Domů » Festivaly

52. Zlín Film Fest z pozice diváka

Jeden z největších a nejstarších filmových festivalů pro děti a mládež se již po 52. odehrál ve Zlíně, a to od 27. května do 3. června 2012. Ačkoliv oproti loňskému roku tým pracoval s o 30% nižším rozpočtem, počet projekcí (340), filmů (248), světových (13) a českých (91) premiér byl vyšší. Cílem textu ale není zahlcení čtenáře kvanty čísel, aby se oslavné přívlastky zdály na místě, či záměrné zkreslování informací, protože od toho jsou zde oficiální propagační festivalové kanály v podobě Festivalových listů, presskitů a Festivalových minut.

Pozornost by si určitě zasloužilo, jak se ve Festivalových listech protěžují sponzoři, což je patrné hned z první věty prvního čísla, kde ve článku Trnka by sfoukl 100 svíček můžeme číst následující přirovnání: „Logo studia kresleného filmu Bratři v triku je srovnatelně ikonické jako okřídlený šíp tuzemské největší automobilky.“ Spojení dvou znaků (logo studia, ikona automobilky) má primárně vytvořit pověst dlouholeté záruky kvality, i když sekundárně může kritičtějšího čtenáře nechtěně pobavit. Nad normalizační rétorikou tiskových materiálů pro novináře se ale i ti cyničtější ošívají, když se pouze kupí čísla. Zajímavé jsou i Festivalové minuty, kde je host učiněn hvězdným spojením se známým a úspěšným titulem, ve kterém ale nehrál (Martin McCann a jeho role v Pánovi prstenů na místo Tajemství prstenu). Stejně tak používání stylistických postupů, kdy se obraz zrychlí a záběrům se zkrátí průměrná délka, aby se demonstrovalo inzerování festivalu po celém městě, přestože ve skutečnosti byly plakáty, role ad. k vidění pouze v centru dění.

Dalo by se pokračovat, ale předmětem článku je festivalový referát, nikoliv mediální analýza jeho způsobu propagace a prezentace na veřejnosti. Na následujících řádcích proto nebude rozebírán rozpor mezi tím, že si festival vytváří image kulturní akce pro vymezenou cílovou diváckou skupinu, ale přitom tu oslovuje nejméně. Věnovali se tomu jiní, u minulého ročníku například Tomáš Stejskal v kauze „No víte, pro děti. Pozornost bude naopak zaměřena na to, jak a čím jsou děti a mládež oslovováni, a tak bude hodnocení vedeno z pozice návštěvníka – diváka, jemuž jde primárně o filmy.

Soutěžní a oceněné filmy

Většinu oceněných snímků spojovalo téma vyvrhelství či spíše odlišnosti od společnosti. Řeč je o tématech, protože ta jsou nejspíš stěžejní pro dramaturgyně při výběru i pro porotu při rozhodování. Posuzování v kontextu režisérovy předchozí tvorby, poetické tradice či národní kinematografie nejspíš nepřicházelo v úvahu. Smrt superhrdiny, vítěz hned několika cen, sice není nejslabším dílem ve filmografii irského režiséra Iana Fitzgibbona, ale kvalit celovečerního debutu V hlavní roli já nedosahuje. Na místo sebeuvědomělé hry se žánrem a diváckými očekáváními dojde na všechna klišé, která si člověk spojí se snímky, v nichž hlavní hrdina dospívá, a tak má určité potřeby, umírá, a tak se s tím musí vyrovnat on i jeho okolí, a má mentora, a tak aspoň někoho, kdo mu rozumí. Smíchání zmíněných vypravěčských a žánrových vzorců se může jevit originálně, ale ty samotné již nejsou nijak variovány a vše je naplněno tak, jak se dá předpokládat. Díky ústřední postavě a jejímu vnímání světa je udržován odstup, kdy je cokoliv sentimentálního či patetického ironizováno. Navíc její záliba v kreslení komiksů se formálně projevuje vkládáním animovaných pasáží, které jsou ale ve výsledku pouze jediným ozvláštněním jinak velmi konvenční podívané.

Pořád ale lepší, než kdyby cenu získalo kanadské komediální drama Frisson, které bylo zařazeno do stejné sekce hraných filmů pro mládež, protože je přesně tím typem tzv. feel good movie, jež otupují kritické myšlení a u nichž jde pouze o emocionální podléhání. Při sledování  si divák pouze odškrtává povinné dobové reálie z konce 60. let,  které se jakoby povinně musely objevit. Snímek se tak rozpadá do série zábavných scén či eskapád figurek, kdy obojí má spojovat Frisson, jenž je ale jedinou konzistentně se chovající, psychologicky nějak prokreslenou a motivovanou postavou. Ostatní jsou z vyprávění „odstranění“ a vrátí se, když je to zrovna potřeba, aby posunuly vyprávění dál či prošli velmi rychle nepravděpodobnou proměnou. Cinefily může potěšit, že se na léto roku 1969 upomíná stylizováním do podoby filmů z dané etapy, ale i to nakonec zesiluje nostalgickou – otupující – linii.

Něco velmi podobného, co bylo napsáno o Smrti superhrdiny, lze konstatovat i o Modrém tygrovi, režijním debutu producenta Petra Oukropce, který obdržel Cenu města Zlína – zvláštní uznání hranému filmu pro děti. Přizpůsobení se vnímání a vnitřnímu světu několika postav s sebou přináší sice velmi dobře animované sekvence, ale také to vede k nemotivovanosti řady prvků ve vyprávění. Na rozdíl od Kdopak by se vlka bál přítomnost zvířete a nahlížení na dění optikou postav školou povinných nemá v Modrém tygrovi za cíl ukázat dětské chápání osobních problémů dospělých. Dochází k přechodu z osobní roviny na společenskou, kdy se ale nedojde dál než ke komunální satiře, která je kvůli nejasnému zadefinování, ve kterém městě které republiky a v kterém roce se ocitáme, bezzubá. Ekologické poselství je sice obecně platné, ale neadresnost při strefování se do špiček politiky povede v dalších letech leda k zastarání než nadčasovosti; stejně, jako se to stalo u Až přijde kocour Vojtěcha Jasného, kde také přítomnost zvířecího tvora naruší chod města.

Jako nejlepší hraný film pro děti byla vyhodnocena prvotina Arne Toonena Tom Kulička. Vyprávění o tom, jak se korpulentní rodina přestěhuje z Tlusťochova do Hubeňourova, kde jejich restaurace ani oni neslaví příliš úspěchu, by mělo být nejspíš chápáno jako banalita s poselstvím, že „se skutečná krása skrývá uvnitř“. Festivalovým katalogem preferované čtení ale selhává, protože černobílá polarizace všeho a všech zavdává k čtení snímku jako podporujícího netolerantnost k cizím kulturám a zvykům, kdy na místo vzájemného obohacení jde o změnu jedněch druhými. Zdravý životní styl je zde natolik karikován, že spolu s vyobrazením jezení nezdravého jídla jako toho, co přináší štěstí a svobodu, se nedává dobrý příklad dětem.

Za nejlepší evropský debut je mezinárodní odbornou porotou považován Divoký Bill režiséra a scenáristy Dextera Fletchera, který je znám spíše jako herec z filmů Sbal prachy a vypadni a Po krk v extázi. I jeho první režijní počin má za hlavní hrdiny kriminálníky, ale spíš než o gangsterku jde o sociální drama, jež je stylizováno, jak už název napovídá, jako western. Obě polohy – realistická, snažící se poukázat na těžký život na britských sídlištích, a žánrová, která se projevuje především v prvním aktu příchodem záhadné postavy a v posledním při zúčtování -  se ale třou a ve výsledku není uspokojivá ani jedna. Delikventnost mládeže a nezájem či špatný vliv rodičů jsou problémy, které jsou ve Velké Británii stále aktuální, ale v Divokém Billovi jsou podány za pomocí nesčetněkrát viděných vzorců o nápravě kriminálníka nebo snadného zapletení se se zločinem u mladých, což ubírá na uvěřitelnosti. Několik nápaditě  inscenovaných žánrových – westernových – scén, kdy se například závěrečné zúčtováni odehrává v hospodě a nikoliv před ní, zase eliminuje jakoukoliv snahu o společenský přesah, když si divák díky zesílení a nerealističnosti zvukových efektů souboje užívá. Nepomáhá ani obsazení známých filmových a seriálových herců, s nimiž jako kolega Dexter Fletcher pracoval už v minulosti, protože každý hraje v jiné žánrové poloze, aniž by šlo o sjednocený záměr.

V co do počtu uvedených titulů nejrozsáhlejší sekci, Soutězi celovečerních hraných debutů – evropských prvních film, byl k vidění i český zástupce. Vendeta plakáty láká na exploataci, upoutávka slibuje revenge thriller, ale ničím z toho nakonec pořádně není, protože se před čímkoliv exploatačním uhne a na místo napětí z nadbytku informací a strachu o (anti)hrdinu máme informací akutní nedostatek. Žánrově by se film Miroslava Ondruše dal klasifikovat spíše jako psychologické drama, které je nejenom na poměry debutů či českých filmů nebývale formálně nápadité. Zatímco propagace odpovídá implicitnímu významu manipulace, forma se uzpůsobuje vyšinuté mysli touhou po pomstě popoháněné ústřední postavě. Ostrým střihem se skáče v čase a prostoru vpřed i vzad, hudební leitmotiv stírá hranice mezi hudnou a ruchem a objeví se vždy ve vyhrocené situaci. Ačkoliv má v závěru náběh k tomu, co by se mohlo označit jako psychologická exploatace, svou sebeuvědomělostí si zachovává odstup (např. přítomností hry Vendeta, o které se baví dvě postavy).

Informativní sekce – Dny irské kinematografie a Noční horizonty

Na rozdíl od 51. ročníku, kde byl nabídnut dramaturgicky značně problematický průřez italskou kinematografií, se festival v tomto roce zaměřil na kinematografii irskou, která nemá žádné hnutí či jasněji vysledovatelné trendy. Sekce irského filmu byla rozdělena do pěti tematických celků, kdy jeden se zaměřuje na literaturu ve filmu, druhý na autorské osobnosti Neila Jordana a Jima Sheridana, třetí na irský film pro děti a mládež, čtvrtý s názvem Irish Choice na kultovní či na festivalech úspěšné snímky a pátý na současný irský film. Volba takového členění umožňuje vystopovat trendy, které panují, a zmapovat či si doplnit „stěžejní“ díla nejčastěji zmiňovaných autorů.

Ukazuje se tím ale zároveň i problém při rozlišování dle trendů, autorských osobností a úspěšností na festivalech či obliby u diváků, protože dochází k překrývání, když kritéria nejsou jasně stanovena. V „Irská literatura ve filmu“ byl mj. uveden i Malý řezník, který ale zároveň náleží do retrospektivy Neila Jordana a stejně tak by mohl být zařazen i do „Irish Choice“, protože získal jak řadu ocenění na různých festivalech, tak se dá považovat za kultovní. A copak Je třeba zabít Bona jako „Současný irský film“ není zároveň adaptací, a tudíž by měl být i v „Irská literatura ve filmu“? A opravdu rád bych věděl, kam by spadal Upír Nosferatu, zástupce německého expresionismu, natočený německým režisérem Friedrichem W. Murnauem,  z nemluvného období? Snad ne mezi adaptace jenom proto, že námět vychází z pravděpodobně nejznámějšího románu irského spisovatele Brama Stokera, když kauza s vlastnictvím práv je docela známá?!

Zato snaha propojit každou z minisekcí přítomnosti zahraničního hosta je chvályhodná: spisovatel Patrick McCabe byl (resp. měl být) přítomen u projekcí Malého řezníka a Snídaně na Plutu, k nimž napsal předlohy, dětský snímek Léto, kdy se objevil létající talíř uvedl režisér Martin Duffy, herečka a zpěvačka Maria Doyle Kennedyhová zpívala u The Commitments a Martin McCann s diváky diskutoval u Je třeba zabít Bona. U posledního jmenovaného se navíc projevuje dlouhodobější tendence zlínského festivalu, kdy se představují mladí a talentovaní herci (letos vedle McCanna i Rachel Hurd-Woodová) či tvůrci (Dexter Fletcher), což je image, kterou by si ZLÍN FILM FEST měl budovat i nadále.

Rachel Hurd-Woodová se profiluje především v temnějších pohádkách/fantasy, jako byl Petr Pan, Solomon Kane a Poslední z Furlongů, přičemž poslední jmenovaný byl k vidění na zlínském festivalu. Jméno ženské režisérky Agnès Merletové a Rachel Hurd-Woodová v hlavní roli nasvědčovaly tomu, že spíš než o zasazení mytologických prvků do realistického rámce, aby se kritizoval eskapismus či se reflektovala společnosti, jako je tomu u Neila Jordana, půjde o chick-flick. Cílí se spíš na čtenářky Stephanie Meyerové, kterým konvenuje, že optika je ryze dívčí, muž je zde pasivním objektem jejich tužeb a má je věčně milovat, a hudební doprovod je natolik silný, že je velmi snadné se dojmout. Fikční svět navíc ani není jasně zadefinovaný, a tak se mění prostorová vzdálenost mezi místy, jak se to zrovna vyprávění hodí.

Martin McCann je sice doma ceněný a mediálně známý, ale ještě aby nebyl, když sám výběr rolí přitahuje pozornost. Týká se to jak jeho ztvárnění mentálně postiženého Occiho v Labutí písni, kde se upletňuje stejný topos cesty známý z Forresta Gumpa či Podivuhodného případu Benjamina Buttona, tak Zabít Bona, ve kterém je série nešťastných příhod velmi nuceně propojována s čímkoliv spojeným s U2. První ale zaujme mistrnou prací s auditivními flashbacky, změnami výšky při percepční subjektivitě či promyšleným užitím mimoobrazových zvukových efektů pro dotvoření atmosféry, druhé zase svou nesoudržností a přítomností známých seriálových obličejů místy pobaví.

Škoda, že nebyla osobně přítomna Kirsten Sheridanová, dcera slavnějšího Jima Sheridana, jejíž tvorba by rozhodně neměla zůstávat ve stínu jejího otce. Byly od ní uvedeny dva tituly, Disco Pigs a Dům pro panenky, které už svým vyzněním mají daleko k jejímu crowd-pleasuru Melodie mého srdce, protože jsou o nesmyslnosti rebelie mladých a nesledují se snadno. Obzvlášť druhý jmenovaný patřil k tomu nejlepšímu, co bylo možné na festivalu vidět, jelikož svým začátkem in media res a řadou mezer ve vztazích mezi postavami, jejich minulosti i tajemstvím spojeným s některými rekvizitami udržoval diváckou pozornost a nutil k neustálé tvorbě výlučných hypotéz.

Bohužel zájemci o seznámení se o irskou kinematografii se muselli potýkat s dlouholetým problémem ZLÍN FILM FESTU v podobě neopakování a častého překrývání filmů ze stejné sekce. Zvlášť pátek 1. 6. byl v tomto extrémní, když v 19:40 byl promítán Andělin popel, v 19:50 Disco Pigs, 20:00 Pomáhat a chránit a 21:00 Zonad. O mnoho lépe na tom ale nebyl „čtvrteční návštěvník“, který si vybíral mezi Garáží (19:30), Divokým Billem (19:40), Mojí levou nohou (19:50), Padlými ženami (21:00) a The Commitments (21:00), případně i Domem pro panenky (22:00).

Navíc se ukázalo, že bylo mnohdy lepší dát přednost sekci Nočních horizontů, kde se v minulých letech objevovaly spíš těžce amatérské než experimentální počiny, které byly do programu zařazeny jenom díky zpracování „tabuizovaných“ (drogy, násilí ad.) témat. Netýkalo se to ale naštěstí letošního roku (ačkoliv přítomnost kanadské Pravděpodobnosti výhry, mládežnické nevyvedené hry na noir pro generaci 2.0, je záhadou). Tony Kaye v Oddělen „navazuje“ na svůj Kult hákového kříže kritikou jakékoliv smysluplnosti institucionální převýchovy a formálně střídáním fikčiho a dokumentárního modu zachází ještě dál, daří se mu vyhnout i tezovitosti a černobílosti příznačné pro jeho nejslavnější film. Adam a Paul jsou zase irskou hranou obdobou Beavise a Buttheada, ale na rozdíl od nich nejsou zdegenerovaní středněproudou kulturou, ale drogami. Nevybíravá satira o sociální ostrakizaci a imigranství pobaví každého se smyslem pro černý či cynický humor a fascinuje svou promyšleností (running gagy na ploše celé stopáže, výborně vypointované a nápaditě inscenované scény jdoucí záměrně za hranici trapnosti).

53. ZLÍN FILM FEST?

V závěrečné bilanci 52. ročníku se dá dočíst, že akci navštívilo 103 000 lidí, což je jenom o několik tisíc méně než v loňském roce, ale spíš než na kvantitu by se mělo začít hledět na kvalitu, pokud má být na prvním místě divák. Odhlédněme od propagace různými mediálními kanály, která dětského a mládežnického diváka nevede ke kritickému myšlení, ale naopak ho cíleně klame. Nechme stranou katalog, kde i přes dominantnost obrázků jsou synopse často nesmyslné, s chybami či nepřesnými dodatečnými údaji (viz délka projekce u Frissona) a eliminovánim čehokoliv „kontroverzního“ (např. homosexuality postav, viz Orheimové) se dospívající jedinec nevede k toleranci odlišnosti. Co nám zbyde, když se nechceme věnovat jiným akcím, ale zaměříme se na filmy? S výjimkou Nočních horizontů stále nesmyslné upřednostňování „témat“ na místo kvality (ve smyslu míry ozvláštnění), reprezentativně sestavená přehlídka irské kinematografie, která je ale nevstřícně naprogramovaná, a přítomnost (budoucích) hvězd, jež by mohly příště i něco opravdu říct, než aby jenom zajišťovaly mediální pozornost. Festival s tak dlouholetou tradicí by si vedle sponzorů a mediálních partnerů či autorských osobností a herců/hereček mohl vychovávat i dětského a mládežnického diváka. A to jsem si říkal, že tím neskončím…

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 28. 6. 2012 ve 11.22 a zařazen do kategorie Festivaly ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.