Domů » Festivaly

MFF Karlovy Vary 2013: Tipy IndieFilmu

Filmový festival v Karlových Varech (28.6 – 6.7. 2013) pro tento rok nabízí celou řádu titulů, které stojí za váš pohled; žeň se koná jak u debutových počinů a mladé krve, tak i u návratu plejády jmen již zasloužených. V našich doporučeních má však festival cenu i kvůli představení doposud neznámých či nadějně rozjetých tvůrců. O několik tipů nejen z této oblasti bychom se s vámi rádi podělili. Každý redaktor vybral snímek, které podle něj v sobě nese příslib něčeho výjimečného. Utvořený výběr tak rozhodně nemá ambice být uceleným pohledem na „to nejlepší“ z festivalu, ale spíše subjektivním upozorněním na některá z uváděných děl.

 

Les oběšených (Liviu Ciulei, 1964)Rumunská kinematografie socialistického období byla především kinematografií žánrovou a výsostně umělecké či společenskokritické filmy vzniklé v této zemi před rokem 1989 by se daly téměř spočítat na prstech jedné ruky. Les oběšených (v československé distribuci byl film promítán pod názvem Reflektor smrti) má v kontextu dobové národní produkce výjimečnou pozici a pro řadu odborníků se jedná o nejcennější rumunské filmové dílo vůbec. Děj je zasazen do prostředí bojišť první světové války a snaží se postihnout zásadní přerod, kterým člověk během tohoto přelomového konfliktu procházel. Rozpor mezi humanistickými hodnotami a neosobními požadavky válečné mašinérie se hluboce zakoření do podvědomí důstojníka Apostola, kterým otřese účast na popravě dezertéra. Vizuálně podmanivý film slibuje mnohovrstevnou fresku nejen schizofrenní situace rumunských vojáků v rakousko-uherské armádě a dobového společenského klimatu v Transylvánii, ale i všudypřítomného pádu civilizace. Film srovnávaný i se slavnými Stezkami slávy (1957) Stanleyho Kubricka patří k dalším zapomenutým klenotům, které karlovarský festival každoročně pomáhá znovuobjevit. Nenechte se proto odradit dvouapůlhodinovou délkou a dejte šanci jednomu ze snímků, jejichž nadčasová hodnota již je dávno stvrzena.

 

Velmistr (Wong Kar-wai, 2013)

Nejnovější film režiséra Wong Kar-waie (Chungking Express, 1994; Stvořeni pro lásku, 2000) bude ve Varech uveden v sekci Horizonty, která mapuje úspěšnou současnou produkci z celého světa. Hongkongský auteur, známý spíše pro melancholická romantická (melo)dramata, natočil po Ashes of Time (1994) svůj druhý snímek s tématikou kung fu. Kdo však již viděl některý z režisérových opusů, dobře tuší, že o tradiční žánrový snímek v žádném případě nepůjde. Ani s bombastickými eposy á la Tygr a drak(2000) nemá Velmistr mnoho společného: vizuální bakchanálie zde neslouží jako pouhý ornament, jsou součástí promyšlené strategie, která umožňuje odhalit za příběhem čínského mistra bojových umění Yip Mana filosofické prazáklady umění kung fu. Přestože Wong Kar-wai tentokrát nespolupracoval se svým dvorním kameramanem Christopherem Doylem, jeho osobitý styl plný zpomalených záběrů a širokoúhlých detailů zřetelně proniká každým záběrem. Složitě inscenované bojové scény kombinuje s milostnými motivy a melancholickou náladou, na jakou jsme zvyklí z autorových předchozích snímků. Wong Kar-waiova filmová báseň nabízí i vynikající herecké obsazení: v hlavních rolích hrají Tony Leung Chiu Wai a Zhang Ziyi.

 

Camille Claudel 1915 (Bruno Dumont, 2013)

Bruno Dumont patří k nejvýraznějším představitelům moderního uměleckého filmu a nováčkem není ani na karlovarském festivalu. Není proto divu, že i letos Vary uvedou jeho nejnovější, na berlínského Zlatého medvěda nominovaný počin – Camille Claudel 1915. Dumontovy filmy jsou vždy svého druhu výzvou. Ať už se jedná o silně minimalistický, narativně rozvolněný styl (v souvislosti s některými z nich se často mluví o tzv. vyprázdněné naraci) či zpracovávaná témata, pokaždé jde o konfrontaci s divákem na několika rovinách současně. Je nasnadě očekávat, že podobné bude i jeho nové dílo zachycující život francouzské sochařky Camille Claudel, kterou vlastní rodina nechala zavřít do psychiatrické léčebny. S aktuálním filmem se navíc pro Dumonta pojí dvě poprvé: jde o jeho první biografický film a zároveň vůbec poprvé obsazuje do svého filmu hvězdu – Juliette Binoche.

 

Ain’t Them Bodies Saints (David Lowery, 2013)

Za pozornost bude s velkou pravděpodobností stát také nový film nezávislého amerického filmaře Davida Loweryho, který se kromě režie věnuje také střihu (Upstream Color, 2013), scenáristice (Pit Stop, 2013) a dalším filmovým profesím. Snímek Ain’t Them Bodies Saints, jenž byl uveden v soutěži na letošním festivalu v Sundance, slibuje silný příběh z Texasu 70. let o páru milenců Bobovi a Ruth, kteří se dostanou do problémů hodných Bonnie a Clydea. Po neúspěšné loupeži totiž postřelí policistu, vinu na sebe vezme Bob a zamíří proto do vězení, zatímco Ruth nezbývá, než čekat… Svou estetikou film údajně připomíná filmy Terrence Malicka a vyzdvihovány jsou rovněž silné herecké výkony Rooney Mary, Caseyho Afflecka a Bena Fostera.

 

Wadjda (Haifaa al Mansour, 2012)

Pokud máte rádi exotické zážitky, snad největší na letošním karlovarském festivalu poskytne Wadjda, jeden z prvních filmů natočených v Saúdské Arábii, kde ještě donedávna byla filmová produkce zapovězena a dodnes v zemi nefunguje jediné kino. Ještě pikantnější skutečností je, že film natočila žena. Režisérka Haifaa al Mansour vystudovala režii v Austrálii a při samotném natáčení se musela potýkat s řadou překážek, například s hlasitým křikem, kterým chtěli obyvatelé rijádské čtvrti bojkotovat práci filmového štábu. Příběh desetileté dívky umanutě bojující o možnost získat jízdní kolo, tedy věc neslučitelnou s tradičními zákony pro ženy, čerpá z tradice civilních íránských filmů s dětským hrdinou. Vzhledem k paradoxní volbě hrdinky dosáhnout svého cíle prostřednictvím soutěže v recitaci koránu film slibuje nekorektní náhled na rigidní společnost. Jemnou meditaci na téma svobody, která nadchla benátské publikum a získala na tomto festivalu tři ceny, není radno opomenout i díky strhujícímu výkonu představitelky hlavní role.

 

Futurologický kongres (Ari Folman, 2013)

Snímek Futurologický kongres svérázně rozvádí možnou budoucnost filmového média v éře digitálních zázraků. Je příběhem herečky Robin Wright, jež stojí před pomyslnou faustovskou smlouvou. Hereččina sláva i přes její poměrně nízký věk pomalu uvadá, filmové studio Miramount přichází se zdánlivou spásou, naskenuje její podobu, chování, smích i pláč, zkrátka její duši. Vytvoří hereččino alter ego, jehož hvězdný třpyt se může stát nesmrtelným. Snímek nabourávající křehkou hranici mezi realitou a fantazií nabízí nejen dramatický příběh o ztrátě vlastní identity, ale i působivou vizuální podívanou. Izraelský režisér a festivalový oblíbenec Ari Folman, autor slavného Valčíku s Baširem (2008), navazuje na své experimentování s filmovou formou, tentokrát pracuje s propojením animace a hraného filmu, přičemž fabuluje moderní příběh s prvky sci-fi.

 

Perverzní průvodce ideologií (Sophia Fiennes, 2013)

Britská režisérka Sophie Fiennes opět spojila síly se slovinskou intelektuální celebritou Slavojem Žižkem, aby natočila pokračování dokumentárního snímku Perverzní průvodce filmem (2006). Jak název napovídá, populární filosof vyzbrojený bohatými znalostmi marxismu a psychoanalýzy bude tentokrát ve filmech hledat skryté ideologické podtexty. Žižkův erudovaný výklad prokládaný obscénními vtípky doplňují záběry z vybraných filmů (od Triumfu vůle až po Temného rytíře), reklamy, propagandistické klipy i úryvky hudebních skladeb. Podle všeho půjde o zrovna tak zajímavou exkurzi do utajených stránek filmu jako v případě předchozíhoPerverzního průvodce, tudíž by byla chyba snímek opomenout.

 

Velká nádhera (Paolo Sorrentino, 2013)

Italský režisér Paolo Sorrentino již stačil, především díky svému snímku Božský (2008), získat věhlas na mezinárodním poli. Po americkém intermezzu v podobě filmu Tady to musí být (2011) se Sorrentino vrátil do Itálie a také ke svému dvornímu herci Tonimu Servillovi v novodobé verzi Sladkého života (Federico Fellini, 1960). Servillo ve Velké nádheře ztvárnil stárnoucího zaopatřeného spisovatele Jepa Gambardella, který se prochází Římem, účastní se povrchních večírků, praktikuje botox, ale také se potýká s láskou. Soudě podle reakcí v tisku a synopse připomíná film nejvíce Sorrentinovy vynikající, i když poněkud opomíjené Následky lásky (2004). Pokud je vám blízká jeho pečlivá práce s mizanscénou, jemný cynický humor a dekadentní ladění jeho filmů, tak budeVelká nádhera jistě dobrou volbou i přes lehce nadstandardní stopáž.

 

Frances Ha (Noah Baumbach, 2012)

Trailer k filmu Frances Ha slibuje Manhattan v černé a bílé, důvtipné dialogy a dále nepředvídatelné výstřelky a taneční kreace energické hrdinky, která ve svých sedmadvaceti letech, zdá se, nechce dospět. Zřejmě ne nadarmo ohlasy na film připodobňují Frances Ha k poetice snímků Woodyho Allena či francouzské nové vlny. Se jménem režiséra Noaha Baumbacha se český divák mohl nejspíše setkat u filmů Wese Andersona Život pod vodou (2004) nebo Fantastický pan Lišák (2009), právě na těchto snímcích se totiž Noah Baumbach scenáristicky podílel. Baumbach ovšem není jen šikovným spoluautorem, ale i svébytnou tvůrčí osobností. Jeho autobiografický film Oliheň a velryba (2005) získal cenu za režii na festivalu Sundance a také nominaci na Oscara za scénář. Nechme se překvapit, zda-li se karlovarské publikum nadchne pro jeho nejnovější snímek.

 

NINA (Elisa Fuksas, 2012)

Nina je jedním z deseti snímků, které do programu karlovarského festivalu každoročně vybírají američtí kritici z časopisu Variety. Tato zvláštní sekce pokaždé představí originálně zpracované filmy od nadějných evropských režisérů a vypadá to, že ani debut Elisy Fuksas nebude výjimkou. Dcera předních italských architektů, jež sama architekturu vystudovala, čerpá ve filmové praxi mnohé ze svého oboru. Příběh mladé učitelky hudby, která se přes léto živí hlídáním psa a zároveň odolává svodům pohledného cellisty, nestojí očividně primárně na dějové lince, ale pozornost vzbuzuje především formální stránkou, nejvýrazněji mizanscénou a kamerou. Velkou roli by měla hrát barva, práce se světlem a prostorová kompozice zdůrazňující současnou římskou architekturu, která bude zřejmě nejen kulisou, ale také jednou z dalších postav. Podle všeho nás čeká velkolepý vizuální zážitek na pozadí klasického romantického příběhu, který ale není radno dopředu odsuzovat, neboť podle prozatímních ohlasů může lecčíms překvapit.

 

Všichni dobří rodáci (Vojtěch Jasný, 1968)

Všichni dobří rodáci jsou po Vláčilově Markétě Lazarové (1967) a Formanově Hoří, má panenko (1967) třetím klasickým snímkem české kinematografie určeným k digitálnímu restaurování. Není divu, že si Národní filmový archiv letos, na své 70. výročí, vybral pro restauraci dílo tak zásadní pro dějiny českého filmu. Rodáci kriticky reflektují události nastalé po nástupu komunismu, zároveň je samotné tvrdě zasáhlo nastupující období normalizace. Příběh popisuje poválečný život jedné poklidné vesnice, jejíž obyvatele následkem nevyhnutelného procesu kolektivizace postihne tvrdý osud. Novovlnný snímek je znamenitý i po formální stránce, zejména se proslavil kamerou Jaroslava Kučery. Díky tématu, zpracování a skvělému hereckému obsazení (Radek Brzobohatý, Vlastimil Brodský, Vladimír Menšík a další) byl film událostí nejen na domácí scéně, ale i ve světě, kde dokonce získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Poté však Jasný emigroval a snímek putoval na dlouhá léta do trezoru. Diváci budou mít ve Varech unikátní možnost zhlédnout vyčištěnou digitalizovanou verzi ve světové premiéře za osobní účasti režiséra Vojtěcha Jasného, což je událost, kterou by si milovníci české kinematografie neměli nechat ujít.

 

Příběhy, které vyprávíme (Sarah Polley, 2012)

O dokumentárním debutu herečky Sarah Polley, který získal řadu prestižních ocenění včetně nejlepšího kanadského dokumentu roku, si lze přečíst nadšené ohlasy ze zahraničních festivalů. Režisérka se v intimních výpovědích členů rodinného kruhu snaží najít odpovědi na otázky spojené nejen s její vlastní minulostí. Emociální zpovědi kombinované s archivním autentickým i hraným materiálem by měly odhalit různé verze jednoho mýtu. V množství rozhovorů plných matných vzpomínek se prolínají fakta s fikcí a  jejich vzájemná koláž nabízí zamyšlení nad tím, jak je vůbec možné vyprávět svůj vlastní příběh pomocí subjektivních vzpomínek, které se postupně vytrácejí.

Redakce dále doporučuje filmy Tore tančí (recenze zde) a Pardé (recenze zde).

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 23. 6. 2013 ve 21.37 a zařazen do kategorie Festivaly ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.