MFF Karlovy Vary 2014: Tipy IndieFilmu

28. 6. 2014 # 13.19 # Aktuálně, Festivaly # Bez komentáře

Stejně jako v minulých letech se i letos redakce Indiefilmu chystá na deset červencových dní do karlovarské filmové mekky. To znamená, že se můžete těšit na pravidelné recenze hned několika autorů i na rozhovory s pozoruhodnými tvůrci. A jelikož už se jen odpočítávají poslední dny do startu, proč se předem nesvěřit s filmy, které naši redaktoři považují za černé koně programu. Dramaturgové festivalu připravili opravdu silnou a rozsáhlou nabídku, a proto snad uvítáte naší pomocnou ruku, s níž vám jistě neunikne to nejpodstatnější.

Výběr Jirky Blažka:

Kanibal (Caníbal, Manuel Martín Cuenca, 2013) je mysteriózní melodramatický příběh o lásce k ženám, dobrému jídlu a poctivému řemeslu. Adaptace nedávno zesnulého kubánského spisovatele Humberta Arenala získala ve Španělsku celou řadu národních nominací a ocenění, z prestižního mezinárodního festivalu v San Sebestián si pak odnesla cenu za kameru. Snímek se řadí k post-hanekeovské tradici, k filmům typu Michael(Markus Schleinzer, 2011): vybroušeným minimalistickým zpracováním, jemuž není cizí hádankovitost, podává svědectví o zrůdnosti člověka, aniž by využíval prvoplánové senzační obrazy.

Tento rok slaví 40. leté jubileum jeden z nejslavnějších a nejvlivnějších hororů poválečné kinematografie: Texaskému masakru motorovou pilou (The Texas Chain Saw Massacre, 1974) Tobe Hoopera se při této příležitosti dostává mezinárodního znovuuvedení v restaurované 4K verzi; po Cannes, kde byl o půlnočním promítání uveden i v roce 1975, nemine ani 49. MFF Karlovy Vary. Na rozdíl od sofistikovaného Kanibala, který provokativně pracuje s odměřeností, Hooperova klasika servíruje lidožroutství s exhibiční perverzitou. Námět vychází z nechvalně známého případu Eda Geina, kterým se inspiroval dříve uvedený a neméně syrový sourozenec ze stejného roku Deranged(Alan Ormsby – Jeff Gillen, 1974).

Výběr Adély Mrázové

K velkému překvapení jsou mé dva letošní objevy Berlinale zařazeny do programu MFFKV. Ani jeden z titulů (Slepá a Kumiko, lovkyně pokladů) nebyl zatím zakoupen do české distribuce, a tak lze považovat následujících čtrnáct dní za jediné období, kdy je možné filmy shlédnout na plátně a to dokonce v přítomnosti režisérů, s nimiž bude po projekci diskuze.

Norský snímek Slepá (Blind, 2014) debutujícího režiséra Eskila Vogta je přesně takovým filmem, který podle jeho slov dnes v kinech chybí: ,,…v současné době postrádám filmy, které by diváka dokázali překvapit a na které bych i já rád zašel do kina.“ Hlavní přednost filmu představuje scénář, jež byl mimo jiné v lednu oceněn na festivalu Sundance. Zvolené téma, vyrovnávání se s náhlou ztrátou zraku, je zde zpracováno bez tradičních klišé. Režisér ve filmu hravě manipuluje s divákem, ale i s hlavní postavou. Ve světě uvnitř hlavy herečky Ellen Dorrit Petersen rozvíjí režisér svojí fascinaci tvůrčími procesy a zároveň se tento bizarní svět stává výkladní skříní jeho bezmezné kreativity.

Kumiko, lovkyně pokladů (Kumiko, the Treasure Hunter, David Zellner, 2014) je doslovnou, ale také velmi důmyslnou poctou coenovské hrátce Fargo (1996). Život by měl být více jako ve filmech, což si uvědomuje i Kumiko, která se rozhodne přerušit svůj stereotypní život v Japonsku a prozkoumat zasněženou Minnesotu, ve které tam někde pod plůtkem stále leží zakopaný poklad. Po důkladné video instruktáži Kumiko bezhlavě opustí jeden kontinent a na druhém začne prožívat svoují dobroudružnu honbu za pokladem. Okouzlující bajce dominuje plachá a uzavřená Rinko Kikuchi, jako ztracená duše, procházející poetickým světem surrealistických obrazů .

Výběr Martina Mišúra

Při svém doporučení se zaměřím na divácky méně frekventované sekce. Nesnažím se tím budit falešné zdání, že se mne Horizonty a Pocty ne(do)týkají, pouze poukázat na další rozměr, který se mi v souvislosti s MFFKV každoročně vybaví.

Barbaři (Varvari; Ivan Ikić, 2014)

Při proklikávání webu karlovarského festivalu se na mě pokaždé vysype spousta filmů z ”podivných” zemí (míněno kinematograficky, prosím, žádné nekorektní popíchnutí), o jejichž tvůrcích jsem v životě neslyšel a tématech nikdy nepřemýšlel. O návštěvě kina bych normálně neuvažoval, ale právě MFFKV mě čímsi nutí zkoušet a ohmatávat neznámé. Spálím se při tom pochopitelně vcelku pravidelně, ale za každé milé překvapení to stojí – estonská komedie Houbaření (2013), jíž se podařilo vyvážit vkusně švihlou satiru s důmyslným narušováním očekávání a žánrových vzorců, je mi trvale příkladem hodným následování.

Srbští Barbaři (2014) se jeví podobně nevyzpytatelně. Debutující režisér by měl představit srbskou mládež v její hodnotové nezakotvenosti uprostřed společnosti prolezlé patologickými rysy. Zní to vlastně jako nádoba na klišé či marné nahánění několika věčných témat na ploše devadesáti minut. To vše realizováno v oblasti, o níž toho vím pramálo a o jejíchž kulturních výtvorech obyčejně pronáším uštěpačné poznámky… Nicméně právě MFFKV mě přesvědčil, abych to bez nich zkusil. Pokud se přímo tento snímek nezamlouvá, stačí zabrousit napříč sekcemi – podobných „barbarů“, co hledají své diváky, je tam mnoho.

Fishtail (Fishtail; Andrew Renzi, 2014)

Druhou libůstkou jsou dokumenty. Angažovanost vítána, nikoli nutně vyžadována. Po projekcích dokumentů se zpravidla rozvine výtečná debata v přítomnosti tvůrců a posléze přátel, aniž by příliš záleželo, zda snímek oslnil či zklamal. Hořkých chvil bych se i zde stěží dopočítával, ale opakovaně jsem narazil na díla imponující z formálního hlediska (Trasy myšlenek /2012/), zábavná a přitom dostatečně sdělná (Tohle není Kalifornie /2012/), případně podněcující přemýšlení v obecnější rovině (Harry Dean Stanton – zčásti fikce /2013/).

K poslední skupině by mohl náležet Fishtail (2014), který se může opřít právě o Harryho Deana Stantona. Pokud jeho písně vhodně doprovodí tuto příslíbenou poctu westernu v jeho stále znovu tradované mytické rovině, mohl by být k přežití též údajný „hloubavý komentář“, což zní na poslech přímo hrůzostrašně. Právě podobně klidné snímky se v uspěchané programu festivalu jeví jako zcela nenahraditelný balzám.

P. S. – nejvíce zapamatovatelná často bývá první a poslední věta. Tu první jsem zabil úvodním vysvětlením, což zkusím napravit tou poslední. Nenechte si ujít velmi nadějné krátké filmy Romana Štětiny, které najdete poněkud zahrabané v sekci Imagina.

Výběr Zuzany Černé

Zátah 2 (The Raid 2: Berandal, Gareth Evans, 2014)

Po dvou letech se do Karlových Varů vrací zjevení současného akčního filmu a navazuje přesně tam, kde skončilo. Indonéský snímek Zátah 2 totiž začíná pouhé dvě hodiny po událostech prvního dílu. Poté, co ozbrojené komando po dlouhém a náročném boji přemůže dům plný zločinců, je hlavní hrdina, policista Rama, poslán do boje s kriminálním podsvětím hemžícím se zkorumpovanými muži zákona. Výjimečnost prvního filmu spočívala v nepřetržité a skvěle vystavěné akci odehrávající se v jednom uzavřeném prostoru, v němž každé zákoutí skýtalo příležitost pro epickou bojovou scénu. Autorem snímku je velšský režisér Gareth Evans, který při natáčení jako herce ve většině využil mistry indonéského bojového umění Pencak Silat. Zda bude opět následovat potlesk po každé bojové akci jako na předloňském ročníku, se přesvědčíme již brzy – podle ukázek a zahraničních ohlasů tomu zatím vše nasvědčuje.

Chlapectví (Boyhood, Richard Linklater, 2014)

Od roku 2002 do loňského října natáčel režisér Richard Linklater příběh dospívajícího chlapce a jeho rodiny. Snímek svou metodou připomíná časosběrné filmy a nezaznamenává pouze přelomové události, ale snaží se především zachytit okamžiky každodenního života, čímž evokuje charakter autorovy známé trilogie Před úsvitem (1995), Před soumrakem (2004) a Před půlnocí (2013). Tato série je známá především autentickým ztvárněním stereotypních situací, v nichž se mohla poznat většina diváků. Chlapectví vzbuzuje velká očekávání už jen délkou natáčení, avšak zejména jménem autora, který byl za tento snímek oceněn Stříbrným medvědem za nejlepší režii na letošním Berlinale. V hlavních rolích se objeví Linklaterův dvorní herec Ethan Hawke, Patricia Arquette a Ellar Coltrane.

Výběr Ferdinanda Fořta:

Zázraky (Le meraviglie, Alice Rohrwacherová, 2014)

Pro mladé začínající režiséry není zrovna jednoduché probojovat se do hlavní soutěže v Cannes a už vůbec ne získat tam Velkou cenu (druhé nejvyšší ocenění po Zlaté palmě). Obojí se povedlo mladé italské režisérce s neitalským jménem Alice Rohrwacherová. Hlavní hrdinkou jejího teprve druhého celovečerního filmu Zázraky je Gelsomina, jež žije se svými třemi mladšími sestrami, matkou a přísným otcem na opuštěném statku v Umbrii bez jakýchkoliv moderních vymožeností, zato s celými roji včel, které jsou zdrojem jejich obživy. Tento izolovaný svět se však získá trhliny jednak příchodem Martina, kterého rodina přijme v rámci programu převýchovy, a také natáčení televizní soutěže v blízké vesnici. Ve filmu se vedle nepříliš známých herců objevuje sestra režisérky Alba Rohrwacherová v roli matky nebo Monica Bellucci, jež ztvárnila televizní herečku.

Tom na farmě (Tom à la ferme, Xavier Dolan, 2013) & Mommy (Xavier Dolan, 2014)

Lze předpokládat, že naplněné budou letos ve Varech projekce filmů čím dál tím populárnějšího pětadvacetiletého kanadského režiséra Xaviera Dolana, který ve svých filmech navíc hraje a dokonce si je i sám píše. Ve Varech budou k vidění dva jeho nejnovější filmy z posledních dvou let a za pozornost budou jistě stát oba. Snímky Tom na farmě (2013) a Mommy (2014) budou oba k vidění v sekci Horizonty. Ten první vypráví o mladém reklamním textaři Tomovi (Dolan), který se vypraví na pohřeb do québeckého zapadákova, kde zjišťuje, že nikdo z pozůstalých neví, jaký měl k zemřelému muži vztah. Oproti tomu námětem filmu Mommy je opět komplikovaný vztah k matce, kterým se Dolan zabýval již ve svém úspěšném debutu Zabil jsem svou matku (2009). Tento jeho nejnovější počin, jenž se letos v Cannes podělil o Cenu poroty s filmem Jeana-Luca Godarda, je zároveň prvním Dolanovým filmem, ve kterém sám nehraje.

Výběr Jakuba Jiřiště:

Leviatan (Leviafan, Andrej Zvjagincev, Rusko 2014)

Jeden z nejpozoruhodnějších tvůrců současné ruské kinematografie, tvůrce zádumčivých dramat volně navazující na odkaz Tarkovského (Návrat /2003/, Vyhoštění /2007/), opět zve na drsný sever dnešního Ruska. Uhrančivý přírodní rámec se zanikajícími stopami někdejšího prosperujícího života se stane svědkem tragického zápasu majitele usedlosti s cynickým a krutým představitelem lokální moci. Beznadějný obraz země sevřené všemocnými novými autoritami přerůstá až do mytologického rámce celkových podmínek pozemského bytí, přitom se ovšem nebrání sarkastickým momentům. Tajuplnou oduševnělost, která spojuje všechny dosavadní Zvjagincevovy filmy a překonává jejich zdánlivě strohé působení, i nyní dotvoří minimalistická hudba Philipa Glasse.

Locke (Steven Knight, USA / Velká Británie, 2013)

Intimní drama pro jednoho herce, které překvapilo publikum na loňském londýnském filmovém festivalu, neopustí po celou dobu stísněný prostor jedoucího automobilu. Konstruktér Ivan Locke, jehož život stál doposud na ocelově pevných základech, stojí před největší zakázkou své kariéry. Stačí ovšem krátká cesta z Brightonu do Croydonu a pár telefonátů, aby v závratné rychlosti zcela ztratil svůj úzkostlivě vybudovaný svět. Mrazivý film natočený za minimální rozpočet v pouhých osmi dnech stojí kromě promyšleného scénáře na přesvědčivém výkonu Toma Hardyho (Temný rytíř povstal /2012/), jehož zahraniční kritici po premiéře bez váhání zařadili k největším hereckým osobnostem současného filmu.