Utøya, 22. července: I teroristický útok může být záživný, až to bolí

Utøya, jedno dané místo. 22. červenec, jeden daný den. A 77 minut střelby, která znamenala téměř sedm desítek mrtvých a poznamenala další tři stovky životů přeživších. Nejnovější snímek režiséra Erika Poppea Utøya, 22. července funguje jako filmový památník, jenž opětovně připomíná onu tragickou událost, a to velmi zblízka, neboť se snaží skrze formu přenést diváka přímo do centra masakru. Jenže přiblížení vřavy může mít paradoxně opačný výsledek – z teroristického útoku se stává pouhá spektakulární podívaná, která nepřinese nic víc než krátkodobé napětí, polekání a pobavení.

Kaja, mladá sedmnáctiletá dívka, která chce změnit svět k lepšímu, tráví část letních prázdnin společně se svojí mladší sestrou na na norském letním táboře Svazu dělnické mládeže. Bezstarostné léto je nicméně narušeno zprávou o výbuchu bomby v centru Osla dříve, než je možné rozvést debatu o politickém dopadu ničivé a (hlavně) nečekané exploze, se ozvou zvuky nedaleké střelby. Kulky létají na ostrově a nikdo neví, proč tomu tak je, co se děje. Nastává chaos.

Kamera je pozorovatelem přítomné bezradnosti – po celých 77 minut atentátu zůstává na stejné úrovni jako postavy. Nesnaží se dostat k centru střelby ani pochopit, co se děje. Naopak zprostředkovává nepříjemné detailní vidění z pozice stínu Kaji. Personifikovaná kamera přibližuje nepřehlednost, rychlost a intenzitu, a to díky přenesení diváka do pozice, kdy prožívá hru o život v reálném čase. A tak je společně s Kajou uzavřen jak na ostrově, tak ve zmatku. Ocitáme se (téměř) v pozici skutečné oběti, máme jedinečnou šanci prožít, co pravděpodobně prožili. A právě díky důrazu na prožitek setrváváme na vjemové úrovni, která nenabízí nic víc než podněty ke zvýšení adrenalinu.

Bušící srdce dokáže natáhnout každou minutu na nekončící úsek. Uchopit atentát jedním záběrem sice přidává času na tíživosti, kdy je možné pocítit každou sekundu, bohužel i bezradnost má ve filmu své meze, neboť každé delší hluché místo je třeba vyplnit. A to buď zbytečně patetickými dialogy nebo podobně patetickým a přemrštěným jednáním, které graduje v chování hlavní protagonistky. Exploatace zoufalství obětí nabobtnává, nestačí se přiblížit, je nezbytné se dostat do kůže oběti a plně prožít celý příběh. Kaja nemůže čekat, musí jednat, vždyť je starší sestra, která má povinnosti, musí najít svoji mladší sestru, musí ji zachránit.

Příběh se přesunul od nejistoty k rychle se vyvíjející narativní linii, neboť žánrové ukotvení v thrilleru nabízí jasný konec. Schéma záchranné akce kulminuje buď do podoby úspěchu, nebo neúspěchu, čímž znemožňuje existenci nejistoty. Čas tedy není nehybným, neuzavírá postavy do pekla bez daného časového ohraničení, naopak slibuje konec. Je naopak rychle plynoucím, je časem stopek, které měří, jak rychle bude nastolený úkol splněn. Oproti bezradnosti nabízí jasný směr posunu. Kaja je akční hrdinkou určující svůj osud, nikoliv nečinnou obětí.

Kamera stále doprovází hledání, ale změnilo se její hledisko – od pohledu, kdy se dívá společně s hlavní protagonistkou, se posunula do pozice, kdy se dívá na ni. Sleduje její běh skrze nepřátelské území, jako kdyby Kaja byla jednou z účinkujících v morbidní hře na schovávanou, během níž veškeré okolní vjemy, ať už jsou viděné (mrtvá těla, krev) či slyšené (střelba, zvuk pádu), nepřinášejí nic jiného než krátké polekání a následně uklidnění. Vše zůstává ve vztahu – silný podnět vyvolá reakci. Navíc samotná blízkost krve či náhlého výstřelu není nepříjemná. Nepříjemné je zneužití reálného masakru jako prostoru přirozeně nabízejícího násilí, které je prezentováno jako atrakce, čímž se hrůza masakru uzavírá na rovině pouhé krvavé show.

Utøya, 22. července představuje nejen akční aspekty masakru na rovině spektakulární podívané, ale i klidné fragmenty, odhalující zlomky životů fikčních postav. Obojí posouvá do přehnaného představení, které mnohdy nekončí ani v moment smrti dané postavy. Kaja se totiž během cesty snaží pomoci každému, koho potká. A právě tyto sekvence se nevyhnou emocionálnímu vydírání, jež na určité elementární úrovni funguje, avšak protahování vypjatých situací se může překlopit do nevkusné ždímačky citů, kdy se přes závažnost tématu na tvář dere místo slz záchvat smíchu. V moment, kdy v Kajině náručí umírá mladá dívka, která chtěla naposledy mluvit se svoji matkou, jakmile její tváře zesinají, začne jí zvonit mobil. Scéna ovšem nekončí, neadekvátně stupňuje smrt skrze gesto Kaji, když dává zemřelé na prsa zvonící mobil, ke kterému se pomalu přibližuje kamera, abychom si nejméně pětkrát mohli přečíst, kdo volá. Setrvání v kompozici, v níž klid narušuje vibrování telefonu, nutí využít kapesník, nikoliv pro utření slz, ale pro zakrytí cukání koutků, protože nevkusná přehnanost je zde nabízena zcela vážně a upřímně.

Původní snaha zachytit útok skrze oči obětí paradoxně dospěla do výsledné podoby, v níž je film zařaditelný do sekce teen hororu. Skupina mladých je postupně vražděna nepolapitelným vrahem, který sice může být vizuálně rozostřený, avšak vždy je jeho chování zpětně ideologicky čitelné – je něčím víc než jen maskovaným člověkem držícím sekeru či pistoli. Posunutí do daného žánru mohlo jednodušeji přiblížit pocit strachu, který se stupňuje do neúnosné umělosti, avšak bezradnost nikdy nepřesáhne samu sebe, existuje pro silný efekt, pro vteřinové zasáhnutí. To je nejvíce patrné ve figuře vraha, který jako by se rozplynul. Breivik ztratil kontury, je střílejícím stínem. Snímek svým názvem jasně odkazuje na jeden daný den a jedno dané místo, ovšem zamlčuje jméno samotného vraha a jeho motiv. A tak ještě hlouběji zabředává do krvavého chaosu jakožto zábavné podívané. Poppovi se podařilo posunout konečný film daleko od původního materiálu – jasně motivovaného teroristického útoku, čímž snímek více než samotný masakr připomněl, jak je těžké natočit film o skutečné tragédii.

Články obsahující informace o  Popp:

Utøya, 22. července: I teroristický útok může být záživný, až to bolí
22. 2. 2018 – 19.32