Zero Days: Nehybní hybatelé a oč jim, do frasa, běží

8. 11. 2016 # 19.56 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Dokumentarista Alex Gibney má nadání: umí vyhmátnout přitažlivé téma, svižně jej zpracovat a poskytnout svým projektům patřičnou publicitu. V posledních letech širšímu publiku představil mj. kauzu kolem cyklisty Lance Armstronga, aktivity WikiLeaks nebo pochybné seance scientologů. Snímek Zero Days (2016) se věnuje zašmodrchanější a zdánlivě méně atraktivní problematice: kybernetickým útokům národních států či federací na pozadí vypuštění sofistikovaného počítačového viru Stuxnet. Do české distribuce zatím dokument nepronikl a většina neamerických diváků patrně po dočtení předchozí věty vypustí z úst jeden velký otazník. Rozumím, pozornost bych mu nicméně neupíral. Přinejmenším proto, že snímek lze vcelku nenásilně vztáhnout k probíhajícímu prezidentskému klání, o jehož rétorice prozradí více než rychloobrátkové portréty kandidátů na CNN nebo výbušné reportáže na dalších kanálech.

Vzrušující, žel neznámý příběh

O snímku Going Clear: Scientology and the Prison of Belief (2015) jsem psal nedávno. Alex Gibney v něm postupně pronikal do zákulisí uzavřené sekty, zejména do jejích finančních machinací. Obtížný úkol mu částečně ulehčilo několik zběhlých scientologů a schopnost vymačkat i sebeukrytější informace z všemožných zapadlých výstřižků či dochovaných záznamů. Ve výsledku tedy Gibney vystupoval coby víceméně kompetentní pozorovatel. Sběr materiálu pro Zero Days byl nepochybně krušnější, poněvadž se dokumentarista vrtal v strategických plánech tajných služeb hned několika států. Logicky dostával hrst vyhýbavých odpovědí, takže snímek místy připomíná návod pro začínající politiky, jak elegantně říci cosi ve smyslu „k této věci se nehodlám vyjadřovat“.

Režisér komentuje vlastní ztíženou situaci, když z pozice komentátora otráveně žehrá na neochotu zpovídaných a jednou dokonce přizná, že jej celá záležitost vyloženě se*e. Nastává zvláštní situace: mnohaletá konvence velí, aby vypravěč v dokumentech hovořil sebejistým hlasem a budil dojem, že ví, cokoli si usmyslí. V Zero Days slyšíme bezradný hlas Alexe Gibneyho, který přiznává frustraci nad nemožností vymámit alespoň základní informace. Neblahé okolnosti při pátrání autor efektně promítá, když vysvětluje působení viru Stuxnet; přítomné obrazové znázornění připomene Matrix (1999) a jeho ikonická zelená čísla či znaky na černém podkladu v nekončících řadách. Jak známo, sourozenci Wachowští přibližují umělý svět vytvořený stroji jakožto pouze jednu vrstvu domnělé reality, za níž se skrývají mnohé další, snad svobodnější, leč nedostupnější. Stuxnet je analogicky zachycen coby nenápadně a dalece usazená vrstva, k níž laické oko nedohlédne. Stejné obrazové řešení Gibney používá při zachycení článků a jiných veřejně dostupných mediálních výstupů. Proč?

Je to prosté. Ve zpravodajství se o dopadech viru Stuxnet tu záměrně a mnohdy bezděky objeví bližší stopa, která ovšem projde drtivou většinou čtenářů bez povšimnutí, neboť neznají další souvislosti akce. Mají část odpovědi přímo před sebou a vůbec to netuší, pokud nepatří k úzké skupině představitelů státu a jemu podřízených tajných služeb nebo špičkovým programátorům. Právě od těch dokumentarista získá zásadní poznatky, aby zjistil, že dotyčným specialistům trvalo nějaký čas, než vůbec natrefili na zmíněné zprávy z médií. Pokládejme to za hořký poznatek: zatímco běžný čtenář může náhodou kliknout na výbušně pronikavý a skandální link, z čehož žel bez znalosti kontextu absolutně nic nemá, specialista může ten samý odkaz v záplavě mnoha dalších podnětů klidně přehlédnout. Alex Gibney naznačuje, že mnohé detaily o viru Stuxnet zůstávají ukryty za mnoha vrstvami v režimu utajení. Jenže souběžně s tím některé vrstvy odpadávají a část informací proniká na veřejnost. Ostatně kdyby ne, dokument by vůbec nevznikl.

Tajné války. A ne, nejsem paranoidní

Dlužím vám pořádně vysvětlení, oč vlastně jde v kauze Stuxnet (nebo alespoň popis toho, co dosud víme z veřejných zdrojů a tvrdí nám Zero Days). Předchozí odstavec totiž mohl vzbudit oprávněný dojem, že předkládám jakousi spikleneckou teorii na úrovni židozednářství. Senzačnost si uvědomují rovněž někteří zpovídaní, kteří celou akci srovnávají s agentem 007 a mluví o vzrušujícím špionážním příběhu.

Nuže, mimořádně sofistikovaný virus Stuxnet měl podle dokumentu pravděpodobně sloužit k sabotáži íránského jaderného programu na pomyslnou objednávku Spojených států a Státu Izrael během administrativy George W. Bushe. Jak známo, Írán – či Íránská islámská republika, chcete-li – prováděl obohacování uranu, což podle zastánců mohlo sloužit civilním účelům a dle odpůrců mělo vést k sestrojení atomové bomby; tu by pak vlastnil silný stát v strategické oblasti, s jehož zřízením mají původci Stuxnetu vážné problémy. Když účinek velmi zjednoduším, virus dokázal na dálku přepisovat software a přebírat kontrolu nad počítači, aniž by zanechal známky své přítomnosti. Stuxnet měl například vyřadit z provozu centrifugy v íránském Natanzu, což snímek detailně probírá s mnoha odborníky. Postřehy samotných programátorů jsou cenné i sympatické očividným zaujetím pro věc. Naneštěstí se většině z nich nepodařilo vyvrátit stereotyp o kulometně hovořících klucích od monitoru, kteří beznadějně tápou, pokud mají stručně a srozumitelně vysvětlit vlastní snažení. Neztratit se na mnoha místech v jejich nadšeneckém výkladu vyžaduje vskutku pořádnou soustředěnost.

Perspektiva IT specialistů je přitom ve výsledku druhotná, neboť okrajově pracuje s otázkou mezinárodních vztahů a nezná síť aktérů. Ironicky v této souvislosti vyznívá, že samotné slovo Stuxnet – jak jsem z dokumentu vyrozuměl – zavedli a prosadili vývojáři antivirového softwaru. Alex Gibney zpovídá kompetentní zástupce tajných služeb, politiky či publicisty zúčastněných států a federací, leč velmi selektivně. Nejhůře pokryl pochopitelně Írán. Bavil se s ním pouze zástupce American Iranian Council (AIC), což je nezisková vzdělávací organizace, která má politikům i běžným občanům zprostředkovat výchozí dialog po přerušení americkou-íránských vztahů v roce 1979. Dotyčný ovšem podle všeho důvěrně nezná postoje a kroky íránských představitelů – mimo těch mediálně prezentovaných –, a proto krapet jízlivě shrne, co víme od dalších. Íránský jaderný program zůstává čímsi mlhavým, názory se různí a množství detailů netvoří hodnověrný celek.

Hraje se přitom o hodně. Převažující tón dokumentu operaci Stuxnet kritizuje s poukazem na podobně motivovanou odvetu ze strany Íránu. Podle této logiky si vývojáři lehkovážně hráli s čímsi nesmírně nebezpečným a okamžikem vypuštění útočného softwaru ustavili nový mezinárodní standard kybernetických útoků. Temné proroctví oprašuje známou tezi, že se pokaždé připravujeme na minulou válku, zatímco kolem nás nenápadně roste dosud neznámý, a proto mnohem závažnější způsob boje. Konspirační teoretik po dočtení zaplesá a zahlásí, že žijeme v době permanentní války, kterou před námi hanebně tají jisté vlivné kruhy. Těžko říci… Neměl by každopádně zapomínat, že kyberútoky nepředstavují revoluční zbraň, nýbrž vylepšenou verzi klasické studenoválečné subverze; jsou průlomové pouze tím, jak efektivně a anonymně působí, neb nenápadného agenta nahradí ještě neviditelnější hacker.

Podstatné je nalezení viníka, čili původce kybernetických útoků. A zde vidím problém v dětinsky jednostranném přiřknutí rolí. Alex Gibney je, soudím, levicový liberál a volič demokratů. Připustil, že Stuxnet operoval za prezidenta Baracka Obamy, který jej zdědil – a s ním mnoho dalších katastrof – po předchozí republikánské administrativě. Podle dokumentu Obama neměl v tento způsob boje zvláštní důvěru a zůstal spíše ve vleku části izraelských představitelů, již Stuxnet horlivě prosazovali. Když viděl neuspokojivé výsledky a možná rizika, začal se od plánu neurčitě odvracet. Obamův posun stvrdí závěr, během něhož dojde k podpisu vícestranné dohody o íránském jaderném programu z července 2015. Aniž by nás kdokoli pečlivě informoval o detailech, máme seznat, že se jedná o velké diplomatické vítězství, byť očividně dosažené i kyberútoky. Když prezident Obama důstojně oznámí dosažení dohody, dokumentarista střihne na zuřícího izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který během Valného shromáždění OSN řešení rázně odmítl. Kontrast působí pateticky, až vulgárně, a dá vzpomenout na vyšinuté vztekání Rity Repulsy, která odkudsi z Měsíce zas a znovu sledovala, jak dostává za vyučenou od Strážců vesmíru (1993). Takže klasika: za vše opět může Izrael, což je v tomto případě více než pokrytecké.

Jaký je vlastně postoj Státu Izrael? V dokumentu jej zastupují publicisté, agent Mossadu nebo tamní ministr zpravodajských služeb. Zpovídaní na vyšších pozicích v zásadě rekapitulují tradiční mantru židovského státu, podle níž k fanatikům nelze přistupovat s hřejivým slovem a touhou po domluvě. Z jejich obhajoby razantní síly místy celkem mrazí, po stopadesáté ovšem dokládá známou tezi, již bychom si měli opakovat každý den hned po probuzení a pro jistotu ještě před spaním: izraelský přístup (nejen) v této věci odpovídá spíše blízkovýchodním tradicím, nikoli těm evropským, k nimž bývá Stát Izrael naivně vztahován. A bohužel není možné provést souvislejší srovnání s agenty a zpravodajci, kteří v dokumentu vystupují za americkou stranu, neb Alex Gibney musel reagovat na jejich touhu po anonymitě a zvolil originální postup. Výpovědi mnoha osob v jednom upraveném sledu předčítá rozpixelovaná tvář ženy, ve skutečnosti herečky, jak sama v závěru přizná. Pakliže do jednoho kotle výpovědí spadají hlasy a názory mnoha osob, snadno se vytvoří mlha, v níž nezjistíte, co kdo vlastně řekl. Ani toto není vůči Státu Izrael – hlavnímu předmětu kritiky – zcela férové, byť rozhodnutí dokumentaristy chápu.

Co dělat (v roce 2016)?

Vrátím se ještě ke zpovídaným, abych předvedl, jaké argumentační výpustky (tj. fauly) ve snímku najdete a co z nich plyne pro aktuální prezidentskou kampaň. Jedním z klíčových mluvčích je publicista David A. Sanger, který ve vyprávění zaplňuje mnoho bílých míst a působí téměř nezastupitelně. Sanger napsal knihu Confront and Conceal: Obama’s Secret Wars and Surprising Use of American Power (2012), hutný popis zahraniční agendy prezidenta Obamy, včetně operací vůči Íránu. Publikace předkládá kritické čtení, nikoli však vyloženě opoziční; spíše bych Sangera označil za střízlivě nahlížejícího zastánce Baracka Obamy a jeho politiky (což je mi blízké). Alex Gibney usiluje o něco obdobného, bohužel mám stále dojem, že zůstává více nadšencem stávajícího prezidenta, a proto upravuje a tlumí ostrost argumentů, aby jej nekritizoval příliš. Karikaturně působí vylíčení Benjamina Netanjahua, přičemž dokument krom jiného ignoruje, že izraelský premiér námitky vůči dohodě s Íránem detailně přednesl přímo na půdě Kongresu Spojených států v březnu 2015.

Závažnější výpustku nacházím ve vztahu k prezidentu Obamovi. Je nezbytné připomenout, že íránský jaderný program zahýbal prezidentskými volbami v roce 2012, což velmi názorně prokázala třetí předvolební debata. Obama v ní razantně obhajoval sankce vůči Íránu, aby nepůsobil slabě a nerozhodně. Právě to mu totiž prohrálo první debatu, kde unaveně a profesorky působící prezident nestíhal nadopovanému Mittu Romneymu. Ve třetím klání se role obrátily: nervózní Romney měl špatně naučenou látku – pletl si Kofiho Annana s Bašárem al-Asadem nebo Irák s Íránem – a působil nejistě. Proč je to tak podstatné? Debaty proběhly v říjnu 2012 a zmíněná Sangerova kniha byla vydána jen o čtyři měsíce dříve, takže významně zasáhla do kampaně. Dokonce ji lze označit za účelový krok, jak nerozhodnuté a k Obamovi chladné voliče přimět, aby jej nakonec volili. Kniha je částečně kritická, zároveň ovšem líčí tvrdého prezidenta, což mohlo mnohým zaimponovat. A pokud má tuto genezi jeden z výchozích zdrojů Zero Days, nelze ji přehlížet.

Uběhly čtyři roky a třetí prezidentská debata přinesla nečekaný útok Hillary Clinton proti Donaldu Trumpovi. Kandidátka demokratů uvedla, že za účelem ovlivnění voleb ve prospěch Trumpa provádí Ruská federace špionáž, tj. kybernetické útoky. Z jedné strany tím vlastně potvrzuje temné proroctví Alexe Gibneyho, podle něhož se nové způsoby boje záhy obrátí proti Spojeným státům. Jenže podobný komentář právě od Hillary Clinton skutečně zhořkne. V Zero Days vystupuje někdejší ministryně zahraničí pouze jednou; v krátkém zpravodajském šotu ubezpečuje, že Spojené státy neprovádí subverzi vůči Íránu, takže velmi pravděpodobně lže nebo nemá ani základní informace, přičemž v daném případě neuplatnila formulku o nekomentování situace, kterou použil i prezident Obama. Uvedený karambol pěkně ilustruje, proč působí pro značnou část voličů Hillary Clinton nedůvěryhodně a zároveň dává varování levicově liberálním dokumentaristům, kteří usilují o seriózní – tedy nikoli lidové a spíše podbízivé – zprostředkování závažných faktů. Mohou se chytit do pasti: ambivalentní role Státu Izrael v Zero Days bezděky utvrzuje agresivní rétoriku Donalda Trumpa o úpadku Ameriky, podle níž Spojené státy ztrácí respekt svých spojenců a současná administrativa je nerozhodná či neschopná.

Bohulibé záměry filmařů mohou značnou část přemýšlivých diváků odradit, pakliže si jejich díla protiřečí, v argumentačních úzkých spoléhají na pohodlné fráze a příliš očividně vypouštějí nepříjemné detaily. Nehledě na cokoli dalšího, s tímto přístupem postupně ztratí důvěryhodnost a schopnost ovlivnit mínění. Možná i v tom se skrývá část odpovědi na otázku po vzestupu Donalda Trumpa a jemu podobných. Zero Days vítám, přesto jsem si při jeho sledování uvědomil limity uhlazených debat levicově liberálních intelektuálů o nadmíru palčivých tématech, v nichž se často příliš snadno identifikuje viník, na nějž padá veškerá tíha. Což se samozřejmě netýká pouze tématu amerických voleb.

P. S. – Navzdory tomu doufám, že všehoschopný Donald Trump nebude zvolen.

Martin Mišúr