Seznamte se: Festival otrlého diváka

Festival otrlého diváka (dále jen FOD) minulou neděli pominul, aby opětovně vstal z mrtvých příští rok, a oslavil již desáté výročí své existence. Než se tomu tak stane, zchlaďme nyní svá očekávání nostalgickým ohlédnutím za uplynulým devátým ročníkem, čímž zároveň seznámíme doposud neotrlé diváctvo s tím, o co pravidelně každým rokem přichází.

FOD je v České Republice největší platformou, která vychází ze zahraničních variant typu Fantastic Festu, Bruselského festivalu fantastického filmu, Toronta After Dark, Grimmfestu, festivalu L’Étrange a dalších, jež se zaměřují na žánrové i avantgardní snímky, a jejichž rozmáchlost si v některých ohledech nezadá s naší největší chloubou: Mezinárodním filmovým festivalem v Karlových Varech.[1] FOD neboří hranice desetitisícových cifer návštěvnosti, avšak zůstává holým faktem, že za devítiletou dobu jeho existence počet účastníků stoupá přímou úměrou s každým ročníkem. Ze čtyřdenní akce, na jejíchž počátcích stála malá komunita skálopevných příznivců, se v brzké době stala záležitost rozrostlá do úctyhodného rozměru šesti dnů. Je pouze otázkou nejbližší budoucnosti, jak naložit s dosavadní expanzí. Letos totiž navštívilo festival na 3900 otrlců a průměrná návštěvnost na jednu projekci byla letos vůbec nejvyšší za celou jeho dosavadní historii.[2] Za produkcí FOD stojí kino Aero, které festival kompletně zaštiťuje nejen co do finanční stránky, nýbrž dramaturgickému týmu[3] vychází vstříc i po stránce zázemí a organizace. Dramaturgové z těchto důvodů pro tuto chvíli neuvažují, že by FOD přerostl do spřátelených kin Světozor a Bio Oko – vytratila by se tím specificky sevřená atmosféra, kterou festival oplývá. Samotné kino Aero je rádo, když po celé akci vyrovná konečné náklady na nulu, což se díky vzrůstající oblibě začíná dařit. Kdyby šlo u FOD jen o promítání filmů, možná by se nějaká ta koruna utrhla, ale festival si zakládá vždy na nové znělce, kvalitní grafice (od autorských plakátů až po výzdobu celého prostoru kina) a na bohatém doprovodném programu. Ze strany kapacitně omezeného Aera se tedy nejedná o výdělečný podnik, jak si mnozí myslí, jakož spíše o propagaci a image kina.  Podobně je to ze strany dramaturgického týmu, jehož pracovní povinnosti leží v průběhu roku ve zcela jiných oblastech a festival připravují prakticky zadarmo. Celý realizační tým spojuje nadšenecké spiklenectví pro společnou věc, díky čemuž má FOD neopakovatelně autentickou atmosféru a daří se mu naplnit původní význam slova festive či festivus ve smyslu události, oslavy a svátku.

FOD vznikl na popud nápadu Davida Čeňka, jenž měl během jedné návštěvy zahraničního festivalu možnost spatřit Watersovy kultovní Růžové plameňáky (1972) a od roku 2005 pod taktovkou prosazování ostentativního „nevkusu“ otrlý festival zarytě pokračuje dodnes. Avšak patří k mýtům programu FOD, že je sestaven pouze a jenom ze „špatných“ filmů, stejně jako, že propaguje díla negativní a veskrze zvrácená. Zaprvé: I zhýčkanému cinefilovi může nabídnout díla odpovídající jeho vkusu. Zadruhé: Drtivá většina filmů pracuje s úmyslnou nadsázkou, jejíž účel bývá mnohdy opodstatněn na té nejzákladnější bázi tržními důvody, protože zveličení slouží jako obranný mechanismus proti případným cenzurním zásahům, odmítnutí distribuce titulu nebo jeho promítání. Mnohé „elitní“ či chceme-li „umělecké“ snímky, umí navodit mnohem nepříjemnější zážitky (Le Sang des bętes 1949, Šepoty a výkřiky 1972, Tanec v temnotách 2000), než je tomu v případě groteskně pojaté kinematografie braku. FOD divákům představuje filmy, které nepokrytě exploatují ožehavé společenské náměty, a svým často rádoby extrémním obsahem si vydržují diváckou pozornost pestrými variacemi utkvělými v akci, násilí, nahotě či nedej bože sexu (Nekromantik 1987, 2. ročník). Jiným příkladem jsou díla , jejichž těžiště leží více ve fantasmagorických výplodech, burleskních eskapádách a podivných výronech fantazie (Za černou duhou 2010, 9. ročník). Ať tak, či onak, programová nabídka vždy alespoň z části vychází vstříc zlatému vzorci pokleslé kultury „BBB“: Blood (krev), Boobs (ňadra) a Beast (bestie). FOD se snaží diváka seznámit jednak s oběma polohami „trash“ kultury – řekněme exploatační a fantastickou, jednak s jejich různými možnostmi zpracování. Styl filmu může mít specifickou hodnotu v přímočaré estetice odvislé od prostého produkčního zázemí, která dodává snímku razantní sílu jeho výpovědi (Plivu na tvůj hrob 1978, 7. ročník). Dalším příkladem, jak nízkorozpočtových, tak i rozmáchlejších projektů, je model „čím blbější, tím lepší“. Tedy taková díla nízké kultury, jež chtěně (Terror Firmer 1998, 3. ročník) či nechtěně (Plán 9 z vnějšího vesmíru 1959, 4. ročník) selhávají v rovině příběhu a ve způsobu jeho vyprávění. Posledním hřebíčkem do rakve dějin kinematografie jsou pak filmy opatřené nekompromisně vytříbeným zpracováním či výsostně avantgardní estetikou, které razantně bourají převládající způsoby vyprávěcích technik „kontinuálního hollywoodského stylu“ (Krtek 1970, 2. ročník). Programová nadílka festivalu v posledních letech nejde pod limit patnácti filmů a ani letošní ročník nebyl výjimkou. Osmnáct celovečerních snímků – a z toho dva středometrážní – nabídly výživnou porci humusu, zábavu trhající bránice a bezbřehou extravaganci. Teprve v nedávné době začal FOD zastřešovat program jedním tématem, do kterého se zároveň určitou měrou stylizuje celé festivalové dění. Po „silných ženách“ a „aerobiku“ nadešel čas pro vděčný námět „venkova“. Pojďme na to odzadu. Rurálnímu duchu byla totiž kompletně věnována závěrečná neděle.

Lacinej fešák Eddie (1973) figuroval v programu jako klasický zástupce žánrové škatulky známé pod pojmem hixploatace, hicksploatace či prostě hick flicks. V těchto filmech nahrazuje dobrosrdečný obraz venkova provinciální zákeřné zlo, uplatňované nijak inteligentními ani nijak krásou oplývajícími burany. Následovalo (opravdu) kultivovaně zpodobněné „zoofilní melodrama“ Zvěrstvo (2001). Argentinská komedie o tom, kam až mohou zajít následky lásky k huňatému bližnímu svému. FOD byl zakončen dalším klasickým dílem padlé kultury: Motelem Auvajs (1980), který ztělesňuje rozšafnou reflexi hicksploatačního žánru – pro diváky Receptáře prima nápadů povinnost. Promítání filmů doprovázela zabijačková nabídka lahůdek na dvoraně kina Aero. Po Motelu Auvajs proběhlo slosování tomboly, jejíž výherci si následně odnesli uzené prasečí hlavy. Celé konání festivalu bylo dovršeno bohatým rautem; stoly se prohýbaly pod odulými jitrnicemi, chleby obtěžkanými sádelnatou krustou s cibulí, rendlíkem prdelačky, za který by se nemusel stydět ani Harry Potter, a mnohými dalšími dary, pro které máme venkov tak rádi.

Japonské animované filmy si letos na FOD dle zaplněných sálů odpykaly svou úspěšnou premiéru. Vedle nočního promítání komediálního hentai filmu Rajcovní klinika, který nabídl vzácnou možnost uvidět antropomorfizovaný falus s knírem, byla do programu umístěn dvojitá porce děl Hiroshi Harady v podobě středometrážního filmu Ukolébavka, po které se nevzbudíš (1985), následovaného Dívkou s kaméliemi (1992). Harada je nezávislý tvůrce experimentálních anime snímků, které jsou charakteristické neurvalými fantaziemi, během nichž se střídají melancholické obrazy s brutálními vpády násilí, vysazenými do surreálných poloh. Byl  k vidění rovněž animovaný loutkový film, jenž celý festival zahájil: I na Barbie občas přijde splín (2003) je pornografickou variací na universum společnosti Mattel; natočila jej argentinská režisérka Albertina Carri, která je jinak známá pro svá umělecká dramata. Zde zúročila své zkušenosti do groteskního pamfletu genderových stereotypů a sexuálních úchylek představovaných panenkami Barbie a Kenem.

Tato umělohmotná perverze předcházela zahajovacímu hranému filmu Pekelný svazovač: Technika jeřábové bondáže (1986), jakožto zástupci žánrové škatulky japonských pinku eiga. Tedy nízkorozpočtových erotických děl, v nichž hraje prim poutavý námět s často pitvornou příběhovou linií. Pekelný svazovač vytěžuje westernový půdorys přesazený do příběhu o jediném „milosrdném“ sadomasochistovi na světě, který „dobrosrdečně“ pouští žilou (respektive provazem) masochistickým tužbám; film mimo jiné vynikal opojnou parafrází Morriconeových melodií, osmdesátkové diskotéky a chytlavých funky rytmů. Po promítání následovala v předsálí kina ukázka řemeslných kvalit studia Hell,[4] spřízněná s S&M tématikou filmu. Pravděpodobně nejočekávanějším snímkem FOD byl nový počin Park Chan-wooka Stokerovi (2013). Uvedení nedlouho po světové premiéře stálo doslova za všechny prachy. Park svým nejrozmáchlejším dílem, poprvé realizovaným v americké produkci, opět potvrdil kvality svého zavedeného směřování: vytříbeně zpracovaných žánrových syntéz, v nichž není nouze o černý humor a důmyslnou stylizaci, která v tomto filmu dosahuje doposud nejvyšší okázalosti. Svéráznou komikou se na festivalu pyšnil také nový barvitý slasher Klaun k popukání (2012), hýřící groteskními způsoby zproštění z povrchu zemského – to byste nevěřili, co dokáže ztropit takový deštník. Mimo zoofilního melodramatu, patálií Stokerovic rodinky a snových anime, nabídl nesmlouvavě virtuózní zpracování film Za černou duhou (2010), které by snesl přirovnání k hypnotické 2001: Vesmírné odyseji (1968), kdyby se byl ujal její režie někdo jako Dario Argento.

Vedle všeobecně vypiplané práce s českým jazykem v rovině anotací, titulků a názvů filmů, za které patří festivalu všechna čest, si velkou oblibu v posledních letech získaly simultánní překlady, za nimiž stojí slavné trio: Pan Akurát – Samantha Bifidus – Josef Vokurka. Živým doprovodům byl věnován celý páteční program, s návdavkem noční soboty. Pan Akurát se chopil již podeváté jednoho z filmů ze série čítající více jak padesát děl o dobrodružstvích mexického superhrdiny El Santa. Tentokráte urostlý maskovaný muž bojoval proti neméně maskovanému Fantomu škrtiči v díle s překvapivým názvem: El Santo proti fantomu škrtiči (1965). Samantha Bifidus naopak ukončila jepičí život série s nejmenším hercem na světě. Pan Weng Weng (Ernesto de la Cruz) si vystřihl hlavní roli pouze ve třech filmech, z nich dva již byly na festivalu uvedeny. Pro pár cenťáků navíc (1982) je obskurní směskou zavedených pravidel westernového žánru a zcela nepůvodních prvků, jako v případě filipínských prérijních protivníků nindža. Klasický sci-fi film osmdesátých let nízkého umění, Amerika 3000 (1986), byla vzhledem k tematizaci genderového vyrovnávání obstarána stálicemi Bifidus + Vokurka, a příhodně věnována probíhajícímu svátku MDŽ. Shodou okolností děj filmu současně odrážel i něco z ducha páteční prezidentské inaugurace. Projekci v sálu předcházelo pozdravení soudruhů a soudružek komisařem, mladý pionýr přednesl budovatelskou báseň, rozdal karafiáty (po projekci i jablka) a nakonec došlo k rituálnímu zastrčení videokazety do přehrávače. Promítáním z nosiče VHS Ameriky 3000, Pro pár cenťáků navíc a po všech stránkách anarchistického počinu Harmony Korineho Vojížděči odpadků (2009),[5] se totiž vzdával hold médiu, jež sehrálo velkou roli v demokratizaci (nejen mrzké) tvorby a jejího šíření v osmdesátých letech – kor u nás, v dobovém klimatu socialistického režimu. Horečku sobotní noci bylo možné zažít spolu s promítáním již zmíněného hentai filmu Rajcovní klinika (1988), v rámci níž si Bifidus s Vokurkou při tom všem hýkání také vystřihly hned dvojitou porci pěveckého duetu par excellence.

Po vzoru exploatačních a béčkových technik propagace, se FOD snaží dodat filmům přidanou hodnotu nejen simultánními překlady, nýbrž také interaktivními vsuvkami během promítání, které postupně začínají vytlačovat dříve konané přednášky či diskuze po projekcích. Poutavé prezentace děl byly na FOD symbolicky zavedeny minulý rok snímkem Třaslavec (1959) Williama Castela,[6] tvůrce proslaveného právě uplatňováním různých trikových hříček během promítání svých filmů. Letos festival nabídl hned dvě zážitkové události kultovních snímků  Démoni (1985) a Noc drůbežích mrtvol (2006). První dílo si o to doslova říká: komediální horor o ďábelském kině Metropol, kde zavřené obecenstvo čelí smrtícím běsům útočícím z plátna, vzešel z dílny slavných tvůrců nočních můr Lamberta Bavy a Daria Argenta. Dva dny před projekcí v prostorách kina Aero tajemné postavy se stříbrnými maskami rozdávaly letáky na promítání kina Metropol, čímž se parafrázoval počáteční děj filmu. Ve čtvrtek, v čase samotného uvedení filmu, účastníky FOD opravdu nepřivítalo logo kina Aero, ale zlověstné kino Metropol. Než začala projekce, dramaturg upozornil diváctvo, že kinosál bude uzavřen, a že ten, kdo potřebuje na záchod, má nyní posledních pár minut. Hlavní dveře sálu se poté opravdu řetězem zatarasily.[7] Prostor kina se následně setměl až po zhruba 11 minutách projekce Démonů; dozorkyně procházela v kinosále Aera s baterkou a zpeskovala diváka (nastrčeného dramaturga) během zapalování cigarety; vedle plátna se objevil oběšenec (troufáme si tvrdit, že falešný); publikum vystrašil následný útok „démonů“ (stylizovaní pořadatelé festivalu); vrcholem byl nečekaně akční průjezd motorky okolo sálu. Vtip byl v tom, že všechny uvedené akce synchronně odpovídaly filmovému dění na plátně.

Okázale exploatační film Noc drůbežích mrtvol, vypovídající o neblahých důsledcích fast foodu postaveného na indiánském pohřebišti, společnost Troma Entertainment obdařila – kromě typického humusáctví – nezvykle zábavnou nápaditostí, nevybíravým politickým komentářem a muzikálovými vsuvkami. Při vstupu do kina byly rozdávány pytlíky na zvracení s logem parafrázujícím symbol společnosti ve filmu „Americká kuřecí bašta – proklatě mrtvé kuře“, které na sobě měla i pravidelně procházející obsluha rozdávající za pětadvacet kaček vydatně obložené housky. Během projekce se rovněž opakovaně rozsvěcovalo světlo u hlavních dveří, kde byly zdarma nabízeny panáky s kuřecím lektvarem (vaječným likérem). Posledním revitalizujícím prvkem FOD, je takzvaný koncept „Aero naslepo pro otrlé“. Diváci jdou na film, jehož identitu dopředu neznají a pokud nejsou po projekci spokojeni, nemusejí nic platit. Letos si dramaturgové připravili odpadní klenot polistopadové kinematografie kvalit sobě vlastních: koprodukční sci-fi Nexus (1994), které je stejně slizké a ozdobené fušerským řemeslem, asi jako jiná koprodukční obskurnost – V prachu hvězd(1978) s Janou Brejchovou v čele.

Kdy má člověk možnost zažít, aby okolo něj v temném sále projela motorka se superhrdinou? – podobné eskapády slouží, jednak jako lascivní lákadla poplatná praktikám uvádění filmových děl nízké kultury, jednak zesilují smyslový zážitek a emocionální reakce publika, a jednak dodávají FOD jedinečnou náladu, která je ze své podstaty neopakovatelná. Doprovodný program doplňuje atmosférická estetika celého prostoru, kde se akce koná: předsálí je „zkrášleno“ zkrvavenými torzy těl a nonstop promítanou smyčkou pitoreskních trailerů béčkové produkce; obsluha baru, uvaděči a lektoři se stylizují do konkrétně programem vyžadovaných rolí; diváka v sále vítá kostlivec podbízivě omotaný světelným řetězem s kolečkem sena a apartní záchodovou mísou. Z výše uvedených skutečností je patrné, že účastník FOD je přirozeně veden k tomu, aby byl aktivní, nikoli pasivní součástí show. Spektákl nezačíná ani nekončí samotnými promítáními, na něž publikum odpovídá řádnou emocionální odezvou vzhledem k pojetí filmů, i způsobu jejich prezentace (na kontemplativní vnímání u drtivé většiny děl můžete zapomenout). Otrlý jedinec není součástí provázané exhibice snad jedině tehdy, když ještě neprošel průchodem ke kinu, nebo jakmile se k prostoru Aera obrací zády směrem do žižkovského teritoria, které jak mnozí dosvědčí, nabízí živelné prožitky od rána do noci.

Upoutávka na 9. ročník Festivalu otrlého diváka
Znělka 9. ročníku Festivalu otrlého diváka

[1] K výrazně menším akcím tematicky spřízněných s Festivalem otrlého diváka patří každoroční Brakfest ve formě jednodenního happeningu. K těm svého druhu nejmenším událostem, v rámci nichž se pravidelně promítají brakové filmy v restauračních zařízeních viz také Trololo Film Entertainment.

[2] Letos bylo kompletně vyprodáno pět z šestnácti celovečerních filmů v programu: Stokerovi, Amerika 3000, Otrlé Aero naslepo (Nexus), Klaun k popukání a Noc drůbežích mrtvol.

[3] Za festivalem stojí David Čeněk, historik a teoretik filmu a festivalový dramaturg; Petr Šaroch, překladatel a dramaturg České televize; Jiří Flígl, filmový publicista, festivalový a televizní dramaturg; Antonín Tesař, filmový publicista a komiksový autor.

[4] Sedmý ročník se Hell postaralo o performanci na téma hřebík a penis. Minulý rok zasvětilo návštěvníky do umění piercingu.

[5] V souvislosti s vypovídajícím názvem filmu Vojížděči odpadků, FOD vyhlásil před svým zahájením diváckou soutěž, v rámci níž měli otrlci pod heslem snímku „make it, make it, don’t fake it“ nafotit či nahrát záznam v disciplíně „trash humpingu“. Účast nebyla valná, ale ti, kdož se zapojili, zaslali věru pikantní materiály a byli před promítáním Vojížděčů odpadků oceněni. Pořadatelé pak oficiální zahájení festivalu posvětili destruktivní performancí na téma tohoto filmu v prostoru kinosálu.

[6] Nejen o jeho promítání se můžete dočíst v článku kolegy zde. http://www.indiefilm.cz/2012/03/02/otrly-divak-2012-traslavec-je-v-kine/

[7] Samozřejmě se jednalo o symbolické gesto vzhledem k požárním opatřením, které nicméně po určitou dobu splňovalo svůj účel. Zpočátku se lidé s plným močovým měchýřem (vydatná konzumace nápojů k FOD neodmyslitelně patří) vraceli na svá sedadla, protože hlavní dveře byly takřka po celou dobu projekce opravdu zapečetěny, než byli poté nejotrlejší vytrvalci asistentkou vykázáni k jiným dveřím v zadní části sálu.