Mami!: Rehabilitace matky v melodramatickém stylu

30. 10. 2014 # 17.59 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Xavier Dolan je v dnešní době jedním z mála výrazných režisérů, kteří se svým dílem snaží znovu oživit melodramatickou senzibilitu. Ne že by melodrama z kinematografie vymizelo, nicméně v posledních dekádách mají tvůrci, zvláště ti s většími uměleckými ambicemi, sklon vnímat jej s odstupem. Někteří ze svých filmů melodramatické prvky úplně vytěsňují, jiní (například Lars von Trier nebo Michael Haneke) s nimi uvědoměle pracují, ovšem zpravidla jen proto, aby poukázali na jejich umělost či přehnanost. Kanadský wunderkind vrací do kinematografie emocionální a stylistický exces, a to bez podbízivosti a zároveň bez obvyklého postmoderního nadhledu. Snímek Mami! (2014) je z tohoto pohledu obzvlášť pozoruhodný, neboť ze všech jeho filmů na klasická melodramata upomíná nejvíce.

Dolan od svého debutu Zabil jsem svou matku (2009) prodělal značný vývoj, jenž se pochopitelně odrazil i ve způsobu a míře užití melodramatických konvencí. V prvním snímku si teprve ohledával území, kdežto v Imaginárních láskách (2010) už rozvinul svůj typický expresivní styl, který však byl zatím spíše samoúčelem, než aby byl skutečnou významotvornou silou jako v těch nejlepších melodramatech. Až ve snímku Laurence Anyways (2012) autor dokázal manýristickou formu dát do služeb emocionálně rezonujícího tématu, z čehož vznikl jeho dosud nejlepší film. Thriller Tom na farmě (2013) potom melodramatickou přepjatost do značné míry opustil ve prospěch výrazového minimalismu. Mami! se k ní opět vrací, akorát ji zavádí do prostředí domácnosti, kde zejména v 50. letech zaznamenávala největší úspěchy, stačí vzpomenout na hollywoodské filmy Douglase Sirka či Nicholase Raye. Dolan však tentokrát podrobil svůj styl mnoha kompromisům, a otázka proto zní, zda kvůli tomu výsledek ztrácí či nikoli.

Výchozí témata snímku ke zvolení melodramatické formy snad ani nemohly více vybízet. Hlavním hrdinou je Steve, impulzivní adolescent s hyperaktivní poruchou a oidipovským komplexem, kterého pro nezvladatelné chování propustí z nápravného zařízení zpět do matčina opatrovnictví. Jelikož matka Diane sama není zrovna vzorem klidného a duševně vyrovnaného člověka, středostavovská domácnost se mění v jeviště neustálých dramatických střetů. Jednoduchý děj slouží jen jako spouštěcí mechanismus pro hysterické záchvaty, prudké náladové zvraty a výbuchy násilí, jak v rodinném prostředí, tak vůči vnějšímu okolí. Steve krade cetky, skáče na auta, zapaluje bufety, rve se na karaoke…a ještě častěji obrací svůj hněv vůči Diane, pro niž jsou jeho destruktivní záchvaty opravdovou zkouškou svědomí. Rozpolcenost mezi silnou citovou vazbou na syna a nátlakem společenské morálky z ní dělá typickou melodramatickou hrdinku, stejně jako neutuchající víra, že se z vůle nějaké vyšší síly vše obrátí v dobré.

Otec v Dolanově rodinném mikrokosmu už tradičně chybí (podobně jako v dílech mnoha queer tvůrců, kteří se vymezují vůči patriarchální autoritě), respektive je přítomný pouze skrze vzpomínkové mix CD, pozornost se tudíž logicky soustředí na osu matka-syn – ostatní postavy, konkrétně nesmělá sousedka Kyla a úlisný právník Paul, slouží víceméně jen k tomu, aby tuto vazbu zdůraznily. Zatímco tematicky spřízněný debut byl jednoznačně zaměřený na vzájemnou animozitu obou hrdinů, Mami! dává najevo větší soucit s mateřskou figurou a zviditelňuje ambivalenci daného vztahu. Vřelé projevy citů se během několika vteřin zvrhávají v agresivní střety, ovšem přesto není pochyb o jejich vzájemné citové závislosti. Destruktivita k takto silné vášni patří, proto neustálé přechody z jednoho extrému do druhého působí věrohodně, k čemuž přispívají také živelné herecké výkony obou hlavních protagonistů, jež jsou sice teatrální, ale v žádném momentu nevyznívají směšně. Od charakteristicky umělých hereckých anabází z průměrných melodramat je odlišují především dva faktory: jazyk, jímž spolu hovoří, plný vulgarismů, slovních hříček a důvěrných narážek, a explicitní, neuhlazená tělesnost – bez nich by bipolární, avšak extrémně blízký vztah obou hrdinů byl nemyslitelný.

Z pohledu filmové formy je podobně důležitým elementem mnohokrát diskutovaná volba rámování: Dolan se totiž rozhodl pro neobvyklý poměr stran 1:1, údajně aby posílil intimitu daného tématu. Význam čtvercového obrazu však nezůstává jen u této roviny – pozoruhodná je zejména jeho funkce stylistická. Portrétní rám totiž dění neomezuje, nýbrž zhušťuje: nabádá ke koncentraci co největšího množství afektů, které na tuto hranici narážejí. Právě zdůraznění rámujícího horizontu, v některých případech posílené „rámy uvnitř rámu“ v podobě oken, zrcadel apod., vytváří dialektické napětí mezi touhou a represí, jež je pro melodrama tak příznačné. Nicméně, Dolan daleko více akcentuje momenty, v nichž se postavy aktivně snaží hranici překonat – příkladem budiž zvláště videoklipové sekvence s neustále kroužící či těkající kamerou, které načrtávají linii úniku, ačkoli výchozí rám zůstává zachován. Poměr 1:1 opouští film pouze jednou, a to při fantaskní vizi Diane, v níž si představuje ideální budoucnost svého syna. Obraz se na pár minut roztáhne, ovšem jakmile utopická vize skončí, vrací se symbolicky do původního stavu.

Zmíněná sekvence patří mezi ty, jež nejzřetelněji navazují na melodramatickou tradici. Soustředit výrazné životní momenty, které si Diane pro svého syna vysnila, do relativně krátké sekvence a zvýznamnit je za pomoci efektů, filtrů a tklivé hudby, to jistě není nic objevného. Lze přesvědčivě argumentovat, že se tato pasáž pohybuje na hranici kýče, ale díky vědomí naprostého rozporu mezi vidinou a prožívanou realitou si přesto zachovává emocionální působivost. Další důležitou melodramatickou scénou, která pracuje s deformací času za účelem co největšího emocionálního efektu, je návštěva karaoke baru – Steve zpívá za posměchu publika píseň od Andrey Bocelliho, zatímco slizký právník vytrvale zkouší udělat dojem na jeho matku. Charakteristická rapidmontáž afektů vybuchujících ve výrazech tváří hostů dovádí napětí daného okamžiku do krajnosti, až vyústí v očekávaný projev potlačovaného hněvu, který je díky pečlivě vybudovanému napětí o to silnější. A snad nejúčinnější, byť opět ze své podstaty nikterak neobvyklé, melodramatické momenty se odehrávají v jednom nejmenovaném ústavu – zde není možné prozrazovat podrobnosti, aniž by nebyly odhaleny závažné události z příběhu –, nicméně tyto scény potvrzují staré pravidlo, že melodramatický exces má nejsilnější dopad v těch případech, kdy je namířený přímo proti represivní instituci.

Přes tyto víceméně podařené momenty se nedá říct, že by v Mami! naplno zužitkoval možnosti, jež melodrama nabízí. Dolan nikdy nebyl tvůrcem, který by melodramatického excesu chtěl využívat k ideologicky podvratným cílům – navzdory častým narážkám po natočení Laurence Anyways nebyl a nikdy nebude Fassbinderem, ba ani Sirkem, každopádně hlavní předností jeho zatím nejlepšího filmu byla stylistická hravost narušující vše stálé a konformní, která souzněla s řešeným tématem queer identity. Zde máme místy mimořádně silný, avšak v zásadě tradiční melodramatický příběh, jehož formální stránka (jestliže pomineme čtvercový obraz či práci s kamerou, které s melodramatickým stylem bezprostředně nesouvisí) není zdaleka tak výrazná jako například v Laurencovi. Dolan si také tentokrát, byť v menším rozsahu, pohrává s rozmazaným obrazem, barevnými filtry a zpomalenými záběry, ovšem experimentuje s nimi jen pramálo a podřizuje je účelům, na které jsme již zvyklí i z filmů a videoklipů od mnohem méně nadaných tvůrců.

Příklon k mainstreamu se rovněž odráží ve volbě hudby – soundtracky k jeho předchozím filmům téměř vždy obsahovaly nápaditě vybraný mix skladeb, od retro hitů přes písně hipsterských idolů až po klasickou hudbu, zde najdeme převážně jen bezduchý pop z posledních dvou dekád doplněný několika instrumentálními skladbami, jež by se neztratily v televizních soap operách. Dolan má plné právo na „guilty pleasures“ z dětství, ostatně kdo by je neměl, ale nahrazení The Knife a Moderat interprety, jako je Dido nebo „kanadský národní poklad“ Céline Dion, jeho tradiční publikum moc nepotěší, nehledě na drobný detail, že takovou Sarah McLachlan by si dnešní teenager Steveova ražení pouštěl dost těžko.

Problémem Dolanova posledního snímku tedy není, že by byl příliš melodramatický, jak mu mnozí vyčítají, nýbrž že s melodramatickými prostředky nezachází na své poměry dostatečně invenčně a dává přednost uhlazenějšímu, přístupnějšímu řešení. Přesto má Mami! mnoho pozitiv, z nichž vynikají především výborně napsané dialogy a navzdory záměrné přepjatosti přesvědčivé herecké výkony, kvůli kterým film nelze nedoporučit. Akorát bychom se měli obávat, aby Dolan v následujících letech nenabral definitivní směr Hollywood.

Jiří Anger