Domů » Recenze

Kosmo: Do vesmíru trapnosti

Česká seriálová scéna dlouhodobě žije, alespoň z komerčního hlediska, relativně poklidným životem. Oproti americkému či britskému trhu jsme malá země, větších televizí je tu relativně poskrovnu, potenciální export nikdo příliš neřeší a každý nový domácí produkt často provází velká marketingová kampaň, která dokáže zaháčkovat minimálně ke zhlédnutí prvního dílu. Problém českých televizí leží jinde.

Na jednu stranu je u nich možno dlouhodobě vysledovat touhu přiblížit se tvorbě zahraniční (nejčastěji právě k nedostižným vzorům USA a Velké Británie), na straně druhé se tato snaha až příliš často míjí účinkem a výsledek je v lepším případě na půl cesty, v horším rovnou vysmívaný nepodarek. Dalším problémem je argument často používaný přímo televizními stanicemi, nejvíce paradoxně Českou televizí: český divák je konzervativní a jako takovému je mu nutno vycházet vstříc. Nikoho přitom příliš netrápí, že jde o logický nesmysl, jelikož divák je konzervativní také proto, že ho k tomu televize samy vychovávají.

Jednu z prvních vlaštovek změny přinesl do tohoto stavu sitcom Comeback (2008). Jakkoliv rozhodně nešlo o bezchybné dílo a jeho nejsilnější chvíle byly hlavně v okamžicích, kdy se vyprostil z čistě sitcomového rámce, šlo o zhmotnění určité naděje, že jsme schopni podniknout kroky k adaptaci na způsob tvorby, který tu nemá žádnou tradici. Kreativní skupina kolem Tomáše Baldýnského dokázala vcelku úspěšně zvládnout přenesení sitcomového formátu na české reálie tak, aby výsledek nepůsobil vyloženě trapně, a naopak je dokázal využít ve svůj prospěch. Že byl klasický sitcom už v té době značným přežitkem většinu českých diváků, odkojených neustálými reprízami Přátel (1994 – 2004) a Kutila Tima (1991 – 1999), příliš netrápilo.

Samotný Comeback ale nestačil. Jeho existence pouze nastartovala řadu dalších (o několik řádů horších) lokalizací všeho možného a následně i snahu posunout se dál navzdory faktu, že tu většina tvůrců stále nechápala základy. Když proto Baldýnský ohlásil nový projekt, tentokrát pod patronátem České televize, nebylo divu, že očekávání byla relativně vysoko.

Není řemeslo jako řemeslo

Seriál samotný je na první pohled velmi ambiciózním projektem. Tvůrci i herci nešetří přívlastky jako „kontroverzní”, zástupci České televize ho prodávají jako důkaz, že i veřejnoprávní instituce se nebojí uštědřit ostrý satirický štulec (i když až po volbách), a pokud se seriálu něco skutečně povedlo, byla to výrazná PR kampaň, která dokázala vyhnat očekávání na maximum.

Jenomže pak se otevřely dveře a před nimi ekvivalent zapáleného pytlíku s nevábným obsahem. Baldýnský v rozhovorech sám přiznává, že má jako scenárista značné rezervy a že u nás chybí rozsáhlejší tradice novější komediální tvorby. Má pravdu. A na seriálu se to projevuje měrou vrchovatou. Kosmo se totiž svou strukturou pohybuje někde na hraně tradičního sitcomu, s nímž má Baldýnský jako producent přímou zkušenost (a jehož tvorbu tu pomáhal rozjíždět), a modernějšího, více rozvolněného formátu. Tradiční „smíchový” sitcom v dnešní době představuje poměrně zastaralý formát televizní komiky, který je buď nahrazován formáty novými, nebo ty původní zásadním způsobem transformuje. Tvůrci Kosma si to evidentně uvědomují, ale problém je, že k něčemu podobnému je stále třeba především letitá praxe. Bez řemeslné znalosti předchozího stadia je cesta k jeho aktualizaci velmi bolestivá.

Volnější formy komediálních seriálů už sice s umělým smíchem (většinou) nepracují, jejich vyprávění je leckdy mnohem sofistikovanější a mohou si dovolit více experimentovat stylem i tématy, ale zároveň kladou na tvůrce řadu dalších nároků. I jenom částečné oproštění od klasické struktury s sebou musí nutně nést i transformaci jejích postupů. Pokud chci mít v seriálu situační humor, měl bych mu vtisknout takovou podobu, která nebude odhalovat mé scenáristické nedostatky a bude vhodně korelovat se zvoleným formátem. Případně nad sebou musím mít někoho zkušeného, kdo je schopen slabá místa identifikovat a navrhnout adekvátní řešení. Pokud ale něco z toho absentuje, je lepší si s podobnými tendencemi nezahrávat. Výsostně autorský projekt je pěkná věc, ale pouze v případě, že zúčastnění přesně vědí, co dělají.

Černá díra situačního humoru

Kosmo si však minimálně v úvodních dílech tradiční sitcomový rámec ponechává téměř beze změny a navíc mu evidentně chybí ruka ošlehaného profesionála, což s sebou nutně nese řadu problémů. Napsat jednu průměrnou epizodu klasického sitcomu dá obrovskou práci a vyžaduje to malou armádu kreativních jedinců, schopných a ochotných pracovat jako tým. To mimochodem velmi často znamená i vypuštění celé řady nápadů, jež jednotliví scénáristé vymyslí, pro dobro celkového výsledku. Právě to je způsob práce, který si osvojili účastníci semináře Johna Vorhause, stojícího v počátcích Comebacku. U Kosma už však podobný tým nefiguruje a Baldýnský měl nejspíš v roli scénáristy volnou ruku a nad sebou minimální producentský dohled. A podepsalo se to jak na kvalitě většiny vtipů, tak i na jejich hustotě a nefunkčním provedení.

Všechny epizody (a především tři úvodní) působí dojmem, že měli tvůrci velké množství materiálu, kterého se nedokázali vzdát a chtěli ho do seriálu dostat za každou cenu. Většina situačního humoru ale nestojí za nic, a když už se nějaký povedený vtip objeví, je vzápětí ubyt kanonádou dalších, podprůměrných. Jde o docela smutnou podívanou, obzvlášť proto, že i těch pár povedených humorných momentů často zkazí úmorná doslovnost – každý gag je totiž třeba náležitě dovysvětlit či jeho potenciál vydojit až do krve. Nestačí vcelku vtipný nápad s raketou, vyrobenou v tramvajářských dílnách, a tudíž disponující řadou tramvajového vybavení. Raketa musí jako tramvaj rovnou i vypadat a na vše je nutné (nejlépe slovně i fyzicky) neustále upozorňovat, čímž se samotný vtip nejen rychle vyčerpá, ale jeho podobně dýchavičné pohrobky pak divák musí sledovat ještě v průběhu dalších dvou dílů. Velmi často je zřetelné, že jsou tvůrci zvyklí na jiný rytmus dialogů a podání scénáře, než by v seriálu chtěli mít, a timing, zcela zásádní ingredience sitcomového (i jakéhokoliv jiného) humoru, v podobném prostředí mizí v černé díře. Kam mu vydatnou měrou dopomáhá i režie a většina herců.

Především představitelé samotných kosmonautů mají s podobným formátem viditelný problém: nedovedou repliky odříkat tak, aby naplno vyzněla jejich síla, a režisér Jan Bártek nedokáže sladit odlišné herecké projevy. Nepříjemně exhibující Jakub Žáček proto trčí z každé scény, herecky dřevěný Petr Vančura většinu času působí, že se na placu ocitl omylem, a David Novotný najde jistější polohu až v závěru. Pokud se většina herců ve svých rolích usadí až okolo čtvrtého dílu uzavřené pětidílné minisérie, je zkrátka něco špatně.

Bártek rovněž nedokáže režijně podchytit většinu vtipných replik a celkově si příliš neví rady s rozumným využitím nezvládnutého scénáře. Kamera a střih se tak pořádně nevážou k dění na scéně, ale většinu času jenom jednoduše zabírají herce – což je v klasickém sitcomu v pořádku, ale v Kosmu díky tomu padá polovina vtipných momentů na hubu. A tleskat seriálu za to, že se některé gagy a dějové linie rozvíjí napříč několika díly, v době, kdy jde o běžný komediální standard, je vážně trochu chucpe.

V zajetí stereotypů

Tohle všechno dělá Kosmo poměrně náročným diváckým zážitkem samo o sobě. Jenže seriál selhává i v naplnění své deklamované premisy – tedy kvalitní či odvážné satiry. Je vlastně symptomatické, že v době, kdy v mediálním prostoru působí řada výrazných osobností, trefně komentujících politickou a společenskou situaci snad ze všech možných pohledů, a v zahraničí vzniká řada děl, které bojují proti černobílému a stereotypnímu vidění světa, ohlásí Česká televize jako jednu z událostí roku 2016 seriál, jenž nejen že nic nepodrývá, ale na naplňování těch nejhloupějších stereotypů a klišé rovnou stojí.

Pokud se člověk podívá na převládající pozitivní reakce, jež dílo vyvolalo, často vidí zmínky o tom, že Kosmo velmi přesně a odvážně ukazuje na naši všednodenní realitu, absurdní politiku a celkový stav národního uvědomění. Což jenom dokazuje, jak moc českému diváku skutečně trefná, aktuální satira chybí a nedostává se mu srovnání. O sebemenší odvaze, kontroverzi či dokonce subverzi totiž nemůže být ze strany Kosma řeč. Jeho „satira” (jak objekt zesměšnění, tak způsob, jakým se zesměšnění děje) totiž nejen že nejde proti ničemu, co by dlouhodobě nepřežívalo v dominantním společenském povědomí, ale navíc je tak odtržená od soudobého vývoje oboru, až to působí, jako by tvůrci žili v nějakém alternativním vesmíru. Od boku se tu střílí s jakýmisi karikovanými představami národů a typických povah jejich představitelů, které vychází spíš z generalizovaných mytologií než z reality, politici jsou povrchní kombinací neschopnosti a vyčůranosti atd. Hromada klišé a lopata nikde.

Přitom právě dobrá, aktuální satira by měla podobný přístup nabourávat a umožňovat rozvoj kritického uvažování. Každý stereotyp žije především proto, že živí sám sebe, a jelikož přijmout klišé, které “tak prostě je”, je mnohem pohodlnější než nad daným problémem reálně přemýšlet. Je to právě satira, která díky nadsázce a humoru dovede prodat i jinak suchopárně a “vážně” znějící témata a přispívat tak k rozpouštění i těch stereotypů, které jsme se dávno naučili brát za danost. A nemusí se u toho ani nutně a do detailu zabývat aktuálními kauzami či konkrétními osobami. Tvůrci Kosma ale nepochopili, že i práce s abstraktnějším materiálem funguje pouze tehdy, pokud nabídnou něco víc než jen klouzání po povrchu vykonstruovaného lidového konsenzu, pivní představy o politice a nefunkční situační řachandu. A že když už se do něčeho konkrétnějšího pustí (Anton Hrabiš), měli by vytáhnout paty z pelechu bezpečného alibismu a dotáhnout to důsledně do konce.

Selhává i argument, že Kosmo je údajně tak rafinovaným počinem díky několika možnostem čtení. Z novější české seriálové tvorby něco takového, zatím nepřekonaným způsobem, nabízel Okresní přebor (2010), který lze číst zároveň jako hořkosladce kousavý pohled na vesnickou/maloměstskou realitu i jako prostou „srandu ze života”. Kosmo ale podobný přístup jednoduše nenabízí. Tedy za předpokladu, že se jako divák nehodlám spokojit se subverzí na úrovni školní besídky.

Ano, seriál si chce utahovat z řady věcí. Z tupého nacionalismu nebo třeba předsudků vůči, ehm, intelektuální nedostatečnosti. Co je to ale platné, když je ono zesměšnění ukotveno v dalších hloupých klišé nebo je upatlaně přímočaré a banální (ukážeme hyperbolizovanou přízemnost a neopodstatněnou hrdost z „češství”, ale už ne jejich důvod)?

Pravděpodobně vrcholem je v tomto ohledu scéna se skupinou feministických úřednic ve třetím dílu. Pokud se člověk přenese přes vyloženě sexistický running joke, v němž se nejprve poradce ministra vyděsí nad faktem, že všechny ženy zrovna menstruují („Pozůstatek života ve stádě”), aby na sebe v následujících minutách neopodstatněně štěkaly v bouřlivě proměnlivých náladách, čeká na něj parodie feminismu jako z blogu Evy Hrindové. Feministky neberou ohled na kvalifikace jednotlivých členů posádky a do čela týmu usadí ženu. Vtip tkví v tom, že ona žena je ve skutečnosti slepice, která je součástí plnění smlouvy o podpoře od velkodrůbežáře Hrabiše a celá situace vznikla špatným přečtením jména této slepice a její záměnou za domnělou ženu. Feministky jsou vylíčeny jako despotické semetriky bez ochoty k diskuzi a racionálnímu uvažování („Přece jste nemohli čekat, že přes nás protlačíte muže na místo uvolněné ženou. Kde to žijete? Jsme strana rovných příležitostí a díky nám je teď rovný i podíl horníků a hornic!”), navíc vydané na pospas své fyziologii, která též ovlivňuje jejich jednání.

Pokud bychom to chtěli číst jako vtip v prvním plánu, šlo by o stereotypy a “humor” toho nejhrubšího zrna. Problém ale nastává i v okamžiku, kdy budeme celý výjev brát jako zesměšnění představ určité skupiny obyvatel o satanských feminacistkách. Pokud na někoho ukážu a řeknu, že je idiot, měl bych také umět vysvětlit proč. A jde-li o kritiku, zasáhnu její objekt jenom velmi těžko, pokud v ní absentuje jakákoliv reflexe. Výsledkem podobných pokusů bude poněkud elitářská zábava pro zvané, kteří se spiklenecky smějí ostatním, aniž by uvedli důvod a zesměšňovaní poznali, že dělají něco špatně. O podstatě problému ale neřekne vůbec nic.

Pokud by byl Baldýnský rád za divácké úvahy nad tím, co znamená být Čech, měl by svým divákům především poskytnout něco, nad čím reálně přemýšlet lze. Takhle je Kosmo jen samo součástí problémů, na něž se snaží poukazovat – neschopnost sdělit alespoň něco relevantního by nemělo být zaměňováno za přiznaně nevyhraněný pohled.

Veřejnoprávní trable

Seriál tak znovu ukazuje, že mít nakoukáno několik starších zahraničních předobrazů se automaticky nerovná, že něco podobného zvládnu taky. U Kosma se navíc nabízí otázka, jestli tvůrčí tým viděl nějaký alespoň částečně satirický seriál či pořad z posledních pěti až šesti let. Podobně ukoptěné zesměšňování už totiž dávno nahradila progresivní kritika seriálů jako Orange is the New Black (2009 – 2016) nebo Parks and Recreation (2009 – 2015) a především vedle druhého jmenovaného působí Kosmo jako náhražka z pytlíku. Jakkoliv sdílí mnoho společného (lehčí tón, mnohdy do absurdity vytažená nadsázka), PaR dokázalo i přes rozpačitou první řadu budovat plnohodnotné, sympatické postavy (má na to ostatně několik řad) a jeho kritika politiky a společnosti povětšinou míří přímo na solar. Populární satirické seriály, jako je britský The Thick of It (2005) nebo americký Veep (2012 – 2017) (především vliv The Thick of It je na Kosmu znatelně vidět) zase pracují s více neadresným zesměšněním, ale na rozdíl od Kosma stojí mnohem více na zemi (doslova), netopí se v banálním zjednodušování a vulgarita před desátou tu není událost celonárodního významu, ale organickou součástí poetiky díla.

Přitom je to nepochybně škoda. Minimálně výkon Martina Myšičky stojí vysoce nad průměrem zdejší komediální tvorby, pár vtipů a vizuálních gagů funguje, jak má, a asi dvakrát se dokonce skutečně povede trefně poukázat na absurditu české současnosti. I ty digitální triky vypadají na podobnou produkci docela dobře. Baldýnský však ve svém scénáři nezapře nedostatečnou profesionální průpravu, neobeznámenost se současnou tvorbou i limity toho, jak by podle něj měla vypadat satira. Pokud Comebacku procházely i slabší momenty, bylo to proto, že jeho humor a zaměření mířily jinam, a také z důvodu větší délky. Kompaktní tvar minisérie ale všechny neřesti ukazuje naplno: bezzubá satira si podává ruku s realizační neschopností a chaos vládne.

Kosmo nakonec částečně působí jako představitel pozitivní konstruktivní satiry, zesměšňované ve filmu Nejistá sezóna (1987). Tedy ploché, povrchně popisné a nekonfliktní zábavy, která je sice zdánlivě v kontaktu s realitou, ale jinak sedí bezpečně a nezávadně v mantinelech statu quo. Jde přesně o ten typ díla, díky němuž si v České televizi mohou odškrtnout položku společenské satiry, aniž by nějak utrpěla jejich vize veřejnoprávnosti – tedy mauzolea zastaralých představ o obecném vkusu a hodnotách a neustálé snahy nekonfliktně vyhovět všem. Problém je v tom, že podobná díla dobrou veřejnoprávní službu nedělají. Stejně jako nedělají dobrou televizi.

Ondřej Kosnar

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 19. 12. 2016 ve 11.38 a zařazen do kategorie Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.