Domů » Aktuálně, Festivaly

KVIFF 2015: Výběr IndieFilmu

Máme-li to říct na rovinu, letošní ročník karlovarského festivalu nepatřil k nezapomenutelným, na několik pozoruhodných titulů jsme však samozřejmě narazili. V našem skromném redakčním výběru jsme se snažili zohlednit hlavně snímky, o kterých se zatím příliš nemluvilo, nebo alespoň ne tak, jak by si zasloužily.

 Ferdinand Fořt

 Aferim! (Radu Jude, 2015)

Přiznám se, že když jsem se na tento historický černobílý rumunský film Radua Judea chystal, tak jsem se dopředu trochu obával, zda se nedočkám klasické uctivé dějepisné nudy. Nakonec to však k mému překvapení byl asi nejzábavnější film, který jsem letos ve Varech viděl. Putování svérázného policisty s jeho synem po valašském venkově roku 1835 oceněné na Berlinale cenou za režii však nevyniká jen svou zábavností, ale též autentickou prací s dobovým jazykem (který byl ostatně pečlivě převzat z dobových dokumentů a lidové tvorby), obrazovou vytříbeností a poutavým příběhem, jenž nám přibližuje myšlení 19. století. Zvláštní pozornost si zaslouží také jedinečné nakládání s westernovým žánrem, který zde slouží jako prostředek k ponoru do kolektivní paměti národa, v níž se ukrývají mnohé (nejen) dobově determinované nedostatky (ať už je to xenofobie, misogynie či rasismus). Rozhodně tedy doporučuji filmu věnovat pozornost a na podzim se na něj vypravit do kina (vstoupí do distribuce 8. října pod hlavičkou společnosti Artcam), kde jeho působivá černobílá kamera vynikne nejlépe.

Martin Mišúr

Dřímající obr (Sleeping Giant; Andrew Cividino, 2015)

Abych se přiznal, nepatřím k těm, kteří by zaníceně horovali za filmové vzdělávání, případně usilovali zařadit do školních osnov kromě četby i povinnou filmotéku (Antonioni nebo Bergman si tak kruté zacházení nezaslouží). Proto spíše překvapí, že za letošní ročník volím jediný titul, jemuž primárně náleží osvětová funkce. Kanadský snímek mladého debutanta vypráví o psychicky vyčerpávajících prázdninách třech dospívajících a zcela protikladně smýšlejících hochů. Pokud to zní omšele, nezamýšlím rozporovat, režisér patrně neposbírá příliš festivalových cen za novátorství: skutečně se jedná o konvenčně natočené a svým apelem na prosté humánní hodnoty (možná) poněkud vyžilé drama. Navzdory tomu všemu na mne uprostřed ambicióznějších titulů karlovarského programu silně zapůsobilo. Dřímající obr se empaticky zastavuje u všech tří obratně typizovaných postav; nachází v nich trojí podobu téhož, aniž by se jakkoli podbízel těm divákům, kteří se mají v dotyčných rozpoznat. Nedělá z dospívajících infantilní pitomce, jimž je třeba vše polopaticky vysvětlit. A kruté momenty nelíčí pro pouhé pobavení, naopak zachovává zodpovědný přístup. Kdybych Cividinův film viděl někdy v jedenácti letech během netrpělivého čekání na další epizodu cyklu Bojíte se tmy?, asi by vyklíčil formativní zážitek. V mých pětadvaceti výsledek nevyhnutelně cosi ztrácí, přesto jsem rád, že mi ve Varech vedle bombastických děl pro roztleskání velkých sálů utkvěl rovněž tento nenápadný snímek.

Jiří Anger

 IEC Long (João Rui Guerra da Mata, João Pedro Rodrigues, 2014)

V karlovarské výhni jsem letos strávil jen tři dny, během kterých jsem zažíval jedno zklamání za druhým – Brüggemann následoval vynikající Křížovou cestu (2014) upocenou taškařicí Heil, která svou karikaturní tupostí dává vzpomenout na Vorlův klenot Ulovit miliardáře (2009), Lanthimos přišel se zábavným, ale v zásadě bezvýznamným crowdpleaserem (Humr), Larraín si vystačil s formálně nenápaditým a rádoby šokujícím útokem na katolickou církev (Klub) a co mě zamrzelo nejvíc, geniálně vymyšlený tvůrčí princip Tisíce a jedné noci nebyl plně zužitkován, především kvůli Gomesově nedůslednosti. Radši budu předpokládat, že tento omezený vzorek nevypovídá o kvalitě letošního ročníku jako takového, a ty nejoceňovanější díla se pokusím dohledat jinde.

Jeden snímek si však zaslouží mnoho pochvalných slov, a to krátkometrážní IEC Long od portugalského tvůrčího dua Rodrigues-da Mata. Výjevy zchátralé továrny na rachejtle v Macau, někdejším portugalském území, dnes sídle čínského hazardního byznysu, utvářejí podobenství nejen o koloniální minulosti, nýbrž především o kolektivní paměti, která v daném místě přežívá, a způsobu, jakým je deformována. Autoři k tomuto účelu umně využívají široký repertoár výrazových prostředků, od dokumentárních záznamů místa přes mezititulkové básně až po „autentické“ fotografie a found footage. Montáž vytváří bizarní spojení a symbolické kontrasty, obsedantní rámování prostoru upozorňuje na vykonstruovanost obrazů a hypnotický výklad nespolehlivého pamětníka namísto usnadnění orientace v příběhu továrny vyvolává jen přízračnou nejistotu. Největším přínosem snímku je zjevně tvůrčí uchopení ambivalentního vztahu mezi dokumentem a fikcí – film nás klame falešnými obrazy z vypravěčova dětství či domněle nerozeznatelnými průniky fiktivních archivních záběrů do nasnímané „reality“. Synergie všech těchto prvků zprostředkovává drobné nuance mnohoznačné minulosti, která koexistuje s přítomností a směřuje k neznámé budoucnosti. Je vidět, že odkaz Alaina Resnaise či Chrise Markera lze stále aktualizovat.

David Hecht

Ixcanul (Jayro Bustamante, 2015)

Letošní karlovarský ročník se pro mě skládal ze série víceméně vyrovnaných, nadprůměrných snímků bez výraznějších zklamání či překvapení. Kupodivu se tak pro mne stal největším diváckým zážitkem debut Ixcanul guatemalského režiséra Jayra Bustamanteho. Pomalu plynoucí, lyricky laděný snímek o mayské dívce, která před plánovanou svatbou náhle otěhotní, zaujme především kompozičně bohatými statickými záběry, do nichž Bustamante vměstnává životy mayských sběračů kávy. Jejich bytí je úzce spjato s přírodou, režisér však nikdy nezabředne k vykreslování života Marie a její rodiny jako něčeho exotického. Vše, co se ve filmu odehrává, jako by se dělo pod dohledem velké sopky, jež v komponovaných záběrech leckdy zaujímá více prostoru než samotné postavy, přičemž samotná sopka je pro některé postavy posvátným symbolem a pro jiné překážkou před cestou za lepší budoucností ve Spojených státech amerických. Ixcanul zároveň není pouze mikropříběhem v krásných lokacích, ale nalezneme v něm i společensko-kritické vyznění – zdánlivě konvenční konflikt ústřední postavy nabývá zcela jiných, až politických rozměrů v poslední vygradované třetině filmu.

Jakub Jiřiště

Krisha (Trey Edward Shults, 2015)

Dramatický návrat stárnoucí ženy závislé na lécích a alkoholu do rodinného kruhu byl pro mě zdaleka nejintenzivnějším zážitkem z karlovarského programu. Způsob, jakým režisér znovu rozehrál se skutečnými aktéry situaci, která se až bolestně dotýká jeho života, je nelítostnou terapií všech zúčastněných. I když styl v lecčems připomíná obratně natočené home video, sugestivní práce se zvukem a kamerou vytváří silně subjektivní efekt, v němž se přesvědčivě hromadí psychologický nátlak obyčejných situací na protagonistku. Její tragické selhání je pak pro diváka tak samozřejmým důsledkem, že se u něj syrové emoce mísí s pocitem pochopení a odpuštění ze strany hlavního soudce – režiséra. Snad žádnému filmu se dosud nepodařilo obsáhnout komplikovaný vztah syna a matky se vší bolestí, výčitkami a velkým smířlivým gestem.

Ondřej Bezucha

Středeční dítě (A szerdai gyerek; Lili Horváth, 2015)

Nejsilnější zážitek letošního karlovarského festivalu byl pro mě spojen s vítězem soutěžní sekce Na východ od Západu – maďarským snímkem Středeční dítě. Děj celovečerního debutu režisérky Lily Horváth přitom nepřichází s nikterak originálními ingrediencemi. Motiv mladé matky, která se snaží zvednout ze sociálního dna, může připomínat například loňskou Cestu ven Petra Václava. Ničivý a těžko překonatelný vliv dětského domova na schopnost budovat vztahy a citová pouta zase přesvědčivě analyzoval třeba čtyři roky starý Kluk na kole bratří Dardennů. Snímek Středeční dítě tím přesto není nijak handicapován. Zvládá vrstvit neobyčejné množství témat, aniž by pak trpěl roztříštěností nebo zaváněl manýrou. Jednoduchý příběh devatenáctileté Maji zde tvoří rám pro otázky víry a odhodlání, překonávání predispozic z dětství, komunikačních problémů nebo cykličnosti lidského života. Navzdory poměrně obecným sociálním tématům jde o snímek sevřený a civilní, s komplexními prokreslenými postavami a suverénní režií. O proměně hlavní postavy tak dokáže Horváthová vypovídat i skrze naprosto banální činnosti, jako je malování linky na zeď. I z pouhého zapínání automatické pračky dokáže vytvořit strhující dramatickou situaci. Snímek se někdy nedokáže zcela oprostit od patosu (např. vyvrcholení osudu Majina syna působilo poněkud násilně), přesto v mém žebříčku letošních debutů s přehledem zastínil třeba i kosovskou prvotinu Babai, která v hlavní soutěži získala cenu za režii.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 20. 7. 2015 ve 13.25 a zařazen do kategorie Aktuálně, Festivaly ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.