Láska: Křehký obraz tvrdé reality
12. 2. 2013 # 12.10 # Filmy, Recenze # Bez komentářeFrancouzský snímek rakouského režiséra Michaela Hanekeho vstupující do našich kin příznačně 14. února 2013, se stal jedním z nejvýraznějších filmů uplynulého roku. Vzbudil mnoho pozornosti a může se pyšnit Zlatou palmou z festivalu v Cannes, kde však Haneke nebyl oceněn poprvé (získal zde Zlatou palmu již v roce 2009 za snímek Bílá stuha). Daleko větším překvapením bylo letošních pět nominací na Oscara, a to především nominace na cenu za Nejlepší film a zároveň za Nejlepší zahraniční film, čímž konzervativní akademici nezvykle vzdali čest i oblasti evropského artového filmu. Proč ale právě Láska natolik upoutala?
Pod nepříliš konkrétním názvem Láska si lze představit cokoliv, romantickou idylku by však od Hanekeho nečekal snad nikdo. Režisér se zabývá tématy stáří a umírání, tématy, která společnost spíše přehlíží. Možná nás až překvapí, s jakým realismem a otevřeností autor ukazuje i ty nejchoulostivější scény, mezi něž patří kupříkladu vyměňování plen stárnoucí protagonistce. Haneke nic nepřikrášluje ani neromantizuje. Přesto nás žádný záběr neuráží ani neznechucuje – snímek nám naopak dává najevo, že se jedná o přirozenou součást života, běžnou situaci, se kterou se může setkat každý z nás.
Stejně jako v jeho dalších filmech (např. Bennyho video, 1992, Utajený, 2005) se Hanekeho pozornost v Lásce upírá na buržoazní manželský pár s klasickými jmény Anne a Georges. Tentokrát vypráví příběh starších manželů a ukazuje jejich soužití po manželčině mrtvici. Muž chce splnit její přání, že se o ni postará doma, místo aby ji umístil do nemocnice nebo pečovatelského domu. Nelehká situace se však neustále zhoršuje, až vyústí v tragický konec.
Vyjma jedné z počátečních scén se po celý film pohybujeme pouze v prostorách bytu manželů. Rozlehlý byt je zařízen v elegantním stylu a může se jevit jako příjemné místo, ale s postupujícím dějem se stává pro postavy čím dál tím nesnesitelnější. Manželé jsou k prostoru vázáni společnou minulostí a posléze také Anninou nemocí – Georgese v bytě drží péče o ochrnutou manželku, ji zas vlastní nepohyblivost. Zpočátku oba vídáme společně – u jídla v kuchyni, při odpočinku v salónu – čím více se však stává situace neúnosnější, tím více času tráví pár odděleně. Jejich dříve harmonický vztah je vážně narušen. Nejenže se odcizují sami sobě, ale začínají se izolovat i před svým nejbližším okolím, především před dcerou. V uzavřeném bytě se ale postupně začínají dusit a oba touží po útěku, který není možný. Anne se pokouší uspíšit smrt odmítáním jídla, Georges se snaží dostat ven alespoň ve svých snech. Jakmile se však kamera ocitá mimo byt, vše končí tragicky a Georges se s křikem budí.
Tíživá situace není viditelná pouze na psychických projevech aktérů, ale působí na nás také skrze formální prostředky. Do holé a tmavé vstupní haly často nazíráme z jiné místnosti a pomocí dlouhých statických záběrů začínáme zjišťovat, že se byt stává bedlivým pozorovatelem svých obyvatel, věznitelem, před kterým nelze uniknout. Prostřednictvím takových pohledů se byt Anne a Georgese stává přímým účastníkem děje, jednou z hlavních postav. Vrcholem je poté několik minut filmu, kdy na plátně vidíme pouze obrazy krajinek, kterými je byt přeplněný. Střídají se malby zobrazující rozlehlé louky, rozbouřené moře a obzor s letícími ptáky, jež symbolizují volný a otevřený prostor, po němž manželé zoufale touží. Pohled na tyto obrazy pro ně může znamenat útěchu, zároveň však i pocit beznaděje. Proto se nakonec Georges odhodlá k drastickému, ale ospravedlnitelnému činu, který je oba vysvobodí z jejich trápení. Teprve v té chvíli se byt poprvé projasní, dveře i okna se otevřou a dovnitř se konečně dostává vzduch.
Důležitou rovinu ve filmu zaujímá mimo mizanscény i hudba, ačkoliv se zde může zdát jako nedůležitá, protože se neobjevuje příliš často. Nicméně i absence hudebního motivu má ve snímku své místo. O minulosti Anne a Georgese se během filmu mnoho nedozvíme, ale skutečnost, že je jejich život spojen s hudbou, konkrétně tou klasickou, je nám známý už od počátku. Děj začíná na klavírním koncertu Annina bývalého žáka. Zde poprvé a naposled hudba opouští diegetický rámec. Motiv přesáhne do dalšího záběru při cestě z divadla domů, kdy jsou oba manželé ještě plni spokojenosti. Po Annině mrtvici se však hudba objevuje stále méně. Nemoc Anne odděluje od její celoživotní náplně a s tím se hudba stává více a více imaginární. Nejdříve posloucháme živý koncert, poté hudba hraje už jen z CD přehrávače a nakonec se vytrácí úplně. V závěrečných titulcích neslyšíme nic než naprosté ticho, jehož prostřednictvím v nás může zážitek nerušeně doznít.
Hanekeho film je velmi surový, drsný a psychicky naprosto vyčerpávající. Je dojemný, ale postrádá jakékoliv známky patosu a nenabízí sebemenší útěchu. Příběh není prvoplánovým útokem na divákovy city, naopak Hanekeho až naturalistické ztvárnění rozkladu lidského zdraví, fyzického i psychického, vychází z tvrdé reality. Není to předně soucit s Anne a Georgesem, co nás vyvádí z míry. Je to hluboký vhled do reality, která nás všechny jednou čeká a kterou si nechceme připustit.
Láska (Amour) Francie/Německo/ Rakousko, 2012, 125 min, premiéra v ČR 14. 2. 2013