Child of God: Nedonošené filmové dítě Jamese Franca

3. 6. 2014 # 21.39 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Osobnost Jamese Franca už dávno přesáhla škatulku herce a pomalu se přesunula do stádia, jež by se dalo s lehkou nadsázkou označit jako „zázračné dítě Hollywoodu“. Franco, který plynule přechází mezi hraním v hollywoodských velkoprodukcích a „malých“ nezávislých filmech, totiž bokem zvládá produkovat, podílet se na multimediálních projektech, psát scénáře a knihy, studovat (a učit) na několika vysokých školách současně a s drobnými přestávkami i režírovat. Rozhodně není prvním ani posledním hercem slavného jména, který sem tam vymění prostor před kamerou za režijní sesli, ale na rozdíl od podobně založených kolegů se ve svých projektech prakticky nepouští do větších produkcí. Většinu svých snímků natáčí víceméně nezávisle, zpracováním i tématikou stranou širší distribuce, a zároveň si už stačil vytvořit relativně osobitý autorský rukopis, ovlivněný lo-fi estetikou i očividnými inspiracemi z filmových i literárních hájů. Většina jeho režijních počinů díky tomu uniká pozornosti širší veřejnosti a mimo USA (a i tam v omezené distribuci) je tak lze na plátně zhlédnout zpravidla jen na filmových festivalech. Platí to i o Francově posledním filmu, adaptaci útlého románu Cormaca McCarthyho Dítě Boží, která měla premiéru na loňském festivalu v Benátkách.

Držitel Pulitzerovy ceny McCarthy se v posledních několika let dočkal hned několika filmových zpracování svých děl. S každou další adaptací se však ukazuje, jak těžké je převést McCarthyho styl, propojující básnivý lyrismus, drsný naturalismus a často fragmentarizované narativy, na filmové plátno. Film se díky své povaze většinou logicky soustředí pouze na jednu z mnoha vrstev svých literárních předloh, což sice neznamená, že jde o špatné filmy (či špatné adaptace), ale McCarthyho osobitá poetika tak jednoduše v lecčem ztrácí. I proto zůstává nejlepším filmovým zpracováním jeho díla televizní verze divadelní hry Expres na západ (2011), která se soustředí primárně na existenciální dialogy, disponuje jednotou času a místa a minimalistickým filmovým stylem. A ačkoliv se Dítě Boží řadí mezi dějově relativně strohé a stylově úspornější knihy amerického autora, ona redundance představuje problém i v jinak velmi důsledném Francovu pojetí.

Děj románu i filmu se točí okolo Lestera Ballarda, společensky vyčleněného individua, které po nuceném vystěhování z domu svého otce nalézá útočiště v opuštěné lovecké chatě. Stále citelnější izolace, způsobená dílem jeho chováním, dílem komunitou malého městečka ve státě Tennessee přispívá k tomu, že se z Ballarda postupně stává podivínská figura, jež sice touží po lidském kontaktu, ale zároveň ho není schopna. Spolu s nalezenou mrtvolou mladé dívky (která pro něj představuje víceméně ideální partnerku) se u něj navíc začnou projevovat nekrofilní sklony a poté, co spolu s mrtvolou shoří jeho náhradní obydlí, stěhuje se do jeskynních komplexů v lesích, odkud vyráží na lov mladých dívek.

McCarthy svůj rozvolněný příběh o postupném rozkladu lidské bytosti vypráví v podobě krátkých fragmentů, kombinujících klasičtější vyprávění v třetí osobě se vzpomínkami obyvatel maloměsta, a zároveň pomalu ustanovuje autorský styl, typický pro jeho pozdější díla. Identický způsob vyprávění zvolil i Franco: snímek (stejně jako knihu) rozdělil do tří kapitol oddělených velkými římskými číslicemi a podává ho v krátkých fragmentárních výjevech z Ballardova života. Postavy odříkávají dialogy téměř do písmene převzaté z knihy a v duchu úsečné strohosti knižní předlohy je celý film nasnímán roztěkanou ruční kamerou a bez výraznějších filtrů či svícení. Některé části snímku přímo uvozují písemné citace z románu a v podobě promluv mimo obraz se zde objevují i občasné historky cizích osob, komentující osobnost Lestera Ballarda. Částečně platí, že zvolená stylová a narativní stránka místy nebezpečně balancuje na hraně samoúčelného manýrismu. Psané úvodníky přes celé plátno, jež se dvakrát zjeví na začátku filmu, nemají z hlediska vyprávění žádné opodstatnění a působí čistě na efekt a lehce ironické využití bluegrassové hudby se po čase začne cyklit (nehledě na to, že se občas ostře tluče s klasicky použitou náladovou hudbou). Franco měl podobné problémy i v adaptaci Faulknera (film As I Lay Dying, který měl premiéru o něco dříve na festivalu v Cannes), nicméně v případě Child of God působí zvolená lo-fi estetika stále relativně osvěžujícím dojmem.

Problém totiž leží jinde. Ostatně právě fragmentárnost předlohy prakticky znemožňuje převedení do filmu bez citelných zásahů do vyprávění. Ale ačkoliv jsem si plně vědom toho, že by měl film obstát jako samostatné dílo, je to právě Francova důslednost, s níž dbá na co nejvěrnější přiblížení knižní předloze, která nabízí poněkud jiný úhel pohledu. McCarthy dovedl v románu vykreslit atmosféru prostředí tzv. white trash (americká verze buranství) a současně nápaditě osvěžit tradiční formu lidových vyprávění a zkazek. Zároveň se mu daří vykreslit postavu Lestera Ballarda tak ambivalentně, aby si k němu nešlo vytvořit prakticky žádný jednoznačný vztah. Film je však v tomto ohledu mnohem přímočařejší. Franco víceméně rezignuje na plastičtější vykreslení prostředí, vypouští většinu vedlejších linek vyprávění a primární akcent vcelku logicky soustřeďuje na vývoj hlavní postavy. Filmu se tím sice dostává sevřenějšího tvaru, ale zároveň to umožňuje postřehnout, že se snímek právě v podání hlavního “hrdiny” ubírá poněkud jinou cestou.

McCarthyho strohý, chladně pozorovatelský styl, s nímž vypráví o stále obskurnějším vývoji Ballardova chování, nikdy ani nenaznačí, co vlastně postavu k jejímu jednání vede. Pouze poměrně stroze, bez jakéhokoliv hodnotícího aspektu popisuje její činy. Díky tomu je Ballard znepokojující a dokonale nečitelná figura, do níž není možné nikterak proniknout. Filmová verze (v podání Scotta Haze) se však uchyluje k poměrně prvoplánové oscilaci mezi dvěma kontrastními polohami: zvířecky hýkajícím pošukem, který směšně démonickým pohledem probodává vše, co mu přijde pod ruku, a lítostivou, téměř polodementní figurkou, jež nachází své štěstí v náručí mrtvé dívky a podniká roztomile komické nákupy v obchodě s oblečením. V kombinaci s Hazeovým přehráváním se tak z Lestera Ballarda stává nepříliš přesvědčivá karikatura, jejíž neuchopitelnost je nahrazena jednoduchým rozkolem mezi opovržením (případně znechucením) a lítostí. Tedy přesný opak svého knižní předobrazu.

Na první pohled by se sice mohlo zdát, že jde o pouhý drobný ústupek filmovému médiu, jenomže právě díky tomuto posunu ztrácí Child of God většinu z uhrančivosti své předlohy. Dochází tím k nepříjemnému stavu, v němž by snímek rád byl nejednoznačným dílem v duchu románu, ale viditelně se mu to nedaří. Ve výsledku totiž servíruje tu nejjednodušší možnou verzi ambivalence, která byla k dispozici, což v kombinaci s celkovou podobou filmu vytváří poměrně nepříjemné tření. A snímek zároveň redukuje na pouhou fyzickou konverzi knižního děje do filmu, jež není dvakrát objevná ani po stylové stránce a původní významy neobohacuje či zajímavě nepřetváří, ale jednoduše zplošťuje.

Franco tak nakonec vytvořil přesně to, proti čemu se podle všeho od začátku snažil bojovat. Jeho filmové robě po všech stránkách vyjadřuje úpěnlivou snahu co nejvěrněji reprodukovat atmosféru i styl McCarthyho románu a být u toho filmařsky progresivní, ale nakonec stejně nezabránil tomu, aby se z Child of God stala jenom další „důstojná adaptace“. Stylově přiměřeně atraktivní chuťovka zaštítěná slavnými jmény, jejíž obsah je však už náležitě předžvýkán a následně za zvuků banja vykálen na filmovém festivalu.

Ondřej Kosnar