Domů » Festivaly, Filmy, Recenze

Babadook: Otrlá pohádka pro dospělé

Právě probíhající Festival otrlého diváka v pražském kině Aero slavnostně zakončí hororová senzace z minulého roku, která současně zpečetí téma „Otrlé dětství”, ústřední téma 11. ročníku.

Ženy a filmový děs

Zažitá fráze „něžné pohlaví“ jako by šla proti představě „mužného“ hororového žánru. Přejímáním uvedených stereotypů se však znemožňuje ukázat veškerou bohatost, kterou makabrózní kinematografie skýtá. Nelze přitom odhlédnout od faktu, že klíčových tvůrčích pozic, režisérek či scénáristek je oproti mužskému zastoupení v hororu stále pomálu. Od dob Alice Guy, nejen první hororové tvůrkyně, ale pokud víme i první režisérky vůbec, se situace pomalu, ale jistě začíná měnit. Zatímco kdysi platila jména typu Idy Lupinové za vzácnost, dnes se čím dál tím častěji setkáváme s osobnostmi Mariny de Vanové, Kathryn Bigelowové, Mary Harronové, Claire Denisové, Jennifer Lynchové, Hélène Cattetové, sestrami Soskovými či Antonie Birdové. Sílící trend genderového vyrovnávání odráží i ženská hororová antologie, která bude vůbec první svého druhu: XX (2015).

Nevyrovnaný stav poměrně vypovídajícím způsobem kopíruje hororová estetika. Carol Cloverová ve své převratné studii Men, Women, and Chainsaws (1992) poukázala na fenomén „final girl“. Přeživší žena v závěru filmového vyprávění konfrontující monstrum, ba jej dokonce porážející (srov. Vetřelec, 1979, nově např. Savaged, 2013). Existují rovněž mnohé snímky typu Horror Picture Show (1975), Pod kůží (2013) či Všechny roztleskávačky zemřou (2013), které reprezentují nevšední genderové manifestace. Nadále však u současné hororové produkce převládá okoukaná dramaturgie zacházející s ženou jako s objektem, jehož klíčovou úlohou je (atraktivní) podlehnutí Zlu: silnému a iracionálnímu živlu tendenčně z psychoanalytického pohledu spojovaného s mužskou podstatou. Žena může také figurovat pouze coby objekt erotický. (Dokud není dekapitován monstrem.) Vůbec nejfrekventovanější použití ženskosti v hororu je právě synergie obojího: žena jako osvědčený spouštěč cedící bolest a zároveň touhu. Zřídkakdy se objeví snímek promyšleně nabourávající zkostnatělé šablony. Snímek, který by vnesl do hororového vyprávění něco z femininního pohledu, poskytl ojedinělou genderovou výpověď obohacující pravidla žánru.

Od Triera k hororu

Právě za takové dílo by se dal považovat celovečerní australský debut Jennifer Kentové Babadook, jenž měl minulý rok premiéru na prestižním Sundance a dodnes sklidil početnou řadu ocenění. Jennifer Kentová byla před Babadookem nepříliš známou herečkou, která však měla silnou režijní aspiraci. Než aby zvolila filmovou školu, rozhodla se nabrat zkušenosti asistováním u natáčení Dogville (2013). Po vzoru Trierovy praxe Kentová sestavila štáb z familiárního kruhu lidí a snad i v samotném zpracování filmu nalezneme jistý odraz trierovské poetiky. Narušování vypravěčských konvencí, silný společenský skepticismus, rozkrývání lidského zla, perverzi a trauma vztažené k otázce morálky, precizní filmovou stylizaci a širokou škálu sofistikovaně zanesených odkazů na jiná umělecká díla.

Sociální horor?

Babadook se vymyká oproti mnohým produkcím svým cíleným soustředěním na otázku rodičovství. Provokativně hororovým vyprávěním upozorňuje na temné stránky mateřského pudu, které obvykle nebývají ve společnosti zohledňovány. Kentová pracuje s osvědčenými složkami: zlo umístěné ve sklepení či skříni; sešlý, takřka goticky stylizovaný dům; temná rodinná minulost a podobně. Používá je ale neotřele, aby vyprávěla o monstrózní lidskosti ~ lidské monstrozitě, kterou definuje rodinné trauma. Babadook, psychologicky až sociálně laděný horor, se pečlivě soustředí na rozpad domácnosti atakované přízrakem, jenž ale i přes fantaskní zjev ztělesňuje dle všech indicií jeden z prostých, nicméně silných lidských citů. Čím více je vytěsňován z veřejného prostoru (policie, sociální úřad, škola) a soukromého (sousedství, rodina, přátelé), tím více nestvůra Babadook mohutní. Vypořádání s monstrem pak v závěru filmu vede přes netradiční, avšak logické gesto jdoucí proti obvyklým vypravěčským normám žánru.

Tvůrčí kejkle

Tak jako postava syna Samuela připodobněná kouzelníkovi Howardu Thurstonovi dělá eskamotáže, tak i Kentová umně čaruje z pozice režisérky-scénáristky s diváckými očekáváními. Babadook je hybridem home invasion, duchařského a body hororu, sociálního dramatu a pohádky. Vyprávění neustále znejišťuje divácké předpoklady, přitom ale nepůsobí jako překombinovaný slepenec. Proto možná poněkud civilně pojatý Babadook plně neuspokojí kovaného hororového fanouška očekávajícího naplnění hororové konvence určitého hororového subžánru. (Prýštící hektolitry tělesných tekutin, konstantní mrazení v zádech, šokovou terapii v podobě řetězení „lekaček“ aj.)

Vypovídajícím důsledkem je u Babadooka přesouvání diváckého mínění ohledně role členů domácnosti. Představuje Samuel zlo, které se po vzoru dlouhé tradice spějící až k The Bad Seed (1956) staví proti matce? Nebo je tu po vzoru archetypu uvedeného poprvé v Psychu (1960) monstrem matka, Amélie? A jak do toho všeho zapadá samotný Babadook? Mohl dejme tomu posednout Amélii, nebo opačně, Samuela? Či jen Babadook zastupuje imaginaci vnitřního stavu? A pokud, koho? Matky? Syna? Jiným příkladem je působení příšery. Vzhledem k sociálnímu rozměru hororu nese Babadook znepokojivě plíživou identitu, nijak explicitní, kterou Kentová často oprošťuje od stereotypně stylizovaných scén, jež by měly za cíl pouze instantně ochromit diváka hrůzou. Nehledě na rukodělné zpracování, s celkovým vzezřením Babadooka skládající poctu hororu 10. a 20. let – Chomónovi, Murnauovi, Wienemu a Chaneymu.

Bacha na báchorku

Výtvarné zpodobnění Babadooka otevřeně odkazující k německému expresionismu navozuje dojem pohádkového světa, tomu odpovídá i ústřední motiv vyprávění točící se okolo pohádkové knihy Babadook (anagram „a bad book“). Robert Darnton v knize Velký masakr koček (1984) uvádí, že báchorky měly kdysi mnohem surovější podobu a byly více spjaté s žitou každodenností. Původní hrubá forma pohádek je dnes prakticky zahlazena. Kdysi sloužily dospělým i dětem jako mytopoetický prostředek pro zorientování se v nevybíravém společenském prostoru sužovaného nejedním nebezpečím a nástrahami. Dle Dartona původní povídačky „popírají, že dobro je vždy odměněno nebo že život můžeme založit na pevných základech. Jediné pravidlo je nikomu nevěřit.“ (1) Jsou to podobným způsobem pojaté literární a neotesané filmové pohádky typu  Mélièsova Le Livre magique (1900), které ve filmu Samuelovi slouží obrazně v podobě kouzelné hůlky, s níž je připraven vyrovnávat se s nástrahami světa dospělých. „Neštěstí nerespektuje žádná pravidla. Tak jako morové rány ho nelze předpovědět ani vysvětlit; lze je jenom snášet.“ (2) dodává Darton. A právě o tom vypráví pohádka Jennifer Kentové zvaná Babadook.

Jiří Blažek 

1. DARNTON, Robert: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie. Praha: Argo 2013, s. 57.

2. Tamtéž, s. 56.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 7. 3. 2015 ve 14.50 a zařazen do kategorie Festivaly, Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.