„Jmenuji se Marina!“: Fantastická žena

26. 11. 2017 # 3.00 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Pátý celovečerní film chilského režiséra Sebastiána Lelia, oceněný v Berlíně Stříbrným medvědem za nejlepší scénář, začíná tam, kde většina melodramat končí – smrtí jednoho z partnerů. Ten druhý se během následujících devadesáti minut snaží zpracovat předčasné ukončení vztahu a naučit se stát na vlastních nohou. Prostý příběh ozvláštňuje skutečnost, že pozůstalým je v tomto případě transžena dovršující proces změny pohlaví. Osamostatňování má proto zároveň silný emancipační podtext.

Marinu Vidal vidíme poprvé očima jejího milence Orlanda. Zajištěný padesátník s vysokou funkcí v továrně na textil svým poměrem s výrazně mladším mužem, který se cítí být ženou, šokoval syna i bývalou manželku. V restauraci, kde oslavují Marininy narozeniny, Orlando partnerce slibuje výlet k vodopádům Iguazu, které jsme viděli hned v prvním záběru filmu. Tento příslib však zůstává nenaplněn. Po společně strávené noci se Orlandovi udělá špatně a o pár desítek minut později v nemocnici umírá na aneurysma.

Smrtí Orlanda pro Marinu začíná několikafázový proces obhajoby vlastní identity. Před lékařem v nemocnici, před policejní vyšetřovatelkou s podezřením na spáchání sexuálního deliktu, před členy Orlandovy rodiny musí bránit vše, co utváří její „self“ – jméno, které ostatní opakovaně pletou nebo odmítají uznat (protože v občance je stále zapsána jako muž), tělo, které je podrobováno detailní inspekci, hlas, s kterým ji učí pracovat učitel zpěvu, jedna z mála postav, pro niž je důležitější Marinina osobnost než to, jak vypadá.

Nebudeme-li počítat dívku obsluhující v kavárně, nikoho nezajímá, co Marina chce. Nikdo se nezeptá, co cítí. Ostatní v ní nespatřují sobě rovného člověka, ale anomálii, ohrožení statu quo. Tím, že ji zařazují do škatulky „těch druhých“, utvrzují se o vlastní „normálnosti“. Marina, znejistělá ztrátou osoby, v jejíž lásce nacházela hlavní stvrzení existence, o sobě a svém místě na světě začíná sama pochybovat. Postupně si uvědomuje, že ztracenou jistotu získá zpět jedině tehdy, přestane-li ujištění hledat mimo sebe, kde se jí něčeho podobného nedostává, a obrátí pozornost do svého nitra.

Každá z postav, kterou je Marina souzena, zastupuje určitou instituci (nemocnice, policie, rodina), čímž příběh jednoho odloučení získává politický rozměr. Marina nehájí jenom právo žít plnohodnotný život. Reprezentuje každého, kdo se lidem jako Orlandova exmanželka nezdá být dostatečně normální. Její boj proti předsudkům a pokrytectví se přitom neodehrává pouze pod povrchem. Ve Fantastické ženě jsou veškeré vnitřní stavy dle konvencí melodramat „zvnějšněny“. Marina si v kavárně, kde pracuje, trénuje svou pravačku na boxovacím automatu, v Orlandově bytě předvádí stínový box před tapetou zachycující valící se vlny, venku s obtížemi kráčí proti silnému vichru.

Právě kombinace výjimečné mentální a fyzické síly z ní dělá „fantastickou ženu“. Fakt, že je oproti jiným ženám v něčem zvýhodněna, ovšem sama zprvu vnímá v souladu s názorem lidí, jež ji mají potřebu hodnotit, jako handicap, který z ní dělá zrůdu. Do zrcadel, které pro Lelia společně s různými odraznými plochami představují klíčovou rekvizitu, na sebe hledí s pochybami a znechucením, manikérce sebekriticky sděluje, že má ruce jako orangutan. Jak ji vidí ostatní, je názorně předvedeno, když ji Orlandův syn Bruno s dvojicí kamarádů unese a oblepí jí hlavu lepící páskou. Její pohledná tvář získává monstrózní vzezření.

V závěru filmu jsou to však právě přetrvávající mužské znaky, které Marině umožní infiltrovat se do sauny, kam chodíval Orlando, a prozkoumat obsah jeho skříňky, k níž našla klíč. Zábrany, které by jako žena dle společenských norem v určitých situacích měla mít, zahazuje také při konfrontaci s Brunovým autem po Orlandově pohřbu. Skáče po něm s odvahou a drzostí orangutana, za kterého se dříve s povzdechem označila, a dožaduje se vrácení feny, kterou jí Orlando daroval, a která ji na rozdíl od lidí nesoudí.

Návštěvou sauny současně dochází k vyřešení záhady nalezeného klíče, která po většinu filmu drží naši pozornost a pomáhá propojit jednotlivé epizody, z nichž je elipticky vyprávěný film složen. Podstatné nicméně není, co Marina ve skříňce (ne)nachází, nýbrž její rozhodnutí učinit tento krok. Smělost činu podtrhuje scéna ze sauny z úvodu filmu, kdy je podnik plný potících se mužů představen jako výlučně mužské, testosteronem nasáklé místo. Lelio vyprávění celkově zakládá více na paralelách a variacích než na kauzálním řetězení událostí a dějových zvratech. Marininu nahotu vnímáme během jejího milování s Orlandem odlišně než během pořizování policejní dokumentace či zmíněné scény v sauně. Když v nočním klubu objímá neznámého muže, moment postrádá vřelost jejího dřívějšího, podobným nájezdem kamery zachyceného tance s Orlandem. Poprvé šlo o souznění dvou duší. Ve druhém případě jsme svědky zoufalé potřeby potvrzení vlastního já.

„Institucionální“ rovina, ukazující různé podoby veřejného odmítnutí translidí (a LGBQT+ komunity jako takové), neslouží pouze k didaktickému omílání určité tvůrčí teze. Vytváří kontrastní podloží pro tesknění za partnerem, který Marinu oproti ostatním přijímal takovou, jaká byla, a s jehož odchodem se jí zbortil svět. S jejím procesem vnitřní rekonstrukce se, mimo jiné i zásluhou civilního hereckého projevu Daniely Vegy, lze identifikovat bez ohledu na sexuální identitu a orientaci. Situace protagonistky je pochopitelná pro každého, kdo byl někdy někým opuštěn a komu Leliův humanistický film, jemuž oproti jiným festivalovým dramatům není cizí zdravý nadhled a jemný humor, dokáže svým optimismem dodat sebevědomí a chuť do života.

Hrdinčino hledání silného hlasu je motivováno nejen touhou po rovnoprávnosti, nýbrž také snem o pěvecké kariéře. V nenásilném propojení individuálního a emancipačního příběhu se projevuje Leliův režisérský um možná ještě výrazněji než ve scénách, kdy opouští dominantní realistický styl a umožňuje hrdince alespoň pomyslný únik do světa, ve kterém může být sama sebou. Během jednoho z nejvíce osvobozujících momentů filmu nechává Marinu stát se aktérkou představení, které je určené pouze imaginárnímu publiku (tedy nám), a při němž se nemusí stydět za své tělo, hlas, jméno nebo blyštivé šaty. Může se odpoutat od země a vzlétnout. Opět ne pouze v přeneseném, ale v doslovném významu.

Fantastická žena patří k filmům, v nichž každý záběr vyniká svou promyšleností. Barvy, rámování, objekty v mizanscéně nesou významy a vypovídají o životní situaci, v jaké se postavy nacházejí. Marina například během většiny filmu nosí na krku řetízek ve tvaru půlkruhu. Když si uvědomí, že svou identitu nemůže zakládat na ne/přítomnosti kompatibilní druhé polovičky, vyměňuje poloviční kruh za klíč. Ani v tomto případě nejde o nejsubtilnější metaforu pro nalezení klíče k vlastní duši, ale Lelio o jemnost neusiluje. Jeho odvážný, v detailech přesný, v závěru povznášející snímek stejně jako hlavní hrdinka nic neskrývá a svému publiku se nebojí jít vstříc. Současně se nepodbízí a nežadoní o soucit. K tomu, abyste Marinu přijali ve vší její rozmanitosti, vás nenutí. O to větší hodnotu má závěrečné uvědomění, že byste s touto fantastickou ženou rádi strávili mnohem více času.

Martin Šrajer