Domů » Filmy, Recenze

Polednice: Na rozhraní vnější a vnitřní hrozby

Žánrové filmy se v posledním období dostávají v naší kinematografii opět do kurzu a zdá se, že jejich mladí tvůrci si dobře uvědomují, v čem české pokusy v minulých letech selhávaly. Především se odpoutávají od nápodob či parafrází importovaných vzorů a uvažují nad možnostmi přirozeného propojení ustálených motivů a způsobů vyprávění s lokálními specifiky. Vydařené hororové příspěvky z minulého roku (Nenasytná Tiffany režiséra Andyho Fehu a krátkometrážní Lesapán Pavla Soukupa) dospěly až k hranici autorsky reflexivního přístupu, jelikož zažitá žánrová pravidla nejen přizpůsobují „domácím“ podnětům, ale zároveň pro ně hledají méně přímočaré a nesamoúčelné uplatnění.

V prvním případě se znepokojivý sociálně-kritický komentář podaný v duchu bizarních exploatačních hříček let osmdesátých ironicky smísil s poetikou buranského pábení. U druhého snímku naopak tvůrci šli proti konvencím díky chápání zla jako projevu vyššího řádu, nikoli chaosu. Ani v jednom z případů tedy nemáme co do činění s čistokrevným hororovým narativem a u nás silně zakořeněná nechuť vůči jasným žánrovým kategoriím nečiní ani pro nastupující generaci problém. Polednice debutujícího režiséra Jiřího Sádka je zatím nejvýraznějším důkazem toho, že žánrová nejednoznačnost již nevyplývá z bezradné aplikace žánrových pravidel či z křečovitě prosazovaného nadhledu, nýbrž slouží ke směřování k významově bohatší výpovědi s uplatněním méně tradičních zdrojů strachu a znepokojení.

Právě proto je pro Polednici označení horor také nejméně příznačné a není na místě s tímto žánrem spojovat divácká očekávání. Odmyslíme-li si syžet, tak temná balada ustupuje do pozadí v civilním psychologickém příběhu o mladé vdově, která po sebevraždě manžela hledá s dcerou azyl v jeho rodné vsi. Tento krok je ovšem jen první z celé řady mylných představ o překonání kritického životního bodu. Její snaha držet vzpurnou dceru v bezpečí před pravdou ústí v psychický přetlak, v němž se stává pro vlastní dítě nebezpečím.

Ústřední dějová struktura, která vzdáleně připomíná předehru běsnění v Kubrickově Osvícení (1980), je navíc zasazena do ironické črty letargického venkovského prostředí. Rozhodně ne násilný náladový kontrapunkt poskytuje svérázné perspektivy starousedlíků na trable matky propadající hysterii a depresi – ať už jde o lehkomyslnou rozšafnost sousedky (výborná etuda Marie Ludvíkové), sexuální lačnost jejího manžela (Jiří Štrébl) či o bezradnou empatii starosty (Zdeněk Mucha). Nepatřičné jednání a vlastní zájmy postav jsou výrazným činitelem Eliščina nedůvěřivého odpoutávání od vnějšího světa i vědomí, že na vše zůstala sama a vše musí sama také zvládnout.

V neúnosném žáru pravdy

Hororové motivy se vzhledem k výše zmíněnému na rovině děje neuplatňují a situace se jim přibližují výhradně působením samostatné vrstvy, v níž se fabule podřizuje soustředěné vizuální a interpretační koncepci. Tvůrci si z Erbenovy básně vypůjčují především dva klíčové motivy – nesnesitelné horko a vyprahlost, které v pocitové zkratce vyjadřují psychický stav matky, a typicky erbenovskou ambivalenci zla. Dráždivá nejednoznačnost v případě Polednice spočívá v záměně vnějšího a vnitřního nebezpečí. Tohoto dvojího čtení tvůrci rafinovaně využívají k rozpojení zlověstného očekávání na straně hlavní postavy a na straně diváka, jenž na rozdíl od ní vnímá implicitní povahu zla.

Inovativní využívání žánrových postupů slouží výhradně ke stupňovaní intenzity niterného konfliktu prostřednictvím fyzicko-pocitového symbolismu, na jehož pozadí probíhají  dějové situace. Nejvíce se v souvislosti se snímkem hovořilo o obrácení konvencí v důsledné práci se strachem ze světla. Tma a noc ve filmové Polednici skutečně působí jako milosrdné útočiště, zatímco sluneční paprsky a polední žár jsou zdrojem obav a vnitřní trýzně. Vizuální dramaturgie je v tomto ohledu skutečně důsledná a  pracuje s občas až nepříjemným přesvětlováním obrazu či vetřeleckou povahou slunečního záření. Díky Šurkalovým působivým záběrům zlatých polí v ostrém slunci i jeho schopnosti zprostředkovat napjatou povahu poledního ustrnutí se daří v kombinaci se skladbou detailů smyslově evokovat Eliščino psychické vyčerpání. Nicméně motiv letního žáru představuje i přes několik bezprostředních momentů spíše symbolické zhmotnění hlavní obavy hrdinky z dceřina poznání skutečné povahy situace. Obilné pole v pravé poledne, tedy obraz, který máme s Polednicí podvědomě spojený, ve filmu představuje prostor, kde pravda číhá na svou příležitost. Ať už v podobě pomatené stařeny, která si jediná uvědomuje závažnost Eliščina stavu, či náhrobní desky na hřbitově obklopeném mořem klasů.

Příliš doslovné využití této žánrové inovace však oslabuje finále příběhu, které je sice obrazově intenzivní, nicméně působí silně odosobněně  vzhledem k pouhému vršení významů odpoutaných od fabule. Dosavadní důraz na gradaci psychologicky motivovaných reakcí hrdinky je totiž ve chvíli vrcholící krize opuštěn a její jednání se stává závislé na interpretační úrovni čtení. Eliščina chorobná touha uzavřít svůj život v temnotě totiž nepřekračuje symbolickou snahu zvrátit důsledky zatajované pravdy a opět se před ní ukrýt. Omezit účinek očekávaného vyvrcholení jen na údernější zopakovaní již předtím rozpoznatelného významu je závažným, ne-li začátečnickým scenáristickým pokleskem. Vše na jednu stranu směřuje k efektnímu formálnímu uzavření, na druhou stranu se vtírá pocit neférového úniku od neuzavřeného konfliktu. Vnitřní dramatičnost zůstane až do samotného závěru  potlačena, a také proto nelze překotné řešení situace přijmout jako uspokojivé.

Sama sobě Polednicí

Vyústění příběhu rovněž kazí příliš důsledné uplatnění druhé zmíněné symbolické dominanty, na níž jsou navázány již tradičnější hororové postupy (zbytečně vnášené napětí v podobě lekaček či temné siluety přebíhající před kamerou). Tyto explicitněji prosazované žánrové propriety souvisejí s východiskem scénáře, které v Polednici zhmotňuje krizi mateřství způsobenou absencí otcovské postavy. Ta, „která přijde a vezme“, ovšem pro tvůrce i přes zlověstnou přítomnost na plátně není vnějším nepřítelem. Personifikace Polednice v syrovém podání Daniely Kolářové naopak hraje v příběhu zcela opačnou roli, opustíme-li omezenou perspektivu hrdinky, pro níž představuje vypjaté zhmotnění obav z dceřiny reakce. V interpretaci tvůrců se střet s mýtickou postavou přenáší na metaforické vyjádření emočního odcizení mezi dítětem a matkou, jež selhává ve své roli a v afektu se sama stává obávanou bytostí.  Pomatená žena, která touto zkušeností kdysi prošla a ztotožnění s Polednicí pro ni je obrannou psychologickou reakcí, sama funguje jako funkční a dostatečně znepokojivá spojnice Eliščiny situace se situací matky z Erbenovy balady.

Nicméně ani v tomto případě se tvůrci nevyvarovali doslovnosti. Místo toho, aby se ve finále zaměřili na eskalaci konfliktu mezi matkou a dcerou, přenesli v zájmu věrnosti předloze a explicitnější hororové obraznosti důraz na halucinační střet Elišky se ztělesněnou hrozbou, kterou pro dítě představuje. Tím ještě více v zobrazení jejího zkratu vynikne výrazný dramaturgický předěl, což má za následek, že vzhledem ke zbytku snímku finále působí neorganicky a uchyluje se k řešením, která popírají předchozí snahu o analýzu psychického stavu (viz symbolika očistného zatmění slunce).

Jako hlavní problém Polednice tedy vnímám nedostatečný nadhled tvůrců, jenž by je svobodněji odpoutal od předlohy a především od vlastních nápaditých řešeních. Na jejich vytěžování a snaze dospět k neprodyšné provázanosti užitých motivů se totiž nedá tvar s jádrem psychologického dramatu omezovat. Navzdory stupňujícímu se rozporu mezi žánrovými přístupy, které se míjejí na úrovních fabule a syžetu, však Polednice představuje solidní práci i mimo rámec debutů. Díky hutné atmosféře dosažené těmi nejpoctivějšími filmovými prostředky či podmanivé hře s významy a zdánlivě protikladnými náladami snese bez přivírání očí srovnání se zahraničními příspěvky k „artovému“ hororu.

Jakub Jiřiště 

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 10. 3. 2016 ve 15.59 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.