Vít Klusák: Chtěli jsme strhnout sexy obal náckovství

17. 9. 2017 # 9.31 # Aktuálně, Rozhovory # Bez komentáře

S režisérem Vítem Klusákem, kterého občas doplňovala spoluscenáristka Marianna Stránská, jsme si v Karlových Varech promluvili o jeho nejnovějším, rozporuplně přijatém filmu Svět podle Daliborka (2017) s podtitulem „portrét něžného neonacisty“. Ze soutěže dokumentárních filmů sice nakonec Svět podle Daliborka odešel bez ocenění, ale rozhodně se letos ve Varech jen o málokterém filmu mluvilo tolik jako o něm.

S čím jste do projektu Svět podle Daliborka vstupovali a co bylo vaším cílem?

Na začátku jsme měli jen postavu Dalibora. Objevili jsme ho na serveru Youtube, jak se ohání teleskopickým obuškem, a vůbec jsme netušili, jaké další postavy se okolo něj nacházejí a kdo z nich bude ochoten se zúčastnit natáčení. Ačkoliv to tak možná ve výsledku nepůsobí, tak na počátku byl skutečně jen Dalibor – zvláštní kluk, který se ke světu vyjadřuje prapodivnými formami, jako jsou amatérské death-metalové písně, hororová amatérská videa edwoodovského střihu nebo krátké povídky a kresby. Kromě toho se ale netajil tím, že je neonacista. Mé prvotní zaujetí plynulo z tohoto nevídaného kontrastu, nikdy jsem se nepotkal s někým, kdo je neonacista a zároveň básník. Až postupem času nám tam přibývaly další postavy jako ta slečna, se kterou se seznamuje, nebo přítel jeho matky a začal se z toho stávat spíše kolektivní portrét.

Nebylo to tedy tak, že byste hledal nějakého typického českého neonacistu s cílem zkoumat český neonacismus jako fenomén?

To rozhodně ne, pokud si nejprve vymezíte téma a pak k němu hledáte vhodné postavy, tak netočíte o určitém fenoménu, ale o vaší představě toho fenoménu. Pokud nám je teď vyčítáno, že Dalibor není typický učebnicový český nácek, tak si musím klást otázku, kdo ví, jak takový nácek vypadá? Nevím, proč lidé u dokumentu neustále touží, aby vyjadřoval nějaký zprůměrovaný či zobecněný fenomén. Proč nerespektují, že jsme našli tohoto kluka a přinášíme stylizovanou zprávu o něm? Byl bych radši, kdyby se zabývali tím, nakolik je skutečně nacistou a do jaké míry se za ideologií skrývá. Zda se k neonacismu spíše v nějaké chvíli neuchýlil a už mu nezbývá, než tuhle pozici držet? To všechno jsou podle mě pozoruhodné otázky, kterými se může divák v průběhu sledování zabývat.

Není tohle očekávání diváků dané také skutečností, že film tak byl v médiích do jisté míry prezentován?

Nemyslím si. Na plakátu je napsáno „portrét něžného neonacisty“, čímž se snažíme vyjádřit ambivalenci Dalibora. Chceme, aby divák luštil, co tím máme na mysli. Jediné, co by k takovému očekávání mohlo diváky vést, byla kampaň na crowdfundingové platformě Hithit, kde bylo napsáno, že chceme „demytizovat české národní náckovství“. Tím jsem ale chtěl vyjádřit, že bychom byli rádi, abychom divákům otevřeli oči a ukázali jim, že se nejedná o nějaký tajemný neprozkoumaný fenomén. Je totiž těžké čelit něčemu, čeho se bojíte a nevíte, co si pod tím máte představit. Tím, že ukazujeme Daliborův svět plný mindráků, pochybností a strachu, tak odkrýváme, z čeho jeho náckovství může vyplývat, a já doufám, že je pak skutečně snazší mu vzdorovat. Když diváci uvidí, že Dalibor je spíš ztracený a zapomenutý a že se za tuto strašlivou ideologii rozhodl schovat, aby upevnil svoje mužství, tak se tím rozrušuje napínavé tajemství náckovství, takový ten sexy obal. Chtěli jsme ukázat, že ti lidé jsou spíš oběti lží, frustrací a neúspěchu než přesvědčení bojovníci za bílou rasu.

Aniž bych zpochybňoval volbu částečně inscenovaného dokumentu, nebál jste se, že tento přístup bude filmu ubírat na autenticitě? Zvláště z toho důvodu, že Dalibor nepůsobí jako příliš dobrý herec a někdy se zdá, že přehrává i ve scénách, které jistě měly být autentické.

Dalibor především umí sám sebe předvádět dokonale. Pokud vám jeho herectví přijde nedokonalé, tak je to tím, že ho neznáte. On v sobě má velkou míru strojenosti přirozeně, i když na něj zrovna nemíří kamery. Zpočátku jsme si mysleli, že si z nás dělá srandu, ale on se tak skutečně chová. Jako by každým svým gestem chtěl dávat najevo, že je chlapák, až se stal tak trochu obětí té sebestylizace. Něco jako když Leoš Suchařípa stavěl svojí značku na tom, že ráčkuje, a pak ráčkoval i ve slovech, kde není „r“.

Co se týče té polohrané nebo spíš rekonstruované formy, zvolili jsme ji proto, abychom se postavám víc přiblížili, abychom mohli točit i v okamžicích, u kterých by kamera nemohla být, jako je rande nebo hádka s matkou. U dokumentárních portrétů i mých vlastních filmů mi vždycky vadil určitý distanc od těch postav. Vadilo mi, že vás nepustí na místa, kde se odehrává něco soukromého, nepustí vás do koupelny. Dalibor i jeho maminka v sobě mají dost exhibicionismu, takže jim tenhle způsob natáčení vyhovoval, vůbec jim nepřišlo zvláštní, že se jim chceme takhle přiblížit.

Druhým důvodem bylo, že jsme se chtěli vyhnout klišé mluvící hlavy, dialogu. Chtěli jsme film spíš postavit na situacích. Mohli bychom Daliborovi klást otázky a nechat ho mluvit například o jeho otci, ale radši jsme ho nechali, ať se o tom baví se svým kolegou v práci na místě, kde si každé dopoledne dávají cigaretu a povídají si o všem možném. Jde o autentický moment pauzy v práci natáčený skutečně v té pauze. Není v tom nic cizorodého, domyšleného nebo podsunutého.

Ačkoliv jste říkal, že jste nechtěl nic přidávat, tak musel probíhat záměrný výběr toho, co z jeho života zrekonstruujete. Jak tento proces fungoval v praxi?

Takový výběr je naprosto přirozenou součástí jakéhokoliv dokumentárního natáčení. O tom, co natočíme, jsme rozhodovali společně s Mariannou Stránskou. S postavami jsme v průběhu takřka dennodenně komunikovali. Ještě nám pomáhala Adéla Elbel, která si s nimi dopisovala. Dozvídali jsme se, co plánují, co se stalo, o čem přemýšlejí a co bychom do filmu mohli zařadit. Výběr jsme podřizovali našemu záměru, aby se vztahy a témata rozvíjely. Vyzobávali jsme uzlové body jejich vztahových peripetií, abychom divákovi dokázali srozumitelně odvyprávět, co se mezi postavami děje. Vždy jsme ale vycházeli z toho, co se dělo samo od sebe.

Domníváte se, že lidé jako Dalibor představují hrozbu? Z některých jeho výroků jde sice mráz po zádech, tak ve filmu občas působí spíše jako neškodný blbec.

Dalibor rozhodně není blbec, proti tomu se chci důrazně ohradit. Dalibor je zmatený, ztracený, říká spoustu lží a nesmyslů, ale není hloupý. On je schopen vběhnout do pole a přednášet improvizovanou báseň, která má hlavu a patu, rýmuje se a má svojí poetiku. O někom, kdo je něčeho takového schopen, přece nemůžeme říct, že je debil.

Nicméně, mířil jsem spíš k tomu, že Dalibor nevytáhl nohy z Prostějova, maximálně jede na koncert Ortelu do Frýdku a to je všechno. Nedělá nic, v čem by bylo možné vnímat velkou hrozbu.

Ano, sociální realita Prostějova s možnostmi zaměstnání a učňovské školství mu nenabízí jiné perspektivy. On bere devět a půl tisíce čistého a na to, aby někam cestoval, nemá peníze. Takoví lidé si budou těžko sami vyhledávat nějaké informace a rozšiřovat si obzory. Pro ně se sice otevřela železná opona, ale nemají peníze někam vycestovat a poznat něco jiného než svoje ghetto. Já rozhodně nechci umenšovat jeho podíl viny, je líný, zabedněný, nechce slyšet protiargumenty, ale nesmíme zapomínat, že lidé jako on jsou v pasti své ekonomické determinace, která je v mnoha ohledech omezuje. Oni si nepředplatí Respekt a radši si budou proklikávat konspirační lživé weby, které jsou napsané stylem, kterému rozumí. Dokud jim někdo nevysvětlí, že čtou lži, tak si toho nepovšimnou.

Hrozbu pak vidím ve sdílení těchto lží například na Facebooku a rozšiřování mezi lidi, kteří by se k nim jinak nedostali. Můžou tak mít vliv na širší skupinu lidí, než jsou jejich kamarádi, již tyto názory nejspíše už dávno mají. Problém se tak rozšiřuje a prohlubuje. Je odporné, když nějaký nácek někoho na prvního máje zmlátí, ale nemá to takový dosah.

Možná děsivěji než samotný Dalibor působí přítel jeho matky Vladimír. Skutečně se tato postava objevila až v průběhu natáčení a seznámila se s Daliborovou matkou přes Facebook?

Ano, přítel matky, Slovák Vladimír, který mimochodem cvičil slovenské zásahové jednotky, se skutečně objevil až v průběhu natáčení. Vůbec jsme netušili, že Daliborova matka se prostřednictvím svých pět facebookových profilů s někým takhle otrkává. On najednou do filmu vstoupil s tím, že z cikánů by nejraději udělal asfalt. Za tímto výrokem, kterému se Daliborova máma vždycky ráda zasměje, byla nejspíše snaha zavděčit se Daliborovi, jelikož Dalibor jeho přítomnost velice ostře odmítal. Neustále opakoval, že si nepřeje, aby tenhle vetřelec vstoupil do jeho teritoria. Vladimír nám v podstatě spadl z čistého nebe přímo před kameru. Nejdříve vzkázal, že v žádném filmu vystupovat nebude, ale když jsme se tam s kamerou vraceli, tak se velice ochotně a vstřícně zajímal, jestli by se taky nemohl účastnit. Šel nám naproti a během jednoho dne se z něj stala výrazná postava filmu.

Hodně diskutovaným okamžikem je závěr filmu. V okamžiku, kdy jste do scény zasáhl, jste v podstatě změnil celý koncept dokumentu a vaší roli v něm z pozice pozorovatele do pozice aktivního účastníka. Předpokládám, že původním záměrem bylo zůstat v observačním modu. Řešil jste ve střižně, zda ve filmu tuto scénu ponechat?

Bylo to samozřejmě obrovské dilema. Dokonce se ohledně závěru přeli i dramaturgové filmu. Zazněl názor, že když tam můj zásah ponecháme, tak vlastně divákům sebereme oprávněné rozhořčení z toho, že Dalibor je schopen se přít s dámou, která přežila holocaust. Zaznělo, že diváci by se s touto scénou měli popasovat sami a že když začnu Daliborovi vyčítat, že se s paní Liškovou hádá, tak se vlastně stávám ventilem, který vypouští potenciál té scény. Tyhle argumenty byly vzaty v potaz. Ve filmu jsme scénu po mnoha uváženích přesto nechali, protože nám přišlo upřímnější ukázat, že už jsme nevěděli kudy kam. Dalším důvodem bylo, že nám přišlo nemyslitelné, aby tam můj hlas zazněl poprvé, když seznamuji Dalibora s jeho původem. Přišlo nám správné ukázat, že moje intervence započala již dříve a neplánovaně, že mě k ní vyprovokovala situace, kdy začal Dalibor paní Liškovou ironizovat. Navíc tahle část filmu vypovídá o našem vztahu s postavami, protože podobné konfrontace probíhaly v průběhu natáčení často.

V dokumentech se často děje, že autoři své intervence zakrývají, vystřihávají otázky nebo nutí zvukaře, aby je zaretušovali, ale s Filipem Remundou nám vždycky přišlo správnější poodhalit i slabší momenty autora, jelikož se tím demokratizuje vztah s protagonisty. Vůbec na tu scénu nejsem hrdý, vždycky, když tohle moje extempore v kině začne, tak z něj nemám dobrý pocit. Domnívám se ale, že když nastavuji zrcadlo někomu, kdo se zrovna neprezentuje v nejlepším světle, tak musím být schopný tak ukázat i sám sebe.

Váš film trochu připomíná díla Ulricha Seidla, až na tento epilog, který ukazuje, že vy nejste takový cynik jako Ulrich Seidl, že postrádáte tu jeho nekonečnou jízlivost.

Vlastně mě těší, pokud někdo v mém výstupu vidí jistou neohrabanost, protože tak to trochu bylo myšleno. Působím samozřejmě pateticky. Působím, že Dalibora sekýruju, že jsem mu do té doby dával volnost říct cokoliv a najednou před paní Liškovou chci ze sebe udělat nějakého ochránce, ale ta reakce ze mě skutečně spontánně vytryskla. Příliš jsem o tom nepřemýšlel.

Co se týče Seidla, tak mě jeho filmy vždycky zajímaly a mám je rád. I on balancuje na hraně mezi sžíravou ironií a náznakem empatie. V poslední době ale mixuje herce s neherci a hrana mezi tím, co vychází z autentických reálií a co je v jeho filmech dosazené, je natolik setřena, že už přestává být předmětem debaty. My jsme na rozdíl od něj neměli dopředu vymyšlené žádné postavy, situace nebo motivy, které by tam nebyly přirozeně přítomné. V materiálu jsme takové okamžiky měli, protože jsme testovali různé možnosti, ale ve střižně jsme se rozhodli tyto momenty vypustit.

Jste s Daliborem ve spojení? Na konci filmu je uvedeno, že si vymazal z přátel na Facebooku své neonacistické přátele a sundal nacistické vlajky v bytě. Nelákalo by vás natočit časosběrný dovětek, jak k této změně došlo?

Úplně vágně jsme se bavili, že by stálo za to vyhledat Dalibora za 20 let a zjistit, co se děje dál. Něco takového vás ale napadne skoro u každého dokumentárního filmu, jehož peripetie vycházejí z reality. Když jsme například udělali Český sen (2004), tak nám hodně diváků říkalo, že vzhledem k událostem, které se děly v návaznosti na ten film, by druhý díl byl velice výživný a o tématu by mohl říct ještě mnohem více, ale takto by mohl člověk donekonečna točit všechno. Všechny příběhy pokračují dál. Dobrý řidič Smetana (2013), který kreslil politikům tykadla, také dnes nějak žije, něco se kolem něj děje a spoustu diváků by to zajímalo. Já ale vnímám dokumentární film jako konzervu, jako zprávu o životě konkrétních lidí v konkrétním čase. Půjčíte si jejich osudy, převyprávíte je a pak je zase vrátíte do reality. Buďto to na ně má nějaký dopad, nebo je to příliš neovlivní. Třeba u Dalibora bych si přál, aby mu ten film aspoň trochu otevřel oči.

Ferdinand Fořt