Domů » Filmy, Recenze

V nitru Llewyna Davise: Noční můra folkového Sisyfa

Písničkář Llewyn Davis (Oscar Isaac) je dalším z hrdinů, kterého zlomyslní bratři Coenové uvěznili ve svém groteskním labyrintu. Tentokrát se oním odcizeným, znepokojujícím prostředím stala newyorská folková scéna na počátku 60. let, v níž se Davis neúspěšně snaží prosadit. Podobně jako ve většině snímků bratrského dua, i zde je labyrintický svět metaforou absurdity lidského údělu, a otázka tradičně zní: jak s touto situací coenovský hrdina naloží? Obvykle buď absurditě po neúspěšné revoltě podlehne (Barton Fink), nebo její logiku přijme („Dude“ Lebowski). V nitru Llewyna Davise, jeden z nejpůsobivějších převodů coenovské vize světa do praxe, v sobě obsahuje obě tyto potenciality, nabízí však vyústění trochu jiného rázu.

Při konstrukci diegetického světa dali Coenové opět přednost záměrné stylizaci. Ve filmu sice nalezneme reálná, fanouškům folku důvěrně známá místa (podnik Gaslight Café) i množství aluzí na slavné tváře newyorské scény (například Dave Van Ronk, na němž je velmi volně založená hlavní postava, trio Peter, Paul & Mary či začínající Bob Dylan), ovšem atmosféru daného prostředí si režiséři přizpůsobili k obrazu svému. Coenovská interpretace folkového mikrokosmu rozhodně nepřipomíná přátelskou a mírumilovnou náladu, kterou si s dobovým folkem často spojujeme. Nezdolný optimismus, jejž hlásají klasické protestsongy, zde nahradil opačný extrém: melancholická beznaděj vyjádřená šerosvitem, všudypřítomnou šedou barvou a chladnými, zasněženými lokacemi. Gaslight Café, hlavní centrum aspirujících muzikantů, není místem klidu a porozumění, nýbrž tvrdým konkurenčním prostředím, v němž mnozí pro ránu nejdou daleko (Llewyn Davis jich schytá hned několik). Na pozadí celého byznysu pak stojí nelidsky pragmatičtí šéfové nahrávacích společností, manažeři a producenti, kteří svou chladnou logikou určují pravidla hry. Podivně deformovaná a nepřátelská je i samotná realita, která folkový cirkus obklopuje. Davis přichází do styku s řadou bizarních, komicky zveličených figur z coenovského panoptika, od elitářského jazzmana ujíždějícího na heroinu (John Goodman) přes nemluvného beatnika (Garrett Hedlund) až po Gorfeinovi, měšťáckou rodinku se zálibou v kočkách a podivných brýlích. Coenové tedy znovu vytvořili absurdní, odtažitý svět, v němž si hlavní hrdina z principu musí připadat jako cizinec.

Llewyn Davis však určitě není nevinnou obětí, ale postavou značně rozporuplnou, což dokládají i prozatímní reakce diváků. Hrdinova hrubost, sebestřednost a neochota ke kompromisům mohou (nikoli nezaslouženě) vzbuzovat antipatie. Když v Gaslightu sprostě okřikuje ostatní zpěváky nebo uráží rodinu, která ho u sebe nechává přespat, máme tendenci mu opakovaný „výprask“ po každé show přát. V nejhorších momentech působí jako přestárlý Holden Caulfield, který odmítá nést odpovědnost za svůj život a jen zuřivě kope kolem sebe. To je však pouze jedna strana mince. Svou tvůrčí autenticitou a nonkonformním životním stylem totiž Davis revoltuje proti absurdnímu světu, v němž je lapen. Zatímco jeho nejbližší přátelé Jim (Justin Timberlake) a Jean (Carey Mulligan), rovněž folkoví muzikanti, mají budoucnost přesně nalinkovanou a po hlubším smyslu existence nepátrají, Llewyn absurditu každodenní rutiny prohlédl a nechce se s ní smířit. Jim a Jean se svými líbivými popěvky kráčejí vstříc slibné kariéře, kdežto Llewyn, oddaný tradičním folkovým písním, je zřejmě odsouzen hrát znovu a znovu v kavárně Gaslight za dobrovolný příspěvek od místních nadšenců. Jeho odpor vůči laciné podbízivosti a měšťáckým pseudohodnotám z něj tedy činí postavu v jistém smyslu sympatickou. Jako trpící, rozpolcený hrdina navíc naplňuje mýtus folkového zpěváka: osamělý, bezcílně bloumající, bez peněz a střechy nad hlavou, s nohama prokřehlýma mrazem, „tak hladový, že by se mohl schovat za stéblo slámy“[1].

Jak je u filmů bratří Coenů obvyklé, splín a všeobecnou pochmurnost neustále narušují vpády komických charakterů a situací. Humor tentokrát plyne nejen ze směšnosti zmíněných karikaturních postav, z nichž nejdál zachází Goodmanův arogantní jazzový hudebník, nýbrž především z absurdně nechápavých reakcí, jež Llewynovo jednání vzbuzuje u ostatních. Úsměvné momenty získávají v kontextu celého díla tragikomický nádech: ukazují postavy, které jsou lhostejné vůči okolí, nemají sebereflexi a vězí ve stereotypních rolích, jako řidič výtahu, jenž nemůže na chvíli pohlídat sousedovic kočku, neboť na výtah musí přece dávat pozor celý den. Byť hlavní hrdina rozhodně není žádný dobrák, v tomto zacykleném světě si jako jeden z mála uchovává lidskost. „Nejlidštější“ postavou je však paradoxně zrzavá kočka, o níž se Llewyn mylně domnívá, že patří Gorfeinům: Coeni ji v několika scénách dokonce opatřili subjektivitou prostřednictvím hlediskových záběrů. Kočka ve filmu funguje jako paralela hlavního hrdiny (díky svému bezdomoví a neukotvenosti) a zároveň jako jeho svědomí (jakmile spáchá něco zavrženíhodného). Osudy Llewyna a kočky jsou nerozlučně spojené: když už se zdá, že si každý šel jinou cestou, kočka se vždy vrátí na scénu.

Cyklické pojetí času se odráží také v narativní složce, která zdůrazňuje ubíjející opakování a nemožnost ze začarovaného kruhu vystoupit. Mýtus věčného návratu řídí veškerý běh událostí, Llewyn ji jen pociťuje intenzivněji než ostatní, protože si jako jediný uvědomuje její absurditu. Jakmile se naskytne možnost ze sisyfovské noční můry uniknout (například když jede své album předvést šéfovi nahrávací společnosti), neúprosná logika jej vždy vrátí zpátky. Ke konci se však zdá, že hrdina dokáže své odcizení prolomit a absurditu přijmout: usmíří se s Jean, kterou omylem přivedl do nezáviděníhodné situace, i s Gorfeinovými a chystá se na další smluvené vystoupení v Gaslight Café. Poslední sekvence je velmi podobná té úvodní (hrdinova show v Gaslightu a následná rána pěstí od neznámého muže), s jednou klíčovou změnou: po Llewynovi přichází na scénu začínající Bob Dylan, velká postava, která brzy odsune muzikanty typu Llewyna Davise do zapomnění. Snímek nám ukazuje, že existuje něco horšího než věčný návrat: když vás neznámá síla vyžene ven z labyrintu, ve kterém jste se naučili orientovat. Hrdinovo závěrečné „Au revoir“ je tak do značné míry symbolické.

Jiří Anger

[1] “Got so goddamn hungry, I could hide behind the straw” – tato pasáž pochází z textu tradiční folkové písně Hang Me, Oh Hang Me, kterou Llewyn Davis zpívá na začátku filmu.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 27. 2. 2014 ve 16.51 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.