Domů » Filmy

Praho, má lásko: Vítejte v Praze – plné povídek

VE VĚCI ŽÁNRU

Snímek Praho, má lásko zastává v českém prostředí z několika ohledů zajímavou pozici. Jedná se o celovečerní povídkový film, kterých v polistopadovém období najdeme jako šafránu. Jak název napovídá, zároveň typově patří k dílům zaměřených na jedno ústřední téma, pokaždé ale vyprávěné jiným úhlem pohledu různých tvůrčích týmů. Podobný koncept v rámci kinodistribuce v našem prostředí od 90. let takřka neexistoval. Povídkový film se výrazně rozbujel v letech šedesátých, kdy nalézáme celou řadu významných děl; hledisko rodinné v Lásce nebeské (1964), Perličky na dně (1965) jako poetiku každodennosti, různé podoby nešťastného zamilování formou podobenství v Mučednících lásky (1966) nebo v případě Dýmek (1966) je spojovacím činitelem vášeň k lulkám. V následném období, vzhledem k nástupu normalizace, převažovala tématika povídek únikového charakteru (komedie) či apelu na nemravné/protirežimní elementy (krimi, detektivka, drama) – proto filmy jako Hry lásky šálivé (1971), a na druhou stranu díla typu Motiv pro vraždu (1974). Během perestrojkového uvolnění v osmdesátých letech se občas objevil zajímavě pojatý projekt, jako do sci-fi laděné Přátelé Bermudského trojúhelníku (1987). Téma Prahy nebylo také nijak ojedinělé, vzpomeňme na Pražské noci (1968), Lidi z metra (1974), Pražskou pětku (1988), nebo naposledy Praha očima… (1999), které je současnému projektu nejbližší. Avšak pražský prostor obecně nikdy nepatřil, co se povídkového formátu týče, k prominentním námětům.

NEŽ LÁSKA NA SVĚT PŘIŠLA

Další nezvyklou záležitostí je produkční proces filmu Praho, má lásko – vznikl totiž převážně na půdě FAMU. Nadhozenou rukavici udělat povídkový film vycházející z původního díla Paříži, miluji tě (2006) poskytl děkan Pavel Jech; iniciátorem celého projektu byl ale jako vždy nadšenecký Vít Olmer, který se spolu s Martinem Ryšavým snažil sjednotit v rámci druhého ročníku studia do jednoho předmětu katedry režie, scenáristiky a produkce. Výsledkem společné práce měl být zmíněný povídkový film, propojený tematizací pražského teritoria. Pavel Jech nápad součinně propojit dílčí katedry uvítal, jelikož je podle něj problematické efektně provázat odlišné profese, a docílit tak společné kreativní práce. Stejně tak však oznámil, vzhledem ke svým bohatým zkušenostem zvláště z USA, že tento problém není ani zdaleka zakořeněn pouze na FAMU, ale i na nejedné filmové školy mimo náš region. Vít Olmer tedy vehnal projektu krev do žil a obrátil se na nejsilnější distribuční subjekt v České Republice – Bontonfilm, zda-li by nepodpořil daný projekt. Bontonu se nápad zalíbil, velkou roli sehrálo i hledisko zaštítění filmu samotnou FAMU. Výkonný producent Tomáš Pešula k tomu dodal: „Koprodukční vstup [Bontonfilmu] byl výrazný, byť se stále jednalo o nízkorozpočtový projekt. Bez tohoto partnera by se zdaleka nerealizovalo tolik scénářů a ty, které by se natočily, by nejspíš skončily jako krátkometrážní mimořádná cvičení. S příchodem Bontonfilmu se celá výroba posunula na profesionální půdu s profesionálními podmínkami. Zároveň jsme měli zaručeno, že pokud film dobře dopadne, bude uvedený minimálně v kinech, ale třeba také v televizi nebo na DVD. To najednou celému filmu dodalo jiný rozměr“. Film Praho, má lásko vznikal poměrně dlouho, během tří let ve školních podmínkách a mimo „bílou knihu“ – tedy za volného času studentů. Nakonec bylo vytvořeno šest scénářů, podle nichž bylo vytvořeno šest filmů, ale pouze čtyři povídky se použily pro Praho, má lásko, přičemž dvě zbylé budou fungovat samostatně, pravděpodobně přes distribuci na internetu. Praho, má lásko je tedy nevšedním skloubením studentského a zároveň komerčního potenciálu, který nakonec neskončil jako součást interních klauzur FAMU, ani jako článek v koloběhu festivalů, ale úspěšně dospěl až do fáze uvádění do sítě kin. Zároveň se na filmu podílelo několik profesionálů, vedle například postprodukčního zázemí i řada známých herců jako Květa Fialová, Jan Budař, Jaromíra Mílová, Jan Vondráček nebo Jiří Novák.

PANORAMA (režie/scénář Markéta Černá)

První povídka podává elegantně pojatý pohled na ikonický obraz Prahy – Hradčany. Téma vychází z předpokladu, že vzhledem ke svému umístění je možné vidět okolí Pražského hradu z různých, vzájemně vzdálených koutů, a Hradčany tedy mohou plnit jakýsi spojovací článek od sebe dávno odcizených lidí. Komunikačním médiem je zde fotografie a téma vzpomínek, které jsou skrze ni zafixovány. Praha zachycená na statických obrazech slouží v povídce jako usmíření minulosti se současností mezi dvěma lidmi – stejně tak ale symbolicky mezi panelákovou zástavbou Bohnic a bydlištěm ve Starém Městě, a formátem celuloidové fotografie a její platformou digitální. Ze všech čtyř povídek je nejvíce nostalgická a nejméně pracuje s nadsázkou. Zároveň se neomezuje na jednu městskou čtvrť, ale naopak utváří bohatší náhled na vymezené panoráma Prahy, které jinak konvenčně chápeme jako místo obtěžkané nánosem klišé. Civilní příběh se soudržnou pointou nijak neurazí, avšak i přes potenciál silného příběhu zároveň nakonec nedokáže předat tolik emocí, kolik by vlastně mohl.

PRÁVNIČKA (režie Viktória Dzurenková, scénář Marek Grajciar)

V pořadí druhá povídka předurčuje určitou nadsázku, která bude charakteristická pro zbylé povídky, přičemž kromě závěrečné povídky Tajemství památníku, Právnička i Obyčejný jízdní řád pracují s prokombinováním humoru a současně hořkého vyznění. Zobrazení Prahy zde neplní úlohu ikonickou, ale naopak podává spíše tragické svědectví z libeňského prostředí. Ostatně doprovodná píseň v této povídce skupiny Panika s textem od Jiřího Dědečka přenáší něco z atmosféry filmu „Vysočany, Libeň, to jsou pražský čtvrti, kdo sem večer zajde, ten je synem smrti, sem nechodí žádná auta s turistama, sem se slušná holka neodváží sama [...] lidi co tu bydlej, mají těžkou chůzi, zaprášený oči, zamazaný blůzy [...] polibek tu chutná jak pomyje, Vysočany – Libeň periferie“. Devízou Právničky je uvěřitelný herecký výkon představitelky hlavní role Ally Alexandrov, která se svým ukrajinským původem kvituje hlavnímu tématu filmu: existencionálním problémům přistěhovalkyně, jejíž jedinou obranou před již ztracenými iluzemi je nadále si iluze uchovávat (své rodině v zahraničí namlouvá, že je právnička). Možné usmíření pak přichází skrze srozumění s milovanou osobou. Jako problematické se zdá nepodařené skloubení tragikomického rázu. Někdy totiž film až kostrbatě přechází z melancholie do grotesky, například ve scéně peskování služky Květou Fialovou. Na druhou stranu ze všech povídek je pouze zde Praha podrobena kritickému komentáři.

OBYČEJNÝ JÍZDNÍ ŘÁD (scénář/režie Tomáš Pavlíček)

Povídka Tomáše Pavlíčka působí nejvíce soudržným vyzněním, bez výraznějších zaškobrtnutí, jak co se stylové roviny týče, tak i jejím souzněním s předkládaným příběhem. Stejně jako v předchozí povídce, Praha zde neplní úlohu turistické imaginace, ale zasazením příběhu do nuselské části dokresluje městu jeho jinou tvář. Zahuštěná síť dopravních prostředků v Nuslích zde parafrázuje protikladné jevy: uspořádanou systematičnost, v rámci níž lze do určité míry leckteré věci plánovat a předvídat; zároveň ale svou dynamikou vhání síť do pevných daností chaotickou nahodilost. Tyto dva protichůdné elementy posloužily jako metaforická východiska přenesená na dvě hlavní postavy, které kvůli svým rozdílným postojům (uspořádanost, oproti neuspořádanosti) dovolily autorovi rozehrát absurdně pojaté situační výměny mezi těmito diametrálně odlišnými světy. Pavlíček má cit pro formanovské vyznění ironie a trapnosti, ale zároveň umí sarkasticky komentovat milenecké vztahy, jako to činí Woody Allen. Ve výsledku se Obyčejnému jízdnímu řádu podařilo dostát přesvědčivé harmonie komedie a tragiky s jasně čitelným rukopisem.

TAJEMSTVÍ PAMÁTNÍKU (scénář Lucie Kajánková, režie Jakub Šmíd)

Poslední povídka, stejně jako ta úvodní, se zaměřuje na ikonické místo v Praze, ale zobrazuje jej jiným úhlem pohledu – v případě Tajemství památníku poměrně originálním. Tvůrci použili vyjadřovací konvence mystifikačního dokumentu (konkrétně angažovaný koncept cinéma vérité), skrze nějž se investigativní formou snaží „dopátrat“ něco o tajemném duchovi Národního památníku na Vítkově a paranormálních jevech, které s ním jdou ruku v ruce. Pojetí povídky je ze všech předchozích filmů nejoriginálnější, a stejně jako tragikomický tón předcházející povídky, jenž zde nahrazuje ryze komické vyznění, působí soudržným dojmem, z kterého není cítit rozpolcenost, ale jasně vedený záměr v mezích zvoleného vyjadřování. Vedle povídky Panorama se dostáváme k hlediskům historie a paměti, avšak film nabourává věrohodnost daných témat jednak vykreslením vícenásobné interpretace subjektů na jednu problematiku a jednak pomocí provokativní mystifikace manipuluje faktickými zdroji informací – jejich přepsáním do nového významu. Vedle samotného odhalení „pravdy“ (nebudeme prozrazovat) může působit kontroverzně závěrečná pointa celého filmu, kterou lze vidět buďto jako laciné uzávorkování díla nebo jako provokaci, v rámci níž je Tajemství památníku vedeno tvůrci od počátku.

STUDENTSKÝ KINOFILM

Paradoxně všichni klíčoví umělci daných filmů se v Praze nenarodili (což byl také případ Paříži, miluji Tě), to ale není vůbec na škodu, jelikož zúročením svých zkušeností, ať už z mimopražského teritoria nebo dokonce ze zahraničí, mohli přispět jinou reflexí, než kterou by podal rodilý Pražák (snad kromě poslední povídky se jinak většina příběhů odvíjí od osobních prožitků autorů). Film také propojuje hudební uskupení V(I)bezdud dodávající povídkám lokálně specifický nádech. Zároveň tvůrci museli svou povídku vtěsnat do patnácti minut a své příběhy, jež měly být aktuální, samozřejmě propojit s Prahou. Ale nelze od filmu Praho, má lásko, obdobně jako v případě Paříži, miluji Tě, čekat kvůli vytyčenému konceptu určitou soudržnost – ať už autorskou nebo kvalitativní (film Praho, má lásko byl mimo jiné například snímán tu digitálním přístupem – Panoráma/Tajemství památníku, tu zase na formát 16mm – Právnička/Obyčejný jízdní řád). V případě českého příspěvku se ale nabízí otázka toho, jak bude publikum vnímat celovečerní formát připravený pro promítání v kině, jestliže vychází z tvorby studentů filmové školy druhého ročníku. I přestože v obecné rovině nevypadají tyto povídky jako leckterá FAMU cvičení a mají určitou kvalitativní úroveň, současně na ně nelze nárokovat to, co od zkušených profesionálů. Pokud s tímto vědomím nebude případný divák počítat, mohlo by se to ve výsledku filmu vymstít; naopak kdyby před film mělo být dosazeno upozornění, že se jedná o studentský projekt, který si – ani jak podotkl samotný děkan – nenárokuje profesionální status, spíš by to filmu Praho, má lásko z určitého pohledu omlouvalo, a tedy degradovalo jeho pozici. To nás přivádí k zamyšlení, zdali nebyl původně dobře zamýšlený záměr předem odsouzen k neúspěchu. A jestli měl kromě pozitivního dopadu na získání zkušeností tvůrců, kteří mohou příznivě ovlivnit budoucí tuzemskou tvorbu do budoucna, nějaký aktuálnější smysl, zvláště co se diváckých nároků pro celovečerní hraný film týče.

Doporučujeme

Jeden komentář

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 23. 11. 2012 ve 13.35 a zařazen do kategorie Filmy ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.