Odebírat RSS
RSS komentářůHorké zprávy z Cannes 2010 #2 Godard, Iñarritu, Kiarostami a Assayas
21. 5. 2010 # 15.22 # Festivaly # Jeden komentář
Většina z letošního festivalu je již za námi a do vyhlášení vítězů zbývají jen tři dny. Zbývá tedy již jen malá část filmů v soutěžní sekci, které se dosud nepromítaly. Kupředu se hledí převážně na thajský snímek Uncle Boonmee Who Can Recall His Past Lives canneského oblíbence Apichatponga Weerasethakula. Pokud můžeme z dosavadních reakcí něco usuzovat, pak je to převážně to, že ačkoli letošní soutěžní sekce přinesla několik výjimečných snímků (nejlepší hodnocení má zatím Another Year a Certified Copy), většina z filmů s největším kritickým ohlasem pocházela z mimosoutěžních sekcí.
V posledních čtyřech dnech se nejvíce mluvilo o novém snímku íránského režiséra Abbase Kiarostamiho sledující nenadálé zajiskření mezi anglickým postarším spisovatelem a mladou francouzskou ženou. Certified Copy je postavena především na dlouhých dialozích obou postav a tak byl snímek v zahraničních recenzích nejednou přirovnáván k romantickému „artovému“ filmu Před soumrakem Richarda Linklatera. Podobně jako on ukazuje pouze v rámci jednoho odpoledne osudové protnutí dvou spřízněných duší. Ze sedmi recenzí, které jsou zatím na serveru IndieWire evidovány, mají hned čtyři maximální hodnocení. Tamní redaktor Eric Kohn snímek označil jako „komedii o znovuuzavření manželství, která je skrytá pod intelektuální abstrakcí a cinefilní obsesí.“
První příznivé reakce si vysloužil i korejský snímek Poetry Lee Chang-donga. Recenzí na něj zatím však málo, takže těžko objektivně zhodnotit jeho recepci. Hlavní hrdinkou je stará žena, která se snaží složit jednoduchou báseň. Lyricky a značně fragmentárně vyprávěný příběh ukazuje starou umělkyni nejen bojující s Alzheimerovou chorobou, která se u ní začíná pomalu projevovat, ale také se zjištěním, že její vnuk může spolu s jeho přáteli za to, že si jejich spolužačka vzala život.
Podobně málo ohlasů je i na drama Kena Loache Route Irish. Přesto se prozatím všechny nesou v poměrně pozitivním duchu. Peter Bradshaw na stránkách britského deníku The Guardian zmiňuje, že hlavními devízami snímku je srozumitelnost a řemeslná jednoduchost, se kterou ukazuje dopad války v Íráku. Přesto ale prý nový Loachův snímek nepatří mezi jeho nejlepší filmy. Kirk Honeycutt ze serveru The Hollywood Reporter zůstává u poměrně abstraktních vyjádření a píše, že pouze několik málo snímků letošního ročníku bylo tak umělecky uspokojivých. Upozorňuje zároveň, že některé scény nepůjdou jen tak dostat z hlavy.
Nejlépe hodnocené sekce posledních dní završuje film Biutiful Alejandra Gonzálese Iñárrita. Ten má sice několik extatických recenzí, nicméně v celku jsou na něj ohlasy dosti rozporuplné. Opakuje se tak situace, která byla i u všech jeho předchozích snímků. Zajímavé například je, že pod negativními recenzemi jsou podepsáni převážně američtí kritici, zatímco francouzští jsou značně optimističtější a nebojí se ho označovat za velkého kandidáta na Zlatou palmu (radikální výjimku tvoří „cinefilní“ časopisy Cahiers du Cinéma a Positif, kde byl snímek ohodnocen pouze jednou hvězdičkou). Iñárritu v tomto snímku poprvé upouští od své metody roztříštěného narativu, který nesleduje děj chronologicky. V ohlasech se hodně mluví o úžasném výkonu Javiera Bardema a silně napsaném příběhu. Anthony Kaufman z Independent Film Channel ho označuje za pouhou sentimentální výpověď, kterou se Iñárritu snaží skrýt precizně odvedeným řemeslem, zatímco Kirk Honeycutt ze serveru The Hollywood Reporter v něm vidí nádhernou, melancholicky laděnou poezii o lásce, otcovství a vině.
Reakce kritiků z předních francouzských časopisů lze vidět například zde.
Z mimosoutěžních projekcí na sebe v posledních dnech strhl největší pozornost film Carlos (nebo také Carlos the Jackal) režiséra Olïviera Assayase. Snímek o známém venezuelském revolucionářovi a mezinárodně hledaném teroristovi Ilich Ramírezu Sánchezovi (který dosud žije) byl již od počátku koncipován jako televizní minisérie, nicméně v Cannes byl promítán jako jeden film v celkové délce přesahující pět hodin. Svým tématem lze zařadit k nedávným finančně náročným koprodukcím Baader Meinhof Komplex a dvoudílnému Veřejnému nepříteli. Steven Zeitchik z Los Angeles Times o něm píše: „Představte si více hutného Agenta bez minulosti, nebo Mnichov s daleko větším tempem a možná dostanete představu, čeho zde, s globálním a epickým pohledem na vzestup jedince stávajícího se mezinárodním představitelem podsvětí a teroristickou celebritou, francouzský filmař dosáhl.“ Jonathan Romney ze Screenu si všímá, že Carlos není typickým životopisným snímkem, a vyzdvihuje jeho styl, který podle něj patří mezi to nejlepší, co současné doku-fiktivní snímky nabízejí. Fabien Lemercier ze serveru Cineuropa označuje snímek jako „rozsáhlé dílo, které ne vždy dokáže udržet tempo a často odmítá zacházet do detailů, ale přece je naprosto spektakulární a neúprosné, hodné legendy, již se snažil Carlos vytvořit.“
Výrazné snímky přibyly i v sekci Un Certain Regard. Asi nejvíce kontroverzním se stal nový Godardův snímek Socialisme, který je vlastně celovečerním experimentálním filmem bez příběhu, pohrávající si s mashupem jako uměleckou metodou. Podle reakcí je vidět, že někteří kritici si stále nejsou jistí, co to vlastně v kinosále viděli a jejich reakce jsou tedy značně rozpačité a nekonkrétní. Godard navíc ukončil svůj snímek velkým titulkem „NO COMMENT“ a přítomní novináři ani neměli šanci si s legendárním režisérem promluvit, protože odmítl do Cannes přijet. Ve Screenu byl film Lee Marshallem poměrně strhán: „pouze sem tam zábavné, málokdy myšlenkově podnětné a ultimátně náročné přemítání nad civilizací, jazykem a demokracií se zaseklo v šedesátých letech, neschopné aktualizovat filmařský jazyk, který oproti dnešním videoartistům ztratil na naléhavosti.“ Peter Brunette si ve své recenzi pro The Hollywood Reporter postěžoval, že „je nemožné film pochopit, ale režisér se vás stále snaží přesvědčit, že pokud filmu neporozumíte, není chyba u něj, ale u vás.“ Je třeba dodat, že dle všech dostupných ohlasů jde o podobně koncipovaný snímek, jako byly jeho Histoire(s) du Cinema. Nelze se tedy rozporuplným ohlasům nijak zvlášť divit.
Ve stejné sekci si pozitivní ohlasy odnesl i nový snímek jednadvacetiletého kanadského režiséra Xaviera Dolana s názvem Les Amours Imaginaires. Společně s Blue Valentine Dereka Cianfranceho, jenž byl promítán i v soutěži letošního Sundance festivalu, získal nejpříznivější ohlasy z této sekce. U obou snímků by snad šlo říct, že jejich hlavním tématem jsou lidské vztahy. První sleduje vznikající milostný trojúhelník, který se začíná objevovat mezi třemi dobrými přáteli. Druhý film ukazuje dlouholeté manželství, které se pomalu začíná rozpadat, přestože se ho oba dříve šťastní jedinci snaží zachránit.
Další informace z Filmového festivalu Cannes můžete očekávat v následujících dnech.
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
[...] O snímku jsme již psali v rámci našich článků o letošním festivalu Cannes (např. zde a zde), kde si získal poměrně dobré ohlasy. Jeho děj by se měl točit kolem podnikatele, který [...]