Ohlédnutí za Benátkami

19. 9. 2010 # 17.16 # Festivaly # Bez komentáře

Spolu se začátkem festivalu v Benátkách se poslední roky stále častěji vrací diskuze o tom, kam se celá akce posunula a nakolik jí z pozice „zásadní zářijové události“ vytlačuje filmový festival v Torontu. Stále více amerických filmových společností zůstává na vlastním kontinentu a filmový trh na kanadské přehlídce získává na důležitosti. Výhodou jsou bezesporu nižší náklady pro zástupce „industry“ pro prezentaci a prodej filmů a také samotní diváci festivalu, kteří fungují jako přesvědčivý ukazatel pro filmy, které by mohly potenciálně v severoamerické distribuci uspět. Dokazuje to i celá koncepce festivalu, která nemá žádnou hlavní soutěžní sekci, kde by byly ceny udělovány odbornou porotou, ale existují tu pouze ceny diváků.

Tyto problémy se snaží benátská přehlídka řešit hlavně celou dramaturgickou koncepcí festivalu. Akce se už nemůže jako dříve spoléhat pouze na osvědčená režisérská jména, protože ty nejprestižnější jí každoročně „přebere“ festival Cannes, který začíná o čtyři měsíce dříve. A jelikož na mladé nadějné tvůrce experimentující s filmovým médiem se už zaměřují festivaly v Rotterdamu a Locarnu, nezbývá Benátkám nic jiného, než se snažit jít tak trochu zlatou střední cestou a nabízet od obojího trochu. Dělá to z ní každoročně poměrně nepředvídatelnou akci, jejíž oficiální selekce není tak průhledná a jasně definována jako u všech třech výše zmíněných festivalů.

I letos tak byla v soutěžní sekci řada horších i lepších titulů. Nejspíše nejvíce očekávaným snímkem byl baletní psycho thriller Black Swan Darrena Aronofského, který zde předloni získal za Wrestlera nejprestižnější cenu – Zlatého lva. O něm se více rozepíši až za chvíli.

Zcela nečekaně se totiž letošním nejlepším snímkem podle poroty, které předsedal Quentin Tarantino, stal film Sofii Coppoly Odnikud někam. Podle ohlasů jde snímek ve stopách jejích předchozích počinů, zejména Marii Antoinetty a Ztraceno v překladu, v nichž režisérka rozvíjí téma odvrácené strany luxusu a blahobytu ústící do odcizení a potřeby vnějšího podnětu pro znovunalezení své identity. Podobně by měl být vystavěn i příběh Odnikud někam, který sleduje život hollywoodského herce (Stephen Dorff), jehož život je omezen na prostor luxusního hotelu v Los Angeles. Tím vnějším elementem, který pro něj bude znamenat přehodnocení dosavadního života a posune zpět k aktivnímu životu, se stane jeho jedenáctiletá dcera, která ho v jeho apartmánu jednoho dne nečekaně navštíví.

Snímek nezískal ani špatné, ani výrazně pozitivní ohlasy a po dobu celého festivalu o něm kritici jako o možném favoritovi na hlavní cenu ani neuvažovali. Vyvolaná kontroverze, která začala v Italském tisku a přesunula se i na stránky zahraničních periodik, převážně obviňovala Quentina Tarantina, že ceny rozdal svým oblíbencům pouze na základě svých osobních sympatií. Poměrně velkou roli v tom zahrál i fakt, že v historii festivalu si porota poprvé prosadila požadavek, aby mohl jakýkoli film získat i více ocenění, což nebylo na předchozích ročnících možné. Umělecký ředitel festivalu Marco Mueller se však brání a svádí vše na porotu, která ho přesvědčila, „že striktní zákaz kombinování ceny pro Nejlepší režii, Speciální cenu poroty, Nejlepšího herce nebo scénáře není dobrý nápad. Chceme mít přece svobodu v rozhodování.“

Osobně si stejně jako Nick Vivarelli, který o celém problému napsal pro Variety článek, myslím, že obviňovat Tarantina z nějakého záměrného odměňování svých oblíbenců je absurdní. Vždyť v porotě zasedlo i pět dalších osobností, které plně podle svého svědomí o oceněních rozhodovali (byli to Gabriele Salvatores, Luca Guadagnino, Guillermo Arriaga, Arnaud Desplechin a Danny Elfman). A nabízí se také fakt, že ač se hodnocení jakékoli poroty snaží o objektivitu, vždy bude vycházet ze subjektivních prožitků.

Snímkem, o kterém se však letos nejvíce mluvilo, je již zmíněný film Black Swan, jehož recenzi můžete již brzy na našich stránkách očekávat. Už samotný název snímku odkazuje k tzv. „teorii černé labutě“, která sleduje těžko předvídatelné, vzácné jevy, na které nestačí žádné logické či vědecké vysvětlení. Podobně koncipovaný by měl být také film o baletce Nině, která se snaží získat hlavní roli v novém nastudování Čajkovského Labutího jezera. Brzy se však objeví podobně talentovaná, podobně vypadající i tančící dívka, která by mohla její vysněné místo ve hře získat. Jejich přátelství začne brzy přerůstat v obsesi porazit tu druhou. Nina svou posedlostí dokonale ztvárnit „černou labuť“ ve hře začne i ve skutečnosti odhalovat temnou povahu své duše.

Nadšené ohlasy (RottenTomatoes hlásí třináct ze čtrnácti recenzí pozitivních) přirovnávají Black Swan ke klasickému „baletnímu“ filmu Červeným střevíčkům a Natalii Portman začínají predikovat Oscarové ocenění za ztvárnění hlavní role. Komparaci se také v recenzích nemůže vyhnout Wrestlerovi, jehož stylistické prostředky podle Richarda Corlisse (Time) však Black Swan využívá daleko sofistikovaněji. Přebírá z něho například vedení kamery (pronásledující postavy), pracuje výrazně také s filmovým zrnem a „senzační obratností kamery“ při tanečních scénách (podle serveru IndieWire se v nich prý ani moc nestříhá).

Vedle Black Swan si pak téměř jednotně nadšené ohlasy vysloužil snímek Silent Souls ruského režiséra Alekseie Fedorchenka. Sedmdesáti pěti minutový film se odehrává na podivném road tripu dvou přátel, z nichž jeden s sebou veze ostatky své nedávno zemřelé ženy, aby jí v souladu s Merjskou kulturou pohřbil. Na cestě dlouhé více než tisíc kilometrů napříč Ruskem pak podle tradice vypráví o intimních detailech jejich manželského života. Není zcela zjevné, co přesně všechny recenzenty na snímku nadchlo. Guy Lodge (In Connection) označuje film jako výstřední, ale záludně podmanivou meditaci o smutku, stárnutí a úpadku ruské Merjanské kultury. Robert Meanes (Obsessed With Film) říká o filmu, že „má vždy co nového a zajímavého nabídnout, ve své pomalém, rozvážném a krásně jednoduchém způsobu natočení, které občas využívá zvláštní a znepokojující atmosféry. Lee Marshall (Screen) zase vyzdvihuje na snímku jeho schopnost přenést diváka do jiných světů díky jeho poetičnosti.

V Benátkách byl taktéž promítnut snímek Meek’s Cutoff Kelly Reichardt, jemuž se však budu věnovat až ve speciálním článku, který vzápětí věnujeme festivalu v Torontu. Odtud totiž pochází většina z reakcí.

Pokud jste stále neviděli kompletní seznam oceněných, můžete se na něj podívat například zde.