Horké zprávy z Cannes 2010 #1 Leigh, Allen, Im a rumunští režiséři

16. 5. 2010 # 17.16 # Festivaly # Bez komentáře

Od středečního zahájení uběhly už čtyři dny a v Cannes je tedy festival již v plném proudu. Hned první den při slavnostním zahájení byl symbolicky do poroty pozván íránský režisér Jafar Panahi, který je v současné chvíli uvězněn ve své rodné zemi (o tom jsme informovali již zde). Tim Burton se tak oficiálně přidal ke kritice současného politického systému v Íránu, který pronásleduje všechny kritiky režimu včetně umělců. Při zahájení festivalu byl tedy promítnut tříminutový klip, ve kterém Panahi popisuje, jak s ním bylo zacházeno při jednom z výslechů.

Nesouhlasné mručení filmařské elity se však neneslo jen směrem k Íránu, ale také do Švýcarska. Festivalem totiž koluje nová petice za Romana Polanského, kterou podepsali i jména jako Jean-Luc Godard, Mathieu Amalric, a Bernard Tavernier.

Letošní festival přichází také s jednou novinkou. Dvacet let poté, co podobný krok udělal festival v Berlíně, se i v Cannes nebojí upozornit na queer snímky. Letos tak bude poprvé v historii festivalu udělena Queer palma, která připadne nejlepšímu snímku s LGBT tématikou. Ocenění udělí porota v sobotu 22.května.

Cannes má také za sebou již první kontroverze. Za tu první lze označit bojkot italského ministra kultury, který se rozhodl zrušit svou účast na festivalu kvůli promítání dokumentu Draquila: Italy Trembles. Ten se nepříliš lichotivě vyjadřuje k současnému premiérovi Silviu Berlusconimu, jehož viní z nedostatečného zásahu při zemětřesení u města L’Aquila, při kterém zemřelo více než 300 lidí a tisíce dalších se ocitli bez domova na ulici. Druhým kontroverzním tématem je uvedení filmu Hors-La-Loi v soutěžní sekci, který se dotýká ve Francii stále ožehavého tématu Alžírské války.

I letos lze v rámci festivalu narazit na několik projekcí starších filmů, které prošly důkladným restauračním procesem. U uvedení Gaparda samozřejmě nemohl chybět Martin Scorsese, který se o uchování filmů a odstranění kazů z celuloidu dlouhodobě zasazuje (založil kvůli tomu Martin Scorsese’s Film Foundation). Páteční projekci budou v příštích dnech následovat restaurované verze dalších filmů, mezi nimiž lze zmínit například Africkou královnu či Hitchcockovo Psycho.

Ve festivalové soutěžní sekci se pomalu začínají rýsovat první slibné snímky, které by měly šanci sáhnout si na nějaké ocenění. Hned druhý den na sebe upozornil snímek Chonging Blues, který zastupuje na letošním ročníku poměrně silně zastoupenou asijskou kinematografii. Tento čínský film ukazuje příběh kapitána lodi, který se vrací ze svých mořských cest domů, aby zjistil trochu více o životě jeho nedávno zabitého syna. Snímek nezískal přímo extatické recenze a je mu vyčítáno příliš pomalé tempo způsobené rozvolněnou narativní strukturou, ale v rámci hereckých výkonů a práce s mizanscénou je prý naprosto unikátní.

Jeden z největších ohlasů však získala páteční premiéra filmu Sang-soo Ima s názvem The Housemaid. Jde o remake klasického snímku korejské kinematografie ze šedesátých let původně režírovaného Kim Ki-Youngem (tato originální verze je ke zhlédnutí například zde). Příběh se odehrává ve finančně dobře zajištěné rodině, kam přichází nová služebná. Ta se brzy stane erotickou hračkou pro hlavu rodiny a začne tak narušovat spokojený rodinný život. Na IndieWire označili film za dosud nejsilnější soutěžní film letošního ročníku (vyplývaje z ohlasů, které snímek na festivalu vzbudil). Redakci IndieWire blízká Anne Thompson o něm píše jako o snímku, který rozvíjí napětí přesně v duchu Hitchcocka či Loseyho, a jenž je intenzivní, dobře napsaný, dobře zahraný a elegantně režírovaný. Podle Geoff Anrewa z Time Out jde o příjemně napínavé drama, které pracuje s několika zajímavými zvraty, které udržují divákovu pozornost. Na film, který se nebojí otevřených sexuálních scén, se objevují záporněji laděné recenze jen v minimálním množství.

Třetím soutěžním snímkem, který dosud rozvířil trochu více pozornosti nad ostatními, je poslední film Mike Leigha Another Year. Například Sasha Stone ze serveru Awards Daily ho označuje zajeden z nejsilnějších snímků, které na festivalu dosud viděla, nepodléhající zažitým hollywoodským postupům a přesto dokazující, jak výborným vypravěčem a režisérem Mike Leigh je. Na rozdíl od poměrně vážného tématu, kterému se snímek věnuje, se prý dokáže režisér s námětem vypořádat poměrně zábavným a okouzlujícím způsobem. Vyzdvihovány jsou také herecké výkony Jima Broadbenta, Ruth Sheen a Lesley Manville. Z tohoto pohledu se zdá, že přijetí snímku přesně kopíruje reakce na jeho předchozí díla.

Velkou pozornost si získaly i snímky, které se dočkaly speciální projekce mimo soutěžní sekci. Pravidelně se mezi nimi objevují velké hollywoodské snímky, které si tím zajišťují publicitu před regulérní distribucí snímku. Letos tak festival zahájil snímek Ridleyho Scotta Robin Hood (bez přítomnosti režiséra, který má po operaci a proto ze zdravotních důvodů nemohl přijet), který je vlastně prequelem legendárního příběhu anglického zbojníka. Smíšené reakce si vysloužil nejen u zahraničních kritiků, ale i jejich českých kolegů. Jednak to lze přičíst očekávání a zavádějící reklamní kampani, která do jisté míry láká na něco zcela jiného, než nakonec film je, ale také nulové invenci a nepříliš dobře řemeslně odvedené práci, se kterou je film natočen.

V Cannes si Robin Hood navíc odnesl rozpačité reakce i díky tomu, že neukazuje Francii v tom nejlepším světle. Steven Zeitchik z LA Times výstižně konstatoval, že zatímco angličané zde bývají zobrazeni většinou jako heroické postavy, francouzi naopak dostávají nálepku krvežíznivých pobudů, kteří zbaběle čekají, až budou moct v příhodné chvíli zaútočit.

Podobně nejednotné názory obklopují i druhý velkorozpočtový snímek, který se v pátek představil publiku a novinářům. Wall Street: Peníze nikdy nespí Olivera Stonea navazuje na jeho přes dvacet let staré dílo Wall Street. V reakcích je poměrně shodně snímku vytýkáno, že nedokáže důsledně rozvést žádnou z několika linií, a klouže tak neustále „po povrchu“. Snímek prý nabízí poměrně příjemnou podívanou, která se však nesnaží divákův zážitek narušit a klást zbytečně palčivé otázky. Ve výsledku jde podle recenzí o plynule navazující pokračování prvního snímku, jenž je však nekonfliktní a po stránce scénáristické tak příliš bezpáteřní.

Oproti průměrným reakcím na předešlé dva snímky vybočuje nový film Woodyho Allena You Will Meet a Tall Dark Stranger, který prý Woody odmítl zařadit do hlavní festivalové soutěže. Reakce ho často přirovnávají k jeho starším snímkům z osmdesátých let. Výborné herecké obsazení (Naomi Watts, Anthony Hopkins, Antonio Banderas, Josh Brolin) a dobře napsaný scénář je pak u Woodyho téměř samozřejmostí.

Pokud se pozornost v uplynulých čtyřech dnech zaměřila na sekci Un Certain Regard, bylo to především kvůli projekci snímků rumunské nové vlny, která si dopřává v posledních několika letech mezinárodní pozornosti.

Radu Muntean zde uvedl svůj snímek Tuesday, After Christmas. Hlavním hrdinou komorního dramatu je ženatý muž, který se musí rozhodnout mezi dvěma ženami. První je jeho manželka, kterou si před deseti lety vzal, a která mu porodila dceru, druhá je ženou, jíž se podařilo ukázat mu nový smysl života. Jak z názvu snímku vyplývá, zásadní rozhodnutí, se kterou z nich se rozhodne strávit zbytek života, se rozhodne učinit ještě než začnou Vánoce. Podle všeho navazuje Muntean z hlediska stylu na svůj mezinárodní debut The Paper Will Be Blue, ve kterém využívá dlouhých záběrů a výrazné stylizace, která však příliš nenarušuje samotný příběh. Ben Kenigsberg z Time Out přirovnává Munteanovo vedení herců a jejich dialogů k Bergmanovi. Steven Zeitchik z LA Times zase vyzdvihuje výstižnost, s jakou je zde zobrazen moderní život a manželství. Podle jeho názoru „to všechno zní velmi obyčejně a v kontextu artových filmů až těžkopádně. Ale pokud označíme za filmového génia toho, kdo vezme příběh, který jsme již mnohokrát viděli a odvypráví ho dosud neviděným způsobem, pak by měl Muntean zcela určitě patřit do Mensy.“

Podobně nadšené recenze následovaly i po promítnutí snímku Aurora Cristi Puiua. Ten sleduje muže, který nedokázal psychicky unést svůj nedávný rozvod a z frustrace zavraždí několik lidí. Puiu prý kombinuje až dokumentární syrovost záznamu spolu s černým humorem o lidské zbytečnosti. Většinu času se však ve filmu vlastně „nic neděje“, což vlastně jen podtrhuje sílu vražedného aktu. Eric Kohn z IndieWire poznamenává, že Puiu „pokračuje ve své obsesi s časem jako hlavním narativním prvkem.“

Dlouhé ovace ve stoje si vysloužil i nový snímek filmového veterána Manoela de Oliviery. Jeho snímek The Strange Case Of Angelica byl promítán ve čtvrtek a režisér ho v úvodní řeči věnoval prezidentu Canneského festivalu Gillesu Jacobovi, za všechno, co v průběhu svého života udělal pro kinematografii. Hlavní postavou jeho filmu je fotograf, který je požádán, aby vyfotil ženu, která zemřela jen několik dní po té, co se vdala. Při pohledu do objektivu však jako by spatřil její živou duši, do které se hned zamiluje a od té chvíle ho její tvář všude pronásleduje. Filmoví kritici však zatím oproti festivalovým divákům označují tento snímek jako dobrý, nikoli však vynikající.

Další informace z Filmového festivalu Cannes můžete očekávat v následujících dnech.