Nevyřčené dějiny Spojených států: Žalozpěv za analogie a záložní uspořádání narušených pořádků

Na posledním MFFKV způsobil režisér Oliver Stone pořádný rozruch, jak se ostatně na osobnost jeho ražení sluší a patří. Vděčný formát tiskových konferencí posloužil levicovému tvůrci k ničím nerušené prezentaci ideových postojů. Jeho agitační rozjímání – očividně poučené – nad mezinárodně-politickou situací neustál český tisk, který se nenadále rozpomněl na svou úlohu ochránce hodnot. Činil tak nadsazeným varováním před nezodpovědnou propagandou salónního levičáka (kritici) i neméně vyhroceným dožadováním slova pro člověka se „zdravým“ uvažováním (zastánci). Ještě po prvotním usazení emocí bylo možné v tiskovém středisku periodicky naslouchat dotčeným reakcím, ideálně stavících kázajícího Stonea do opozice k úsměvu Johna Travolty (hvězdného hosta číslo dvě).

Nutno připomenout, že Stonem uváděné filmy zůstaly po tom všem na festivalu poněkud v pozadí. Je to škoda, neboť režisér mimo dvou obnovených premiér představil ambiciózní dokumentární cyklus o dějinách své země – respektive se účastnil jediné projekce dvou epizod v Malém sále. Následující text detailně nerozebere celý desetihodinový materiál, spíše se pozastaví nad Stoneovou metodou, způsobem argumentace a volenými prostředky. Místo klasické recenze by se mělo jednat o zamyšlení nad body, které na tomto tvůrci tak dráždí. Proto si všímám převážně sporných oblastí, třebaže celkový dojem by z mé strany nevyzněl tak příkře a více odrážel sympatie k tomuto pozoruhodnému projektu.

Labužnicky pojaté obrazy dějin

Nevyřčené dějiny Spojených států (2012) není než atraktivnější název pro „kritické kapitoly z moderních dějin USA se zřetelem k mezinárodní účasti a ustavování strategické převahy“. Dramatičtější titul vyzdvihl průpravu režiséra hraných filmů, kterým Stone nepřestal být ani v tomto projektu. To nicméně neznamená, že se zcela obešel bez klišé sériových dokumentů pro naplnění televizního vysílání. Bezmála lacině působí neúnavná hudební stopa, návodně podkreslující každou událost. Stone odmítá ztlumit zvuk, což působí v určitých fázích komicky – když vypravěč v první epizodě popisuje poslední sekundy před výbuchem atomové bomby, neopomene zmínit, že bylo v okolí vědců naprosté ticho. Jenže jak si o tom utvořit konkrétní představu, když záběry nadále doprovází „pásová“ hudba a Stone ještě ke všemu začne dramaticky odpočítávat od desíti do jedné? Zde není sporu, tvůrce se obrací na širokou veřejnost a dává si obrovský pozor, aby nepříliš všímavého „Jima ze státu XY“ těmi informacemi po pár minutách neuspal.

Stone je vypravěčem, který velkoryse sdílí informace. O jeho autoritě by neměl být pochyb – v úvodu cyklu se Stone představí jako přímý účastník klíčových zápasů Spojených států ve druhé polovině dvacátého století. Má poslání sdělit své znalosti, jejichž původ během soustavného výkladu netřeba úzkostlivě zdrojovat. Řekněme, že vševědoucí Stone prostě ví. Rozvážný, pozitivně působící a řádně artikulující hlas naštěstí nezavdá k uštěpačným poznámkám o skomírajícím průvodci (osvětový Mark Cousins), případně úvahám, jak dotyčnému mluvkovi ubrat kyslík („perverzní“ Slavoj Žižek). Komentář Stonea odráží jeho rozvinutý smysl pro vyprávění příběhů bez bílých míst a nadbytečných údajů – výsledkem je rafinovaná síť kontextů. Například čtvrtá epizoda, věnovaná genezi studené války, začíná patnácti minutami evropské poválečné situace, včetně podrobného zastavení u mocenských ambicí Velké Británie. Stone uvádí hrdiny příběhů s dostatečným předstihem, zpravidla akcentujícím postoj k jejich krokům na vysokých pozicích. Proto se první zmínka o budoucích prezidentech Harrym Trumanovi a Ronaldu Reaganovi vrací k roku 1941, respektive 1947. Oba vstupují do dějin s negativním vroubkem, který má předznamenat jejich další politická rozhodování – zatímco Truman se vyjádří chladně a ziskuchtivě o válečném spojenci, Reagan svolně vypovídá před Sněmovním výborem pro neamerickou činnost (HUAC) při jeho úsilí vystopovat domnělou komunistickou propagandu ve filmovém průmyslu.

Oliver Stone vypráví dějiny jako potýkání rozpoznatelně vyprofilovaných hrdinů s těmi na opačné straně. Střety se zdají být nevyhnutelné, neboť každý z účastníků je oddán vlastní představě spravedlivějšího světa. Levicoví tvůrce nezapře určité sympatie pro liberálněji orientované představitele státu (Franklin Delano Roosevelt nebo George Marshall) a naopak soustavně tepe do republikánské prezidentské sestavy. Potud bez výraznějšího překvapení. Nicméně Stone slíbil „nevyřčené“, a proto se rovněž pokouší o oprášení padlých či nedoceněných politiků. Příkladným reprezentantem dějinného oživování se stal Henry Wallace, ministr zemědělství a víceprezident pro třetí funkční období prezidenta Roosevelta. Neortodoxně smýšlející Wallace je dnes připomínán zejména v souvislosti s katastrofální volební kampaní na prezidenta v roce 1948, při níž se na něj snesl veškerý hněv vzmáhajícího se antikomunismu. Tato nepříjemná kapitola ale Stonea zajímá jen okrajově. Spíše to vypadá, že v charismatickém čekateli na státnickou funkci nalezl zhmotněné svědomí či mluvčího nepravostí ve Spojených státech. Prostor pro věhlasné výroky dostane více politiků, ale Wallace je specifický – jeho názory nenáleží ke kanonizované výbavě studenta amerických dějin a připomínají trvalou opozici vůči plíživé pohromě. Kdykoli se v první polovině cyklu objeví závažné pnutí uvnitř Spojených států, vynoří se odkudsi Henry Wallace s trefnou poznámkou na rtech. Stone ho tlačí do naprostého omrzení a současně selektivně ve prospěch nerozporného příběhu – přesně v intencích pohledu tvůrce na dějiny jako takové.

V úloze obratného pedagoga

S všetečnou otázkou „proč to všechno?“ se Oliver Stone vypořádá hned zkraje cyklu. Věhlasný režisér vyjádří znepokojení nad stavem výuky dějin ve Spojených státech, ač zdrojem neklidu bylo zpočátku toliko vyprávění jeho dětí. Probouzí se v něm popularizátor, který šíří osvětu. A nutno říct, že navzdory zájmům vládnoucích elit (jak alespoň tvrdí). Stone soudí, že vzdělávací systém vykládá dějiny účelově, aby podpořil dosavadní směřování bez ohledu na jeho opakované selhání. Kde rána příliš hnisá, tam nastoupí zmizík. Proto musel být kupříkladu vymazán význam války ve Vietnamu, jak se sugestivně přibližuje v sedmé epizodě.

Uvedený postup obnáší některá úskalí. Nemyslím tím zdánlivě zarážející odvahu jednoho amerického režiséra převrátit dosavadní uvažování a přinést světlo, název cyklu i rétorické obraty totiž třeba brát s pochopitelnou rezervou. Nicméně za zmínku stojí samotný vztah Stonea k výzkumu amerických dějin. Jeho hypotézy pochopitelně nejsou nové či snad nevyřčené, bez solidního akademického zázemí by se tvůrce stěží osmělil suverénně kázat o složitých motanicích v mezinárodní politice. Vystupuje tu na povrch jistý paradox – děti se údajně učí tendenčně a nemají přístup k informacím. Jenže ty získají právě od „seriózních historiků“, o něž se Stone několikrát opře, když uvádí velmi vratké údaje (například při zmínce o údajné oblibě Henryho Wallace). Kdo jsou ti seriózní badatelé a pokud mají takové renomé, proč nejsou povinnou četbou Stoneových ratolestí? Odpověď je velmi prostá – míní se jimi levicově orientovaní myslitelé, kterých není ve Spojených státech vůbec málo. A byť možná často nepíší učebnice pro střední školy, v akademickém světě jejich hlas stěží přeslechnete.

Utkvělá představa, že uveřejňuje nedoceněné skutečnosti, ovlivňuje Stoneovu pečlivou argumentaci. Snaží se představit nezaujatě veškeré kontexty, aby se současně nechával unést těmi, které konvenují jeho ideovému vkusu. Rozložení pozornosti je povážlivě nerovnoměrné. Zatímco stalinské čistky se zmíní jedním dechem, na sobecký izolacionismus běžných Američanů v roce 1939 Stone hledí káravě více než minutu. Dalo by se namítnout, že první fenomén je dostatečně známý a navíc nespadá přímo do oblasti zájmu cyklu. Leč stanovená oblast pojme leccos a argument o obeznámenosti či stanoveném záměru by velmi často příliš neobstál – kupříkladu v sedmé epizodě Stone setrvá u levicové ikony, chilského prezidenta Salvadora Allendeho, ale pozoruhodně hladké znovuzvolení Richarda Nixona prezidentem v roce 1972 přejde skoro bez povšimnutí. Ukazuje se, odkud tvůrce čerpá. Nixona a zejména Reagana levicoví intelektuálové příliš rádi nemají a pravicovější přítok argumentů nebyl připuštěn. Toto černobílé vidění jde místy příliš daleko –  George W. Bush a Harry Truman se v cyklu jeví jako nedoukové, v mládí snášející těžkou sodu, ke stáru svrhávající bomby.

A jak už to tak bývá, opomíjení a zdůrazňování plodí manipulace s fakty. Pověstná volební kampaň Henryho Wallace v roce 1948 byla nestandardně potlačována, jeho štáb slovně i fyzicky napadán, zastánci zastrašováni. Nicméně argument radikálních antikomunistů o napojení Wallaceho strany na komunisty nebyl smyšlený. Stone to nepřipomene, musel by totiž zároveň vysvětlit hlubší pozadí těchto zvláštních spojenectví, která se datovala již za prezidenta Roosevelta. Čitelný příběh by začal utíkat do různých stran, ideově protilehlých. Je to sice na pováženou, ale ani Wallace nebyl hrdina bez slabin – a Stone moc dobře věděl, proč se nezastavoval u jeho pamětí s příznačným názvem Where I Was Wrong (1952). Wallace se v nich totiž kál za předchozí postoje a vyslovil souhlas s radikálním antikomunismem…

Taky vám to připomíná…?

Ochudit cyklus Olivera Stonea o přímočarý příběh by znamenalo narušit základní argumentační osten, na němž stojí. Tím jsou analogie, čili spojování různých událostí v čase a hledání společných souvislostí. Rovněž v tomto směru se Stone nevzdal svého obdivu k filmovému médiu, neboť dokáže půvabně přenášet ideje a mimoděk i limity své doby. Není vždy jasné, zda doprovodné ukázky slouží zejména jako úsměvné dokumenty doby (The Private Files of J. Edgar Hoover /1977/), nebo jsou brány vážně – například postava ve filmu For Whom The Bell Tolls (1943) dostane prostor vystoupit s interpretací španělské občanské války. Některé filmové narážky pak vyznívají bezmála marnivě. Setkání Stalina s Churchillem v Casablance Stone připomene plakátem ke stejnojmennému filmu. Ač je osvěžující si uvědomit, že tato osudová romance měla původně v žánrovém popisu i slovo „válečný“, ani jeden ze státníků by asi nepochopil, jak jejich ostré vyjednávání o válečnou kořist souviselo s cukrováním Humphreyho Bogarta a Ingrid Bergman.

S analogiemi vstoupil Stone na nejistou půdu, jejíž kluzký povrch může udolat kdekoho. Zanícené hledání souvislostí velmi často ústí v nadřazování soudobě atraktivních jevů na úkor aktuálně nedoceněných údajů a pramenů. Takové analogické příměry pak připomínají spíše zprávu o současnosti, nežli zachycení minulosti. Stone směřuje k ryze aktuálním otázkám soustavně, na tom ostatně stojí jeho skeptický závěr po předání moci Baracku Obamovi. Ten dle autora plynule navázal na předchůdce, jehož podobiznu si po konci cyklu zapamatuje opravdu každý. Zlověstnými záběry na prezidenta George W. Bushe prokládá Stone prakticky každou epizodu, místy velmi vynalézavě. Kupříkladu vystoupení prezidenta Trumana, na kterém přednese svou doktrínu zadržování komunismu, jsou sestříhány tak, aby se na souvisle totožném místě a za stejného aplausu publika objevil prezident Bush. V jiných případech ovšem působí Bushova tvář nuceně a mám pocit, že filmařské postupy zde budou stárnout mnohem pomaleji než prezidentské analogie. Právě ty, a nikoli konkrétní údaje, prozradí nejvíce o době vzniku a nevyřešeném traumata z Bushe.

Nemá smysl se pouštět do úvah nad oprávněností předložených analogií, k tomu slouží odborný výzkum, jehož některé větve budou při svých soudech našlapovat velmi opatrně. Zmíním pouze jeden příklad analogie, která výstižně dokládá, jak snadné je relativizovat. Stone srovnal zarputilost Henryho Wallace s odvahou titulního protagonisty filmu Pan Smith přichází (1939). V idealizovaném světě režiséra Franka Capry je to ideální příměr, ovšem reálný předobraz pana Smithe – senátor Burton Wheeler – by se nestačil divit. Wheeler stál později za vyšetřováním údajné válečné propagandy ve filmovém průmyslu, reprezentoval tedy myšlenkový protipól Wallace. A jen na okraj: slyšení byla v tichosti zastavena teprve den po napadení Pearl Harboru.

Podstatnější zůstává, k čemu mají tato historická propojení sloužit. A odpověď je velmi prostá: k narušení legitimity současného zřízení. Tento proces si lze představit jako hledání kontinuity v dějinném vyprávění, či přesněji pevného bodu, kolem něhož se utváří naše současnost. Z této perspektivy se o analogie opírá de facto každý historik. Když kupříkladu vyhodnotí Trumanovu doktrínu jako ochranu oslabených států před expanzivními záměry SSSR, nepřímo tím ocení roli USA při jejím definování globální strategické převahy. Kdyby ale jiný historik označil tutéž událost jako mocenský zápas Spojených států o mezinárodní vliv, byla by pointa jeho příběhu velmi hořká. Dějinná vyprávění hodnotí milníky doby jakožto dalekosáhlá rozhodnutí, která ospravedlňují či naopak kritizují naši současnost.

Oliver Stone zvolil druhou možnost, aby ukázal, že jiné varianty existovaly. Henry Wallace prohrál vnitrostranický boj o pozici víceprezidenta v roce 1944 doslova na poslední chvíli, Robert Kennedy nemusel v roce 1968 zemřít a Ronald Reagan o dvanáct let později vstupovat do Bílého domu. Dějiny jako nestabilní a pulzující organismus však v rozhodující chvíli rozhodly jinak. Stone komentuje odklon od vizí, kterým by věřil, s očividným zklamáním. A chce připomenout, že existovaly a měly šanci se prosadit. Je to emotivní, v mnoha směrech zjednodušující, ale každý kritik by se měl nejdříve ptát, pro koho to všechno Stone připravil a na základě toho k celému cyklu přistupovat. Ať už v dobrém, či ve zlém.