MFF Karlovy Vary: Osobní výběr nejzajímavějších filmů festivalu

27. 6. 2012 # 12.48 # Festivaly # Bez komentáře

Filmový festival v Karlových Varech (27.6 – 7.7. 2012) pro tento rok nabízí celou řádu titulů, které stojí za váš pohled; žeň se koná jak u debutových počinů a mladé krve, tak i u návratu plejády jmen již zasloužených: Carax, Cronenberg, Haneke, bratři Taviánové, Argento, Soderbergh, Allen, Resnais, Sokurov, Anderson, Mungiu, Szabó, Maddin, Fliegauf, Loach – ti všichni by vám neměli ujít. V našich doporučeních má však festival cenu i kvůli představení doposud neznámých či nadějně rozjetých tvůrců. O několik tipů nejen z této oblasti bychom se s vámi rádi podělili. Každý redaktor vybral dva snímky, které podle něj nesou v sobě příslib něčeho výjimečného. Utvořený výběr tak rozhodně nemá ambice být uceleným pohledem na „to nejlepší“ z festivalu, ale spíše subjektivním upozorněním na některá z uváděných děl.

Divoká stvoření jižních krajin (r. Benh Zeitlin, 2011). I přestože se jedná o Zeitlinovo první celovečerní dílo (všestranný tvůrce pohybující se od animované tvorby až po tu hudební), ihned po svém uvedení získalo čtyři ceny z Cannes (pro kameru, cenu FIPRESCI, ocenění ekumenické a mladé divácké poroty) a dvě ze Sundance (velká cena poroty a kamera). Vypadá to tedy, že pokud by došlo na zklamání obsahové, alespoň se bude na co dívat; Zeitlin mezi své vzory řadí Malicka i Švankmajera – což slibuje citlivý přístup k vizuálnímu ztvárnění. Příběh o dobrodružném putování malé hrdinky Hushpuppy by měl nést pohádkové rysy, avšak převyprávěné do syrových reálií, kde zasáhl hurikán Katrina. U takového námětu sice hrozí, že se z mile naivní osy pohádky přehoupne do patetického klišé, já však pevně doufám, nejen dle prvních pozitivně laděných ohlasů, v magický zážitek.

L (r. Babis Makridis, 2012) vehementně přispívá k resuscitaci řecké kinematografie, která v posledních letech zažívá velice úspěšné období a navazuje na úspěchy tzv. Nového řeckého filmu ze 70. let. Na rumunském území se již několik let mluví o novém hnutí (viz tvůrci jako Porumboiu, Damian, Puiu, Mungiu ad.) a obdobná situace se začíná vázat na Řecko, kde u více jak desítky oceněných děl nalézáme originální přístupy k filmové estetice, jež vyvěrají z morálního, ekonomického a politického úpadku nejen řecké země, ale i společnosti obecně. Režiséři jako Alexiou, Koutras, Lanthiamos, Tsitos, Tzoumerkas a další, bourají hranice klasického narativního filmu ve prospěch originální formy, která nutí diváka zamyslet se, vytvářet aktivně hodnotící postoj k dílu a jeho výpovědi. L by měl využívat toliko oblíbené zcizovací efekty a absurdní situace, aby skrze podobenství o muži žijícím v automobilu přispěl do ranku originálních alegorií o problematikách současné společnosti. Jsem si stoprocentně jist nevšedním zážitkem, který ale s sebou nese riziko, že nemusí sednout každému

Tohle není Kalifornie (r. Marten Persiel, 2011) Když v sluncem prozářené Kalifornii přestal vát příznivý vítr a nebyly vhodné vlny, museli se zanícení surfaři zařídit jinak a vymysleli skateboard. Obliba skateboardingu se brzy rozšířila a to dokonce i do komunistické bývalé NDR. Že si spojení NDR a skateboard nedovedete představit? Soutěž dokumentárních filmů uvede snímek Tohle není Kalifornie (r. Marten Persiel, 2012), jehož tématem je právě německá skateboardová subkultura, která se začala ozývat v 80. letech minulého století. Skateboard jako symbol radosti, bezstarostnosti a svobody přenesl přes Berlínskou zeď, navzdory totalitnímu režimu, čerstvý závan západního větru. Film, kromě atraktivního tématu, slibuje také audiovizuální podívanou složenou z archivních amatérských záběrů, černobílých animací a retrosoundtracku.

Trasy myšlenek (r.Timo Novotny, 2012) V sekci Soutěže dokumentárních filmů se můžete také těšit na snímek Trasy myšlenek (r. Timo Novotny, 2012). Světová premiéra předvede v audiovizuální koláži připomínající hudební videoklip několik světových metropolí v netradiční podobě – skrze jejich podzemní dráhy. V rytmu hudebního doprovodu skupiny Sofa Surfers proniknete do specifického světa tunelů metra New Yorku, Los Angeles, Tokia nebo Moskvy. Režisér není na karlovarském festivalu žádným nováčkem. V roce 2006 zvítězil v Soutěži dokumentárních filmů se snímkem Koloběh života (r. Timo Novotny, 2006). Tehdy se o první místo podělil s mexickým snímkem V jámě (r. Juan Carlos Rulfo, 2006). Uvidíme, jaký ohlas zaznamená letos.

Příběh filmu: Odysea (r.Mark Cousins, 2011) Jde o patnáctihodinovou dokumentární odyseu, které se přezdívá ,,filmová událost roku“. Projekt britského režiséra Marka Cousinse mapuje vývoj filmového umění doplněný o řadu rozhovorů, jenž nabízí detailní pohled na důležité mezníky v dějinách kinematografie. Celý epos, který částečně vychází z režisérovy knihy bude na festivalu rozdělen do pěti tříhodinových bloků, řazených chronologicky. Každý díl je možné najít v programu pouze jednou, jde tedy o jedinečnou příležitost, která svou českou premiéru započne 30. června. Přítomen bude i režisér, který mimo dokument uvede i svůj celovečerní film Co je to za film o lásce (Velká Británie, 2012).

Holy Motors (r.Leos Carax, 2012) Zaujme především pověstí, která mu předchází. Při uvední v Cannes se dočkal trojité ovace ve stoje a podle mnohých překonal i vítězný snímek Michaela Hanekeho Láska (2012).
Režisér se k filmovému řemeslu vrací po třináctileté pauze a spolu s ním i herecké obsazení zvučných jmen (Denis Lavant, Michel Piccoli, Eva Mendes, Kylie Minogue). Doporučuji se podíva na trailer jenž zaujme svoji originální imaginací, pohlcující atmosférou a důrazem na modernitu.

Černý kůň (r.Todd Solondz, 2011) Nejnovější snímek Todda Solondze, výrazné postavy amerického nezávislého filmu, slibuje rozvíjení jeho unikátního stylu. Solondz je známý pro jízlivý pohled za záclony středostavovských Američanů s nenápadného předměstí. Za rouškou (úsměvy) a rekvizitami (dům, rodina) se skrývají bující traumata, odvrácená tvář předstírané idyly. U těch méně šťastných pak otevřená rezignace ve vztahu k okolí, ovšem o nic méně zajímavější vhled do myšlení. Pravděpodobně nejvíce se Solondz zapsal do povědomí snímkem Štěstí (1998), který získal cenu Mezinárodní federace kritiků /FIPRESCI/ na filmovém festivalu v Cannes. Ocenění v Benátkách či Sundance pak posbíraly i další autorova díla. Nejnovější Černý kůň (2011), uváděný na MFFKV v sekci Horizonty, vypráví o dvou osamělých třicátnících, co k sobě složitě hledají cestu, a jejich únikových vášních. Nezbývá než doufat, že Solondzův pověstný nadhled nevyprchal a projeví se při jeho osobní účasti v Karlových Varech.

Hon (r.Thomas Vinterberg, 2012) Thomas Vinterberg je dánský samorost, studující filmovou školu ještě před dovršením dvaceti let. Později se podílel (spolu s Larsem von Trierem) na manifestu Dogma 95, který nově definoval tvůrčí podmínky a stal se jednou z nejdiskutovanějších filmových událostí druhé poloviny devadesátých let. Dle „slibu cudnosti“ pak natočil svůj v pořadí druhý celovečerní film Rodinná oslava (1998), formálně radikální podobu ibsenovského analytického dramatu. Po několika anglicky mluvených filmech, které dosáhly menšího ohlasu, se vrátil do Dánska, kde natočil ponuré Submarino (2010). Nejnovější Hon (2012) by měl opět analyzovat rozviklané mezilidské vztahy a individuální odpovědnost tváří v tvář většině. V úloze muže hnaného společností uvidíme Madse Mikkelsena, který byl za svůj výkon oceněn na festivalu v Cannes.

Lawrence z Arábie (r.David Lean, 1962) O Lawrencovi toho bylo napsáno tolik, že téměř postrádá smysl se k němu dále vyjadřovat. Rozsáhlý opus režiséra Davida Leana, který proslul právě především díky svým velkorozpočtovým a výpravným snímkům (Most přes řeku Kwai, Doktor Živago), se na festivalu v Karlových Varech objeví v dosud u nás neuvedené restaurované digitální kopii. Díky rozlišení kopie ve 4K se kvalita přibližuje k původnímu 70mm materiálu, na nějž byl snímek natočen, a jeho velkolepost tak má možnost vyniknout. Spatřit ho v této podobě je jedinečná příležitost (navíc ve Velkém sálu!), která se nenaskytla ani návštěvníkům krnovské přehlídky. Tam byl sice Lawrence uveden ze 70mm kopie, ale dozajista ho doprovázelo i značné opotřebení způsobené mechanickým pohybem, které v čisté digitální kopii absentuje.

Na druhé straně kopců (r.Cristian Mungiu, 2012) Jen u několika filmů na letošním festivalu v Cannes panovala mezi kritiky shoda. Vedle Zlatou palmou oceněné Lásky a Caraxova Holy Motors (oba budou v Karlových Varech promítány) panoval konsensus ohledně nového Mungiuova snímku Na druhé straně kopců, který byl kritiky i cinefily vřele přijat. Podle ohlasů v něm Mungiu opět nabízí pohled do nedávné rumunské historie, který buduje skrze intimní příběh dvou dívek pobývajících v klášteře mimo civilizaci. Mungiu už ve svém předchozím samostatném filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny prokázal, že i přes triviálně znějící anotaci, dokáže nabídnout až nepříjemně realistický pohled na zvolené téma, který ani přes svůj perfekcionismus není “pouhou” chladnou analýzou. Novinku jednoho z nejzajímavějších žijících režisérů východní Evropy si tudíž nelze nechat ujít.