu jako byli Jean Renoir, René Clair, Max Ophüls či Jean Cocteau, se ve francouzské filmové produkci objevila stylistická tendence vedená snahou stát se prestižní kinematografií a určitým způsobem se takto vyrovnat velkolepým hollywoodským dramatům a britským romantickým filmům, které se po válečných letech dostaly do širšího povědomí. V režii zejména mladých režisérů, kteří již neměli zkušenost s natáčením v éře němého filmu, tak vznikaly ve studiu natáčené adaptace klasických literárních děl s psychologizujícím herectvím hvězd jako byla Simone Signoretová, Michèle Morganová, Jean Gabin nebo Gérard Philip. Významně byla povýšena role scenáristy, který se dostal na úroveň režisér, ne-li výše.
Vůči všem těmto charakteristikám těchto dobově divácky úspěšných filmů natočených mezi lety 1945 a 1955 se posléze ostře vymezila francouzská nová vlna v čele s Françoisem Truffautem, který je i autorem samotného pojmu „tradice kvality“, jenž použil ve svém kritickém textu Jistá tendence francouzského filmu v roce 1954. Celkem třináct snímků uváděných na Letní filmové škole představí takřka všechny zásadní tvůrce tradice kvality: literární studiový romantismus režiséra Marcela Carného a scenáristy Jacquese Préverta v Bránách noci (1946); kritický a didaktický postoj scenáristicko-režijního týmu Charlese Spaaka a Andrého Cayatta ve snímku Všichni jsme vrahové (1952) i práci scenáristického týmu Jeana Aurencha a Pierra Bosta ve filmech Pastorální symfonie (r. Jean Delannoy, 1946) a Zakázané hry (René Clément, 1952). Netradičním způsobem bude zastoupena tvorba Henriho-Georgese Clouzota, který se proslavil sarkastickými thrillery – z jeho filmografie bude uvedena Miquette a její matka (1949), jediná komedie, kterou kdy (pravděpodobně s velkým sebezapřením) natočil.
Vskutku jinou tendenci světové kinematografie představí divácky vděčný cyklus půlnočních snímků promítaných v kině Hvězda, který je letos monotematicky zasvěcen japonským „růžovým filmům“, od dob počátků tohoto subžánru až po současnou produkci. Kořeny tzv. pinku eiga filmů sahají do 60. let, kdy pro mnoho začínajících tvůrců představovaly způsob levné mimostudiové tvorby, byť za podmínky minimálního počtu erotických scén a velmi krátké doby natáčení. Produkční zázemí těchto softerotických snímků se od té doby částečně proměnilo a zároveň se ustanovily některé specifické žánrové znaky. Zásadní nicméně zůstávají rozdíly ve vnímání erotiky mezi americko-evropským kulturním kontextem a tradicí země vycházejícího slunce, jenž velmi výstižně dokumentují Vodnické zpívánky (2011, r. Šindži Imaoka), které sice cílí na zahraniční publikum, jejich hlavní postavou však není nikdo jiný než vodník mající v oblibě sumo a okurky…
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
