Odebírat RSS
RSS komentářůDHMIS: Ani měkoučkým plyšem hnilobu nezakryješ
9. 9. 2017 # 14.21 # Téma # Bez komentáře 
Série Don’t Hug Me I Am Scared (DHMIS) je ke zhlédnutí na webové platformě Youtube. Tvůrci Becky Sloan a Joseph Pelling vytvořili internetový seriál, díky němuž skrze šest krátkých epizod přiblížili divákům základní aspekty moderního života – kreativitu, čas, lásku, technologie, jídlo a sny. Stačí zmáčknout tlačítko „přehrát“ a díl může začít. Abstraktní pojem je vysvětlen během čtyř až šesti minut. Každého diváka, který se dennodenně nachází v časovém presu, jistě potěší, že i prokrastinace může být produktivní. Provinilé flákání se mění v pauzu věnovanou zdravému seberozvoji.
Aspekty televizního vzdělávacího pořadu pro dětské publikum jsou základní konstrukcí celé série DHMIS. Prostředí domu vymezuje prostor pro učení, nikoliv nudné a oči zavírající, ale živé, zábavné a barvami oplývající. Prostředí hraje sytými primárními a sekundárními barvami. Kuchyň, pracovna, ložnice, zahrada, jídelna, obývák jsou vybaveny nábytkem vytvořeným z kartonu. Hračky z plyše zastupují skutečné předměty. Jasné světlo značí neustálou přítomnost slunce, prší přece jenom, když se člověk nudí, což je v tomto světě nemožné a hlavně nežádoucí. Svět je připraven pro nový den, pro další hru, je otevřen novým informacím. Yellow Guy, Duck a Red Guy – dvě plyšové loutky a herec v plyšovém převleku – svým vizuálním provedením evokují roztomilé postavy ze Sesame Street, které neustále lačnily po vzdělání, a stejně tak jsou tomu donuceni i oni, hlavní protagonisté DHMIS. Je třeba se dozvědět něco nového a pravdivého o světě kolem nás. Abstraktní koncepty, které se plyšoví hrdinové snaží pochopit, budou pochopeny, jednotliví průvodci se o to postarají, zatímco pravdivost zůstane nezachycena, existence vícero perspektiv je vyloučena. Pochybnosti nejsou na místě. Epizoda se pomalu rozjíždí.
Yellow Guy, Duck a Red Guy lelkují. Klid mizí, jakmile postavy objeví něco jim neznámého, a tak položí první zvídavou otázku. Otazník z pár slov vytvoří hybnou sílu. Ožívá nová postava – průvodce, jenž je zhmotněním daného tématu dílu; v epizodě o kreativitě ožívá blog, v další věnované času zase hodiny, když se učí o jídle, ožije konzerva špenátu společně s flákotou masa, a tak dále. Nucená zvídavost ničí netečnost ke světu, před průvodcem se nejde schovat, nejde ho utišit. Klid je minulostí. Postavy se dávají do pohybu, na cestu za vzděláním. K ozřejmění komplikovaného slouží zpěv, žádná suchá a nezáživná přednáška. Písnička s chytlavou melodií nejjednodušeji a nejsrozumitelněji vysvětlí i natolik abstraktní ideu, jakou je čas. Hudba nabývá na hlasitosti. Proniká přímo do hlavy. Nelze se bránit. Cesta za poznáním je nevyhnutelná. Tempo se zrychluje. Osvícení novými informaci se stává bolestivým. Chytlavá melodie a veršované sloky krok po kroku osvětlují, přinášejí nová fakta, která refrén upevňuje, základní poučku vtloukají do hlav postav. Slova se zrychlují. Pohupovaní v kolenech nabývá na intenzitě. Svět se proměňuje. Hmatatelný svět sublimuje do rozvolněného kresleného. Jasné a přímé linky vykreslující svět i postavy v něm se rozvolnily. Naši tři hlavní protagonisté se z plyšové loutky proměňují v plochou nakresleného postavičku, ve vyrenderovaný model skládající se z primitivních geometrických tvarů, či se z nich stávají lidé oblečeni do barevného převleku. Postavy se tak osvobozují z materiálního světa a mohou vstoupit do abstraktního světa idejí. Navíc tyto změny, v jejichž jednotlivé provedení je dáno známými aspekty animovaného stylu z jiných pořadů, ukotvují pořad skrze intertextuální odkazy v poli žánru televizních vzdělávacích show pro děti, čímž zvýrazňují deformaci původního materiálu a jeho posun do parodické polohy. Píseň nekončí. Vše musí být pochopeno, jenže hlavní sdělení je zpochybnitelné, nestojí na faktech, nýbrž na víře ve správnost. Díky opakování dochází ke kolizi s logikou. Hudba se zrychluje a slova přecházejí téměř ve výkřiky. Tanec se stává záchvatem. Není možné pokračovat dál. Dostavuje se závrať. Pevné schody žánru se rozpadají do neřízeného víru, jež v sobě pohlcuje všemožné styly animace. Obrazy se prolínají. Pod barevným kartonovým světem začíná vyvěrat syrovost. Postavy jsou přeneseny do surrealisticky hororové extáze bytí. Píseň je u konce. Nastává ticho. Vše se vrací do normálu. Moment deformace vyjevil samotný akt natáčení. Svět neexistuje. Postavy jsou v ateliéru. Vše je hrané. Fikční svět je lež. Pravda je otázkou rétoriky.
Hmota, kterou poskytuje žánr vzdělávacích televizních cyklů pro děti, byla použita pro vystavení DHMIS. Během pořadu se pevný materiál rozpadá. Líbivé provedení není schopno úplně zakrýt propukající hnilobu základu – podávat informace pro automatické přijetí bez zbytečných dotazů. DHMIS se stává hororovým vyjevením pasivní recepce skutečnosti. Parodické přetvoření základního materiálu je výsměchem nejen nutnosti vše vysvětlit v kostce, tedy vše soustředit do co nejmenšího časového prostoru, ale i odhalením unikavosti pravdy, která je pevně ukotvena, dokud ji řečník zvládá udržet. Rozpad je přiznáním umělosti. Není možné jen sledovat. Musíme zaujmout pozici vůči viděnému.
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
