Nejvíce diskutované

Crulic: Crulicův valčík s hladem

7. 1. 2013 # 21.49 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Ač to podle minima reakcí na českém internetu stěží uvěřitelné, Crulic – Cesta na onen svět byl u nás v distribuci. Tento ambiciózní snímek se současným tématem si nicméně zaslouží více pozornosti, než se mu dostává a právě proto vznikl tento především analytický text, ač trochu s křížkem po funuse.

Crulic je film plným zdánlivých paradoxů, a to ať už po stránce výtvarné, animační či narativní. Námět je inspirován skutečnými událostmi. Vypráví příběh mladého Rumuna, který byl v Polsku neprávem zatčen, uvězněn a nenašel jinou cestu, jak bojovat proti nespravedlivému rozsudku, než vyhlásit protestní hladovku. Po čtyřech měsících, tedy v lednu roku 2008, zemřel. Svým námětem Crulic připomíná Hlad Steva McQueena, ve druhé půli je dokonce také fascinován fyzickým úpadkem hlavní postavy, jako celek ale funguje naprosto jinak.

Vyprávění je uzavřeno v deníkové formě, svým způsobem zpovědi neprávem odsouzeného Rumuna. Film je tak silně subjektivizován, líčen jen z jednoho pohledu. Zachycuje život chronologicky od dětství po smrt. Jen na několik minut utichá Crulicův nepřerušovaný komentář a nahradí ho suchý hlas neznámé osoby, který faktograficky a v angličtině popisuje důležité okolnosti incidentu. Změna polohy vyprávění ho oživuje, hrozba ztráty tempa je zažehnána a divákovo ztotožnění s hlavní postavou je narušeno.

Neustálý monolog je se zvukovou stopou díky téměř absentující hudbě hlavním nosným prvkem, kterému se daří dohromady spojit jinak nesourodý tvar. Snímek totiž libovolně užívá velkého počtu animátorských technik – ruční, ploškové, loutkové, 3D animace, pixilace i falešné animace (vytvořené odebráním vybraných snímků z filmového materiálu a následnému odpovídajícímu snížení fps – obraz tak působí trhaně až pixilovaně), které jsou tvořené snímek po snímku i generované počítačem. Většinu času, především v první půli, nenesou nicméně obraz a pohyb výraznou vypravěčskou funkci – příběh by byl pochopitelný i bez nich, pouze z komentáře. Funkci mají ilustrační, ozvláštňující a pomáhají vyprávění kondenzovat. Pohrávají si s řečeným a vytvářejí jasné vizuální symboly, které jsou později porůznu využity. Například dvě ženy z Crulicova dětství jsou zobrazeny jako postavy s jedním velkým okem místo hlavy. Když se po dlouhé odmlce obě ženy znovu zjeví ve scéně nad vyhladovělým vězněm na konci filmu, již není třeba komentáře – divák ví, o koho jde, obraz získává vyprávěcí funkci a komentář utichá.

Výtvarno charakterizují libovolné přechody mezi několika technikami – akvarelem kreslená pozadí i postavy s výraznými bílými plochami a světlými barvami jsou spojovány i jenom v rámci jednoho záběru s čistě lineárními, perokresebně působícími obrysovými kresbami a fotkami. Ty jsou někdy užity čistě pro svůj výtvarný účinek, kdy jsou pozadí koncipována jako koláže. Jakmile na sebe ale upoutají pozornost pohybem, nesou ve filmu výraznou funkci a propojují čistě fikční svět s životem reálného Crulica a jeho minulosti. Jsou samovolně rozbalovány, mačkány, střihány a živě komunikují se svým okolím – např. otcovo opuštění rodiny je vyjádřeno pomocí jeho odchodu z typické rodinné fotografie. Některé postavy i prostředí nemají jeden jasně daný styl, namísto toho využívají proměnlivého výtvarna k zesílení emocionálního efektu – Crulicovo tělo poté, co je vystaveno hrůzám hladovky, nejenomže zchátrá, ale i obrysy a tahy, kterými je tvořeno, začnou slábnout a měnit svou kvalitu. Nevšímavý vězeňský dozorce má pro změnu linku průhlednou a je tak vlastně rozstříhán na plné, vyšlapující si tvary. Část jeho kresby není přítomna, čímž je přeneseně zobrazena jeho slepota vůči tomu, co se okolo něj děje, jeho částečná nepřítomnost. Nutno podotknout, že Crulicova postava nemá jednotnou podobu, jelikož je vytvořena ve všech těchto výtvarných polohách. Vždy je nicméně lehko identifikovatelná díky své privilegované pozici ve vyprávění.

Tyto různorodé animační a výtvarné prvky jsou sjednoceny, jak už jsem se zmínil, monologem a zvukovou stopou. Monolog je neustále přítomný a povaha zvuků se nemění, oproti výtvarnu tak působí homogenně. Až ve chvíli, kdy si divák na podivnou koláž stylů zvykne, se Crulicův zdravotní stav zhorší a on přestane vyprávět i přesto, že vypráví ze záhrobí a neměl by tak být těmito okolnostmi ovlivněn. Obraz přebere vyprávěcí funkci a získá sílu.

Určitá „překombinovanost“ celého filmu vyvrcholí ve chvíli, kdy sanitka odváží vyhladovělého protagonistu do nemocnice. Scéna není animována, ale natočena ve skutečných ulicích města. Moment je zintenzivněn dotekem reality. Před závěrečnými titulky však snímek zajde ještě dál. Uvědomí diváka o tom, že byl sice založen na opravdových událostech, ale neodráží realitu a „jakákoliv podobnost mezi žijícími lidmi a postavami ve filmu je čistě náhodná, jelikož byly situace i postavy upraveny či vytvořeny pro potřeby filmu“. Poté se ale v kreslené obrazovce na plátně objeví sestřih vyjádření reálných osob k případu a naznačí některé dohry celého incidentu, jeho vliv na polskou společnost a medializovanost. Vztah skutečnosti a fikce, na který film již dříve upomíná užíváním reálných fotek z Crulicova života, je tak explicitně bagatelizován a následně zdůrazněn, v důsledku tedy problematizován. Svou paradoxností se film téměř táže diváka, najednou ho vzdaluje protagonistovi a ukazuje mu osoby do případu emocionálně nezainteresované. Funguje tedy opačně než na první pohled obdobný konec Valčíku s Bašírem, ve kterém je jinak celou dobu animovaný snímek o vlastní zodpovědnosti při masakrech v palestinských uprchlických táborech završen syrovými dokumentárními záběry. Ty zdůrazňují blízký vztah filmu a reality, zintenzivňují emocionální prožitek, zatímco Crulic tento vztah problematizuje a diváka distancuje.