Domů » Filmy, Recenze

30 minut po půlnoci: Tma přede mnou, tma ve mně

Dvaašedesátiletá režisérka Kathryn Bigelow se na filmovém poli již dříve proslavila chytrými akčními snímky jako Bod zlomu (Point Break, 1991) či Zvláštní dny (Strange Days, 1995) produkovanými jejím někdejším manželem, oskarovým filmařem Jamesem Cameronem. Přestože se její snímky zdají být na první pohled adrenalinově „mužné“, jak tématem, tak zpracováním, lze v nich rozpoznat feminizační prvky – např. silné ženské postavy, jež se svými schopnostmi i rafinovaností vyrovnají či překonají své mužské protějšky (např. hrdinka Mace ve snímku Zvláštní dny silně připomíná emancipovanou bodyguardku Molly z kyberpunkového románu Neuromancer; postava Megan z filmu Modrá ocel je podobně akční hrdinkou). V současné době na sebe výrazně upozornila především svými posledními snímky Smrt čeká všude (Hurt Locker, 2008) a 30 minut po půlnoci (Zero Dark Thirty, 2012), jež jsou oba intimní sondou do duše hrdinů stojících v pozadí současných válečných konfliktů. Stylistické i tematické podobnosti posledních dvou filmů ostatně spočívají ve společné spolupráci s bývalým válečným reportérem a scénáristou Markem Boalem.

Stejně jako Smrt čeká všude i 30 minut po půlnoci je snímkem, v jehož středu stojí osamocený jedinec a jeho osobní role v probíhajícím konfliktu. Oba filmy jsou tematicky založeny na skutečných událostech z nedávné doby, které se již stihly „stát historií“. Snímek Kathryn Bigelow spíše připomíná sociologicko-kulturní sondu než dramatické hollywoodské válečné drama ždímající divákovy slzy dojetí. Kvůli záměrné odtažitosti jej však lze jen stěží zařadit mezi silně angažované kritické snímky jako Zredigováno (Redacted, 2007) Briana De Palmy. Práce Kathryn Bigelow vyniká tak vysokou mírou odstupu, že výsledný film působí jako ideové zrcadlo – každý si do něj promítá své politické i umělecké předhotovené názory, předsudky a touhy.


Dostat Usámu

Děj filmu rekonstruuje snahu CIA vystopovat po jedenáctém září vůdčí teroristy Al-Kajdy spolu s hlavou organizace Usámou bin Ládinem. Od začátku sledujeme mladou agentku CIA Mayu (Jessica Chastainová), jež spolu se svým kolegou Danem (Jason Clarke) v pákistánských střediscích CIA vyslýchají válečné zajatce a snaží se proniknout do komplikované sítě vztahů. Špionážní rovina snímku předkládá velké množství informací, jež ji svou nepřístupností divákovi zcizují a podtrhují obtížnost i určitou marnost vyšetřovacího procesu. Vše je předkládáno s nezaujatou pečlivostí vyvolávající zdání dokumentárního přístupu, orientace je silně podmíněna aktivním diváckým přístupem. Pro Mayu se práce stává posedlostí a jedinou životní náplní. Ve filmu není příliš prostoru pro intimní scény – hlavní hrdinka žije jen svým úkolem, kterým je dostat Usámu. Její snaha je navíc záhy podnícena tragickou smrtí kolegyně, jež uvěří falešnému informátorovi a zemře při teroristickém výbuchu. Zdá se, že od této chvíle Mayino úsilí přechází spíše do osobní roviny. Zajímavé je, že tato scéna bombového útoku jako jediná ve filmu svým dramatickým apelem na divákovo očekávání vyčnívá z jinak důsledně dodržovaného nežánrového způsobu vyprávění (v kontrastu se současným snímkem Argo, v němž je rekonstrukce skutečných událostí konfliktu v Íránu roku 1979 žánrovým způsobem „narativizovaná“). Ostatní útoky a zobrazované násilí jsou ve filmu prezentovány náhle, bez přípravy, jako by byly překvapením pro aktéry i pro samotné tvůrce. Samotné finální dopadení Usámy bin Ládina je vrcholem pseudo-reportážního stylu. Detailně zobrazená noční scéna, vizualizovaná často přes „realistický“ pohled noktovizoru, zabírá ve snímku téměř půl hodiny. Přes akční potenciál však působí dojmem dokumentárně účelově sestříhaného záznamu, v němž je střelba zachycena krátkými pukavými zvuky ve tmě a následným zobrazením mrtvého těla v nočních prostorech teroristova sídla.

Zrcadlo idejí

V pozadí vzniku díla je zajímavá skutečnost, že původní záměr, následná rešerše a scénáristická práce započaly dlouho před tím, než se speciálním jednotkám SEAL podařilo skutečného bin Ládina 2. května 2011 v pákistánském Abbottábádu zlikvidovat. Tento fakt pochopitelně nešlo ignorovat, příběh vykreslující marnost počínání tedy musel být doplněn o triumfální úspěch. Původní název snímku For God and Country byl změněn na Zero Dark Thirty, který jednak odpovídá vojenskému žargonu pro zvláštní tajné noční mise a jednak je to snad hořká metafora pro fakt, že výsledek se dostavil až příliš pozdě.(1) Lze říci, že právě díky této intervenci skutečnosti do tvůrčího záměru vyvolává dílo tolik kontroverzních reakcí – těžko si představit, že by mohl být snímek o vládních agentech, jejichž práce vyznívá do ztracena, brán jako nacionalistická podpora. Film totiž přes značné nadšení filmových kritiků (na kritickém filmovém webu Rotten Tomatoes drží rating 94% při průměrném hodnocení 8,6 z 10 v počtu 233 recenzí (2)) svou zmiňovanou schopností zrcadlit vyvolává řadu kritických reakcí a nařčení v širším kontextu. Tvůrci byli jednak nařčeni, že propagují Obamovu administrativu načasováním premiéry těsně před listopadovými volbami (zvláštní je, že Obama se ve snímku mihne v jednom televizním záběru, přičemž jeho výrok ve zobrazeném kontextu rozhodně nevyznívá lichotivě). V podobném duchu se na ně snesla kritika ohledně podezřele přesného zobrazení závěrečného vojenského zásahu, že mohli mít přístup k tajným dokumentům CIA. Z druhé strany je tvůrcům vytýkána údajná obhajoba mučení vězňů pomocí tzv. waterboardingu (simulace topení vodou), tj. techniky patřící mezi speciální vyšetřovací metody – tzv. enhanced interrogation techniques – schválené administrativou George W. Bushe. Navzdory faktu, že mučení je ve filmu zobrazené jako jedna z metod vyšetřování, kterou – dle tvrzení tvůrců – CIA skutečně používala, tudíž je její zobrazení věcí nezastřeného pohledu na věc, kritikové považují celý snímek v tomto směru za scestný argument oprávněnosti mučení pro „dobrou věc“. Jak prohlásil novinář Frank Bruni, snímek implikuje fakt, že „no waterboarding, no Bin Laden.“ (3) Feministka a kritička Naomi Wolfová dokonce Kathryn Bigelow přirovnala k Leni Riefenstahlové.(4) Aby toho nebylo málo, jiná část kritiků z levicových pozic snímek naopak chválí jako brilantně natočenou obžalobu válečných zvěrstev či kriticky moralizující politické drama. 30 minut po půlnoci se zdá být ve světle všech protichůdných reflexí naopak jaksi „usilovně objektivní“. Především se ovšem jedná o filmové dílo představující patrně jeden z vrcholů tohoto roku.

Jiné hlasy, jiné pokoje

Opusťme ale extratextuální prostor politických diskuzí a věnujme se intimnější rovině snímku. Domnívám se, že právě závěrečná scéna dopadení bin Ládina, jenž korunuje agentčinu snahu, odvrací pozornost od historie k intimnímu osobnímu dramatu hrdinky. Bez toho by snímek především zobrazoval marnost úsilí v podobném duchu jako řekněme Fincherův Zodiac, v němž pátrající aktéři ve své snaze postupně vyhasínají a ztrácejí vůli (představte si naopak Zodiaka, v němž by byl na konci vrah chycen…). Završení Mayiny snahy nabízí otázku „co teď s ní?“ Celý příběh se náhle jeví být především osobním dramatem na pozadí známých událostí. Poté, co Maya identifikuje bin Ládinovo tělo, její práce končí. V poslední scéně ji sledujeme, jak nastupuje sama do prázdného vojenského přepravního letadla a místo uspokojení jí zbývá jen smutek evokující vnitřní prázdnotu. Na pilotovu otázku, kam chce dopravit, místo odpovědi strne v melancholickém gestu. Co tento její vnitřní stav znamená?

Pseudo-reportážní styl Kathryn Bigelow sugeruje divákovi zdání neangažovanosti. Snímek, podobně jako například zmiňovaný Zodiac či nedávný film Nákaza (Contagion, 2011) Stevena Soderbergha, strhne svou deskriptivní silou v zobrazování složitého procesu vztahů, kauzalit, souběžností. Noetický způsob vyprávění staví coby tvůrčí záměr nezaujatou snahu o nalezení pravdy skrze zobrazení „povrchu“ událostí (tj. bez různých introspektivních podpůrných prvků jako je vnitřní hlas, flashbacky, nediegetické užití hudby, expresivní kamera a střih aj.). Film nám také téměř nic neprozrazuje o hrdinčině nitru. Její vývoj od lehce vyplašeného nováčka až po tvrdě pracující a maniakální „mrchu“ vnímáme skrze hereččina gesta vždy až jaksi zpětně: v určitém okamžiku její fyzické reakce se hlásí hrdinčina vnitřní změna. Divák uzavírá s tvůrci smlouvu a přistupuje na tuto „dokumentární hru na pravdu“. Díky ní „věří“, že tvůrcův fiktivní svět zpřístupňuje skutečnou hloubku prožívané skutečnosti, jež je jinak nedosažitelná poznání, neboť se skrývá v nitru jednotlivce. Lze snad říci, že genialita tvůrce, respektive jeho díla, se mimo jiné projevuje právě v tom, že toto pronikání do „vnitřních prostor existence“ uskutečňuje. Zážitek skrze důvěrnou smlouvu diváka s tvůrcem tudíž může být autentický, přestože vždy přechovává jistou nedůvěru nesenou faktem umělé rekonstrukce, jež se v díle odráží. Nestranné hledisko Kathryn Bigelow nezastírá svůj status tvůrčího uchopení; ukazuje ale hrdiny v perspektivě nezkreslené žánrovými pravidly, díky čemuž se jejich existence jeví opravdovější a jejich emoce skutečnější. Popisně odtažitý přístup režisérky paradoxně dává možnost hlubokého zážitku.


Postmoderní plazma

Ve filmu Smrt čeká všude končí hrdina po propuštění z vojenské služby opětovným dobrovolným návratem na bojiště. Vnitřní vyprázdnění a zakoušení autentičtější existence v blízkosti smrti jej vede k závislosti na práci pyrotechnika. Je otázkou, nakolik se tato workoholická potřeba blíží popisované „feťácké“ zkušenosti vyprázdnění a marného hledání smyslu. William S. Burroughs uvádí, že závislosti se nelze zbavit, lze ji jen nahradit jinou závislostí. Jinak řečeno vnitřní prázdnotu lze vyplnit jen silnějším obsahem, opatřením větší životní kotvy. Hrdinka 30 minut po půlnoci Maya je na tom v mnohém podobně. Pohyb v nebezpečí smrti (stvrzený scénou bombového útoku na hotel Marriott, v němž se právě nachází, či pokusem o atentát, jemuž je vystavena) je u ní vykoupen službou veřejnosti, a tudíž společenským uznáním. Její jediná vnitřní potřeba hrdinku vede až na hranici fanatismu, kdy přes nedostatek relevantních vodítek neopouští svoji vyšetřovací linii a jako jediná na 99 procent věří svému finálnímu odhalení teroristy v abbottábádské vile (ostatní tomu dávají stěží 60 procent). Její závěrečný smutek po vyhrané bitvě ji diagnostikuje spíše jako oběť než vítěze. Čeho je ale obětí? Její několikaletý pohyb v blízkosti smrti je jen zdánlivě vykoupený triumfem dobytí cíle; ve skutečnosti je potvrzením vnitřního nedostatku, kterému náhle chybí potřebný životní impuls. Zdánlivý pohyb kolem zřídla smyslu ve službě globálního míru spíše zastírá prázdnotu nezakotvené reality spotřební kultury, jejíž hodnoty jsou volně plovoucím polem v postmoderním hodnotovém pluralismu. Její úsilí je fantomatické a snímek může tudíž stěží už z tohoto hlediska sloužit coby obhajoba „tvrdého přístupu“. Zajímavá je ostatně v tomto směru i práce s časovostí. Přestože sledujeme vyšetřování zahrnující podle všeho téměř celé desetiletí, hrdinka jakoby se pohybovala v jakémsi bezčasí, k čemuž ostatně navádí i to, že mimo nenápadně plíživé charakterové změny vypadá pořád stejně. Do „virtuálního bezčasého prostoru“ pátrání občas do její blízkosti vstupují a vystupují jiné postavy, aby ji celý proces nakonec vyplivl coby vykořeněného jedince bez místa a beze smyslu. Snímek tudíž lze brát coby strhávání roušky, odhalování iluzivnosti procesů moderní doby, do nichž vtiskujeme vlastní touhy a významy.

V případě hlavní hrdinky je pak paradoxní, že její potřeba nalézt skutečné existenciální hodnoty, její „velký příběh“, se uskutečňuje v boji za hodnoty společnosti, která „velké příběhy“ a „velké hodnoty“ rozpustila v postmoderní plazmě, tedy proti extrémistům, kteří své fanatické a celospolečensky nebezpečné ideje jistého „velkého příběhu“ svaté války vyznávají. Život je samozřejmě plný paradoxů a umění by je mělo v ideologicky nezjednodušené podobě zobrazovat.

(1) http://insidemovies.ew.com/2012/08/28/zero-dark-thirty-documents/
(2) https://www.rottentomatoes.com/m/zero_dark_thirty/
(3) http://alexengwete.blogspot.cz/2012/12/dark-zero-thirty-no-waterboarding-no.html
(4) http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2013/jan/04/letter-kathryn-bigelow-zero-dark-thirty

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 2. 3. 2013 ve 13.51 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.