Domů » Rozhovory

Hélène Cattet a Bruno Forzani: Libido a smrt nám umožňuje proniknout hlouběji do sensuality člověka

Hélène Cattet a Bruno Forzani jsou vycházející hvězdy umělecky pojatých hororů snoubících avantgardní postupy i osvědčená žánrová pravidla. Těžiště jejich tvorby leží v  gialli: italských mysteriózních thrillerech formujících se od 60. let, pro něž byla typická výrazná, takřka komiksová výtvarná stylizace a neotřelý zvukový doprovod, mísící jazzové prvky, klasickou hudbu a syntetizátorové efekty (Dario Argento, Umberto Lenzi, Andreas Marschall, Mario Bava a další). Cattet a Forzani přijeli do Prahy v rámci Dnů evropského filmu, aby zde představili svůj poslední film Podivná barva slz tvého těla (2013), jejž jsme nedávno recenzovali zde. Nejen o něm byl náš následující rozhovor.

Než jste se dostali k natáčení filmů, studovali jste biologii a účetnictví. Jak moc pro vás byl obtížný přesun do oblasti kinematografického řemesla? 

Bruno Forzani: Mnoho technologických postupů a pravidel jsme si osvojili během naší krátkometrážní tvorby. Právě díky ní jsme se také naučili sofistikovaně pracovat s filmovým jazykem, aniž bychom potřebovali kdovíjak velké finanční prostředky. A účetnictví není ve filmové branži nikdy k zahození, nemluvě o biologii v hororovém žánru (smích).

Byla pro vás hororová kinematografie, zvláště pak subžánr giallo, vždy určující?

Hélène Cattet: Původně to nebyla moje krevní skupina, kterou bych sama vyhledávala. Když mě však Bruno s touto kinematografií seznámil, velice rychle si mě získala. Fascinovala mě ona svoboda de facto auteurského přístupu, jaký je jinak tradičně spojován s uměleckou kinematografií. Ač jsou to ve své podstatě exploatační filmy, velmi mě jako člověka, který spíše tíhne k avantgardní tvorbě a zkoumání kinematografického jazyka vůbec, překvapily mnohdy originální přístupy ve stylizaci děl. 

Bruno Forzani: Já jsem fanoušek hororové produkce, a zvláště pak italského odvětví giallo, už od dětství, kdy jsem se pravidelně s těmito díly dostával zcela přirozeně do kontaktu, protože jsem vyrůstal na jihu Francie na pomezí s Itálií. Giallo je svou groteskností a šokantností zcela exploatační, nicméně mu nelze upřít také avantgardní vyprávěcí postupy. Možná proto jsme právě my dva našli společnou řeč. 

Co Vás vedle formálního zpracování konkrétněji na giallu fascinuje?

H / B: V šedesátých a sedmdesátých letech ještě v giallu nebylo tolik „moralizování“, jaké například rozeznáváme u jeho pozdějších amerických variací od osmdesátých let. Giallo mělo ve svých počátcích určitou primitivní energii. Erós se v nich potkával s Thanatem, sexualita s násilím. Tento odvěký duální princip je charakteristický nejen pro daný žánr, ale je zcela přirozenou součástí každého z nás a samozřejmě je i klíčovým elementem našich děl. Koncept libida a smrti nám umožňuje proniknout hlouběji do sensuality člověka, jeho nejniternějších vjemů, a přitom se v rovině žánru nemusíme omezovat mantinely, které jsou spjaty se středním proudem kinematografie.

H: Náš debut Amer (2009) prozkoumával makabrózní poetikou hledisko násilí a sexuality femininním pohledem a jeho vztahem k mužské podstatě, kdežto Podivná barva slz tvého těla původní optiku vlastně přetáčí. Tyto dva filmy jsou jako sestra a bratr.

Podivná barva slz tvého těla je takovým mnohovrstevnatým labyrintem, jímž se jako diváci dereme skrze zlomky obrazů, zvuků a vjemů. Co stojí na počátku vašeho uměleckého procesu — je to nějaká sada vizuálních či akustických dojmů, nebo se tvůrčí popud utváří do nějakého příběhu, zápletky?  

H: Ač to možná pro někoho bude překvapivé, narativ Podivné barvy slz tvého těla měl původně opravdu formu klasického detektivního příběhu.

B: Pod vlivem natáčení Amer se původní koncept postupně proměňoval do tvaru mísícího abstrakci a detektivní vyprávění. Velmi dlouho nám však trvalo, než jsme si byli jistí, že jsme nalezli rovnováhu mezi těmito dvěma polohami. Při sestavování příběhu jsme se snažili vytvořit jakousi Rubikovu kostku, v rámci níž divák s každým zhlédnutím nachází nové úhly, jak si film doskládat.

Jak vypadá scénář k takové „Rubikově kostce“?

H: Forma finální verze scénáře vlastně na první pohled nevypadá až tak nezvykle, nicméně obdobně jako ve filmu, dílčí pochody postav jsou popisovány skrze zvukové a vizuální vjemy, nikoli pomocí běžného deskriptivního způsobu líčení: „nyní se cítím tak či onak“. Scénář je v podstatě takovou sensuální skládankou. Daná forma umožňuje na diváka efektivně přenést stav šílenství a ztracenosti, která hlavní postava zakouší. 

Podivná barva slz tvého těla připomíná surreálnou noční můru, podobně jako Amer, kdyby se však nezdálo, že je tento labyrint přesto nějakým způsobem logicky uchopitelný, (vy)řešitelný díky strukturovaně rozprostřeným motivům, jež slouží jako vodítka…

B: Ano, je to dekonstrukce klasického detektivního příběhu, který se „giallovským“ vraždícím nástrojem nůžek rozšmikal — avšak stále si drží detektivní osu, z niž koncept původně vycházel. Podivná barva slz tvého těla má svou vnitřní vyprávěcí logiku. Čím víckrát snímek vidíte, tím větší by vám měl dávat smysl.

Ve filmu jako by byl jednou z postav samotný dům, v němž se celý děj odehrává. Nejen z psychoanalytického hlediska bývá obytný prostor vykládán jako prostor duše či nevědomí

B: Popravdě řečeno dům byl vůbec prvním impulsem jak pro natočení Amer, tak pro realizaci Podivná barva slz tvého těla. Na počátku byla vždy prvotní fascinace domu jako organismu, jako ambiciózní osobnosti. Každá ze staveb v našich filmech dýchá svým vlastním každodenním životem, ale současně má svou zvláštní architekturou potenciál přenést nás do jakéhosi meziprostoru mezi realitou a fantazií.

H: Podivná barva slz tvého těla — to je secesní éra, mobilní telefony, italské skladby šedesátých let, textura filmového materiálu let sedmdesátých… Ve svých filmech se vždy snažíme vybudovat zvláštní časoprostor. K domům ze svých děl jsme přirostlí osobně: stavba v Ameru se nacházela ve Francii, kde jsme v té době žili, a nejinak tomu je u secesního domu Podivné barvy slz tvého těla nacházejícím se v Belgii, kde žijeme nyní.

B: S Podivnou barvou slz tvého těla jsme zašli v konceptu domu–mysli nejdál. Secesní budova je s hlavní postavou zcela srostlá. Způsob vyprávění o Danových potížích i jejich vizuální interpretace odpovídá art noveau architektuře objektu se všemi jeho ornamenty, výraznými barvami a mozaikami.

H: Nezištně se pak musíme přiznat, že jsme naší první návštěvou Prahy zcela ohromeni. Na rozdíl od zkušeností z předešlých zemí má Praha stále spoustu podivuhodných staveb, jež nejsou narušeny novými zásahy. Myslím, že některý z našich dalších filmů se bude odehrávat právě zde.

Měli jste při tvorbě Podivné barvy slz tvého těla – pokud pomineme giallo kulturu – nějaké další inspirační zdroje?  

H: Někdy se nás lidé ptají na Davida Lynche, kterého samozřejmě známe a jeho tvorba je nám blízká, nicméně pro nás v prvním plánu nepředstavoval přímou inspiraci. Plošnost a sytá paleta barev art noveau není zcela nepodobná anime a jednou z otevřených inspirací pro nás opravdu byly kreslené filmy Satošiho Kona, které znepokojivě mísí realitu se sny. Z literatury bych dále ještě zmínila krátkou povídku z 19. století The Yellow Wallpaper Charlotte Perkins Gilmanové, jež představuje přímou inspiraci pro černobílé deníkové sekvence. Nepřímo pak také Jorge Luis Borges s jeho „labyrintickým“ stylem psaní.

Vzhledem k francouzskému prostředí, z něhož pocházíte, mi nedá, abych se nezeptal na možné spojení s filmovou či literární tvorbou Alaina Robbe-Grilleta a hnutím francouzského „nového románu“ vůbec, protože vykazuje podobné dekonstrukční postupy…

B: S jeho tvorbou nejsme tolik seznámeni, ale nedávno jsme shodou okolností viděli Eden a potom (1970) a máte pravdu, že z určitého pohledu by se co do vyprávěcích postupů opravdu nějaká podobnost našla.

H / B: Když tvoříme, pak až na úmyslné výjimky – jako kupříkladu ve scéně se stetoskopem, která je takovou naší zvukovou poctou Hitchcockovu „vizuálnímu stetoskopu“ Okna do dvora (1954) – nepracujeme tak, že bychom si řekli: „Uděláme to tak jako…“ Do člověka se však nevědomě nějaký estetický kontext vždy otiskuje. Spíše se nám stalo, že jsme si uvědomili nějakou podobnost později. Jako u scény vytrysknutí roztříštěného skla, do níž je zakomponováno ženské tělo: obdobný výjev se nalézá v Lo Strano vizio della Signora Wardh (Sergio Martino, 1971).[1]   

Uvádíte, že je pro vás důležité přenést výrazný smyslový dopad na diváka. Co si v tomto kontextu myslíte o možnostech virtuální reality, která se čím dál tím víc dostává do popředí?

B: Například některá experimentální tvorba využívající nástrojů virtuální reality opravdu nabízí co do smyslového zapojení diváka velké možnosti. Dokážu si živě představit Podivnou barvu slz tvého těla jako sensační noční můru, do níž divák upadá pomocí nějakých brýlí. Něco jako Futurologický kongres (2013) číhá za dveřmi. Už nějaký čas se mluví o „smrti kinematografie“ – představa prolamování bariér mezi uměleckou iluzí a smysly diváka je totiž velmi lákavá.

H: My osobně jsme však odkojeni přítmím kinosálu a klasickým formátem světla prozařujícího celuloid. Máme rádi filmový materiál, jeho zrnitou strukturu – v tomto ohledu jsme tradicionalisté a v dohledné době se s virtuální realitou ani digitálními technologiemi pracovat nechystáme. Alespoň ne do doby, dokud tady bude Super 16mm. (smích)    

Uvažujete během vaší tvorby o odezvě publika? Jak do vašeho kreativního procesu případně vstupují producenti? Pojetí vašich filmů se vzhledem k „běžnému“ divákovi zdá poměrně nekompromisní.

H: Snad to nebude znít nějak povýšeně, ale pokud máme nějakou vizi, na diváka nebereme žádné ohledy; chceme být našemu uměleckému světu naprosto věrní. Ostatně neexistuje jeden jediný divák a vždy se najde někdo, komu je náš postoj blízký a dokáže se s ním sžít.

B: Naše universum považujeme za natolik osobní a intimní, že člověk „zvenku“ jej těžko může plně pochopit, lehce do něj vstoupit a přetvořit ho. S producenty však máme velké štěstí. Zaštiťují nás lidé, kteří jsou s námi na jedné vlně a plně nám důvěřují. Máme maximální tvůrčí svobodu. 

Po zhlédnutí vašeho debutu a později traileru na druhý film to vypadalo, že alespoň stylisticky bude Podivná barva slz tvého těla velmi podobná. Nakonec je ale ve všech ohledech mnohem radikálnější. Plánujete tento radikální tvůrčí přístup rozvíjet i v další tvorbě?

B: My to tak nebereme, nebo rozhodně se nesnažíme posouvat naše hranice, spíše to souvisí s tím, co se právě chceme snažit sdělit, a tomu pak odpovídá zpracování. Podivná barva slz tvého těla je oproti intimněji laděnému Ameru opravdu takový ohňostroj, ale neznamená to, že jím bude i snímek následující, ba že „exploze“ bude ještě větší.

H: Na svět Ameru a Podivné barvy slz tvého těla chceme navázat dalším filmem, ale Podivná barva pro nás byla velmi vyčerpávající. Dílo vznikalo od roku 2002 a jenom rok trvala samotná postprodukce; vedle střihu byla nejnáročnější práce se zvukem, protože film se natáčel němý. Nyní prostě potřebujeme trochu oddechu. Nicméně můžeme prozradit, že mezitím chystáme udělat filmovou adaptaci Jeana-Pierra Bastida a Jeana-Patricka Manchetta Laissez bronzer les cadavres! (1971) a bude to něco na způsob spaghetti westernu.

Jiří Blažek 

Na přípravě rozhovoru spolupracoval: Marek Jančík

——————————————————————–

[1] Čtenář si může scény porovnat: https://www.youtube.com/watch?v=CMfrrT6T6PY a https://www.youtube.com/watch?v=wCyrlR2iRnE

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 24. 4. 2014 ve 15.33 a zařazen do kategorie Rozhovory ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.