Domů » Festivaly, Recenze

Das Filmfest: der Film, die Sprache

Festival německy mluvených filmů, jež se tento měsíc odehraje v Praze (15. – 19. října) a v Brně (20. – 23. října), již podeváté předkládá tuzemskému publiku výběr snímků z německé, rakouské či švýcarské kinematografie. K  vidění bude čtyřicítka filmů, převážně oceněných na mezinárodních festivalech a bez širšího distribuce v ČR, navíc hned dva uváděné snímky zastupují své země v boji o Oscara za nejlepší cizojazyčný film – alpský western Temné údolí (2014, Andreas Prochaska) za Rakousko a Milované sestry (2014, Dominik Graf) vyslané Německem. Letos, stejně jako v předchozích ročnících, vystupuje do popředí kritický pohled na traumatické historické události (druhá světová válka, existence NDR) i současné společenské jevy (imigrace, kriminalita). O náboženském fanatismu v Křížové cestě (2014, Dietrich Brüggemann) jsme psali již v létě, pokřivený svět romantiků z minulých století přiblíží rakouská Láska šílená (2014, Jessica Hausner) i Milované sestry a v programu se objeví také originální hororový počin Dobrou, mámo (2014, Veronika Franz & Severin Fiala).

Žánrovou pestrost hraných snímků doplňuje sekce dokumentů Die Doku. Experimentální Moskevské procesy (2014, Milo Rau) inscenují nedávné ruské kauzy s aktivisty a umělci v původním složení obžalovaných, žalobců či svědků, film Velkolepé muzeum (2014, Johannes Holzhausen) zachytil dva roky zákulisního dění ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu a vzhledem k téměř kompletní retrospektivě Michaela Hanekeho nechybí na Filmfestu jeho dokumentární portrét Michael H., profese: režisér (2013, Yves Montmayeur). Festivalové projekce doprovodí hosté z řad režisérů, scenáristů a herců, v pátek se navíc uskuteční mezinárodní workshop Německá kinematografie zblízka. Jako zahajovací film festivalu se publiku představil Čas kanibalů (2014, Johannes Naber), jehož recenze následuje.

Čas kanibalů: v džungli hotelového pokoje

Od vypuknutí finanční krize proniká uzavřený svět makléřů a manažerů na vysokých postech stále častěji do filmu, hraného i dokumentárního. Na Filmfestu se tak vedle Master of the Universe (2013, Marc Bauder), který dokumentární formou zpracovává svědectví kdysi úspěšného investičního bankéře a přibližuje rat race na globálním trhu, promítá i Čas Kanibalů. Jízlivé konverzační drama z prostředí nadnárodních korporací vypráví o trojici špičkových konzultantů anonymní společnosti The Company, nekompromisně hájících zájmy svého zaměstnavatele v zemích třetího světa. Nekončící kolotoč jet lagů, pracovních jednání i osobních konfliktů ale ukazuje, že na míru ušitý oblek vyplňuje jen vyhořelá troska.

Čas kanibalů bývá označován za německou verzi Vlka z Wall Street (2013, Martin Scorsese), jenž je na první pohled spřízněný tematicky, ale žánrový rozsah překračuje linii nadsazené satiry Scorseseho snímku. Bez jasně vyhraněného vypravěče přisuzuje německý film divákovi relativně nezávislou pozici nad ústřední trojicí a umožňuje mnohem volnější přepínání mezi cynickým komentářem, zoufalou tragikomedií nebo závěrečným thrillerem. Zmíněný větší odstup bez poznámek k publiku, které naopak Vlk využívá, ale občas dezorientuje diváka v klíčových posunech u The Company nebo v politické situaci právě navštívené země . Frustrace postav z neurčité hrozby je pak částečně sdílená i mimo plátno, ačkoli pramení z odlišného zdroje. Čas kanibalů tak dává na chvíli pocítit obtížnou srozumitelnost a izolovanost elitního klubu včetně jeho morálního kodexu či hantýrky a dávkováním informací se podobá spíše o dva roky staršímu Margin Call (2011, J.C. Chandor) než wallstreetskému Vlkovi.

Dobrovolná izolace mužské dvojice od vnějšího světa se nepromítá ani tolik do obtížného čtení postav (jež jsou po suverénním úvodu nuceni odhodit nacvičené vystupování a při první nejistotě odhalují nalomené psychické zdraví) jako do jejich zidealizovaného prostředí, které přebírá samotná forma snímku. Celý děj se odehrává v unifikovaném prostoru luxusních hotelových pokojů, zasedaček či barů a panorama za oknem nabízí pohled na šedou masu kvádrů, jež může být metropolí Nigérie, stejně jako Indie nebo Číny. Sehraný tým konzultantů Franka Öllerse a Kaie Niederländera se na služebních cestách pohybuje po zavedené ose, kdy se po plejádě pracovních schůzek uzavřou do svých kójí, aby se úzkostlivý Niederländer obklopil virtuální cyklistikou na trenažéru a funkční rutinou, zatímco ženatý Öllers využívá služeb pokojské. Ostatně, přítomnost personálu je prakticky jediným vodítkem pro určení lokace, pomineme-li černohumorné rozebírání kulturních stereotypů a filozofování nad ženskou obřízkou nebo džihádem.

Významné porušení zavedeného vzorce představuje nepřítomnost třetího kolegy, jenž překvapivě povýšil na všemi aspirovanou pozici, aby následně tvrdě dopadl na chodník reality, a jeho nahrazení poněkud idealistickou (nikoliv naivní) Biancou März. Dynamika děje je tak primárně postavená na utváření a souhře nové trojice, ale pod tlakem událostí neustále vznikají a zanikají dvojkoalice, striktní ženský element navíc nabourává další (ne)profesionální vzorce chování. Proměnlivá psychologická hra a dialogové války se v průběhu filmu i v konečném výsledku odhalují jako zcela bezúčelné a zahleděné do sebe, což podporuje i jejich komediální podtón. Zvrácená logika nedotknutelnosti zavedených pořádků vede k panice při kousnutí komárem v hotelovém pokoji, ale úplné ignoranci pouličních bojů za sklem – stejně tak bezmezná víra ve struktury The Company nutí Öllerse s Niederländerem k lítému konkurenčnímu boji, ale dění mimo jejich pozice, ať už u podřízených zaměstnanců nebo u jejich šéfů, je ponechává chladnými.

Ačkoliv v celkovém výčtu vychází Čas kanibalů jako černohumorná komedie, stěží se dá označit za vysloveně zábavný  nebo příjemný divácký zážitek. První seznámení s postavami přímo vybízí k zaškatulkování postav jako jednoduchých karikatur, jež jsou definovány leda tak svojí kravatou. Každý konflikt ale svléká zpočátku nažehlený charakter až na kůži a jen těžko se můžete vysmát postavě, se kterou z velké části soucítíte. Zvláštní spojení se odráží nejenom v žánrovém mixu, ale také v disonantní hudbě uvozující každou scénu. Očekávaná hrozba vyvolaná soundtrackem je odmávnutá cynickou pointou či hotelovou pitkou, závěrečná kocovina ale pracuje jen s nepříjemným táhlým tichem.

Anna Krejčířová

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 16. 10. 2014 ve 17.12 a zařazen do kategorie Festivaly, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.