Domů » Aktuálně, Výhled

Co nás čeká ve filmovém roce 2015

 

Zdá se, že vstup do druhé poloviny dekády bude probíhat ve velkém stylu – tipy našich redaktorů na pozoruhodné filmy, které můžeme letos s trochou štěstí očekávat, tomu minimálně silně napovídají. Opět jsme do výběrů zahrnovali jak díla, jež mají na rok 2015 naplánovanou světovou premiéru, tak i snímky, které byly na festivalech či v distribuci uvedeny již minulý rok, ale v ČR zatím nejsou dostupné.

Jiří Anger

Podle dostupných informací vyhlíží rok 2015 mimořádně slibně. Zatímco loni jsem krom filmů od známých jmen (Linklater, Jarmusch, Cronenberg a jiní), které nakonec stejně většinou zklamaly, a úspěšných snímků z velkých festivalů, jež se v daném roce nedostaly do distribuce, pomalu nevěděl, na co se těšit, letos situace vypadá jinak. Pět tipů by tentokrát nestačilo, proto ve zkratce uvádím také názvy dalších děl, které budou stát za pozornost (a zároveň je neuvedl nikdo z kolegů).

Love in Khon Kaen (Apichatpong Weerasethakul, 2015)

Čekání na plnohodnotného pokračovatele uhrančivého vítězného snímku z MFF Cannes 2010 (Strýček Búnmí) už začíná být neúnosným, proto doufám, že Weerasethakulův připravovaný projekt Love in Khon Kaen (původně Cemetery of Kings) letos konečně bude realizován. Film se údajně zaměřuje na fenomén spavé nemoci v Thajsku, konkrétně na příběh ženy v domácnosti, která pečuje o vojáka postiženého touto chorobou a následkem toho sama propadá halucinacím. Thajský režisér svou tvorbou odjakživa prozrazoval fascinaci sny, fantaziemi a přízraky, jež jsou pro něj nejen podstatou kinematografie, nýbrž také přirozenou součást všední reality, a i z dalších dílčích informací je zjevné, že naváže na styl svých předchozích filmů. Jelikož byl Weerasethakul v minulé dekádě nebývale konzistentní a vždy byl schopen reinterpretovat svůj styl tak, aby se neopakoval, velká očekávání jsou na místě.

Carol (Todd Haynes, 2015)

Todd Haynes zřejmě chystá po Daleko od nebe (2002) další svéráznou variaci na hollywoodské melodrama 50. let, z čehož jako člověk, který se melodramatem akademicky zabývá, mohu mít jedině radost. Zatím víme, že film bude vyprávět příběh lásky mezi mladou dívkou a starší ženou v New Yorku 50. let (samo o sobě banální, ale to u melodramat nikdy nevadilo), přičemž hlavní role obsadí Rooney Mara a Cate Blanchett. Půjde o Haynesův první celovečerní snímek od vynikajícího experimentálního biopicu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007) a po tolika letech čekání bych zklamání nesl dost těžce, tak snad se dílo podaří.

Queen of the Desert (Werner Herzog, 2015)

Také Werner Herzog už žádný celovečerní hraný film nějaký ten rok nenatočil, a přestože lze přesvědčivě argumentovat, že mezi jeho dokumentární a fikční tvorbou žádný zásadní principiální rozdíl nevězí, zpráva o připravovaném hraném snímku Queen of the Desert režisérovy fanoušky (mezi které se, byť s výhradami, hlásím) jistě potěšila. Herzog se tentokrát rozhodl natočit epický historický velkofilm o dnes málo známé britské cestovatelce, spisovatelce a archeoložce Gertrude Bell (1868-1922), která ve své době značně ovlivnila britskou imperiální politiku na Blízkém východě. Navzdory hvězdnému obsazení (Nicole Kidman, James Franco, Robert Pattinson) a na režisérovy poměry velkému rozpočtu nepředpokládám, že by Herzog vůbec byl schopen natočit konvenční historický epos á la Lawrence z Arábie (1962), jsem tedy zvědavý, jakým podivuhodným způsobem toto téma ozvláštní.

Results (Andrew Bujalski, 2015)

Mumblecore, jedno z nejprogresivnějších filmařských „hnutí“ uplynulé dekády, už má dobu největšího rozmachu za sebou, nicméně režiséři s ním spjatí tvoří i nadále. Andrew Bujalski před dvěma lety natočil bizarní snímek Computer Chess (2013) o komunitě počítačových nadšenců z počátku 80. let, jenž se obratně vyhnul všem tupým stereotypům o geecích, kterými nás bombarduje populární kultura, ale horizont mumblecore poetiky zjevně překročil. Jeho nejnovější film Results, který bude mít premiéru už v lednu na Sundance, značí další změnu ve směřování – má jít o vyšinutou romantickou komedii z fitness prostředí s Guyem Pearcem v hlavní roli! Tento nástin mě trochu znervózňuje, na druhou stranu Bujalski zatím ještě nikdy nezklamal, takže budu doufat v to nejlepší.

Ferryman (Wong Kar-wai, 2015)

Hongkongskému auteurovi se zachtělo vrátit k látce, jež ho učinila slavným, tedy k melancholické romanci. Ferryman má být opět příběhem nenaplněné lásky, v tomto případě mezi mladou ženou a ženatým malířem, založeným na povídce spisovatelky Zhang Jiajii. Víme také, že Wong znovu povolal své dvorní herce (Tony Leung Chiu Wai, Takeshi Kaneshiro) a doplnil je například korejskou herečkou Giannou Jun, známou z My Sassy Girl (2001). Více zatím známo není, uvidíme, co se z toho vyvine, každopádně Wong Kar-wai se dosud spletl málokdy.

Další tituly hodné zmínky:

A Pigeon Sat on a Branch Reflecting on Existence (Roy Andersson, 2014), The Trap (Harmony Korine, 2015), The Death and Life of John F. Donovan (Xavier Dolan, 2015), Mr. Turner (Mike Leigh, 2014), Bílý Bůh (Kornél Mundruczó, 2014) The Assassin (Hou Hsiao-Hsien, 2015), Arabian Nights (Miguel Gomes, 2015), Sea of Trees (Gus Van Sant, 2015)

A stejně jako většina spoluredaktorů se těším na Inherent Vice, na plánované počiny Malicka, Hanekeho, Fliegaufa či Koreedy atd.

 

Ferdinand Fořt

Inherent Vice (Paul Thomas Anderson, 2014)

Z mých tipů do nového roku se jako první určitě dočkáme nového opusu Paula Thomase Andersona, jenž by měl mít v českých kinech premiéru 2. dubna 2015. Zveřejněné trailery i recenze naznačují, že tento snímek bude mnohem humornější než režisérova poslední díla, což možná částečně vysvětluje, proč nefiguruje mezi oscarovými favority. V recenzi The York Times se například můžeme dočíst: „Inherent Vice představuje 180 stupňový obrat od Andersonovy neúprosné ropné odysey Až na krev, jedná se o jeho nejkomediálnější a nejanarchističtější film od Hříšných nocí. Tato zhulená detektivka je natolik přecpaná vizuálními gagy a legráckami, že nepřekvapí, že tvůrce přiznává svou inspiraci fraškovitými parodiemi Přísně tajné! nebo Připoutejte se, prosím!“ Ať už bude tato vůbec první adaptace Thomase Pynchona jakákoli, tak věřím, že se můžeme těšit na originální podívanou nasáklou specifickou atmosférou přelomu 60. a 70. let.

Youth (La Giovinezza; Paolo Sorrentino, 2015)

Druhý anglicky mluvený film italského režiséra bude s pravděpodobností hraničící s jistotou uveden na festivale v Cannes, tudíž při troše štěstí bude k vidění již na začátku léta v Karlových Varech. Film se bude točit okolo setkání dvou úspěšných osmdesátníků na dovolené v Alpách. Jeden z nich je skladatel a dirigent v důchodu (Michael Caine), druhý filmový režisér, který se snaží dokončit scénář ke svému poslednímu filmu (Harvey Keitel). Kromě těchto dvou hereckých legend se ve filmu představí ještě Rachel Weisz, Jane Fonda a Paul Dano. Co se týče ostatních profesí, tak Sorrentino zůstává u osvědčených spolupracovníků, jako je kameraman Luca Bigazzi, střihač Cristiano Travaglioli nebo skladatel David Lang, který se podílel na soundtracku k Velké nádheře (2013). Uvidíme, zda Sorrentino naváže na obrovský úspěch tohoto svého posledního filmu.

Love (Gaspar Noé, 2015)

Největším otazníkem z mého výběru zůstává nový film argentinského tvůrce Gaspara Noého, který si od svého posledního filmu Vejdi do prázdna (Enter the Void, 2009) dává již pětiletou pauzu, ale určité zprávy naznačují, že by jeho melodramatická oslava lidské sexuality o chlapci a dvou dívkách měla již být dokončena a připravena na canneský trh. Že se projekt blíží k uvedení, naznačilo i nedávné zveřejnění prvního plakátu, který jasně ukazuje, jakým směrem se bude film ubírat. Nyní stačí jen doufat, že se tento další pokus o porn-art vydaří lépe než Trierova v druhém díle již zcela prázdná a vyčpělá Nymfomanka … Spojení s Hanekeho filmem však raději tentokrát nehledejte:)

Anna Krejčířová

Při minimu poskytnutých informací k projektům na rok 2015, které se povětšinou až nyní dostávají do fáze postprodukce, nezbývá, než se spoléhat na filmografii tvůrce a výběr námětu. Lepší ilustrace „jistoty“ než návrat George Millera k jeho průlomové postapokalyptické trilogii pod názvem Mad Max: Fury Road se letos už asi neobjeví. Výběr jen podle režijního rukopisu ale spolehlivě vyřadí debutanty, přestože se někteří pohybují ve filmové branži dlouhá léta. Za pár týdnů vstoupí do tuzemských kin Slídil (Nightcrawler, Dan Gilroy, 2014), první režijní počin scenáristy, jež stojí za osm let starým Pádem od Tarsema Singha, a podobný debut také následuje:

Ex Machina (Alex Garland, 2015)

Autor známý především spoluprácí s Dannym Boylem (scénáře k filmům 28 dní poté (2002) a Sunshine (2007)) přichází s tísnivě laděným sci-fi, rozvíjejícím problematiku umělé inteligence známou z knih Isaaca Asimova nebo Philipa K. Dicka. Děj snímku s hodnocením R je uzavřen do podzemního komplexu v odlehlých horách, kde se mladý programátor stane součástí experimentu s robotickým vědomím, jeho počáteční úžas ale získává stále paranoidnější obrysy.

Crimson Peak (Guillermo del Toro, 2015)

Po sáhodlouhém přetahování o režírování Hobita a monstrózním Pacific Rimu (2013) se del Toro vrací s mnohem skromnější, přesto výtvarně působivou produkcí ve stylu haunted house a podle vlastních slov navazuje hlavně na jeho španělsky mluvené snímky jako Princ bez království (2001). Klasická zápletka gotického hororu o prastarém domě na severu Anglie, jenž skrývá i ztělesňuje temnou minulost svého majitele, ale bude zahrnovat mimo bezkrevných psychických útrap i ty fyzické a nepohrdne ani výstředním pulpovým násilím.

Sicario (Denis Villeneuve, 2015)

O novém projektu kanadského režiséra, proslaveného především psychologickými thrillery s těžko uchopitelnými zvraty, toho zatím příliš známo není. S jistotou lze ovšem říct, že vůdčí postavou filmu bude stejně jako v případě Crimson Peak žena a děj se bude odehrávat kolem tajné operace nájemných vrahů na území mexických drogových kartelů.

Agassi (Park Chan-wook, 2015)

Korejský autor se po hollywoodském Stokerovi (2013) vrací z produkčního i tematického hlediska do své domoviny, i když malou oklikou. Námětem připravovaného snímku se stal román Fingersmith, melodrama zasazené do viktoriánské Anglie s klasickými motivy intrik, městského podsvětí, vraždy či ozvláštňujícími prvky pornografické literatury a lesbického vztahu. Scénář však celý děj přesidluje do aristokratické Koreje první poloviny 20. století, kdy země spadala pod japonskou vládu.

Silence (Martin Scorsese, 2015)

Na východ míří i jeden z nejvýraznějších amerických režisérů, ale přes japonskou předlohu si zachovává náhled západního světa. Příběh vznikajícího filmu bude vyprávěn skrze dvojici jezuitských misionářů, jež v 17. století přichází na japonské souostroví šířit křesťanství. V době jejich příjezdu se ale zvedá proti dovezené víře silný odpor, a mniši tak čelí neustálé perzekuci či zkouškám jejich přesvědčení.

Martin Mišúr

Pokud si dobře vzpomínám, osobní žebříček nejsilnějších zážitků uplynulého roku nikdy neodpovídal tomu, co jsem si na jeho počátku v nadšení předsevzal. Výsledná disharmonie automaticky neznamená krach zvolených filmů, spíše naznačuje volnější přístup, který zde razím. Může se klidně stát, že na mě kdosi v polovině dubna tázavě vybafne, jak se těším na film svého oblíbence, o jehož blížící se premiéře nebudu mít sebemenší tušení. Netřeba vyjadřovat soustrast – celoroční nečekané obdarování je náramné. K disharmonii dále přispívá neznalost jmen, které možná právě v těchto dnech přestříhávají svůj přelomový film. Zatím nejsou atraktivní a komunity negenerují, ale právě v tom vidím příslib. Jestliže rok 2015 usadí na přední příčky i některá čerstvá jména, která dnes z ničích hlav nepadají, uznám ho za zvláště plodný. Jenže tato jména aktuálně nevykouzlím, tudíž půjdu po těch, co znám. Společný jmenovatel u uvedené trojice je okamžik zájmu i nejistoty, nakolik se dotyčný vydá po trajektorii, již jsem si skromně dovolil předepsat ve svých představách. Jedná se tedy o očekávání téměř výhradně v kontextu tvorby daného tvůrce, potažmo filmové série. A drobet mediálního šumu k tomu.

Daleko od hlučícího davu (Far from the Madding Crowd; Thomas Vinterberg, 2015)

Na konci 90. let se Vinterberg nesrovnal s očekáváním a na urovnání schopností i ambicí obětoval celou dekádu. Nedávno dostál festivalovým závazkům a natočil Hon (2012), v němž se marnotratně zavděčil naprosto všem. Jsem zvědavý, zda si definitivně navykl nebo na obecenstvo čeká alespoň slábnoucí závan zlomyslnosti.

Knight of Cups (Terrence Malick, 2015)

Doufám (co jiného mi ostatně zbývá), že opět nepřeváží přemotivované, programově konfrontační a zhrzené komentáře. Pokud se Malick ještě více zaměří na těsný městský živel, aniž by ustoupil od lpění na venkovních vizuálních motivech, možná objevím dosud unikavé – pro sebe i pro reflexi Malickova díla.

Spectre (Sam Mendes, 2015)

James Bond elegantně opustil minulé tisíciletí, ale nezřekl se ho. Pozoruhodná dovednost zhodnotit vlastní značku, tj. sebejistě utvrzovat i narušovat vzorce, je přesně tím, co mu může zajistit tvář do dalších dekád. Skyfall (2012) toto bezezbytku naplnil a prorocky naznačil, že soupeři se v tomto směru příliš neliší: také jsou jiní, leč v čemsi totožní.

Jakub Jiřiště

Sdílím s mými kolegy z redakce nadšení nad opravdu silným rokem, který se před námi právě otevřel. Kdyby bylo jen na mně, v mém výběru by určitě nechyběl Hanekeho Flashmob (2015), praštěná sci-fi Lobster (2015) od krále nového řeckého filmu či nečekaný Andersonův tvůrčí manévr Inherent Vice (2014). Stejnou radost cítím i z toho, že se po tristním loňském výsledku konečně začíná hlásit ke slovu i naše kinematografie. Vyřeší-li se nešťastně nastavený systém Státního fondu kinematografie a rozpracované projekty dojdou do fáze realizace, cítím ve vzduchu silnou obrodu. Už letos se sešla řada zajímavých projektů, jež by mohly zabodovat na některém z mezinárodních festivalů: osobně se nejvíce těším na odvážný debut Já, Olga Hepnarová (2015), který je svou syrovostí již nyní přirovnáván k dílům ještě nedávno vzkvétající rumunské nové vlny, na osobitou poetiku Olma Omerzu v Rodinném filmu (2015), na absurdní hru s národní pamětí Ztraceni v Mnichově (2015) od Petra Zelenky či na prvotinu Slavomíra Horáka Domácí péče (2015), jehož silně autentický scénář na téma smrtelnosti označili odborníci za zjevení na poli domácího filmu.

Fénix (Christian Petzold, 2014)

Christian Petzold si mě před dvěma roky získal posledním filmem Barbara (2012), který jsem zprvu ignoroval jako další akademickou variaci na životní bahno reálného socialismu. Když jsem v závěru Varů dal filmu příležitost, protože nic lepšího už v programu nebylo, uhranul mě evokativně vyprávěný příběh bez jediného náznaku scenáristické spekulace. Oproti zprofanovaným Životům těch druhých (2006), které mě spíše nudily, jsem v Petzoldově nenápadném dramatu našel alternativu, jak přesvědčivě vyprávět o nedávné minulosti. Totéž očekávám od Fénixe, který se do českých kin dostane již příští měsíc. Psychologický thriller zasazený do roku 1945 zaujme motivem ženy, která po kompletní rekonstrukci obličeje hledá v Berlíně manžela, jehož zrada ji dovedla do koncentračního tábora. Její identita přitom prochází intenzivním přerodem, což v hereckém ztvárnění Niny Hoss slibuje, jak již referují mnohé nadšené kritiky, pozoruhodný zážitek.

Malá z rybárny (Jan Balej, 2015)

Český animovaný film je v poslední době opět na vzestupu, což dokazuje množství rozpracovaných celovečerních snímků, jejichž počet se blíží k patnáctce. Tento rok se do kin dostanou nejméně tři z nich (kromě Malé z rybárny ještě Malý pán a Kaktusák) a je opravdu těžké mezi nimi zvolit pro můj výběr jediného zástupce. Nakonec to u mě vyhrála nostalgie po klasické loutkové animaci a slabost pro melancholickou atmosféru Andersenových pohádek, kterou se podle ukázky podařilo Balejovi přenést i do přízemního prostředí současného hamburského přístavu. Když k působivé vizuální stránce přičtu ještě hudební doprovod Yanna Tiersena a nedávno objeveného elektronického alchymisty Chapeliera Fou, je docela možné, že letošní oscarový výběr animovaných filmů konečně obohatí i naše barvy.

Louder than Bombs (Joachim Trier, 2015)

Norskému filmařskému talentu se již podařilo zasáhnout evropské festivalové publikum dvakrát a poté co vyslechl vábení zámořských dálek, přichází se svým dosud nejambicióznějším filmem. Trierovy předchozí počiny oslovovaly především přirozenou mladistvou energií spojenou se skutečným smyslem pro podmanivá soukromá dramata dnešních dnů. Je otázkou, jak se mu podaří svěží přístup uplatnit u dramatu, které odkrývá prostřednictvím protichůdných rodinných vzpomínek tajemství tragicky zemřelé válečné fotografky. Na to, jak se Trier společně se svým věrným scenáristou Eskilem Vogtem (mj. režisér filmu Slepá, který se ocitl v našem výběru toho nejlepšího za minulý rok) vypořádá s komplikovanou narativní strukturou, si rád počkám. Už nyní však mám jasno, že díky luxusnímu hereckému obsazení má film zpola vyhráno. Vždyť koho nechává chladným představa setkat se s filmovou rodinou, kterou tvoří Isabelle Huppertová, Gabriel Byrne a Jesse Eisenberg?

Jiří Blažek

„BLOCKBUSTER“

Star Wars: Síla se probouzí (Star Wars: Episode VII, The Force Awakens; J. J. Abrams, 2015)

Kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii…

„UMĚLECKÝ FILM“ / „AVANTGARDNÍ FILM“

The Lobster (Yorgos Lanthimos, 2015)

Jak si řecký nonkonformista povede se svým prvním, „velkým“, anglickým filmem, nadto s žánrovým pomezím melodramatu a sci-fi?

[zřejmě dobrý] „BÉČKOVÝ“ / „EXPLOATAČNÍ FILM“

31 (Rob Zombie, 2015)

Zombie patří k těm tvůrcům (Ben Wheatley, Lucky McKee, Pascal Laugier, Quentin Dupieux aj.), jež si umně dokáží pohrát s konvencemi žánrové („pokleslé”) kinematografie, přitom nezůstává pouze u nadšenecké hravosti, jako je tomu poslední dobou v případě nad míru přeceňovaného Tarantina, ale dovede být stále v lecčem vypravěčsky odvážný. 31 nebude vhodné pro diváky trpící coulrofobií.

[zřejmě dobře špatný] „BÉČKOVÝ“ / „EXPLOATAČNÍ FILM“

Squirrels (2015)

Zkaženou chuť po invazi nemrtvých bobrů (Zombeavers; Jordan Rubin, 2014) by mohl v roce 2015 napravit snímek o útoku vraždících veverek obecných. Sice už máme trailer, nicméně kdo bude stát za režií, ještě příznačně není zcela známo. Indicie vedou buď k Ethanu Maniquisovi (Machete, 2010) anebo Timuru Bekmambetovovi (Noční hlídka, 2004; Abraham Lincoln: Lovec upírů, 2012) – ať tak či onak, „kvalita“ zaručena.

[bezpochyby špatný] „BÉČKOVÝ“ / „EXPLOATAČNÍ FILM“

Babovřesky III (Zdeněk Troška, 2015)

Bez komentáře.

Ondřej J. Kosnar

Vzhledem k tomu, že většinu mých „velkých“ filmových očekávání zmiňují kolegové, omezím se pouze na pár děl, která ještě nepadla:

Digging for Fire (Joe Swanberg, 2015)

Na rozdíl od svého experimentálněji zaměřeného kolegy Andrewa Bujalskiho se Swanberg z  mumblecoru přesunul do mainstreamovějších vod. Propojování těchto dvou principů s sebou sice nese krom obsazování hvězdnějších hereckých jmen i poněkud nevyvážené výsledky, ale Swanberg zůstává i přesto tvůrcem, jehož tvorbu je záhodno sledovat. A jelikož jeho poslední snímek (Happy Christmas, 2014) ukázal limity, které může podobné spojení mít, vzbuzuje nový počin očekávání minimálně ve směru zvoleného tvůrčího přístupu.

Song of the Sea (Tomm Moore, 2014)

Druhý celovečerní animovaný snímek Tomma Moora (Secret of Kells, 2009) opět čerpá z irské mytologie a  vypráví příběh děvčátka / selkie – bytosti, která se po navlečení tulení kůže sama stává tuleňem. Zveřejněný trailer opět slibuje brilantní výtvarnou stylizaci i podmanivé vyprávění inspirované pověstmi a ostrovním folklorem.

While We’re Young (Noah Baumbach, 2014)

Nejnovější počin Noaha Baumbacha sice z traileru působí trochu strašidelně, ale newyorský rodák si už léta drží poměrně svojský rukopis i relativně netradiční využití populárních  hereckých hvězd. While We’re Young pak slibuje návrat oblíbených autorových témat: krizi rodiny, postupujícího věku a mezigeneračních vztahů.

Wiener-Dog (Todd Solondz, 2015)

Další snímek amerického nezbedníka s kvalitativně poněkud nevyváženou tvorbou by měl vyprávět několik příběhů o lidech, jejichž život byl inspirován či ovlivněn jedním konkrétním psem. Což je spolu s obsazením  Grety Gerwig a Julie Delpy to jediné, co je o filmu zatím známo.

 —

Zuzana Černá

Umimachi Diary (Hirozaku Koreeda, 2015)

Před dvěma lety uchvátil japonský režisér Hirozaku Koreeda strhujícím dramatem Jaký otec, takový syn o nešťastné záměně dětí. Nejnovější snímek Umimachi Diary, adaptace stejnojmenného oceňovaného komiksu, se rovněž zabývá náhlými změnami v zaběhlé rodinné struktuře.  V tomto případě naruší životy tří sester čtrnáctiletá dívka, která pozná své nevlastní příbuzné až na otcově pohřbu. Koreeda pracuje s nenápadnou formou, jeho předností je především silný příběh a citlivá práce s herci, což můžeme podle prozatímních informací čekat i tentokrát. Film by měl mít premiéru v Cannes a snad se ho dočkáme také v Karlových Varech, jak tomu bylo i u předešlého snímku.

Flashmob (Michael Haneke, 2015)

V Cannes se letos s největší pravděpodobností objeví také Michael Haneke, který zde v roce 2012 vyhrál Zlatou palmu se svým filmem Láska. Název nového snímku, Flashmob, odkazuje k fenoménu bleskových akcí zorganizovaných přes internet skupinou lidí, kteří se setkají v určitý čas na určitém místě a po odehrání performance se beze slova rozejdou. Stejně jako jsme od Lásky nemohli čekat sentimentální romantický příběh, ani v tomto případě si není možné představovat vesele tančící dav v nádražní hale, který po písničce zmizí na blízká nástupiště. Můžeme jen s napětím očekávat, jak moc cynicky tento provokativní autor látku pojme.

Lily Lane (Liliom ösvény, Bence Fliegauf, 2015)

Třetím tipem je nový film maďarského tvůrce Benedeka Fliegaufa, který si svou pozici mezi nejvýraznějšími evropskými režiséry současnosti zajistil již filmy jako Dealer (2004) či Je to jen vítr (2012). Informace o novém snímku Lily Lane, příběhu ženy vracející se do dětství při hledání dávno ztraceného otce, naznačují opět pro autora typickou práci s neherci a silnou roli ambientní hudby, která často až splývá s okolním prostředím a tvoří specifickou napjatou atmosféru Fliegaufových filmů.

Adéla Mrázová

Frøken Julie (Liv Ullmann, 2014)

Herecká persona Liv Ullmannová se po čtrnácti letech rozhodla vrátit k režijní tvorbě. Od jejího zatím posledního režijního počinu, inspirovaného hrou švédského dramatika Augusta Strindberga Slečna Julie, lze očekávat především intimní drama. Ale je otázkou, zda se v klasické adaptaci, která již několikrát ožila na filmovém plátně (Alf Sjöberg, 1951), podaří rozvinout emocionální vazby mezi postavami a překročit pouhé statické drama, v čemž Ulmanová selhala ve svém předchozím filmu Nevěra (2000). Zahraniční recenze a ohlasy z festivalů jsou však zatím přívětivé a už teď je jasné, že půjde minimálně o pozoruhodný zážitek z hereckých výkonů Jessicy Chastain a Colina Farrella.

Everything Will Be Fine (Wim Wenders, 2015)

Konečně jsme se dočkali. První hraný film Wima Wenderse od roku 2008 (Přestřelka v Palermu) s hereckým obsazením Rachel McAdams, Jamese Franca, Charlotte Gainsbourg či Marie-Josée Croze, bude opět natáčen ve 3D. Wenders se po úspěchu dokumentárního filmu Pina (2011) rozhodl v tomto formátu pokračovat, ovšem tentokrát ji využil k natočení rodinného dramatu. Zkoumat v něm bude ničivé následky autonehody, jež postupně sžírají všechny zúčastněné. Jak se mu podařilo trojrozměrně proniknout do nitra Charlotte Gainsbourg, která se v roli trpící matky skvěle osvědčila již v Trierově Antikristovi, se konečně dozvíme na festivalu v Cannes.  

Redakce

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 5. 1. 2015 ve 14.49 a zařazen do kategorie Aktuálně, Výhled ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.