Domů » Filmy

TV tip – Prezidentské volby: Dokonalé politické divadlo

Boj o Bílý dům vrcholí. Někdy by se mohlo zdát, že před jednou z mediálně nejdůležitějších událostí (nejen) současnosti není (nejen) v USA úniku. Každodennní zprávy různého rozsahu, žurnalistické jakosti i reálného základu, zaplavují mnohdy nekontrolovaně běžného občana a tvoří kolem něj pomyslnou „bránu vědění“. Informace mu naznačují, čemu všemu věnovat pozornost. Jevy podstatné se však mísí se zástupnou slupkou prezidentské kampaně, a proto se stává obtížné přesně rozlišit, co je vlastně důležité. Ideální je nesporně optimalizovat možnosti a v záplavě se orientovat. Bohužel existují i jedinci vyznávající svérázný přístup k realitě. Jsou dvojího druhu, přičemž vlastně velmi obdobného – (a) pozorovatel si připadá uprostřed jakési reality show (má pocit, že každý ví všechno, nic se neutají), (b) pozorovatel si tvoří vlastní nezávislou realitu složenou z konspiračních teorií (má pocit, že nikdo neví nic, vše je zástěrka) Je zajímavé, že Prezidentské volby (2012) můžou v důsledku zaujmout zastánce obou krajních proudů. Ale naštěstí nejen je.

Média

Dynamický a zábavný film natočil Jay Roach, který je většinou známý pro své úspěšné komedie plné lehkého situačního humoru (viz. Fotr je lotr /2000/ či Austin Powers: Špionátor /1997/). Ač se to nezdá, k politice nemá tento režisér vůbec daleko, jak prokázal předchozím televizním dramatem Nové sčítání hlasů (2008) o vyhrocené povolební situaci v roce 2000. Tento Roachův snímek jsem bohužel neviděl, ale vůbec bych se nedivil, kdyby i ten energicky tnul do živého. Prezidentské volby jsou pro něj doslova ideální námět, vždyť Sarah Palin by mohla klidně být libovolnou postavou v jeho předchozích filmech (což nemyslím automaticky jako urážku, dále vysvětlím, že se může jednat o velkou výhodu).

Tvůrci dokonale pochopili jak věrohodně a divácky vstřícně zobrazit volební mechanismus v celé své pochybné atraktivitě. Mám dojem, že i nezasvěcený a důsledně apolitický člověk se nebude nudit. Bude mít před sebou strhující příběh ženy, ze dne na den přetvořenou v zastoupení početného volebního štábu, okamžitě přijatou (a vzápětí zatracenou) médii. Celkem příznačně je celý snímek vyprávěn šéfem poradců pro republikánskou předvolební kampaň v televizní talk show. Tento neviditelný člověk v pozadí nevystupuje na pódiu během kampaně, pro účely hraného filmu ale musí být obsazen. Střihnul si ho v přesvědčivém podání Woody Harrelson, který si jako jediný ze slavných jmen v titulcích „uchoval tvář“. U dalších spolehlivě nerozeznáte Julianne Moore (Sarah Palin) či Eda Harrise (John McCain), kteří zvládají gesta a mimiku s naprostou přirozeností. Hlavně Harris prošel tak obdivuhodnou proměnou, že pokud se na něj nezaměříte, uvidíte po celý čas toliko McCaina.

Tento fakt není zanedbatelný. Tvůrci si dobře uvědomují, že nejrozumnější cesta k představení politického vzestupu Sarah Palin je určitá mediální zkratka. S ohledem na blízkost a informační roztříštěnost (o každém vystoupení Palin najdete desítky politologických komentářů) volí cestu nejmenšího odporu – zachycení nejsilněji nejpamátnějších momentů volební kampaně (skrz média) a pozadí, které k nim vedlo (skrz volební štáb). Zatímco volební štáb si vypráví svou více či méně smyšlenou verzi a nahlíží do vzrušujícího vytváření vhodných taktik, mediální záběry kampaně unikají z hraného filmu až do oblasti záznamů ze skutečných vystoupení. Roach používá záběry reálného McCaina a Palin v neviditelných prostřizích, v nichž nezřídka jediným spolehlivým indikátorem zůstává zrnící kamera a neklidnější střih. Taková strategie ale funguje hlavně díky výborným výkonům obou hlavních protagonistů. Dokazuje to jeden z nejsilnějších momentů filmu, v němž se Sarah Palin dívá v televizi na vlastní imitátorku, jejíž podivně trhavé pohyby působí nepřirozeně, až děsivě. Špatná herečka (imitátorka) nesahá ani po paty dobré herečce (Moore), která napodobuje brilantní herečku (Palin).

Politika

Barack Obama je uveden coby celebrita. Vzestup takové osobnosti přesně dokresluje stav a potřeby současné politiky. Prezidentské volby si zpočátku příliš nelibují ve faktu, že politika zřídila přednostní právo celebrit, nicméně po jisté chvíli tuto argumentaci přijmou a ještě více vyhrotí. Proti celebritě (Obama) není možné nasadit nikoho jiného než skutečnou hvězdu (Palin). Kam se nám v tom vytratil volební program a ideje? Vychází ze zákulisí a volebních štábů, skutečných tvůrců námi prožívané skutečnosti, jejichž náměty kandidát pouze halasně představí. Vyprázdněnost a umělost takové politiky je očividná. Do této nihilistické argumentace film sklouzne celou svou vahou, aniž by však současně nastínil temné vize.

Co do politického názoru na situaci se totiž nesmíme nechat zmást. Roach a jeho tým nesdělují jednoznačně přeložitelný význam, velice umně však zapracovávají svůj pohled na věc, který je svou neviditelností možná o to účinnější. Na základě ideologického stanoviska Prezidentské volby nápadně připomínají nedávné Dobývání moci (2011), energický francouzský film, který nepřiznaně hodnotí (film se tváří velmi nezaujatě) mocenský vzestup Nicolase Sarkozyho. Pro oba tyto charismatické pravicové politiky platí v zásadě totéž – naprostá medializace jakéhokoli jejich činu a s tím spojená kontroverze, jež se vztahuje jak k podstatným krokům ve funkci, tak marginálním přeřekům. Dnes už bývalý francouzský prezident je ve filmu představen jako cynický a bezohledný kariérista s asociálním (ne)cítěním. Na druhou stranu však tento muž přesně naplňuje představu státníka; nenechá sebou mávat a rýsuje možnou cestu Francie v nelehkých časech. Oproti jiným (úplně stejně zkaženým a cynickým potentátům) má tedy co nabídnout.

Zkuste si nyní vzpomenout na kontroverze spojené se Sarah Palin. Pravděpodobně si nejdříve vybavíte hloupé výroky, v nichž aljašská guvernérka potvrzovala do očí bijící neinformovanost. Film celou etapu bez okolků zobrazí, a mám dojem, že i množství tzv. poučených diváků bude překvapeno, jak hodně toho kandidátka na víceprezidentku údajně neví. Daleko důležitější však je, co se tím chce sdělit. Sarkozy je v Dobývání moci schopný cynik mezi těmi neschopnými. Palin je v Prezidentských volbách upřímně neinformovaná mezi zdánlivě informovanými. Obama v roli celebrity totiž nereprezentuje vlastní představy o světě, ale pouze hraje v očích tvůrců divadlo. Ve filmu demokratického kandidáta nikdo nehraje, protože nejlépe hraje Obamu on sám; herecká aura zkrátka nedovoluje, aby byl kýmkoliv obsazen. Zato McCain se snaží být vyobrazen coby férový chlap schopný najít si kvalitní spolupracovníky na důležité posty. Ovšem ve skutečnosti působí jako hláškující veterán uvažující mimo realitu, jehož jediný autentický program je čestná kampaň. Když situaci takto postavíme, není Palin zase tak „skandální“ kandidátka a navrch má výrazné přednosti.

Ztělesňuje tradiční americké hodnoty a její neznalost je stejně upřímná jako její chování před voliči. Umí strhnout dav a za maskou příjemné ženy se přitom skrývá mnohdy nekompromisně kalkulující politik (v americkém prostředí toto nemusí být nutně zápor, byť tvůrci filmu se staví k tomuto bodu poněkud rezervovaně). Možná není nejznalejší, ale v záplavě celoživotních nekompetentních politiků působí jako „jedna z nás“. Dokáže přesvědčit o tom, že svůj vydřený americký sen může přenést na celou populaci, což je důležitý aspekt naděje. Není tak těžké uvědomit si, na koho tím hlavně upomíná – na republikánského prezidenta Ronalda Reagana.

Divadlo

 Představa politiky jako divadla není nikterak nová, ve skutečnosti spadá již do antiky, třebaže její nejviditelnější obrysy ovlivňují zřejmě hlavně současnost. Určeme si v tuto chvíli jasnou hranici, ač chápu, že se může zdát (právem) proměnlivá a tím spíše sporná. Nicméně o jistou polemiku s postojem filmu jde v celém textu, proto si podobnou zkratku dovolím. Vlivný politický komentátor a nositel Pulitzerovy ceny Charles Krauthammer se v osmdesátých letech výrazněji pozastavil nad proměnou politiky v nedávné době. Použil tehdy již zavedené rčení „Lights, Camera, Politics“ (světla, kamera, politika), aby odhalil novou podstatu politického boje. V Reaganově éře (Krauthammer také jako první použil spojení Reaganova doktrína popisující cíle americké zahraniční politiky v osmdesátých letech) se politika, nejen podle něj, definitivně změnila v divadlo. Podle všeho je volič natolik pohlcen iluzemi (kampaní), že ztrácí nutný cit pro realitu. Diskuze je nahrazena dramatem a významy sdělují předně metafory (gesta, mimika). Přesně jako na jevišti.

Jedním z nejvýraznějších prostředků tohoto způsobu boje jsou televizní vystoupení. První, koho citelně zasáhla, byl úspěšný kandidát na prezidenta Dwight Eisenhower v roce 1952. Konzervativní válečný veterán ve skutečnosti televizními výstupy pohrdal, ale zásluhou pečlivé práce svých poradců se na ně výborně připravil, a nakonec v nich předčil sebevědomého a energického řečníka Adlaie Stevensona, který patřil k do té doby vládnoucím demokratům. O osm let později pak došlo na první volby, v nichž právě televizní debaty rozhodovaly určitým způsobem o výsledku – charismatický JFK vizuálně (tím není automaticky řečeno, že rétorsky) deklasoval bledého a unaveného Richarda M. Nixona v proslulém prvním celonárodně přenášeném vystoupení prezidentských kandidátů. Význam debat od té chvíle strmě stoupá. V roce 1980 nastoupil do debaty bývalý herec Ronald Reagan  a proti suchému stratégovi Jimmymu Carterovi měl tak výhodu, ještě než dopověděl první větu.

Politické divadlo s Prezidentskými volbami úzce souvisí. Sarah Palin si spojujeme s velkým množstvím rétorických přešlapů a naivní zapáleností, nevědomou si důsledků toho, o čem vlastně mluví. Nejdůležitější na politickém divadle je tedy veřejná sebeprezentace, jejíž šrámy ničí předchozí ctnosti doslova ze dne na den. V několikaměsíční kampani se kiksům neubrání asi nikdo, ale schopnost je neutralizovat a předcházet jim tvoří neviditelný scénář tzv. za oponou. Ve filmu je nám prezentováno, že v případě aljašské guvernérky bylo třeba rozehrát skutečné divadlo. Je to nemorální? Ideologicky rozhodující část filmu (příprava na televizní debatu) zajímavě argumentuje. Divadlo je plně součástí politického boje, nepoužitelný je ten, kdo se mu vzpouzí. Film je fascinující právě v tom, jak de facto „zmorální“ prostředky, jimiž se pokouší Palin opět vrátit do hry.

Sporná argumentace může kdekoho přesvědčit. Tvůrci sází na diváckou pasivitu a ramenatou znalost poměrů: výroky typu „V politice jsou svině a všemu vládnou poradci, to vím už dávno...“. V těchto ramenatých výrocích se skrývá určitá zrada – nevědomky legitimizují takové praktiky. Pokud o nich víme, tak nás nepřekvapí a postupně se na ně asi dá zvyknout… Odtud pramení frustrace diváka věřícího na konspirace, jemuž dávají Prezidentské volby solidní munici k pomyslnému ostřelování „systému“. A tato věta se dá mimochodem použít i jako výtka na adresu filmu, který „neobjevuje nic jiného“. Nebyla by však úplně spravedlivá, protože se o něco takového Roach ani nesnaží. Možná sděluje, konstatuje nebo přesvědčuje, ale rozhodně neobjevuje (navíc je možné říci, že by se při důsledném uplatňování takové výtky zamezilo vzniku nesčetně filmů → kolik děl v posledních letech přineslo něco nového o Holocaustu? Máme je přestat točit?).

A nebo?

Ale možná je vše úplně jinak. Na smrt unavený šéf poradců v samém závěru komentuje výsledek své práce: „To nebyla kampaň, ale hloupá reality show.“ V kampani se šlo daleko, více než si prý přál McCain. Od určité chvíle se zdálo, že divadlo (které reprezentuje Palin) definitivně zatlačuje politiku (kterou přes všechny těžkosti stále chce reprezentovat McCain). Tím se situace pomyslně vymyká z rukou. Možná se podařilo vytvořit „nového Reagana“ (jak ve filmu zazní: muže, co tvrdil, že znečištění způsobují stromy, a přesto byl skvělý prezident), jenže se zapomíná, že za ním nestálo jen divadlo čili Hollywood. Za Reaganem šlo (a podle mnohých s ním i spoluvládlo) mnoho kompetentních lidí, zaujatých charismatem neúnavného republikána. To vše se počítá, samotné divadlo nestačí. Pokud alespoň částečně platí ve filmu naznačené, tak americké prezidentské volby aktuálně stojí někde mezi divadlem a politikou, přičemž média automaticky žádají drama. Jenže, jak nás dějiny opakovaně (nyní opravdu velmi silně) přesvědčují, drama nakonec nemusí s politikou skoro vůbec souviset, a přesto ji zásadně ovlivňovat.

Je dobře, že o něčem takovém se dá vyprávět svěže a bez rysu přílišného znechucení ze situace. Film si na konci opravdu žádá o potlesk, který mu v našem prostředí poskytlo už spokojené publikum na festivalu v Karlových Varech, které na konci června nezničila ani místy nesnesitelná sauna v Espace Dorleans. Prezidentské volby jsou zkrátka skutečným divadlem, které podle nestárnoucí poučky moc dobře ví, jak se vzájemně přitahují komedie a tragédie. P. S. – Můj hlas by dostal stávající prezident Obama.

8.11.  Čtvrtek  11:15 (Cinemax) Prezidentské volby

12.11. Ponděí 15:25 (Cinemax2) Prezidentské volby

 

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 4. 11. 2012 ve 11.42 a zařazen do kategorie Filmy ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.