Na film!: Vidět film jinak

15. 9. 2015 # 17.59 # Aktuálně, Recenze # Bez komentáře

Filmová či mediální výchova na školách je z nějakého důvodu poměrně opomíjena. Lze se pouze domnívat, jakou roli v tom hraje projev národní hrdosti, která, vzhledem ke specifiku české kultury a historie, nachází své těžiště spíše v kulturních výdobytcích jazykového charakteru než v čemkoli jiném. Zatímco veškeré písemnictví je zásadně vnořené do specifik unikátní a oblastně srozumitelné jazykové říše, audiovizuální umění je ze své podstaty globálně čitelnější. Zatímco alespoň přiměřené znalosti českých literárních děl jsou součástí povinné státní maturity, jiné umělecké formy jsou odsunuty na okraj zájmu. Hudba a výtvarné či fotografické umění tvoří alespoň oblíbené „odpočinkové“ hodiny či zájmové kroužky; vše, co se týče teoretické či historické znalosti filmu, je pak základní i střední školou nejčastěji redukováno do podřízené role příležitostné výukové náhražky v podobě více či méně povedených adaptací kanonické beletrie, s níž se tak nejméně bolestnou cestou mohou líní studenti alespoň rámcově seznámit. Přitom právě film ve svých rozmanitých podobách ze všech současných médií snad nejvýznamnějším způsobem přispívá k estetickému vnímání nejen dětí či studentů, ale drtivé většiny populace Západu. Nelze se za daného stavu všeobecně nevalného povědomí o kinematografii, jež je však zhusta saturováno reklamním a bulvárním tlakem, příliš divit ani nízké kvalitě české filmově mainstreamové a televizní produkce. Kde neexistují vzdělanější diváci, tam není ani potřeba náročnější a kvalitnější snímky vytvářet. S rychlostí rozvoje technologií a všudypřítomností filmových videí je přitom zjevné, že rozšířeného mediálního vzdělávání jako prevence proti naivnímu přístupu je čím dál více potřeba.

Že by tomu mohlo být i jinak, se pokouší zajímavým způsobem předvést skupina studentů filmové teorie a historie na UK, jež ve spolupráci s vysokoškolskými pedagogy, odborníky i studenty jiných oborů (VŠUP, ČVUT, FAMU, DAMU) založili interaktivní výstavu Na film!. Akce, k níž jsou propůjčeny členité prostory Musea Montanelli v Nerudově ulici, probíhá od 4. června do 25. října. Prohlídka, která zabere cca něco více než hodinu, dovoluje návštěvníkům nahlédnout do technického zákulisí filmového umění, osahat si některé přístroje na výrobu unikátních zvuků, seznámit se se základy střihové skladby, vyzkoušet si mixovat zvukové stopy k původně němému krátkému filmu, ale také nahlédnout do vybraných osudů českých exilových filmařů nebo poznat vliv filmového média na českou avantgardu v rámci poetismu. Nutno dodat, že autoři celého projektu Adéla Mrázová, Terezie Křížkovská a Jakub Jiřiště (jež jsou zároveň také součástí redakce Indiefilmu) k jeho realizaci vybraly na crowdfundingové stránce HitHit 200 tisíc korun, přičemž původní cílovou částku se jim podařilo přesáhnout o 80 tisíc (projekt však posléze finančně podpořily i některé instituce, společnosti či jednotlivé osoby).

Výstava umožňuje divákům slyšet některé zvuky (nejen) z hororů či thrillerů v kontextu jejich originálního vzniku (kupříkladu lámání kostí či stínání hlav simulované přelomením mrkve nebo řapíkatého celeru či zelí). Při vlastnoručním klapání koňských kopyt pomocí skořápek kokosových ořechů si možná leckdo vzpomene na známou scénu ze snímku Monty Python a Svatý grál (1975). Okouzlující je také poetická vizuální báseň ve formě koláže od Karla Teigeho s návodem, jak v mysli obrazy rozpohybovat. Podobně působivé a překvapivé mohou být imaginární filmy poetistů, jež je třeba promítat silami představivosti v soukromém prostoru vlastní fantazie dle psaného textu. Výstava přináší i mnoho dalšího, včetně prohlídky dobových plakátů na první zvukové snímky nebo informacemi naditý prostor o historii a životech českých filmařů, kteří odešli do zahraničí. K celkovému zážitku pak rovněž přispívá samotný prostor, jehož členitý ráz s alkovnami evokuje dojem jakési snové kinematografické speleologie.

I přes koncepčně pojaté sekce rozdělené dle prostorových dispozic Musea Montanelli se však nelze ubránit pocitu namátkovosti a roztříštěnosti – vždyť v souvislosti s filmem je toho tolik, co by bylo možné ukázat. Charakter náhodného výběru je podmíněn i tím, že velká část výstavy je věnována zvuku, o něco menší prostor dostal střih a k nim se druží filmová avantgarda s poetisty, což je záležitost v rámci filmové historie spíše okrajová, a exiloví filmaři. Velkou část výstavního prostoru avantgardy pak zabírá rychlostně ovladatelný vláček s rozsvícenou čelní baterkou, na němž návštěvníci sledují, jak pohyblivé světlo dynamicky utváří stíny v součinnosti s tvary okolních dekorací. Dle popisky však instalace také představuje řadu metafor spojených s uměleckou avantgardou, přičemž také nelze nevzpomenout na známý tropus filmu jako jedoucího vlaku, která se pro vstup do snového světa české avantgardy docela hodí.

Naplňuje tedy výstava Na film! roli univerzálního vzdělávacího a prezentačního prostoru filmové techniky, teorie a historie, jaký v České republice rozhodně chybí? Rozhodně ne. Jde spíše o dílčí ochutnávku, nikoli naplnění ambicí jmenovaných autorů. I když lze pochybovat o adekvátnosti výběru jednotlivých prezentovaných fenoménů, technik či uměleckých děl, namátkovost je záměrnou vlastností výstavy a přiznanou součástí celé koncepce. Akce má navnadit a díky prezentovaným nápadům získat prostředky pro mnohem rozsáhlejší a trvale situovaný interaktivně-muzejní prostor týkající se filmu v jeho rozmanitosti – název výstavy „Na film!“ je totiž zároveň přímočarou výzvou i zkratkou plánovaného dlouhodobějšího projektu Národního filmového muzea (NaFilM). To by mělo být údajně nejen ucelenější, ale také by mělo poskytnout stabilní platformu pro teoretické i praktické vzdělávání veřejnosti, pořádání komentovaných projekcí, přednášek a workshopů. Nemělo by se však jednat o pomník se zapečetěným časem, v níž by dlely upomínky na zapomenutá či zapomínaná období národní kinematografie spolu s možností nahlížení do jejich poetických strojoven. Slibovaným cílem je vytvořit živý prostor, v němž by bylo možné setkávání s filmem v kontextu české historie i současnosti na mnoha úrovních, a jenž by odborníkům i laikům umožnil poznat film jiným způsobem než obvykle a snad je tím inspiroval. Na film! ukazuje styl, v jakém by se taková instituce měla předvést. Výstava tedy v tomto směru není zajímavá jen tím, co na ní vidět a zažít lze, ale neméně také tím, čím by se mohla stát ve svém potenciálním naplnění. Zda k němu dojde v zamýšleném ideálním tvaru, bude ovšem už jinou kapitolou.