Domů » Filmy

Nebezpečná metoda

V majestátním úvodu Nebezpečné metody, následujícím po titulcích vtipně vyvedených jako Rorschachův test, vidíme v detailních záběrech hystericky se svíjející Sabinu Spielreinovou (Keira Knightley), jež je v kočáru vezena do rozlehlého sídla. Výjev, který jakoby vypadl z klasických monster horrorů studia Universal 30. let 20. století, diváka na chvíli přivede k myšlence, jestli se David Cronenberg nevrátil k poetice děl, které mu v počátcích jeho tvorby zajistily status kultovního tvůrce. Žánrové očekávání se ukáže jako mylné, protože se popsaná situace odehrává za slunečného dne a žena je vezena do domu psychoanalytika, ačkoliv nadaného metafyzickými schopnostmi, a nikoliv šíleného vědce. S hypotézou „návratu ke kořenům“ je to ale trochu složitější, než aby byla ihned zapovězena.

Stejně jako výše popsaný úvodní obraz, i image Davida Cronenberga jako „úchylného“ (popř. si přiřaďte jiný přívlastek, s kterým jste se v rámci novinářského diskurzu ve spojení s tímto Kanaďanem setkali) tvůrce je zavádějící. V případě jeho nejnovějšího snímku to dokonce vede k překvapení mnohých, nakolik se jedná o krotké dílo, které konvenuje s všeobecně sdíleným názorem o příklonu ke konvenčnosti a mainstreamu, vzdání se originality z dob „počátků“ tvorby. Je tak nejdřív nutné vyvrátit převládající mýtus a uvést několik věcí na pravou míru.

Pokud píšu „David Cronenberg“, míním tím ve skutečnosti značku, pod kterou je toto jméno podepsáno a která spojuje určitý soubor děl, přičemž by se neměli opomíjet dlouholetí spolupracovníci, kteří mají na výslednou podobu nemalý vliv. Hudební skladatel Howard Shore, jehož minimalistické kompozice přesně vyjadřují vnitřní pochody postav; kameraman Peter Suschitzky, který v netradičně dlouhých záběrech nápaditě pracuje s více plány najednou, významotvorným rozmístěním herců v mizanscéně a realisticky motivovaným svícením; střihač Roland Sanders, nedodržující pravidlo střihu po ose a vypouštějící klimatické momenty scén… a tak by se dalo pokračovat. Příklon k mainstreamu, který dle některých v posledních letech značí dospělost a vyzrálost, je patrný od Videodromu (1983), který vznikal u společnosti Universal. Již v první polovině 80. let tak dochází k odklonu od zájmu o biologický determismus k vykreslení psycho(pato)logických pohnutek mysli, ale i exploatační prvotiny (Shivers, Rabid, Brood) neobsahovaly bizarní výjevy jako samostatné atrakce, nýbrž ty sloužily jako metafora – symptom společenského klimatu.

Nejinak tomu je u Nebezpečné metody, která je hned „trojitou“ adaptací, na což většina žurnalistů píšící o filmu zapomíná. Nejde „pouze“ o adaptaci divadelní hry The Talking Cure Christophera Hamptona, který přitom na divadelní prkna převedl knihu faktu Johna Kerra A Dangerous Method. Jako vůbec „první“ existoval Hamptonův scénář s názvem Sabina, který byl v 80. letech určený pro Julii Roberts, ale nakonec k realizaci nedošlo. Víc než o zachování věrnosti literatuře faktu či přenesení hry na plátno se všemi vypravěčskými liniemi (stopáží se film a hra od sebe liší o celou třičtvrtě hodinu ve „prospěch“ hry) tak jde především o ústřední ženskou protagonistku. Právě v jejím pojetí se navrací „cronenbergovské“ ztvárnění ženy jakožto velmi destruktivního (rozpad vztahů a hodnot) a zároveň i tvůrčího prvku (represe ega sloužící k odhalení imanentního Já nesvázaného konvencemi).

Návštěvníci kina, kteří očekávají příběh o setkání a „rozchodu“ Freuda a Junga krátce před první světovou válkou, budou odcházet pravděpodobně zklamáni, ale přesto se jedná o „origin“ (příběh o zrodu): na začátek se však vrací režisér, jehož studentský kraťas Transfer pojednával o psychiatrovi stalkovaném jeho vlastním pacientem. Cronenbergovi fanoušci tak budou z disputací na téma identity, společenské morálky, reflexe vývoje techniky a spojení sexu se smrtí téměř nekriticky nadšeni. Zároveň jakoby se dostal do stádia, kdy tematizuje své vlastní dílo, na které mělo učení Freuda nepopíratelný vliv, ať již v podobě explicitního zábavného odkázání („Víš, co by ti Freud řekl na ty šaty?“ – Max Renn, Videodrome), nebo mnohem důmyslnějšího ironického špilce (závěr Dějin násilí).

V Nebezpečné metodě se mnohem více blíží druhému jmenovanému, protože Freud v přesném podáni Viggo Mortensena, který zde překonává své předchozí výborné role u Cronenberga (Dějiny násilí, Východní přísliby), nemá ve filmu snad ani jednu scénu, ve které by neměl v ústech doutník. Přesně podle toho starého freudiánského vtipu, že „doutník je někdy jenom doutník… a někdy taky ne“. U snímku, který je z převážné části dialogový, jsou herecké výkony velmi důležité, zvlášť když se léčí mluvením a psychoanalytickému zkoumání se podrobuje trojice historických postav, u nichž každá změna tempa řeči či prodlevy v promluvě mají svůj hlubší význam. Spíš než psát o tom, že Keira Knightley zde podává svůj zatím životní výkon a Michael Fassbender znovu prokazuje svou schopnost chopit se jakékoliv herecké výzvy, je zajímavé si všimnout, že jsou obsazeni podle typologie svých předchozích rolí.

Ano, „dialogový“, ale ačkoliv většinu stopáže dvě nebo tři postavy velmi chytře a zábavně mluví, výtka ohledně „divadelnosti“ by znamenala nedostatečně si všímat promyšleného stylu. Nejenom že se dialogy odehrávají v exteriérových záběrech (na lodi, v parku), ale film a divadlo se jako média z hlediska kognice liší: zatímco v divadle se divák může zaměřit na to, co uzná za vhodné, ve filmu si uvědomuje, že fikční svět je i mimo záběr, ale právě velikost záběru – nejedná-li se o velký celek – omezuje jeho možnost volby, čeho si všímat. Nebezpečná metoda toho velmi dobře využívá, když převládají detaily a polocelky a často se aktivuje mimoobrazový prostor zvukem, pohledem či jeho přítomností v podobě odrazu (převážně zrcadla). Navíc se za pomocí optických triků dosahuje velké hloubky ostrosti, kdy stejně zaostřené vidíme postavy v různých prostorových plánech, čehož by lidské oko při sledování divadelní inscenace nebylo nikdy schopno. Realističnost svícení, kdy se ocitáme v době přecházející z jednoho světelného systému na druhý, je taktéž vzdálena divadelní stylizovanosti.

„Všude, kam jdu, zjistím, že už tam předemnou nějaký umělec byl,“ prohlásil jednou Freud, což lze aplikovat i na Cronenbergovu filmografii. Navzdory přesvědčení se nejedná o osobitého režiséra v tom slova smyslu, že by nebyla patrná inspirace díly jiných filmařů – originalita ovšem spočívá v přepracování toho, s čím byly „inspirační zdroje“ spojeny. Posun je zjevný v tom, že už nedochází k inspiraci Georgem Romerem (Shivers) či Brianem De Palmou (Rabid), ale – a to jistě potěší arthouseové diváky před těmi grindhouseovými – Ingmarem Bergmanem (Pavouk) či Luchinem Viscontim, potažmo Wagnerovou operou Siegfried Idyll (Nebezpečná metoda). Podvracení kostymního dramatu, kdy se ve vyprávění přeskočí to, k čemu se několik scén předtím směřovalo, či i přes smyslnost zobrazovaného záměrná chladnost, která je dána důsledným snímáním erotických scén přes zrcadlo (Freude, Freude, i na toho Metze dojde), vzdalují snímek od klasičnosti.

Byla by ale proto škoda nezaznamenat, že nejde o pouhý „návrat ke kořenům“, protože dochází k zásadnímu zlomu v rámci celé tvorby Davida Cronenberga: nikdy jsme si nemohli být jistí, jestli je proměna pro ústřední postavu dobře či špatně, ale tentokrát se vyprávění neomezuje na jednoho, nýbrž tři protagonisty, jimž je v závěru dáno stejnou měrou za pravdu v jejich rozdílných pohledech na otázku lidské sexuality a svobody (psychologický, metafyzický, syntetizující). Cronenbergovské psychoanalytické sezení je opravdu „nebezpečně dobré“, jak pravily první ohlasy, protože návratem na začátek se zkoumaný objekt posunul dál. Ne náhodou v úvodním obraze vidíme kočár, aby ho v tom závěrečném nahradilo auto…

Nebezpečná metoda (A Dangerous Method) Kanada/Velká Británie/Německo/Švýcarsko, 2011, 99 minut, premiéra v ČR 26. 1. 2011.

Doporučujeme

Jeden komentář

  • Happy napsal:

    Žasnu nad tvými schopnosti zkonstruovat tento obsáhlý analytický text opírající se o mnoho zdrojů různých informací. Jsi vážně analytik par excellence. Chybí mi jen narážka na vnitřní obsahy jednotlivých metafor a asociací mezi břitkými intelektuálními jiskrami, kdy neprobádaný kontinent předchází metafoře s Galileovým teleskopem ( Hojně citované Learym) a synchronicitní implicitu (Jung na náhody nevěří), spjatou s katalytickou exterizací, tedy jakéhosi prolnutí vln subjektivně-intuitivních odrazů a světa objektivní reality. Avšak to už je hlubší pole psychologického zájmu. Za tento film i práci jsme nesmírně vděční už jen pro to nepříliš pronikavé poodkrytí onoho světa mysticismu a spirituality, který jak vidíme v poslední Jungově promluvě, byl předtuchou pozdější velké duchovní renesence.

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 27. 1. 2012 ve 2.51 a zařazen do kategorie Filmy ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.