Domů » Festivaly

MFF Karlovy Vary 2013: Výběr IndieFilmu

Filmový festival v Karlových Varech (28.6 – 6.7. 2013) je již za námi a naše redakce sestavila výběr nejzajímavějších filmů letošního ročníku. I tento rok program nabídl celou řádu titulů, které zůstanou v naší paměti ještě při příležitosti ,,kulatých“ oslav festivalu, ale našlo se i několik filmů, které nenaplnily naše očekávání. Každý redaktor vybral pět snímků, které v něm zanechaly nesmazatelnou stopu, někteří upozornili i na jejich největší zklamání festivalu. Utvořený výběr tak rozhodně nemá ambice být uceleným pohledem na „to nejlepší“ z festivalu, ale spíše subjektivním upozorněním na některá z uvedených děl, která bude snad možné vyhledat na festivalových ozvěnách nebo tématických přehlídkách.

Výběr Jirky Blažka:

Love steaks (Jakob Lass, 2012)

V rámci komediálního žánru milé překvapení z Fóra nezávislých. Bravurně napsaná a zrežírovaná sonda do problematiky alkoholismu od původem česko-amerického Berlíňana Jakoba Lasse dokáže pobavit až do konce, aniž by ztrácela dech. Ze styluLove steaks lze vedle trefného tragikomického scénáře vyzdvihnout herecké výkony v čele s Franzem Rogowskim, jenž by mohl dělat dvojníka Joaquinu Phoenixovi, a energický hudební doprovod.

Halleyova kometa (Sebastian Hofmann, 2012)

Originální body horor, který nestaví na explicitních šokantnostech, přesto však dokáže svým hypnotickým tempem a podmanivou výtvarnou estetikou u diváka vyvolat silný psychologický zážitek. Halleyova kometa je jedním z těch filmů, na který si pravděpodobně vzpomeneme i tehdy, když už budeme dávno oslavovat kulaté výročí festivalu. recenze zde.

Pole v Anglii (Ben Wheatley, 2013)

Kontroverzní snímek Pole v Anglii, odvážně zařazený do oficiální soutěžní sekce, útočí na divácké smysly formální hravostí, skrze niž předkládá vyšinutý příběh koketující na hranici transcendence a burlesknosti. Takhle by vypadal snímek Wernera Herzoga, kdyby si šlehnul kouzelné houbičky a vrhl se na plac. Pole v Anglii je tím druhem filmu, který budete buďto nenávidět, anebo si jej zamilujte.

Přítomnost (Thomas Heise, 2012)

Pro diváky, kteří mají rádi náročnější díla, by mohl představovat německý dokument Přítomnost velkou výzvu. Film vyvolává působivý dojem nekompromisně chladným a odtažitým zpracováním, jímž tematizuje zmechanizovaný proces pohřbu žehem, od administrativních činností přes technologické revize až po hygienický úklid, a kterým oddramatizovává tabuizovaný fenomén a vnáší do něj pokornou poetiku každodennosti.

Největší zklamání:

Pěna dní (Michel Gondry, 2013)

Největší zklamání z celého festivalu. Příkladná ukázka toho, jak lze fantazií zabít fantazii. Jedna dlouhá, únavná smršť exhibicionismu ve vycizelovaném podání reklamní estetiky. Gondry tvrdí, že surrealistický jazyk Borise Viana úspěšně přeložil do jazyka filmového – není tomu tak; z rozverné imaginace vyprávění knižní předlohy pouze otrocky kopíruje její obrazy do výtvarné roviny. Překvapivě se ve výsledku jedná o nesmírně tendenční film, který je na hony vzdálený tomu, co si lze představit pod pojmy jako výstřednost, emocionalita či atmosféričnost. Ach ty můj Gilliame, Zemane, Lynchi, Maddine, Burtone, Švankmajere, Quayi, poraď…

 

Výběr Adél Mrázové:

Ain´t Them Bodies Saints (David Lowery, 2013)

Výjimečným se tento snímek stává díky své jednoduchosti, srozumitelnosti a vizuálnímu zpracování. Síla tohoto filmu tkví v uhrančivých poetických záběrech přírody dokreslujících texaskou atmosféru a ve skvělé hudbě a střihu, to vše podporuje jednoduchý příběh.

Tore tančí (Katrin Gebbe, 2013)

Nejmrazivější zážitek z letošního festivalu. Divák je konfrontován s otázkami okolo víry, o hranicích sebeobětování a po celou dobu je vystaven nepříjemné atmosféře nejen vizuálně ,,hravých” scén bestiálního násilí. Odvážný německý debut, o kterém se bude jistě ještě dlouho mluvit a psát. recenze zde.

Velká nádhera (Paolo Sorrentino, 2013)

Uhrančivé jízdy, promyšlené vizuální kompozice, rafinované dialogy postavené na ostrovtipu a dech beroucí hudba vytvářejí z posledního a nejambicióznějšího filmu Sorrentina ódu na Řím a na život stárnoucích znuděných intelektuálů.

Wadjda (Haifaa Al-Mansour, 2012)

Dětská odhodlanost a urputná touha po jezdeckém kole se dostává do konfrontace s islámskými představami o pozici dívky, budoucí ženy. Sílou citlivě natočeného film je reálné prostředí, autentické herecké výkony a odpovídající hudební doprovod pod taktovkou božského Maxe Richtera.

Broken Circle Breakdown (Felix Van Groeningen, 2012)

Upřímné a dojemné country love je sice klasickým dramatem o umírání, lásce a rozpadu vztahu, ale je podáno nepodbízivě, proloženo humorem (vytříbeným jako v předchozím filmu režiséra Smolaři, 2009) a country melodiemi, jejichž chytlavé texty dokreslují atmosféru jednotlivých scén. Pro mě jeden z nejlepších filmů ze sekce Deset evropských režisérů očima Variety 2013. minirecenze zde.

 

Výběr Martina Mišúra:

Perverzní průvodce ideologií (2013)

Slovinský filozof Slavoj Žižek uspěl i při své druhé filmové misi. Účelně a názorně vysvětlil sumu pojmů k tématu ideologie, aby s očividnou chutí přešel k analýzám i okrajovým postřehům mezi dlouhou řečí. Mnohým divákům se nepochybně protočili panenky, když neodolatelně artikulující Balkánec konfrontoval náraz filmového Titanicu na ledovec s vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 nebo hodnotil analytický postřeh Fidela Castra k Čelistem (1975). Jenže právě nestřídmost, nepůvodnost, zjevná spornost či silná angažovanost jsou důvody, proč s tímto dokumentem ztrácet čas. Žižek diváka (zde spíše posluchače) učí kritickému čtení informací, což normálně strašně bolí – u něj však baví a vyvolává touhu debatovat do úmoru.

Tore tančí (2013)

Zákeřný film o zákeřných lidech. Debutující režisérka Katrin Gebbe sebejistě mate diváky, zásadně nevysvětluje a ve formálně vyzrálém snímku si ponechává prostor pro obrazové zkratky. Mladý epileptik a člen lokální sekty Tore při svém hledání Ježíše narazí na „normální“ rodinu, aby tradičními institucemi vychovaný divák mohl konfrontovat míru odpudivosti na pohled zcela protikladných komunit. Můžu rovnou říci, že za vyslovením správného stanoviska se zde tvůrci nikterak neženou. Katrin Gebbe nepřináší jakékoli rozřešení, pouze vás ponechá v nejistotě. Od tohoto mimořádně působivého díla jsem však podlou hru s očekáváním a úzkostnou neznalostí velmi rád přijal. recenze zde.

Futurologický kongres (2013)

Nejproblematičtější zážitek letošních Varů. Film, který se nachází v podivném „mezipásmu“ mezi nenaplněnou ambicí a nadmíru intenzivní vizí. Ari Folman nastolil množství otázek a prezentoval protikladná vizuální řešení. Žel vztaženo k tématu zůstalo opakovaně nepříjemné prázdno. Netvrdím, že měl Folman nalézt autoritativní odpověď na každou vznesenou otázku, nevadí mi ani překotné přepínání mezi realitou a fantazií či animací a hraným materiálem. Snímek je však nezvykle nevyrovnaný i v rámci jednotlivých částí. Místy jsem z něho cítil podmanivé a zábavné zamyšlení nad sebedestrukčními rysy současného světa (např. ikonický Brazil /1985/ Terryho Gilliama), jindy dětinskou variaci na líbivé futuretro plné vzletných slov (např. filmy Andrew Niccola). Možná je to dáno mou oblibou pro obé, možná Harvey Keitelem, možná něčím úplně jiným… Nevím, ale našel jsem zde skutečné a těžko definovatelné zalíbení.

Nevyřčené dějiny Spojených států (2013)

Oliver Stone pustil ve Varech dva díly z desetidílného cyklu o novodobých meznících USA. Na zážitek bylo zaděláno a Stone opravdu nezklamal. Jeho lekci dějin bych výrazně nedoporučoval konzervativcům se zvýšeným tlakem a konspiračním „teoretikům“ – oba by se totiž mohli zbláznit, první vztekem a druhý radostí. Avšak pozor, tento cyklus není (pouze) nazdobená levicová „hydra“, jejíž argumenty „znásilňují“ skutečnost. Stone prokázal výtečnou schopnost vést s divákem dialog, obklopit složité události odpovídajícím kontextem a vyvozovat pozoruhodné souvislosti. Předložené argumenty jsou silné, pokusy líčit alternativní/lepší verze dějin a hledat padlé vůdce už poněkud váznou. Přesto by tento dramatický a atraktivně natočený cyklus neměl uniknout nikomu, kdo se zajímá o moderní dějiny.

Největší zklamání:

Phil Spector (2013)

Velké zklamání, které doufám Spector nikdy neuvidí, neboť by mohl v zlosti podříznout nebohého spoluvězně a vyfasovat další exemplární trest. Takto mdlý, nesnesitelně užvaněný, televizní a jednostranný blábol by si nezasloužil ani sériový vrah dětí. Mohl by totiž vést k relativizaci jeho zrůdných činů, případně unudit diváka k smrti. Snímek zcela nezvládl vytěžit potenciálně zajímavé téma presumpce viny, kterou se většinová společnost mstí úspěšným excentrikům. Nedokázal se opřít o výborné obsazení, neuměl vypustit zbytečný dialog či směšně mrkající a násilně přilepené narážky z hudební branže. Marnost nad marnost.

 

Výběr Zuzany Černé:

Jaký otec, takový syn (Hirozaku Koreeda, 2013)

Citlivě podané drama se skvělým scénářem a velmi přirozenými hereckými výkony bylo pro mě vrcholem festivalu. Silný příběh o záměně dětí vyprávěný skrze emoce obou postižených rodin ukazuje, jakým způsobem nastalá situace rozbíjí doposud budované hodnoty a jak se s ní jednotlivé postavy vyrovnávají, aniž by se autor uchyloval k sebemenšímu patosu. krátká recenze zde.

Po škole (Antonio Campos, 2008)

Za nejzajímavější sekci letošního ročníku považuji retrospektivu nezávislé produkční společnosti Borderline Films. Z trojice amerických režisérů, z nichž každý má svůj osobitý styl, mě osobně nejvíce zaujal Antonio Campos čerpající inspiraci v díle Michaela Hanekeho. Camposův snímek Po škole je nekonvenční kritikou současné internetové generace, nutí diváka přemýšlet a odkrývá zdánlivě neviditelné problémy. Je překvapivé, že takto vyzrálý film je teprve debutem tohoto mladého tvůrce. minireceze zde.

Ain´t Them Bodies Saints (David Lowery, 2013)

Film s jednoduchou milostnou zápletkou, ale krásným vizuálním zpracováním připomíná Zapadákov (1973) Terrence Malicka. Snímek sice nepřináší žádné radikální postupy, ale nádherné záběry přírody, podmanivá hudba a napínavý příběh vytvářejí strhující atmosféru, která si mě naprosto podmanila.

Velká nádhera (Paolo Sorrentino, 2013)

Hravě provokativní kritika současné římské smetánky je právem považovaná za novodobý Sladký život (1960) Federica Felliniho. Zábavnou podívanou zahrnující mimo jiné strhující záběry dekadentních večírků (které ty z Velkého Gatsbyho hravě strčí do kapsy), krásné výhledy na Řím a dlouhé jízdy historickými paláci nás provází šarmantní a ironický hlavní hrdina, díky němuž si ani nevšimneme, že jsme v sále strávili celých 140 minut.

Příchozí z temnot (Jan Stanislav Kolár, 1921)

Nově restaurovaná kopie filmu z počátku 20. let, kterou provází úsměvná historie, byla při příležitosti 70. výročí NFA uvedena poprvé ve své původní podobě. Napínavá honba za elixírem života se zřejmě nezařadí mezi klenoty české kinematografie, ale s neotřelým živým hudebním doprovodem Andrey Rottina, jenž patřil k nejlepším, které jsem kdy viděla a slyšela, se pro mě stala jedinečným zážitkem.

 

Výběr Jakuba Jiřiště:

Tore tančí (Katrin Gebbe, 2013)

Zamiloval jsem si pocit z tohoto filmu, kdy ke mě režisérka nekompromisní manipulací přistupovala jako k hadru na podlahu a vytřela mnou největší špínu. Na rozdíl od mnoha dalších tvůrců mě ovšem potom bezohledně neodhodila do kouta, ale důkladně vyždímala v čisté vodě. Díky brilantní hře s identifikací a martyriem probíhajícím na obou stranách plátna a důkladně připravené katarzi tento film ještě dlouho zůstane v mé hlavě. recenze zde.

Sobecký obr (Clio Barnard, 2013)

Miluji britská sociální dramata a Sobeckého obra osobně řadím na vrchol této dlouholeté tradice. Zvláštně podmanivý svět sběrných dvorů a skládek na pozadí industriální krajiny, napětí mezi bezelstným dětským světem a do něj pronikající bezohledností dospělých i hluboce jímavý obraz životního přátelství učinily z tohoto filmu mnohem více než nestrannou observaci ubohých životních podmínek utápějící se v ploché depresi.

Wadjda (Haifaa Al-Mansour, 2012)

Zdánlivě jednoduchý příběh vzpurné dívky toužící po jízdním kole se v drobných ironických náznacích stal působivou sondou do nelehkého postavení ženy v rigidní saúdskoarabské společnosti. Jemné Wadjdino rebelství, střety se školní institucí a komplikovaný vztah s matkou, která prochází vlastním  uvědoměním, jsou bohatou náplní příběhu vyprávěného tak lehce a lidsky, až se z toho tají dech.

Velký sešit (János Szász, 2013)

Adaptace stejnojmenného maďarského románu se v rukou renomovaného maďarského filmaře stala silně atmosférickou podívanou vzdálenou otrocké ilustraci rozsáhlého textu. Režisérovi se podařilo v neustávajícím řetězci krutosti a jejích psychologických dopadů vydobýt silně emotivní podněty, které napomáhají dojít k osvobozujícímu smíření i pochopení síly pouta mezi dvěma bratry-dvojčaty. Navíc splynutím vnějšího světa s tajemnou kronikou prožitých zkušeností snímek pozoruhodně ozvláštní všudypřítomná subjektivní optika. krátká recenze zde.

Cizí oběd (Ritesh Batra, 2013)

Snad nejpůsobivější vyjádření úsloví „láska prochází žaludkem“, které jsem kdy na plátně spatřil. Hluboce tklivé a přitom velmi vtipné melodrama nás zavádí do partnerské krize mladé ženy a propojuje ji s krizí ohlašujícího se stáří u zatrpklého úředníka. Magická záměna kastrůlků s obědem původně určeným pro ženina manžela dodá oběma postavám novou naději, na niž se až příliš upnou. Překvapivě nesentimentální a realistické uchopení tématu mě nakonec dohnalo k slzám, k čemuž rozhodně přispěl i skvělý soundtrack Maxe Richtera.

Největší zklamání:

Věčný návrat Adonise Paraskevase (Elina Psikou, 2013)

Jeden z nejočekávanějších filmů festivalu se nakonec změnil spíše v útrpné očekávání konce. Nenápaditá variace na současné řecké “divné” filmy předem rezignuje na satiru mediálního světa a jakákoli ironie tkví pouze ve výchozí situaci hlavní postavy, aniž by byla v příběhu později rozvíjena. Návrat televizní hvězdy zpět do civilizace se mění ve zdlouhavou odyseu nekonečně odkládající rozuzlení filmu, které mohlo být úderněji vyjádřeno v několikrát kratší stopáži.

 

Výběr Matouše Svěráka:

Wadjda (Haifaa Al-Mansour, 2012)

Nádherný film o dětské revoltě vůči represivnímu okolí, připomínající svou citlivostí i tématem Persepolis (2007). Prostý film v tom nejlepším slova smyslu.

Velká nádhera (Paolo Sorrentino, 2013)

Film pro cinefily. Dokonalá formální stránka, kamerová ekvilibristika, Felliniovská nálada, kouzlo Říma, charismatická hlavní postava a pokrytečnost “lepší” společnosti. Sorentino potvrdil svou pozici mistra.

Pěna dní (Michel Gondry, 2013)

Vianova předloha zdá se být nezfilmovatelnou, a je tomu tak i nadále. Pěna dní hekticky chrlí jeden nápad za druhým, neohlíží se na stavbu celku, a selhává tak už v základu. Navíc je do velké míry doslovnou adaptací, která prostě nahrazuje text za vizuál a mnohé ztrácí v překladu. Film je to typicky Gondryovský, tentokráte ale často za hranicí kýče.

Vyplnit prázdnout (Rama Burshtein, 2012)

Sonda do života židovských fundamentalistů se zaměřuje na přípravy a rozhodování o budoucí svatbě v rámci rodiny i uzavřené komunity. Film svou sílu čerpá především z toho, že s reáliemi počítá až jako se samozřejmostí a neztrácí čas jejich vysvětlováním. Na místo toho mi dal jedinečnou možnost citově se ztotožnit s postavami v pro mě cizím světě, bez známky emocionálního vydírání či nátlaku. Skvělý film a jedinečný zážitek.

Největší zklamání:

Futurologický kongres (Ari Folman, 2013)

Velké zklamání, které na místo hloubky přineslo animátorskou exhibici. Silný, nutno poznamenat, že hraný začátek úspěšně rozšiřuje svět Lemovy distopické předlohy  o metaforu světa Hollywoodu.  Jakmile přijde animovaná část, postavy ztratí mimiku i jakoukoli jinou schopnost vzbuzovat emoce a film se stane sledem spektáklů bez vnitřní síly, které mě zanechaly zcela chladným. Velká škoda.

 

Výběr Štěpánky Součkové:

Broken Circle Breakdown (Felix van Groeningen, 2012)

Nejsilnější okamžiky života a tragédie rodinného kruhu bluegrassového muzikanta Didiera, tatérky Elise a jejich dcery Maybelle nemocné leukémií vás okamžitě dostanou. Emoce jako na houpačce od bezbřehé radosti a lásky po dno smutku a vztek, výborná hudební čísla, dramaturgie střihu a výtvarné pojetí spolu s fotogenií herců dávají vědět o jednom z nejkomplexnějších a největších zážitků z letošních Varů. Krátká recenze zde. 

Repríza (Joachim Trier, 2006)

Repríza byla mým číslem jedna už při svém premiérovém uvedení na festivalu v roce 2006, tehdy během závěrečného potlesku postavila na nohy celý Velký sál a režisér Joachim Trier za svou prvotinu získal Cenu za režii. Příběh Erika a Phillipa o jejich snu stát se spisovateli, vzletech a pádech, dospívání, přátelství a lásce v letos reprízované Repríze neztratil nic ze svého kouzla. Norské drama vyprávějící o psychické nevyzrálosti a ztrátě zdravého rozumu boduje svěží neotřelostí, důvěrností a břitkým humorem.

Pěna dní (Michel Gondry, 2013)

Film byl pro mě milým překvapením, spatřila jsem v něm přesně to, co jsem od Gondryho čekala. První polovina filmu nasadí zběsilé tempo plné bizarností a krásně zobrazuje naivismus první části knižní předlohy Borise Viana. Druhá polovina pak sklouzne do šedé deprese, v které se mohl režisér možná ještě víc porýpat. Režisér si z předlohy vzal především její naivistickou stránku než její fatálně nekompromisní a trýznivé vyznění, proto budou asi části publika jeho někdy až kýčovité výstřelky připadat otravné.

O čem nemluví, když mluví o lásce (Mouly Surya, 2013)

Máte-li někdy pocit, že je pro Evropana nadlidským úkonem pochopit poetiku některých východoasijských filmů, nebude tohle zřejmě nic pro vás. Nejenže se budete nejspíš ošívat při několika zdánlivě nemotivovaných hudebních číslech či u někdy absurdního chování a sladkobolných reakci protagonistů, k podivnosti filmu je třeba připočíst, že hlavní postavy jsou buď nevidomé nebo hluché. Tímto spojením vzniká zvláštní poetika, která stojí za pozornost, v některých okamžicích se režisérka dokonce pokusila i pomocí filmu zobrazit, jak vnímají svět právě nevidomí či hluší.

Ztráta panenství Evy van End (Michiel ten Horn, 2012)

Stačí dva týdny a jeden výměnný student z Německa a život rodiny se obrátí vzhůru nohama. Nedá se říct, že Ztráta panenství Evy van End patří zrovna mezi zlaté hřeby festivalu, ale rozhodně byla jeho příjemným zpestřením. Komedie, která je vskutku vtipná, připomíná na jedné straně svým pojetím Ayoadeho Jmenuji se Oliver Tate (2010), na druhé straně svým dramatickým směřováním k rozkladu zaběhnutých pořádků Mendesovu Americkou krásu (1999), ovšem čistě z komediálního hlediska, nikoliv však nějakým hlubším sdělením.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 8. 7. 2013 ve 23.11 a zařazen do kategorie Festivaly ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.