Ohlédnutí za Letní filmovou školou 2012: Big Apple

38. Letní filmová škola je za námi, tudíž jistě neuškodí celkové shrnutí a ohlédnutí zpět. Tradiční festival, jenž z hlediska poutavosti směle konkuruje „áčkovým“ Karlovým Varům, vyniká nejen specifickou atmosférou naplněnou entuziasmem a lehkostí letních dnů. Do Uherského Hradiště jezdí méně celebrit (převážně jen režiséři a někteří věhlasnější filmoví teoretici) a více lidí, které film skutečně zajímá. Vyvážený program poskytuje kromě audiovizuální zábavy i poměrně systematické filmové vzdělávání.

Do kina se musí, i kdyby na chleba nebylo!

Decentní znělka a logo festivalu v podobě nakousaného digitalizovaného šťavnatého jablka se díky své umírněnosti pravděpodobně z mysli návštěvníků brzy vytratí do hloubek podvědomí. Zásluhou pečlivě sestaveného a promyšleného programu včetně řady doprovodných aktivit však v paměti naopak zůstane pevně zakotvena řada bohatých zážitků. Díky ztrátě společnosti Synot z pozice důležitého sponzora festivalu bylo nevyhnutelné snížení finančního rozpočtu a tím pádem i jisté umenšení programu, jak prohlásila ředitelka LFŠ Radana Korená spolu s programovou ředitelnou Ivou Hejlíčkovou (která nahradila na tomto postu Pavla Bednaříka) ve společném rozhovoru, který poskytly pro první číslo festivalových Filmových listů. Dotační aktivity Synotu skončily spolu s letošním zánikem povinnosti sponzorovat neziskové akce a nástupem dvojího zdanění. Ztráta sponzora byla částečně kompenzována zkrácením doby konání akce z deseti na osm dní. Lze se však domnívat, že tyto „postřižiny“ festivalu prospěly – první a poslední den byl na LFŠ obvykle výrazně chudší, přestože byl počítán za plnou cenu. Letos byly naopak oba krajní dny programově naprosto plnohodnotné – závěrečnou sobotu se jelo až do pozdní noci, ať již šlo o projekci Leanova třiapůlhodinového meisterstücku Lawrence z Arábie z nově restaurované kopie, jež začínala v 23:30 v kině Hvězda, či o bujaré veselí v tanečních stanech s DJs. Kvůli nečekanému finančnímu zúžení se však v programu neobjevila sekce Cinepur Choice přinášející každý rok formálně radikální a velmi neotřelé snímky. Redakcí Cinepuru již vybrané filmy letos tedy zůstaly jen na úrovni plánu.

Sunny

Přestože byl ve srovnání s loňským ročníkem celkový počet uvedených snímků a pořádaných koncertů až na krátké filmy o něco nižší, návštěvník festivalu, který netrpí obsesí vytvářet srovnávací statistiky, to nejspíše nepoznal. Programových sekcí, výstav, či jiných doprovodných aktivit bylo spolu s množstvím uvedených hostů i letos v Uherském Hradišti tolik, že nebylo zdaleka možné zhlédnout vše zajímavé. Jak už je tedy na LFŠ obvyklé, bylo třeba vybírat, improvizovat a činit z psychologického hlediska řadu obtížných rozhodnutí spočívajících ve volbě mezi dvěma (a více) žádoucími aktivitami. Trochu v tom mohly vypomoci nastalé okolnosti v podobě tropických veder střídajících se s občasnými lijáky. Zvláště dusno v cestovním nafukovacím kině Espace Dorleans, které nahradilo Slovácké divadlo dočasně nedostupné z důvodu rekonstrukce, mohlo být pro leckoho (například pro autora textu) dostatečnou pohnutkou vyhnout se některým projekcím a zjednodušit si tak sestavování denního itineráře. Většina uvedených snímků měla nejméně jednu reprízu na odlišném místě, což volbu také ulehčovalo, ale například neopakovatelné „masterclass“ s Abbásem Kiarostamím či Istvánem Szabó se konaly právě zde – v nafukovacím kino-hradě. Příliš nepomáhaly ani zdarma poskytnuté festivalové vějíře, které organizátoři ve stanu s propagačními předměty za horkých dnů nabízeli coby velmi případnou pozornost.

Filmový program byl rovnoměrně rozvrstvený na celých osm dní, takže nedocházelo k tomu, že by návštěvník dorazil na již rozjetý festival a neměl šanci zhlédnout snímek ze sekce, jež by celá proběhla už během startovních dnů (jak tomu bylo předloni s retrospektivou Rainera Wernera Fassbindera). Nelze s jistotou tvrdit, že nějaké téma bylo v programu hlavní. Letošní rozsáhlá přehlídka maďarské kinematografie nad ostatními bloky možná vítězila kontumačně, přesto byla jen jedním z více větších tematických bloků. Každý den byl bujaře zakončen koncertem v klubu Mír (kinu Mír je jako projekčnímu prostoru zřejmě definitivně odpískáno). Vystupovali zde nejrůznější umělci i seskupení jako například Midi lidi, Iva Bittová, Floex, či Dva. Množství diváků bylo skutečně velké, alespoň soudě dle opakovaného zážitku nutného vystání fronty a subjektivního porovnání s předchozími ročníky. Kromě ranních projekcí v 8:30 či 9:30 bylo nezbytné přijít před každým promítáním minimálně půl hodiny předem, v případě populárních projekcí němých filmů s živou hudbou byla žádoucí časová rezerva ještě větší. Přestože filmy běžely vždy paralelně na pěti různých místech (nepočítaje večerní Letní kina), bylo po celou dobu LFŠ všude doslova narváno. V tomto smyslu začala Filmová škola připomínat hektickou atmosféru na zmiňovaném MFF v Karlových Varech, pořád ovšem platí důležitý předpoklad, že kdo má akreditaci a přijde včas, do sálu se dostane. Co se týče technického zajištění samotných projekcí, přestože se i letos sem tam vyskytly typické problémy (vypadávající či „nestíhající“ elektronické titulky, špatně založená cívka v průběhu projekce, nefunkční mikrofony, či horší zvuk v Espace Dorleans díky hlučné klimatizaci), oproti minulosti bylo závad mnohem méně a vše se zdálo fungovat více podle plánu. Lze říci, že úroveň LFŠ díky vyšší profesionalizaci stále stoupá.

Jelikož není v silách jednoho člověka zhlédnout veškerý program „filmovky“, ba ani dostatečně uspokojující průřez ze všech programových bloků, budu možná ve svém následujícím výčtu postupovat poněkud disproporčně a pozorností zahrnu především ty bloky, které jsem si letos vytyčil sledovat. Ostatní program se pokusím stručně shrnout v poslední části.

Maďarské hody

Rozmáchlá přehlídka maďarské kinematografie zajištěná dramaturgem Janem Jílkem poskytla široký průřez počínaje obdobím němého filmu a 30. léty se snímky Zmrzlé dítě (B. Balogh a G. von Bolváry, A Megfaryott gyermek, 1921), Manévry lásky (I. Székely, Rákóczi induló, 1933) a Hortobágy (G. Höllering, 1936). Z maďarské kinematografie 50. a 60. let stály jistě za pozornost klasické snímky Zoltána Fábriho Dvacet hodin (Húsz óra, 1965) a Pan profesor Hannibal (Hannibál tanár úr, 1956), jenž svou tragikomičností a morálním apelem připomíná český snímek Vyšší princip (Jiří Krejčík, 1960) letos též uvedený v rámci tématu Heydrichiády. Sindibád (1971) Zoltána Huszárika byl zase plný estetizované dekadence ulpívající na vyprávění stárnoucího donchuána, jenž s pocitem blížící se smrti rekapituluje svoje vzpomínky. Opomenuty by rozhodně neměly zůstat snímky klasika Miklóse Jancsóa Ticho a křik (Csend és kiáltás, 1967), Beznadějní (Szegénylegények, 1966) a Hvězdy na čepicích (Csillagosok, katonák, 1967). Co se týče Jancsóovy výrazné formální stránky, bylo by jistě zajímavé postavit vedle jeho snímků tvorbu současného maďarského tvůrce Bély Tarra (jehož kompletní retrospektiva byla na LFŠ uvedena v roce 2010).

Uvedeny byly i výběrové retrospektivy maďarských tvůrců Istvána Szabóa a Bence Fliegaufa. Szabó jako zástupce kosmopolitně pojaté tvorby se špetkou evropského ducha využívá ve svých filmech klasické vyprávěcí vzorce. Svým nejnovějším snímkem Za zavřenými dveřmi (Az ajtó, 2012) uvedeným letos v Karlových Varech bohužel směřuje k poněkud patetické a slaboduché midcultové zábavě. Závěrečná projekce v kině Hvězda (poté, co byla maďarskému klasikovi udělena výroční cena Asociace českých filmových klubů) tak byla díky svému šablonovitému pojetí obecně srozumitelného „artového“ dramatu zklamáním. Na opačném tvůrčím spektru si stojí tvorba talentového experimentátora Fliegaufa, který si nedávno nechal změnit umělecké křestní jméno z oficiálního Benedeka na Bence, jak jej prý oslovují doma a na nějž je zvyklý. Tvůrce, který se po Uherském Hradišti proháněl na dvoukolém skateboardu, s sebou přivezl i svůj nejnovější film Je to jen vítr (Csak a szél, 2012). Po vizuálně radikálních snímcích Dealer (2004), Mléčná dráha (Tejút, 2007), či přístupnějším komorním sci-fi Lůno (Womb, 2010), je nový snímek nečekaným odklonem k dokumentárně laděnému filmu zobrazujícímu sociální tematiku. Nebo naopak, jak prohlásil jeho tvůrce, formálním příklonem k ranému celovečernímu snímku Houština (Rengeteg, 2003).

V rámci bloku „maďarského filmu“ stojí za zmínku také zvláštní uvedení 160 minutového animovaného snímku Tragédie člověka (Az ember tragédiája, 2011) animátora Marcella Jankovicse. Tvůrce, jenž na snímku pracoval 23 let, v rozsáhlé historicko-utopisticko-filosofické fresce adaptoval klasický stejnojmenný text Imreho Madácha z 19. století. Film na jedné straně fascinuje velkolepostí, myšlenkovou smělostí a intenzitou, či množstvím obrazových a slovních informací sdělovaných pomocí různých animačních technik, na druhé straně ovšem v megalomanské snaze obsáhnout vše zklamává jistou intelektuální rozbředlostí a přemírou patosu. Příběh začínající stvořením světa se ke konci dostává do utopického světa budoucnosti, jenž je naneštěstí evidentně nepříliš nápadnou asambláží ze Zamjatinova románu My, Orwellova 1984 a Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Opus v závěru vrcholí sérií významově přepjatých úvahových metarovin (noční můra – probuzení – realita – sen – boží záměr – lidský osud – historická paradigmata).

Retrospektivy

Kromě uvedených maďarských osobností byla k vidění i další řada výběrových filmografií, ať šlo o klasické tvůrce par excellence, jejichž dílo je již definitivně uzavřeno (David Lean); žijící slavné evropské tvůrce (Carlos Saura, Angieszka Holland); klasiky filmové avantgardy (Abbás Kiarostamí); či mladé talentované exotické hvězdy (Vimukthi Jayasundara). Po loňské rozsáhlé přehlídce filmů Billyho Wildera se letos mohli díky Ivě Hejlíčkové diváci blíže seznámit s deseti snímky Davida Leana, z nichž některé byly uvedené na plátně v nově restaurované verzi. Výběr zahrnoval Leanovo ranější období včetně slavného snímku Pouto nejsilnější (Brief Encounter, 1945) a výborné adaptace Charlese Dickense Nadějné vyhlídky (Great Expectations, 1946), či frivolní Letní opojení (Summertime, 1955), až po velké spektakulární literární adaptace Doktor Živago (Doctor Zhivago, 1965), Lawrence z Arábie (Lawrence of Arabia, 1962), nebo Cesta do Indie (A Passage to India, 1984).

Uherské Hradiště osobně navštívil i Carlos Saura, jehož filmy lze směle zařadit vedle díla klasiků jako je Bergman, Fellini, či Buñuel (tyto tři tvůrce Saura také uváděl jako své někdejší inspirační zdroje). K vidění byly čtyři méně známé filmy: Peppermint Frappé (1967), Doupě (La Madriguera, 1969), Zavázané oči (Los Ojos vendados, 1978) a El Dorado (1987). Že osmdesátiletý tvůrce oplývá stále svěží a pružnou myslí prozradil i jeho inteligentní smysl pro humor a mystifikaci, když mluvil o novinářské potřebě zjišťování soukromých údajů slavných osobností a o Fellinim, který si v jednom interview celý svůj životopis vymyslel. Na „překvapivou“ otázku jednoho z jeho obdivovatelů, jak se mu líbí na Letní filmové škole, odpověděl: „Jste mi sympatičtí, festival je mi sympatický, už mě tady nikdy neuvidíte.“ Agnieszka Hollad, jejíž plánovaná osobní návštěva festivalu se nakonec neuskutečnila, byla zastoupena devíti celovečerními a dvěma středometrážními snímky. Až na snímek Bez umrtvení (Bez znieczulenia, 1978) Andrzeje Wajdy, na němž se podílela scénáristicky, šlo o průřez její režisérskou tvorbou zahrnující filmy jako Nedělňátka (Niedzielne dzieci, 1976), Horečka (Goraczka, 1980), či Evropa, Evropa (1990).

Deset děl Abbáse Kiarostamího mělo průřezově reprezentovat tvorbu tohoto význačného íránského filmaře. Snímky Zkušenost (Tadjrebeh, 1973), Cestovatel (Mossafer, 1974) a Kde je dům mého přítele? (Khane-ye doust kodjast?, 1987) představily rané a spíše neorealistické období. V centru režisérovy pozornosti stojí ve všech třech příbězích chlapecký hrdina a jeho iniciační existenciální zážitek. Kiarostamí, který byl v Uherském Hradišti také osobně, se nechal slyšet, že filmy o dětech (a pro mládež) točil v Íránu kvůli cenzuře, neboť se jí tímto způsobem snadněji vyhnul. Další uvedené filmy již mapovaly jeho experimentální tendence ve stroze poetické formě. Slavné snímky Pod olivovníky (Zire darakhatan zeyton, 1994), Chuť třešní (Ta´m e guilass, 1997), či Vítr vás odvane (Bad ma ra khahad bord, 1999) není třeba blíže představovat – dva z nich byly dříve dokonce uvedeny v přehlídce Projekt 100. Novější snímek Deset (Dah, 2002) a mimo Írán natáčené filmy Věrná kopie (Copie Conforme, 2010) a v japonsku vytvořený Like Someone in Love (2012) představují chytrou hru s dokumentárností, fikcí a mystifikací. Kiarostamí prohlásil, že zatímco jeho íránské filmy jej stále vzrušují, poslední dva „kosmopolitní“ snímky pro něj nemají tak silný náboj, neboť jsou pro něj méně osobní. Soudě podle nadšeného kritického i diváckého ohlasu si však u publika oba „neíránské“ filmy stojí výborně. Íránský tvůrce v Uherském Hradišti projevoval silný smysl pro kontrolu a řízení, když po první projekci poslal obecenstvo na čerstvý vzduch s tím, že na jejich obecnější otázky odpoví na konci festivalu, až diváci „uvidí více jeho filmů“. V závěru své „masterclass“ také prohlásil, že si osobně nejvíce váží svého filmu Šírin (2008), díky kterému teprve „porozuměl ženám“. Zároveň si posteskl, že kdyby věděl, že bude mít takto vnímavé a citlivé publikum, zařadil by i tento snímek do uvedeného výběru (Šírin byl na LFŠ uveden loni v rámci sekce Cinepur Choice).

Srílanský tvůrce Vimukhti Jayasundara, jehož kompletní filmová retrospektiva zpřístupněná na LFŠ čítá tři celovečerní snímky, jeden středometrážní a jeden dokumentární film, dramaturgicky navazuje na loňskou návštěvu thajského umělce Apichatponga Weerasethakula (který je Jayasundarovým dobrým přítelem). Oproti íránskému nestorovi působil Jayasundara téměř plachým dojmem. Snímek oceněný Zlatou kamerou v Cannes za nejlepší debut Opuštěná země (Sulanga Enu Pinisa, 2005) představuje výraznou uměleckou vizi. Neexplicitně vyprávěný příběh lásky a nevěry ukazuje krajní meze, jež hrdinům klade probíhající občanská válka – konflikt mezi Tamilskými tygry a sinhálskou armádou. Válečné násilí do jejich životů vstupuje sice okrajově, zato nenadále a s o to větší intenzitou. Mytickému bezčasovému prostoru, jenž je v jeho snímcích vytvářen, se nejvíce pozornosti dostává ve výjimečně obrazově zdařilém počinu Mezi dvěma světy (Ahasin Wetei, 2009). Ve filmu Houby (Chatrak, 2011), který tvůrce natáčel v Indii, je zase zobrazen konflikt unifikovaného životního prostoru moderního velkoměsta a přirozeného prostředí lesa. Les ve snímku představuje mnohoznačný prostor obsahující „psychedelické“ brány do jiných dimenzí. Intuitivní a přátelský přístup Jayasundary se ukázal i během „masterclass“, na níž představil dva krátké filmy natočené během festivalu v ulicích města na mobilní telefon.

Ruský film

Velmi zdařilou sekcí v rámci bloku „Spektrum“ bylo uvedení současného ruského filmu: některé z deseti různorodých snímků patřily patrně k tomu nejlepšímu, co bylo možné na letošní LFŠ zhlédnout. Jak jsem dopadl tohle léto (Kak ja provel etim letom, 2010) vystudovaného psychologa a filmaře Alexeje Popogrebského představuje zajímavou sondu do života dvou rozdílných hrdinů octnuvších se v osamocených prostorách meteorologické stanice na Čukotce. Kromě psychologické studie lidského chování v drsné krajině za nečekaných okolností film vyniká i výjimečným zobrazením fotogenického prostředí zaznamenaným na digitální RED kameru s hloubkou ostrosti identickou s formátem 35mm, disponující dynamickým rozsahem 13 clon při běžné expozici a až 18 clon v režimu HDRX, a jež umožňuje primární barevné korekce přímo při natáčení (viz katalog LFŠ 2012).

Třetí celovečerní snímek Andreje Zvjaginceva Jelena (2011) s hudbou Philipa Glasse působí na rozdíl od jeho debutu Návrat méně iracionálně či mysteriózně. Snímek tematicky připomínající filmy Mika Leigha však absenci prostoru plného archetypálních významů „chlapectví“ a „mužství“ vyplňuje výbornou kamerou a scénářem, jenž vzdoruje schematickým narativním vzorcům a mechanickému výkladu sociálního dramatu. Za pozornost jistě stojí také druhý snímek Bakura Bakuradzeho Lovec (Ochotnik, 2011). Odtažité dílo klade na diváka nároky samostatně si vytvářet vztahová propojení postav. V málomluvném filmu plném iritujících ruchů (prasečí farma) vzniká navzdory všeobecné odtažitosti intimní vztah mezi farmářem a zaměstnanou trestankyní. Režisér po projekci uvedl, že rád pracuje s neherci a nerad ukazuje věci, které jsou z celkového pohledu pochopitelné i bez explicitního zobrazení.  Vizuálně vytříbený a percepčně náročnější snímek Faust (2011) Alexandra Sokurova je bez nadsázky vrcholným filmovým zážitkem. Vizuální stránka Sokurova díla je zde formálně spřízněná se starším filmem Matka a syn (Mat i syn, 1997). Faust ovšem nenechává diváku příliš mnoho času pro kontemplativní spočinutí na nevšední obraznosti, neboť film je doprovázen téměř nikdy neustávajícím dialogickým proudem řeči hlavních postav. Nápaditě komponovaný snímek lze brát jako inteligentní převedení Goetheho vrcholného díla do filmové podoby, které zároveň neodmítá původní kontext romantismu. Sokurov dosahuje vizuálního efektu mimo jiné deformací obrazu skrze svůj odraz, střídáním barevných filtrů a poněkud staromódním formátem 4:3.

V  krátkém přehledu současné ruské kinematografie uvedené na LFŠ se nelze nezmínit o kontroverzních snímcích Terč (Mišen, 2011) Alexandra Zeldoviče a Atomový Ivan (Atomnyj Ivan, 2012) Vasilije Barchatova. Více než dvou a půl hodinové sci-fi Terč se odehrává v roce 2020, kdy skupina elitních Moskvanů využívá účinků kosmického záření pro dosažení věčného mládí. Scénář, na němž se spolu se Zeldovičem podílel i známý spisovatel Vladimir Sorokin, je vystavěn na půdorysu Anny Kareniny. Snímek je tedy vhodný zvláště pro příznivce postmoderny a L. N. Tolstého. Eklektický film Atomový Ivan zase vznikl za státní peníze podniku Rosatom za původním účelem „vytvořit příznivé informační pole okolo jaderného průmyslu“. Snímek kombinující v podvratné směsi „lásku, divadlo a atomovou elektrárnu“ se natáčel v Kalininské a Leningradské jaderné elektrárně.

A co dále, Baltazare?

Pokud diváky nezaujaly či jim nestačily mnou výše vyzdvihnuté programové sekce, stále ještě bylo z čeho vybírat. Pozornost si jistě zasloužila unikátní přehlídka především krátkých snímků signatářů Oberhausenského manifestu uvedená v rámci sekce „Filmová čítanka“. Na diváky čekalo sedm bloků projekcí doprovázených odbornými předmluvami filmového teoretika Olafa Möllera. Kromě exkurzů do historických milníků německé kinematografie byla na programu i populární sekce „Film a živá hudba“, jež každodenně přitáhla do kina Hvězda proudy diváků. Němé filmy s komikem Haroldem Lloydem postupně doprovázely hudební formace Dikolson, Květy, Kieslowski, OTK, Ještě jsme se nedohodli, či Ty Syčáci Petra Váši. Mimoto byla k vidění také restaurovaná barevná verze Cesty na měsíc (Le Voyage dans la lune, 1902) Georgese Mélièse s doprovodem Jana Plíhala a související dokumentární film Neobyčejná cesta (Le Voyage extraordinaire, 2011) E. Langeho a S. Bromberga.

Po loňském úspěšném uvedení japonských pinku snímků čekala letos na diváky v podobě „Půlnočních delikates“ krátká přehlídka filmů žánru „blaxploitation“. V nočních hodinách (a dopoledních reprízách) bylo tedy možné zhlédnout díla jako Sweet Sweetback´s Baadasssss Song (1971) Melvina Van Peeblese, Klec pro panenky (The Big Doll House, 1971, Jack Hill) z dílny Rogera Cormana, či „černošskou“ adaptaci románu Brama Stokera Blacula (1972, William Crain). Ze zcela jiného soudku byly snímky uvedené v rámci podivně znějícího bloku „F jako Pravda“ odkazující se k uvedenému mystifikačnímu dokumentu Orsona Wellese F jako Falzifikát (F for Fake, 1973). Poněkud nesourodá směs filmů, na níž chtěli dramaturgové demonstrovat nejasnost a nestálost hranice mezi fikcí a realitou, obsahovala kromě Wellesova hravého snímku také rané filmy bratří Lumièrů a Georgese Melièse, Imamurův film Ztratil se člověk (Ningen džóhacu, 1967), Godardovo Číslo dvě (Numero deux, 1975), tříhodinový filmový projekt Fallové (The Falls, 1980) Petera Greenawaye, snímek Michael (2011) spolupracovníka Michaela Hanekeho Markuse Schleinzera, Mezi zdmi (Entre les Murs, 2008) Laurenta Canteta, Herzogův kvazi-dokument o kontaktu s mimozemskou civilizací Wild Blue Yonder (2005), či mystifikační dokumenty Víta Klusáka, Filipa Remundy a Petra Zelenky.

U příležitosti uplynulých 70 let od atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha a následného teroru si organizátoři Letní filmové školy připravili přidruženou tematickou filmovou přehlídku. Mezi snímky zobrazující zmiňované události byl například Langův počin I katové umírají (Hangmen Also Die!, 1943), Weissova adaptace Otčenáškovy novely Romeo, Julie a tma (1959), či unikátní propagandistický snímek Humphreyho Jenningse Tichá ves (The Silent Village, 1943) promítaný pro srovnání spolu s fašistickým dokumentem zaznamenávajícím vypálení Lidic. V programu LFŠ samozřejmě nechyběla ani přehlídka českých, slovenských a polských filmů vzniklých od loňského léta s názvem „Česká, Slovenská a Polská sklizeň“. V rámci uvedení AČFK byl k vidění také celý program nově koncipovaného Projektu 100. Díky sekci „Zvláštní uvedení“ bylo možné kromě již zmiňované mini-retrospektivy Carlose Saury vidět také Slnko v sieti Štefana Uhera (1962), Šulíkův snímek Všetko čo mám rád (1992), Ztracence (1956) Miloše Makovce a cyklus krátkých filmů Jiřího Brdečky. Ze „Zapomenutých klenotů filmových archivů“ byla uvedena díla Řeka (1933) Josefa Rovenského a Oči bez tváře (Les Yeux sans Visage, 1959) spolu s Vekým Mélièsem (Le Grand Méliès, 1952) Georgese Franju.

Dílny

Pro ty, kteří na základě uvedených snímků zatoužili po dalším filmovém vzdělání, zde byla možnost zhlédnout patnáctidílný dokumentární seriál Příběh filmu: Odysea (The Story of Film: An Odyssey, 2011) Marka Cousinse. Po loňské sérii odborných diskuzí s tvůrci, se i letos konalo šest „masterclass“. Diváci, jimž nestačily diskuse s tvůrci po samotných projekcích, mohli postupně navštívit „lekce“ s Bencem Fliegaufem, Vimukthim Jayasundarou, Istvánem Szabóem, Abbásem Kiarostamím, Marcellem Jankovicsem a Ondřejem Vetchým. Je třeba dodat, že každý z tvůrců chápal „masterclass“ rozdílně. Zatímco Fliegauf celou diskusi pojal jako workshop, na němž může své tvůrčí zkušenosti předat nové generaci filmařů, Kiarostamí využil diskusní prostor na zodpovězení otázek, které si publikum nashromáždilo během celého festivalu, Szabó nasadil profesionální masku zkušeného baviče vytahujícího různé „historky z natáčení“ a Jayasundara lehce nesmělým tónem vyprávěl o sobě, o životním prostoru měst a o svém intuitivním chápání filmové řeči. Hodinu a půl dlouhé hovory byly stejně jako loni moderované Pavlem Sladkým a probíhaly povětšinou v angličtině.

Dramaturgické vedení i letos potvrdilo, že i před drobné nesnáze stojí pevně na nohou a ví, kam směřuje: ke tvaru filmové přehlídky plné entuziasmu, na níž se díky jedinečné atmosféře prosté VIP humbuku mezinárodních soutěžních festivalů těší jak diváci, tak hosté z řad tvůrců. Pokud si LFŠ tento sebevědomý, programově rozmanitý a přesto koncepčně ucelený ráz zachová i do budoucna, jistě se máme na co těšit.

Články obsahující informace o LFŠ:

Cesta do pravěku: Pouhé proplutí kolem slibovaného dobrodružství
5. 8. 2017 – 16.05

LFŠ: Objevování převážně známého i odkrývání extrémů
27. 7. 2017 – 20.57

Co nás čeká ve filmovém roce 2015
5. 1. 2015 – 14.49

LFŠ 2014 David Čeněk: „Musíme si diváky vychovávat"
5. 8. 2014 – 18.59

další články...