Rozhovor s režisérem Johnem Maloofem: Fotografie, které mi změnily život

17. 4. 2014 # 17.40 # Rozhovory # Bez komentáře

John Maloof získal na aukci zdánlivě bezcennou krabici negativů, která ukrývala fotografie, jež jsou zásadním objevem pro fotografický svět. Cedulka se jménem Vivian Maier byla klíčem k odhalení příběhu podivínské chůvy, která při hlídání dětí nikdy neodložila svůj fotoaparát. Během několikaletého hledání odpovědi na otázku, kdo je autorem snímků, natočil Maloof dokument Finding Vivian Maier (2013), který odkrývá osud neznámé ženy schované za fotografiemi, jež po její smrti dobývají svět.

Debut mladého amerického režiséra sklízí úspěch na mezinárodní festivalech i u distributorů, takže se dočkáme i české premiéry. Filmař i fotografka vděčí za své etablování jeden druhému, stejně tak jako náhodě. A právě jejich příběh nás zaujal natolik, že jsme se na Berlinale, kde měl film evropskou premiéru, s Johnem Maloofem sešli, abychom se dozvěděli více…

Film Finding Vivian Maier je nejen o díle dosud neznámé fotografky Vivian Maier, ale také o tobě. Dokumentuje tvé pátrání po ženě, jejíž jméno jsi našel na krabici plné pozoruhodných negativů. Mě by ale nejprve zajímalo, co jsi dělal před tím, než jsi objevil Vivian a její fotografie.

Pracoval jsem jako makléř v jedné realitní kanceláři v Chicagu. Věnoval jsem se tomu asi pět let, během kterých se obchody s realitami neustále zhoršovaly.

Zároveň jsem se intenzivně zajímal o minulost čtvrti, kde jsem se při své práci neustále pohyboval a kam jsem se také přestěhoval. Protože jsem nacházel zajímavé informace, pustil jsem se nakonec do psaní knihy o historii této části Chicaga. Když jsem ji dokončil, potřeboval jsem dohledat spoustu ilustračních fotografií. Chodil jsem proto na aukce v sousedství a kupoval staré fotografie a rodinná alba. A na jedné z aukcí jsem narazil na tu krabici plnou [Vivianiných] negativů.

Nejdřív jsi ale netušil, jakou cenu tyhle negativy mají. Naopak v dokumentu říkáš, že jakmile jsi zjistil, že se pdo tvé knihy nehodí, krabici jsi odložil. Co tě přesvědčilo vrátit se k ní a věnovat fotografiím více pozornosti?

Spoustu z těch negativů jsem si prohlédl, hned jak jsem si krabici koupil. Do knihy se sice použít nedaly, ale zaujaly mě některé fotografie města a architektury – i když jsem fotografování v té době ještě nerozuměl. Vzal jsem si proto s sebou do města foťák a zkusil pořizovat podobné snímky. To mě začalo bavit natolik, že jsem se zapsal na hodiny klasické fotografie – naučil jsem se základy fotografování, vyvolávání negativů a zvětšování. Krabici jsem čas od času otevřel, když jsem hledal inspiraci, a tak jsem po necelém roce pochopil, že ty negativy jsou výrazně lepší, než jsem si původně myslel.

A tak ses pustil do pátrání po tom, kdo je jejich autorem…?

Nejprve jsem začal negativy třídit. Z krabice od bot, do které musely být uloženy někdy v šedesátých letech, jsem je přeskládal do archivačních folií. Když jsem pak přemýšlel, zda mám původní krabici vyhodit nebo ne, všiml jsem si, že je na jejím dně přilepený lístek se jménem a adresou. Nebylo těžké k nim dohledat telefonní číslo, a tak jsem na něj zavolal a řekl: „Našel jsem vaši adresu na jedné z věcí, které patřily Vivian Maier, neznáte ji?“ A dostal jsem dost překvapivou odpověď – totiž, že Vivian v domě pracovala jako chůva. Příběh objevených negativů začal být opravdu zajímavým a mě napadlo, že by možná stálo za to natočit o něm dokument.

S natáčením jsi ale do té doby žádné zkušenosti neměl – jak se ti tedy podařilo do projektu zapojit Charlieho Siskela [úspěšný producent, který spolupracoval například s dokumentaristou Michaelem Moorem na filmu Bowling for Columbine (2002)], který se stal nakonec nejen koproducentem filmu, ale spolupracoval také na jeho režii?

Zkušenosti jsem neměl ani s filmem ani s fotografií, ale lehce se pro nové věci nadchnu. Ponořil jsem se do pátrání, a když jsem měl pohromadě dost informací, začal jsem natáčet rozhovory s lidmi, kteří Vivian znali. Rozhovorů bylo ale čím dál tím víc a já si uvědomil, že potřebuji někoho, kdo mi s tím pomůže – někoho, kdo má zkušenosti s natáčením úspěšných dokumentů a kdo ví, jak z posbíraného materiálu dát dohromady příběh.

Shodou okolností si mého projektu všiml herec a producent Jeff Garlin, známý především jako komik ze seriálu Larry, kroť se (2000). Slyšel mě o projektu mluvit v jednom rozhovoru, který byl zveřejněný na internetu. A zaujalo ho jak mé pátrání a záměr natočit o tom dokument, tak především objevené fotografie, které jsem postupně zveřejňoval na blogu. Zavolal mi a řekl, že by chtěl být producentem filmu. Jeff mě pak propojil s Charliem Siskelem, který se stal mým spolupracovníkem i mentorem. Společně jsme pak prošli všechen sesbíraný materiál, našli hlavní linie, na něž bylo potřeba se soustředit, a vytvořili z nich příběh.

Kdy přesně ses pustil do natáčení rozhovorů s členy rodin, pro které Vivian jako chůva pracovala?

Nejprve jsem shromažďoval všechny možné materiály – její korespondenci, účty, které si schovávala, kazety s nahrávkami různých anket nahraných s lidmi na ulici a také další fotografie. Původních třicet tisíc fotografií, které jsem získal na aukci, se mi podařilo rozšířit o dalších téměř sto tisíc. Našel jsem nakonec devadesát lidí, kteří byli s Vivian Maier nějakým způsobem propojeni. Myslím, že první rozhovory jsem začal natáčet v roce 2010, ale jsem je natočil asi s polovinou z nich. A i tak to bylo přes sto osmdesát hodin materiálu, v němž je obsažena spousta různých příběhů.

Nedokážu si ale představit, jak jsi ty tisíce fotografií třídil. Jak se ti podařilo poskládat z nich příběh?

Vivian měla všechny své negativy založené v takových lesklých obalech, na které si většinou poznamenala i datum a místo, kde fotografie pořídila. Také jsem věděl, že pokud na snímcích poznávám Chicago, nemohly být pořízeny dříve než v roce 1957, kdy se Vivian do Chicaga přestěhovala. A naopak, že v New Yorku fotografovala předtím, tedy mezi lety 1951 až 1956. Díky těmto informacím jsem spoustu negativů mohl seřadit chronologicky, což mi pomohlo také při hledání rodin a při rozeznávání tváří děti, o něž se starala…

Ale jak jsi zjistil, které z dětí patřilo které rodině?

Znal jsem první rodinu, pro kterou Vivian pracovala od roku 1956 celých šestnáct let. Také jsem věděl, jak vypadaly jejich děti, protože si je hodně fotila a já měl negativy označené těmito letopočty. Poté jsem začal nacházet další rodiny a rozpoznávat nové tváře. To mi pomáhalo i naopak – když některým negativům chyběla datace, ale já poznal tvář na fotografii, mohl jsem s jistotou říct, z jakého období negativ je, s rozptylem jednoho, dvou, někdy i pěti let. Odhaloval jsem dílky skládačky, které do sebe postupně začaly zapadat.

Film představuje Vivian Maier nejen jako kreativní a inspirativní ženu, ale zároveň také jako podivínku, která dokázala být ke svým svěřencům dost krutá. Proměňovalo objevování stinných stránek Vivian Maier tvůj vztah k ní jako fotografce?

Asi trochu… Jedna z žen ve filmu mluví o tom, jak ji Vivian při hlídání šikanovala. Ale já se nedokážu rozhodnout, zda jí mohu stoprocentně věřit nebo jedn přehání. Samozřejmě, že se všechno, co říká, mohlo stát, ale její verze se od vyprávění ostatních liší natolik, že o tom stále dost pochybuji.

Slyšel jsem i od ostatních, že Vivian někdy uměla být zlá, ale nikdy ne v tom smyslu, že by děti nutila násilím dojídat obědy nebo by jim jinak ubližovala. Naopak v rodinách, s nimiž žila, ji měli opravdu rádi, takže možná, že to, co vypráví… nevím, mám pocit, že to tak úplně být nemohlo.

Pro narativní stavbu filmu to ale byl zajímavý kontrast. Co mě ale překvapilo, byla divácká reakce na tu část filmu, kde se mluví o týrání a šikaně. Při jednom z prvních promítání v Palm Springs se tomu totiž diváci smáli ze všeho nejvíc. A já si jen říkal: „Proč se proboha smějí? Vždyť to přeci není vtipný!“.

I po zhlédnutí filmu zůstává spousta otázek o životě Vivian Maier nezodpovězených. Plánuješ ve svém pátrání pokračovat nebo považuješ dokument v tomto ohledu za svůj poslední krok?

Už jsem v tom celém ponořen tak dlouho, že si myslím, že já za sebe filmem končím. Pokud by někdo přišel s informací, která mi utekla, moc rád si ji vyslechnu – ale sám už nic aktivně hledat nebudu.

Takže teď se chystáš naplno věnovat péči o pozůstalost Vivian Maier a o organizování výstav? A vůbec – kdy ses rozhodl uspořádat první výstavu Vivianiných fotografií?

Ano, založil jsem archiv Vivian Maier, který postupně vyvolává a archivuje všechny Vivianiny negativy a zároveň se stará výstavy a prodej fotografií.

Technicky vzato první veřejnou výstavou byla výstava v Oslu v roce 2010. Ani jsem se na ni nedostal, ale myslím, že právě ta byla úplně první. A pak následovalo Chicago. Z ničeho nic se mi ozvali z Chicagského kulturního centra a nabídli mi výstavní prostor, protože si všimli, o co se – dost neúspěšně – snažím. [John Maloof nabízel fotografie do sbírek různých velkých institucí umění, ale byl jednou po druhé odmítán – Tate Modern, MoMA, Mezinárodní centrum fotografie v New Yorku,...]

Souhlasil jsem, ale nakonec jsem při přípravách této mé oficiálně první výstavy málem vypustil duši, protože jsem si všechno zařizoval sám – včetně zvětšování a rámování více než osmdesáti fotografií. A po této výstavě se fotografie rozletěly po světě. Právě výstavy mi nakonec umožnily pokračovat ve zpracovávání negativů i v natáčení filmu, protože se Vivianiny fotografie začaly prodávat.

A už jsi přemýšlel nebo jsi dostal nabídku natočit podle tohoto příběhu hraný film?

Popravdě řečeno, už se mi ozvala producentka Christine Vachon, která produkovala mimo jiné filmy jako Střelila jsem Andy Warhola (1996), Americký zločin (2007), Kluci nepláčou (1999) nebo Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007) a se kterou teď začínáme pracovat na možných verzích scénáře. Tak uvidíme, jak to celé dopadne.

Terezie Křížkovská