Děcka jsou v pohodě

Se snímkem Děcka jsou v pohodě divák stráví příjemné necelé dvě hodiny, avšak přívětivé až nadšené recenze, které mezi americkými reflexemi převládají, si rozhodně nezaslouží. Ačkoliv se čeští kritici staví k filmu rezervovaně, i do našich kin vplul s nálepkou nezávislého hitu s neotřelým příběhem. Já se pokusím s oběma predikáty (nezávislý a originální) polemizovat.

Sféra nezávislého filmu, ať již americká nebo jiná, zahrnuje zejména filmy autorské. Nezávislé snímky však nemusí vždy reprezentovat osobité vidění světa konkrétního tvůrce nebo tvůrčího kolektivu. Nezávislá kinematografie je nadmnožinou autorské tvorby. V případě Spojených států se kritériem, podle nějž se posuzuje míra nezávislosti díla, často stává pouhý fakt, zda-li byl snímek produkován některým z velkých hollywoodských studií, nebo ne. Tím se ovšem zdůrazňuje pouze jeden rozměr problematiky – míra závislosti či nezávislosti na centralizované části amerického filmového průmyslu. Ovšem filmy vyjíždějící z hollywoodského výrobního pásu mají vedle výrobních studií mnoho důležitějších společných rysů.

Bavme se o třech klíčových aspektech – filmové formě, konstrukci vyprávění a  významech (rovina sdělení filmu). Střední proud nabízí v případě všech tří předžvýkanou potravu. Nenabourává stylistické konvence a je apologetický – soustředí se výhradně na již v minulosti ozkoušená individuální sdělení, která mají slabé předpoklady odkazovat k obecnému a nahlížet problémy z nových úhlů.

I režisérka Lisa Cholodenko se v případě filmu Děcka jsou v pohodě spokojila s paletou standardních vyjadřovacích prostředků, neexperimentuje s rámováním, střihem, kompozicí obrazu. „Pouze“ plynule vypráví. Americkou nezávislou kinematografii zastupují režiséři v tomto ohledu odvážnější (např. David Lynch, Jim Jarmusch, Woody Allen), ale i méně odvážní (např. Sam Mendes, Alexander Payne, Chrise Eyre). Posledně jmenovaní přináší ozvláštnění v některé z dalších dvou rovin.

Děcka jsou v pohodě nabízí uzavřenou vyprávěcí linii se zcela klasickou dramatickou stavbou. V expozici jsme seznámeni s hlavními postavami, lesbickým párem (Annette Bening, Julianne Moore) a jejich dětmi (Mia Wasikowska, Josh Hutcherson), a s místem děje. Následně vstupuje kolizní prvek – snaha dětí o vyhledání bilologického otce Paula (Mark Ruffalo) – vyúsťující v narušení rodiného statutu quo (krize). V nastelé nejistotě jsou naznačeny dvě možné cesty vývoje, rozpad/zachování původní podoby rodiny (peripetie). A příběh uzavírá katarzní smíření rodiny. Nesnažím se zde čtenáře cvičit ve znalosti konstrukce dramatu. Jen upozorňuji na zoufale předvídatelnou stavbu příběhu. Přesvědčivost podlamuje i nekonzistence děje a několik nápadně arbitrárních scénáristických rozhodnutí – například jedna z partnerek je usvědčena z nevěry po paranoidně geniálním detektivním výkonu té druhé. Předvídatelnost a s tím spojenou nudnost umocňují i mnohá klišé ve stavbě dialogů – čitelně přicházející chvíle hádek a usmíření či šablonovité reakce postav  bez ohledu na konzistenci jejich chování napříč celým filmem (děti si Paula zpočátku velmi snadno oblíbí, později jej zase okamžitě naprosto zavrhují).

Ale i zde musím dodat: i snímky formálně nevyzývavé a užívající ozkoušené vyprávěcí vzorce mohou přinést nová, kontroverzní či z neobvyklé perspektivy viděná témata a tak skrze svou významovou jinakost publikum oslovit. Děcka jsou v pohodě uchopují velmi aktuální a málo zpracovávané problémy. Mezi jinými: konzervativní/liberální výchova dětí, rodina s homosexuálním rodičovským párem, normalita a proměnlivost sexuální orientace. Cholodenko je bohužel zpracovává s pramalou odvahou. Volnomyšlenkářský Paul se postupně vyjeví jako nezodpovědný nespolehlivý muž. Genderově netradiční skladbu rodičovské dvojice doprovází zcela tradiční výchova dětí. Jak reflektuje dítě ze zkumavky svou situaci? Jaké pozitivní či negativní vlivy na dítě tento fakt může mít? Jak vnímá lesba nevěru partnerky s mužem? Snímek rozhodně neotevírá tyto otázky, jak by bylo možné. Spíše platí, že volba atypických postav slouží již mnohokrát okopírovanému vyprávěcímu schématu a výše zmíněné příklady násilných scénáristických rozhodnutí slouží jen a pouze žádoucímu směřování děje. V tomto kontextu mne napadá loňský snímek Sama Mendese Všude dobře, proč být doma. Ze zdánlivě málo nosného tématu, význam instituce manželství v dnešním světě, vykřesává nesmírně bohatou paletu úlomků myšlenek, poznámek a úvah.

Děcka jsou v pohodě si zcela nezaslouží můj výhradně negativně kritický pohled. V první řadě jsem se snažil upozornit na falešnost aury svěžího nezávislého snímku. Místo toho Cholodenko, jak sama v rozhovoru pro  www.sfbg.com přiznává, vytvořila mainstreamový produkt lákající svým hereckým obsazením. Masku nezávislého díla snímku přisoudili zřejmě až jednotliví distributoři a novináři.

Označím-li dítě  „děckem“, vyjadřuji svůj mírně povýšený odstup. Z tohoto výrazu čpí žoviální přehlížení. Slovní vazba „být v pohodě“ více či méně úspěšně zahlazuje neschopnost mluvčího nalézat přiléhavé přívlastky. Cholodenkové film je svým způsobem přehlížející a klouzající po povrchu, omezuje symptomatické vyznění na minimum, postrádá obecnější přesah. Komediální drama se takovými ambicemi samozřejmě chlubit nemusí. Přesto si dovolím tvrdit, že opravdu dobrá díla, která podobný rys postrádají, nabízí vždy ozvláštněné schéma vyprávění či neobvykle bohatou filmovou formu.

Děcka jsou v pohodě USA, 106 minut, premiéra v ČR 6.1. 2011