Odebírat RSS
RSS komentářůMFF Karlovy Vary: Zátah, Za kopcem, Nosálov a další
30. 6. 2012 # 10.29 # Aktuálně # Jeden komentář
Zátah
Půlnoční filmy, sekce známá svou neopakovatelnou atmosférou, letos mimo jiné nabídne snímek Zátah (Serbuan Maut; Gareth Huw Evans, 2011), doposud ověnčený několika cenami ze zahraničních filmových festivalů (Mezinárodní filmový festival Toronto, Fantastický filmový festival Amsterdam, Mezinárodní filmový festival Dublin ad.). Příběh je vystavěn na prostoduché motivaci; speciální jednotka se musí probojovat do nejvyššího patra činžáku, kde sídlí hlavní „domovník“, mafiánský boss ovládají široké okolí, jež musí být eliminován (spolu s velkým množstvím svých agresivních nájemníků). Zátah více než výsostně spadá do akčního žánru, jednoduchá dějová linie tudíž není na škodu – naopak, tvůrci se mohli odpustit mírnou snahu o větší komplexnost, která jinak bezprostřednost výbušného tempa místy podrývá. Zátah vzbudil pozornost v několika ohledech. Jedním z prvních předpokladů, proč si tento film nenechat ujít, je precizní zpracování bojových scén, které dynamicky prolínají evokativně pojaté přestřelky a osobní potyčky s více či méně holýma rukama. To vše je podtrženo povedeným vizuálním ztvárněním, jež kvůli práci s energickým střihem, eklektickou kamerou, speciálními efekty a elegantními řešeními prostorových kompozic ždímá ze soubojů maximum. Zajímavým ozvláštněním je jednak zasazení snímku do indonéských reálií, jednak se drtivá část filmové stopáže opravdu omezuje na lokaci věžáku – a nakonec zaujme nakládáním s tělesností; „yukkie“ efekty dodávají postavám větší míru plasticity a zranitelnosti, než jak jsme tomu u většiny bojových filmů zvyklí.
Iron Sky
Druhým snímkem, který by rovněž v určitém ohledu mohl být do půlnoční sekce zařazen, je napjatě očekávané Iron Sky (Iron Sky; Timo Vuorensola, 2012). Zátah vyždímal z uměřených produkčních podmínek maximum. Nemalé finanční náklady Iron Sky, v rámci jejichž mezí mluvíme o stovkách miliónů korun českých, byly vloženy do béčkového námětu. Dokážu si představit obličeje producentů, když je realizační tým přišel do Cannes v r. 2008 prosit o zafinancování filmu o nacistické armádě, jež se ukrývá na Měsíci, aby se opětovně ujmula vlády nad světem. Jak vidno, podařilo se. Snímek nabízí oddech a do určité míry i pobavení, než budete přelétat do dalšího sálu na Hanekeho – větší ambice nemá a jiného úkolu ani dostát nechtěl. O čemž svědčí i interaktivní spoluvytváření filmu s fan komunitou skrze oficiální on-line kanál. Podobný druh koprodukčního procesu se v poslední době těší čím dál tím větší oblibě, avšak doposud nebyl praktikován u podobně rozsáhlého projektu. Tedy to, co ve filmu uvidíte, do určité míry odpovídá požadavkům, které kladlo nynější publikum. Jak už to tak u podobných filmů bývá, příběh je vystavěn na originálním námětu, zapracovaného do přeplácaných motivů formou atrakce a roztříštěného, epizodicky členěného vyprávění. Vizuálně podmanivý design Iron Sky možná někomu bude evokovat svou retro estetikou zasazenou do sci-fi žánru Svět zítřka (Sky Captain and the World of Tomorrow; Kerry Conran, 2004), kterou posouvá zase o pár měsíčních kroků dále. O hudební doprovod se postarala industriální stálice, skupina Laibach, která má jak zvukově, tak i svou image k filmovému řešení Iron Sky blízko.
Nech mě, jak’s mě našel
Film na první pohled rozvíjí tradiční téma amerických nezávislých snímků: vztah mezi partnery. Nech mě, jak’s mě našel však dokáže vyklouznout z ustálených klišé podobných snímků a daří se mu zachytit drobné nuance ve znovu obnoveném vztahu, který postupem času opět prokazuje svou nefunkčnost. Snímek však neimponuje pouze výtečným zachycením, odkoukaností jednotlivých situací a povahových rysů postav, ale současně dotváří celkovou atmosféru a významové roviny i svým stylem a jednotlivými formálními elementy. Jediný zástupce z amerického kontinentu je rozhodně dobrou volbou ve Fóru nezávislých.
Za kopcem
Dobré ohlasy z letošního Berlinale nelhaly. Režijní debut tureckého režiséra Emin Alpera dokáže dobře pracovat s atmosférou a postavy obklopit tajemstvím, v němž každá z nich jako by něco podstatného před ostatními skrývala. Zároveň se mu daří velmi zajímavě pracovat s tempem snímku, jeho prodlevami v poskytování informací a náhlými dramatickými erupcemi. Alper se dokáže vyvléct z ustrnulé akademičnosti a vnáší do snímku ironii a mnohdy koncipuje scény, aby zdůraznil jejich absurdnost. I pokud od pečlivé vizuální stránky, tak tento debut určitě je velmi zajímavým dílem, které lze v karlovarském programu doporučit.
Sedm dní v Havaně
Filmy seskládané v mozaiku z autonomních příspěvků různých režisérů to mají vždy poněkud těžké. Pohledy tvůrců se různí a jednota je mnohdy utvořena na úkor specifik “autorských rukopisů.” Sedm dní v Havaně navíc celkově nabízí spíše uvolněné líčení kubánské reality, které ukazuje spíše její přívětivější tvář, aniž by se snažilo tnout do problematických témat. Do jisté míry to pak dopadá jako v sérii měst lásky, kdy jsou sice jednotlivé příspěvky mnohdy filmařsky hravé, ale celkově genius loci místa stylizují do falešných obrazů. Z celé mozaiky nejvíce vyčnívá příspěvek Gaspara Noé, v němž sleduje rituál vymítání homosexuality z těla dívky. Jako jeden z mála se nedrží tradičních propriet spojovaných s Kubou, ale rozvíjí uhrančivý rozměr země, jenž zůstává turistovi skryt.
Alpy
Yorgos Lanthimos spolu se svým dvorním scénáristou Efthymis Filippou opět vytvořili originální námět, syrový a chladný jako alpský ledovec. Alpy, stejně jako Špičák přesahuje kategorie jednotlivých filmových žánrů, lze ho vnímat jako minimalistickou společenskou alegorii. Alegorii vypovídající o lidech, kteří od věčného předstírání, že jsou někým jiným, zapomněli být sami sebou. Berou si cizí identitu, aby se nemuseli potýkat se svou vlastní a používají kamufláž, aby zamaskovali ztrátu lidského kontaktu. Alpy mají silnou atmosféru, vybudovanou přes řadu emocionálních scén, které se většiny diváků dotýkají, ale hlavní postavy filmu nechávají zdánlivě chladné s kamenným výrazem. Členové skupiny se dostávají do absurdních situací, ke kterým přistupují jako k denní rutině. Postupem času diváka pravděpodobně začne opouštět údiv a podivná individua začne považovat za zcela normální. V tom momentu však vyrukuje režisér s dalším „esem z rukávu“ a začnou se teprve dít věci. Postupné odhalení zvráceností, patří k dominantě filmu. Režisér skvěle dávkuje překvapení, odkrývá hlavní motivace jednotlivých postav a následně i celé ledovcové skupiny. Film má skvělé obsazení, někteří (ne)herci s režisérem již pracovali (Aggeliki Papouliová), stejně jako štáb, tvořený z režisérových přátel.
Nosálov
Mockumentary o vážné hudbě? Třeskutá (sebe)ironie? Možná asi jen zbožné přání tvůrců, u nichž se původní záměr ztratil asi tak jako harmonie u nesladěného orchestru. Tvůrci loví humor za každou cenu a jelikož nakonec (až na rozpačité anekdoty) ve své sféře žádné vděčné útoky na bránice nenacházejí, rozmělňují výchozí plán čím se dá. Pojítkem filmu totiž je opakující se postup, kdy tázáná osoba řekne pár slov o středobodu snímku – dirigentu Rachlinovi a poté se vše zaměří na to, jak jen tuto osobnost urazit. Jsou takto sice představeni nejrůznější hudebníci a jejich nástroje, ale není nabídnuta žádná příležitost, aby laik pronikl hlouběji do specifik jejich pozice v orchestra. Jakoukoliv výpovědní hodnotu těchto rozhovorů doslova „vysává“ sebestředná postava průvodce, jež si nakonec vše uzurpuje pro sebeprezentaci a dokonale vyprazdňuje jakýkoliv informační potenciál. Nosálov však je problematický I v tom, že ačkoli se prezentuje jako „mockumentary“, bije do očí, jak je vše zinscenované, zprostředkované a dopředu naplánované. Tím je jakýkoliv zájem ze strany diváka dokonale umrtven a ještě více působí chtěnost a samoúčelnost humoru, který právě ve snaze ho vyrobit tam kde není, nakonec veškeré znaky humoru ztrácí. Upřímná a pozitivně vyznívající láska k hudbě šla vyjádřit daleko stravitelnější cestou než prostřednictvím této čiré ukázky tvůrčí bezmoci a bezkoncepčnosti.
Autoři textů: Jiří Blažek, Hubert Poul, Adél Mrázová, Jakub Jiřiště
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
[...] na texaském SXSW festivalu (South by Southwest). Krátce jsem se o něm zmiňoval již ve svém minikomentáři na hlavní stránce IndieFilmu. Pro nějaký podrobnější komentář bych jej však potřeboval [...]