Domů » Filmy, Recenze

Nymfomanka, část I.: Jak žena rybaří

Nejočekávanější „arthousový“ film letošního roku přichází do kin a hned na začátku je třeba říci, že nezklamal. Pro Trierovy příznivce půjde nejspíše o pochoutku, která v sobě kombinuje prvky jeho předchozí  tvorby do proměnlivého, ale kompaktního tvaru. Nováčci se zase mohou odvážit na film jít už jenom z toho důvodu, že dostanou možnost okusit proslulou atmosféru filmů dánského „enfant terrible“ bez pocitu připomínajícího průchod emocionálním mlýnkem na maso. Nymfomanka, část I. totiž působí odlehčeněji, než je u Triera zvykem, ač tomu může být především proto, že filmu zatím chybí konec.

Psychologická studie, tragédie nebo komedie?

V obou dílech Nymfomanky vypráví sexem posedlá Joe svůj životní příběh postaršímu, intelektuálně založenému muži (Stellan Skarsgård), který ji nachází zakrvácenou na ulici a rozhoduje se ji ošetřit u sebe doma. První díl je rozdělen do pěti kapitol, jež víceméně chronologicky popisují Joeinu první  zkušenost s vlastní sexualitou, ztrátu panenství, erotické hry, sexuální soutěže s podobně založenými dívkami, určující rodinné momenty či nechtěný kontakt s láskou. Muž se snaží Joeinu chování porozumět, zdá se nicméně, že není schopen prosté empatie, a tak intelektualizuje, vytváří příměry a metafory, chápe její skutky přeneseně jako něco jiného – rybaření, polyfonické skladby či Fibonacciho sekvenci. Film tyto intelektuální konstrukty zrcadlí hluboko ve své struktuře. Osmička a její rozklad na 5+3 nezračí pouze počet kapitol a jejich rozdělení v rámci jednotlivých částí Nymfomanky, ale odpovídá také počtu přírazů, které Joe připravily o panenství. Čísla 3, 5 i 8 jsou navíc součástí Fibonacciho sekvence. Když Joe loví muže ve vlaku, jsou její snahy prostřihávány dokumentárními záběry z rybaření a reakce lovených na sexuálně vyzývavou ženu jsou tak připodobněny k chování ryb tváří v tvář třpytce.

Film umně přeskakuje mezi několika žánry – v jednu chvíli je psychologickou studií, ve druhé komedií, následně drásavým dramatem a ani se nebojí pohrávat si s až kýčovitými melodramatickými momenty. Fungování takového množství žánrů v rámci jednoho filmu umožňují především tři okolnosti. Za prvé je film epizodicky strukturován, a divák tak může číst jednotlivé „povídky“ odděleně. Za druhé, když už je žánrový moment příliš neuvěřitelný a začne narušovat fungování celku, mohou jej postavy jako neuvěřitelný reflektovat. Joe totiž nevypráví svůj příběh pouze divákům, nýbrž i starému intelektuálovi, který může svou nedůvěřivost vyjádřit za diváka a vypravěčka může na tento fakt reagovat. Třetím důvodem je Trierova zkušenost s prací s žánry. Království bylo hororovým seriálem s komediálními prvky, Prolomit vlny melodramatem, Tanec v Temnotách muzikálem a Nymfomanka je vlastně sumou nepřeberného počtu žánrů, kterému nechybí ani překvapivé využití seriálových klišé [1].

I po formální stránce film výrazně čerpá z režisérovy minulosti. Lars von Trier filmy koncipuje v rámci trilogií, které sice nepropojuje jedna narativní linka, ale spojují je formální a tematická východiska. V Nymfomance nalezneme nejenom prvky typické pro trilogii deprese (Antikrist, Melancholia a nyní i Nymfomanka), mezi které patří dělení díla do kapitol, lpění na výtvarné kvalitě obrazu a časté užívání metaforických scén, ale i prvky společné celé Trierově filmografii. Postavy jsou zobrazované v emocionálně vyhrocených situacích, film však k jejich utrpení místy zaujímá až ironický odstup. Také již od snímku Prolomit vlny jsou v Trierových dílech téměř výhradním hybatelem děje ženy.

Ve filmu se ale také objevuje prvek připomínající snímek Můj Miláček ráže 6.65, jejž podle Trierova scénáře natočil Thomas Vinterberg (Rodinná oslava, Hon). Užívá totiž řady nediegetických prvků – na plátně se objevují poloprůhledná čísla či geometrické obrazce, které ale paradoxně neboří čtvrtou stěnu, ale divácké pohroužení podporují. Jsou totiž součástí Joeina vyprávění, a nejsou tak používány v záběrech „teď“ a „tady“, ale jenom „tehdy“, ilustrují a zdůrazňují tak myšlení postav.

 Staří známí i nováčci

Více než kdy předtím Trier propojuje v Nymfomance dvě herecké školy, evropskou  a hollywoodskou, aniž by se jejich vyjadřovací prostředky pokusil nějak výrazně přiblížit. Na místo toho promyšleně využívá jejich rozdílnosti ve prospěch okamžitého vykreslení povah jednotlivých charakterů. Evropští herci, především Trierovi oblíbenci ztvárňují své role mnohem méně jako určité typy a je jim vlastní nejednoznačná psychologie, zatímco postavy Shii LaBeoufa či Christiana Slatera se zdají být průhlednější, čitelnější a jednodušší. Výjimkou je fascinující ztvárnění zhrzené manželky Umou Thurman, která se sice objeví pouze v rámci jedné scény, ale její zkušený pohyb mezi hereckými extrémy umožňuje přerod komedie na všeobjímající tragédii a zpět během pouhých pár sekund.

Obdobně na novém Trierovi fascinuje práce s hudbou. Je deformována, přetáčena, rozkládána na jednotlivé hlasy. Stává se dalším nástrojem v rukou režiséra, se kterým je možné bezohledně manipulovat a není ji třeba používat pouze ke tvoření témat, podpoře emocí či atmosféry. Hudba se stává komentářem, úšklebkem, symbolem, stručně řečeno režisérovým komunikačním kanálem a nemá za úkol pouze intenzifikovat divácký prožitek. Hudební polyfonie se tak kupříkladu stává metaforou udržování tří mileneckých vztahů najednou. Obraz se rozděluje do tří částí, přičemž každá z nich slouží jedné melodii a jednomu milenci. K podobným manipulacím se hodí Bach stejně jako Rammstein, a nakonec tak ani nepřekvapí, že Trier v titulkách neděkuje jenom Jorgenu Lethovi či Andreji Tarkovskému jak už se stalo zvykem, ale i bubeníkovi Metallicy Larsu Ulrichovi.

Erekce by se člověk nedořezal

Před uvedením filmu se mnoho diváků i filmových kritiků ptalo, zda nepůjde o pouhou levnou pornografickou provokaci. Tyto obavy musím prohlásit za neopodstatněné. Provokativní sexualita ani proměnlivá a experimentální forma naštěstí nevedou k povrchnosti sdělení či pouhé filmové hříčce. V České republice se v kinech objeví Nymfomanka v takzvané cenzurované verzi, která je nicméně stále explicitní a nevhodná pro mládež do 18 let a každý detail kopulace v ní má své místo a podporuje film jako celek [2]. Pokud bychom snímek posuzovali v rámci pornografického žánru, nezasloužil by si příliš mnoho chvály, neboť rozhodně nevzrušuje více než průměrná reklama na spodní prádlo. Erotické scény slouží k vykreslení postav a situace, nemají u diváka vyvolat přímou sexuální reakci. V jedné z nich je Joe v představách starého intelektuála převlečena za necudnou studentku a pohrává si s pravítkem. Scéna užívá pornografického klišé, nicméně skrze něj poskytuje nejasné sdělení – možná odhaluje stereotypnost mužovy fantazie a moc, kterou nad ním tělo Joe má, nebo je možná naopak ukázkou toho, že jej nymfomanka neovládá, jelikož ten si z ní skrytě utahuje a ve svých myšlenkách ji paroduje.

Konec trilogie

Nymfomanka trochu působí dojmem dárku pro Trierovy fanoušky, ač o takovém záměru režiséra pochybuji. Po zhlédnutí prvního dílu se zdá, že jde o určité završení jeho dosavadní tvorby.

Je po Antikristovi (2009) a Melancholii (2011) posledním dílem takzvané trilogie deprese, v níž jsou ženy ničitelskými tvory s komplikovaným vztahem k mateřství a sex je destruktivní, nikoli kreativní silou. Ta je výraznou antitezí k trilogii o Zlatosrdečce (Prolomit vlny, Idioti, Tanec v temnotách), ve které se ženy bezmezně obětují pro své milované. Tato trilogie byla založena na Trierově fascinaci dětskou knížkou Zlatosrdečka a Nymfomanka dává překvapivě i svým postavám podobně určující knížku od E. A. Poea.

Zatímco trilogie o Zlatosrdečce se vyznačovala prací s ruční kamerou a výrazným zrnem, trilogii deprese definují výrazně estetizované momenty, jakými jsou kupříkladu představy o destrukci vesmíru v Melancholii a pršení kaštanů v Antikristovi.

Podobně je trilogie Amerika (Dogville, Manderlay a nerealizovaný Washington) antitezí trilogie Evropa (Prvek zločinu, Epidemie, Evropa), a zdá se tak, že Trier bude muset po dokončení Nymfomanky vykročit zcela novým směrem.

Poslední slova: Mea vulva, maxima vulva

Je těžké vynášet jakékoli soudy nebo snímek sebejistě interpretovat, když mu zatím chybí celá druhá polovina. Nezbývá než počkat do 9. ledna, kdy se má v našich kinech objevit druhý díl, a nebo si zajet na Berlinale (6 – 16. 2. 2014), kde má být poprvé představena kompletní verze, ve které jsou nejenom oba díly spojeny do jednoho celku, ale která má také obsahovat další cca hodinu a půl materiálu. Mám nicméně tušení, že se tento titul objeví na mém seznamu nejlepších filmů roku 2013, který v rámci redakce plánujeme uveřejnit před silvestrem.

—————————————————————————-

Matouš Svěrák 

[1]     Záměrně se vyhýbám přímému popisu toho, v čem si film bere příklad ze seriálů. Domnívám se, že je to po jeho zhlédnutí poměrně jasné, a nechci zkazit zážitek případným divákům zbytečnými spoilery.

[2]    Pro natáčení explicitních scén byli použiti náhradní dubléři, jejichž těla byla následně v postprodukci spojena s obličeji herců.

Doporučujeme

3 komentářů

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 24. 12. 2013 ve 0.35 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.