DVD J. Edgar

25. 6. 2012 # 11.50 # DVD / Blu-ray # Bez komentáře

Dvakrát vřelého přijetí se J. Edgar (2011) v kinech nedočkal. Nijak závratné tržby a rozčarované hlasy zámořských kritiků (na webu Rotten Tomatoes, shromažďujícím recenze, má film aktuálně průměrný rating 5. 7/10) jsou rozhodně zklamáním pro ambiciózní projekt. Kde se stala chyba? Psaly se dlouhé řádky o zmateném vyprávění, formálních nedostatcích, kriticky se hodnotil výkon Leonarda Di Capria a vlastně taky Hoover samotný. Český divák mohl těžko reagovat, Eastwoodovi poslední filmy u nás opakovaně uváděny nebyly. Pár týdnů zpět však vyšel J. Edgar na DVD a Blu-ray, čímž se snad otevřela možnost pro pozdější posouzení, ovšem zato s chladnou hlavou.

Nepochopený J. Edgar

Divák se chystá ještě jednou nadechnout před začátkem a rozhodnout, zda se mu líbí retro úpravy pro loga hollywoodských společností, když tu rázem uslyší zatvrzelý hlas varující před komunisty. Tímto slovem se bude ohánět hlavní hrdina ještě nesčetněkrát a prvně tak naznačí, jak blízko mu potenciální divák bude/nebude. Zásadní podmínka pro pochopení rytmu vyprávění a toku dávkovaných informací tkví v přijetí Hooverových posedlostí. Nebylo jich zrovna málo; ty intimní Eastwood určitě nebulvarizuje, spíše elegantně dává na srozuměnou. A co se týče názorových priorit a pohnutek, těmi je film protkán, jak se jenom dá.

Máme před sebou přes dvě hodiny intenzivního zaznamenávání historie FBI (vypravěčova současnost se odvíjí od první poloviny šedesátých let), směsici dojmů, kterou sestavuje v mnohém rozporná/neprůkazná osobnost. Není zajímavé zjišťovat, kolik procent diváků by zašlo s Hooverem na drink, prosté sympatie nejsou záměrem tvůrců a povaha titulního hrdiny může leckoho zklamat. Důležité je, jak moc mu sáhodlouhé vyprávění věříme a rozumíme specifické roli vypravěče. Starý Hoover diktuje spršku výjevů ze spisů FBI, kritická povaha vršených faktů je ale nepříjemně vratká. Tento mocný muž ve skutečnosti nevypráví o insituci, nevzpomíná na dobu a její kolorit, prezentuje jen a pouze vlastní osobu. S kontextem neobeznámený divák se nechá vést něčím, co mate a někdy přímo falšuje, nechá se vést člověkem, o němž by měl pochybovat. Rozložením jednotlivých historických událostí se budu zabývat níže, zde jen obecné doporučení. Snad každý s flashbacků ve filmu je uvozen nepříjemně naléhavým hlasem, co doslova diktuje, jak porozumět té které scéně. Je nutné si uvědomit, že všechno ve filmu je Hooverova vize a více než o čem vypráví by se mělo reflektovat, proč právě o tom vypráví. Po Železné Lady (2011) další vstup do složité (choré?) mysli, vybavte se trpělivostí.

Vzpomínající J. Edgar

Píše se rok 1919. V červnu nenadále obletí Ameriku zpráva o nastražení osmi dopisových bomb, adresovaných významným politikům. Tyto teroristické útoky jsou dílem skupiny levicových radikálů (nenapojených však na tehdy vznikající Americkou komunistickou stranu) a dočkají se silné odvety. Jeden z adresátů dopisu, generální prokurátor Alexander Palmer, se postaví do čela hnutí proti komunistické hrozbě, známé později pod pojmem první Red Scare. Jeho aktivity, mimo jiné perzekuce odborů, nové vyostření rasismu a částečné narušení svobody slova, se zcela vymknou kontrole. Přibližně po roce se situace zklidní, ne však pro mladého Hoovera, zaujatého situací. Ten pokračuje v boji proti rudým a hlavně v praktikách, které nakrátko ustavil.

Je příznačné, že celý film sledujeme člověka, jehož skoro nikdo nechápe. Amerika nesdílí strach z rudých a po několika dalších letech dokonce glorifikuje zločince (míněno gangstery). Clint Eastwood nechal výborně ožít aranž dvacátých a třicátých let, v tomto směru od pár let staré Výměny (2008) s Angelinou Jolie v ničem nezaostal. Uhlazené jednání a módní zdrženlivost vytvářejí přesný kontrast k hlučnému antikomunismu a výstředním potřebám šéfa FBI. Velezkušený tvůrce se navrch pouští do cinefilních perliček, když v kinech pouští dobové hity a mezi ně vsune inscenovaný minidokument úřadu, varující před nárůstem zločinnosti.

Jenže příjemně rozehraný hon za slávou v retro hávu žehrá na dvě věci – přeskakování mezi současným vypravěčem a vzpomínkami je útržkovitě přerušováno souběžně se vyvíjejícími vztahy s lidmi, o nichž Hoover teprve začal vyprávět. Nic převratně nového, jenže krátké úseky zpomalují tempo a skutečná nit těchto vztahů se odvine v poslední třetině filmu, takže jsou místy zbytečné. Druhý problém je Hooverova neústupnost. Přes odstup, který před sebou vytváří, je nesnadné klestit si cestu. Mám dojem, že nezainteresovaného diváka (v Hooverově slovníku čti „neposedlého“) film tímto dokonale odradí.

Zapomínající J. Edgar

Zvykli jsme si, že J. Edgar má sklon vyprávět značně neotřelým způsobem. Kdyby jen to; další divácky diskutabilní rozhodnutí souvisí s tím, o čem naopak vůbec nic neřekne. Zápisky o vzestupu FBI končí symbolicky přejmenováním organizace na tuto neodmyslitelnou zkratku. V jistém ohledu bychom měli být dostatečně vybaveni pro závěrečné vkročení do přítomnosti, jenže opomenutá časová díra několika desetiletí je zkrátka propastná. Navíc v sobě nese období, které nově formovaly a usměrňovaly celý úřad, tedy i současnost.

Vnímáno osobní zainteresovaností zamrzí předně opomenutí padesátých let. Poválečné uspořádání a rozdělení sfér vlivu dvou supervelmocí (USA a SSSR) nově definovalo vztah Ameriky k Sovětům a ke komunismu. Další různorodě se mísící vlivy pak stály za druhou Red Scare, dnes známou výhradně pod pojmem mccarthismus. Bylo zdokumentováno, že ústřední roli v poválečné antikomunistické hysterii nehrál pouze Joseph McCarthy (ten byl spíše mediální celebritou), nýbrž dalších několik mocných, mezi nimiž byl právě Hoover nesmírně důležitý (ostatně McCarthy sbíral mnoho informací od něj). Člověk, který většinu stopáže varuje před rudou hrozbou musel být spokojen – velká část společnosti byla podobně vystrašená a odhodlaná k tvrdým opatřením (čili „člověk, jehož nikdo nechápe“ byl tímto pochopen). Mohlo by dojít také k cinefilním odkazům, neboť Hoover se uvedl jako scénarista filmem Walk East on Beacon! (1952) o komunistické špionáži. Krom trefné zmínky o McCarthym snímek celou tuto etapu přeskočil. Je to škoda, mnohé praktiky, uvedené i Hooverem v život ve dvacátých let, se tehdy dále rozvíjely a nabízejí další podněty o dosahu vlivu šéfa FBI.

Příliš starý J. Edgar?

Namísto toho vklouzneme rovnou do éry JFK, kritizujícího radikální antikomunismus, beztak ve společnosti silně ochabující. Šedesátá léta jsou bohužel v Eastwoodově podání značně problematická. Nemám problém s herci; Leonardo Di Caprio hraje po celý čas výborně a odvedl úžasnou práci při vytváření neklidné Hooverovi dikce. Jenže nepřesvědčivé masky částečně stahují dolů každého s představitelů. Nejhůře dopadl v tomto směru nezastupitelný spolupracovník Tolson, při exteriérových scénách naznačuje větší aspiraci na zombie postavu než dramaticky míněný charakter. Pokud mají masky signalizovat určitou karikaturu duševního stavu těch lidí, tak možná obstojí, jinak jsou těžkým deklasem.

Jaké masky, taková doba. Eastwood vedl třicátá léta s přehledem, šedesátá jsou neprůkazná, kdykoli vystrčíme nos z kanceláře (při diktování to nevadí, čas se v těchto místnostech symbolicky zastavil). Dokonce i vyprávění se rozpadá na oddělené střípky. Vytrácí se cit pro jemnost a elegantní zkratky, typickým příkladem je přijímání u prezidenta. Hoover zažil za dobu své fuknce osm prezidentů a Eastwood opakovaně zobrazil jeho příchod do kanceláře hlavy státu, aniž by šéfa Bílého domu přímo ukázal při jakékoliv činnosti. Vždy pouze rámoval neklidný Hooverův pohled na obraz George Washingtona před vstupem do místnosti, což trefně odkazovalo na vztah k instituci i soudobé osobě v úřadě. V závěru nečekaně vidíme detail Richarda Nixona, který řekne třikrát slovo „fuck“ a následně potvrdí roli spřadače sítí. Tato chvíle je neskutečně trapná.

Těžké za nejistý výsledek vinit jednotlivce. Film není protkán kiksy začátečníka, s trochou nadsázky se dá říct, že Eastwood je příliš starý na to, aby dělal chyby. Jenže adjektivum starý značí meze – v době natáčení jednaosmdesátiletá legenda stojí rovněž za hudbou, která je vkusná, ale nedynamická a z hlavy mizí nepříjemně rychle. S celku plyne tentýž dojem, žádá si do tématu zapáleného diváka, v první řadě by mohl být spokojen tento (posedlý!) pozorovatel. Pro zbytek je nakonec schůdnější právě DVD či blu-ray verze. S patřičnou domácí výbavou je účinek neméně dobrý, díky „sedacímu“ zaměstnání hlavního hrdiny paradoxně možná i lepší. Obraz je nádherný a originální zvuková stopa dává vyniknout tomu nejsugestivnějšímu, tedy Di Capriově dikci při vyprávění. Součástí disku jsou záběry z natáčení, které můžou vyvolat jistý stupeň empatičnosti, poněvadž dokreslují složitý vývoj v „složitých“ oblastech. A nevynechte zapálené uvedení do tématu od Eastwooda a Di Capria, mluví moc hezky. Inu, taková posedlost je zrádná věc…

Screenshoty: