Borgman: Manuál k hladké destrukci ochablých západních rituálů

7. 3. 2014 # 23.37 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Nizozemský snímek Borgman (2013) režiséra a scenáristy Alexe van Warmerdama se nevysiluje soustavným křikem či patetickými gesty, neboť jeho hrdina má lakonicky jasné zadání – vyhledat vhodné zástupce komunity, vetřít se do jejich přízně, zneškodnit je a jít zase o dům dál. Jak náramně prosté, není-liž pravda? Znepokojivě hladký postup programově rezignoval na možné překážky, které mohly Borgmanovi (Jan Bivjoet) stát v cestě. Zdá se, že něco nesedí. Současné výzkumy v oblasti sociálních i přírodních věd vytvářejí tak propracované vzorce jednání, že se dokonce i běžné denní úkony zdají být jedním ohromným matematickým vzorcem. To vše, aby nás jakýsi Borgman zčistajasna upozornil, že naše propočty nic nezaručují a klidná existence je velmi křehká, doslova připravená k lákavému narušení. Jak se zdá, není marné si na tuto alternativní cestu preventivně posvítit.

Kdo určuje pravidla a z jakého titulu tak činí?

Borgman je sarkastické podobenství, což je na pohled svobodný útvar, u něhož si hnidopich dvakrát nezařádí. Tíhu jeho opoznámkovaného sešitu odrazí připravený argument o konceptu, jenž by měl být nadřazen všem představitelným souvislostem – není proto zase tak podstatné, zda daný snímek dodržuje logické uspořádání, nebo pečlivě uvádí podstatné informace o postavách. Tradiční struktura ustupuje hře s vlastními pravidly, při níž se průběžně popírá řečené či humorně vnáší pochyby, což spolehlivě paralyzuje seriózní protiargumenty. Podobenství se může měnit v pomyslný chaos, stěží dávající smysl bez živé divácké účasti, která se ovšem u nejistých pravidel velmi často opírá o nadinterpretace a dohady. Van Warmerdam si je uvedené pozice vědom a svědomitě jí využívá.

Zvolené podobenství o nezvaném hostu není závratně originální, natož nevytěžené. Představuje účinný nástroj, jak nepřímo uvést citlivé či cenzurované politické souvislosti (například československý Nezvaný host /1969/) i méně konkrétní zamyšlení nad formami moci a ponížení (kupříkladu japonský Visitor Q /2001/). Zatímco v krátkometrážním filmu Vlastimila Venclíka míří rázovitý Pavel Landovský přímo do bytu překvapených manželů, aby na ně „bratrsky dohlížel“, režisér Takashi Miike preventivně zasel ironické vyústění, kdyby náhodou někdo únavně kázal o zacházení příliš daleko. Jde se přitom obejít i bez toho, jak sugestivně doložil Michael Haneke ve Funny Games (1997). Tam dvojice mladíků sofistikovaně týrá rodinu z vyšší společnosti a šibeniční humor při tom ponechává až ve druhém plánu. I Haneke měl ošemetné alibi – neukojenou vášeň publika sdílet ledacos, utrpení nevyjímaje. Proto se násilníci obrací na kameru, neboť bez „nás“ by to přece nešlo. Na obdobné postupy Borgman nesází a stejně tak by sotva kdo soudný van Warmerdama plísnil za oslavu samoúčelného humoru nebo jednorozměrné historické analogie. Jelikož však žádné ukotvení nemůže být zcela bezpříznakové, zasadil tvůrce snímek jiným způsobem – na základě stereotypního vylíčení protagonistů. Črty prominentních zástupců současné společnosti (kněz, úředník, zahradník) se natolik zesilují, že jsou okamžitě rozpoznáni. Jejich role se mohou nerušeně prověřovat, neboť film uvádí do vzájemných vztahů jen několik postav bez civilizačního hemžení. Podobenství van Warmerdama nicméně nestojí na snadném testování ustálených obrazů a činností, nýbrž na jejich zlomyslném narušování.

Praktikujte rituály pořádně, aneb komu hrana zvonit nebude

Stereotypy patří k nezbytné výbavě každého jedince. Ve vyhrocené podobě se mění v nenávist k rasám či minoritám, ale méně hrubozrnná kolektivní zobrazení jsou pro daný film příznačnější. Jsou jimi představy, jež si rozmanitě spojujeme při pohledu na dřevorubce, policistu, kněze, ale rovněž sekyru, kříž nebo třeba automobil. Kdyby nám v hlavě nic nenaskočilo, znamenalo by to, že neznáme jejich účel a stěží k nim můžeme jakkoli přistoupit. Tyto úkony jsou pochopitelně triviální a účinně se automatizovaly. Jenom o něco méně mechanické jsou vteřinové prostřihy na kohokoli v médiích či zažité postoje k lidem kolem nás. Jinými slovy, jsme nuceni mít předpřipravené stereotypy, což se (nejen) při sledování podobenství tuze hodí. Každý zástupce komunity by měl vykonávat předpokládané rituály, aby žádný stereotyp nepřišel zkrátka. V Borgmanovi jsou tato očekávání postavená na hlavu a rituály mění své nositele.

Snímek začíná scénou lovu na zarostlého Borgmana a jeho kumpány, kteří žijí uprostřed lesa v improvizovaném podzemním krytu. Zachmuřený kněz s puškou v ruce sympatie příliš nevzbudí, naopak bezmocný a pronásledovaný Borgman je ideálně představeným hrdinou (byť jeho varování kumpánů mobilem vnese první nesmělé pochybnosti o skutečném postavení a prostředcích “chudáka na útěku”). Přítomnost ozbrojeného zástupce církve může být za určitých okolností stereotypní, poněvadž takový obraz jedině posílí vize nejednoho radikálního ateisty. Perspektiva prvního dojmu je silná, ale van Warmerdam věnoval celý zbytek filmu jejímu kompletnímu převrácení. Neupravený hrdina se za pomoci lstí vnutí do rodinného komplexu, kde systematicky posiluje vlastní společenský status na úkor skutečných majitelů. Nekompromisně hladký postup může vyděsit, leč i podivně uhranout – (nejen) méně obratný psychopat by si v kině zasněně čmáral do notesu a přemýšlel, jak je to jen možné.

Oběti podle všeho nedohlédnou následky měnící se situace, pokud pomineme otřesné klišé v podobě čtyřnohých i dvounohých mazlíčků při znepokojeném čenichání a neurčitém dětském hledění kamsi za pomyslný obzor. Van Warmerdam si bohužel neodpustil ani některé názorné pasáže, které se do struktury filmu nehodí – když například rodina hledá nového zahradníka, posílají Borgmanovi kumpáni několik zaplacených přistěhovalců, aby je pokrytecký pán domu jednoho po druhém odmítal. Takto reflektované předsudky působí násilně, ač by v jiném filmu mohly vynikat svou trefností. Jejich napojení do neurčitého podobenství je přibližně stejně neohrabané, jako kdyby někdo ve Funny Games začal diskutovat o politice Jörga Haidera. Od explicitně prezentovaného kontextu se v dané oblasti ustupuje pravidelně, například v maďarském filmu Revizoři (2003) režisér Nimród Antal záhadně ukryl nápisy stanic metra – asi usoudil, že by zhýčkané publikum na festivalech příliš věnovalo pozornost názvům v té podivné hatmatilce a nedocenilo univerzální poselství. Doslovnost u Borgmana vede k bezmála trapným momentům, kdy kupříkladu paní domu ostře vyčiní přítomné au pair s poukazem, že „tady není v Kodani“. To klidně mohla sličná dívka při svém prvním výstupu zamávat dánskou vlajkou, vyšlo by to skoro nastejno.

Tyto momenty – naštěstí řídké – jsou viditelné tím více, čím je zbytek filmu neodhadnutelný a matoucí. Rozlehlý dům se blíží idealizovanému vzoru bydlení v obchodním domě Ikea, takže dokonce i neuklizená hračka na trávě připomíná záměrně pohozený předmět. Do takových privátních propočtů se těžko vstupuje a postavy jasno nevnesou, protože si o pocitech mezi sebou sdělují pramálo. Skutečné vědění jednotlivých protagonistů zůstává až do konce ve sféře spekulací. A právě všemožné dohady jsou postupně tím, co převáží – proč například Borgman tak často prochází nespatřen, když je kýmsi hledán? Ušel pozornosti kněze, pána a paní domu, kteří ho měli doslova na dohled. Při sledování povedené rodinky vzrůstají pochybnosti, zda nějaký Borgman vůbec existuje, a není toliko sugerován v chorých myslích obyvatel domu. Jsou to lidé z katalogu Ikea, ale vůbec se tak nechovají. Nebo je to jinak a lhostejná společnost si prostě jen neví rady se sektou či vyslanci něčeho úplně jiného?

Jak vidno, van Warmerdam namlsal zastánce divoce vyhlížejících interpretací. Provedl s tím to nejjednodušší možné, totiž nic. Namísto aby alespoň přiblížil vlastní vizi, velkopansky se vytratil ze scény. Působí to paradoxně, když najednou kritizuji nedostatečnou konkrétnost – přesně tu, kterou jsem před chvílí tak nepěkně ostouzel. Jenže jednotlivé návodné momenty figurují jako triviální vysvětlování čehosi okrajového, zatímco celý film cílevědomě směřuje k ovládnutí komunity. Ani na okamžik se od svého záměru neodchýlí, a proto vyústění ve formě otevřených vrat z celku poněkud trčí. Bez ohledu na nepříliš sdělné vyprávění snímek zachovává lineární pojetí času a orientaci v prostoru, takže závěrečná strategie volného pole výkladů působí za daných okolností spíše jako úhyb před povinností skládat účty. Pod tím si pochopitelně nepředstavuji dramatické Borgmanovo vyznání v poslední scéně (ideálně s přiloženými flashbacky), nýbrž jakýkoli čin, který by těžil z rámcového uzavření zápletky, což se děje jen v nejhrubších obrysech. Van Warmerdam nicméně může kdykoli argumentovat svérázným dotažením konceptu a odmítnutím redukovat podnětné interpretace ve prospěch jedné. Jsem s tím srozuměn a budiž mu přáno. Za film takto zneklidňující a v dobrém slova smyslu nepříjemný si podobný luxus po právu zaslouží. Nemluvě o tom, že ponechání nevyřčené otázky – „co za tím vězí“ – ve sféře dohadů a černých můr k neklidu přesvědčivě svádí. A přesně taková je zdejší hra.

Martin Mišúr