Mezipatra 2011: Okouzlení, strach a hřích

13. 11. 2011 # 23.47 # Festivaly # Bez komentáře

XII. Queer filmový festival Mezipatra, jenž po brněnské části probíhá v Praze, odkud se přesune také do Ostravy, Plzně a Olomouce, fanoušky letos láká futuristickou módou ve stylu cestování v čase. V programu se opírá především o retrospektivy dvou vynikajících amerických tvůrců řazených k hnutí New Queer Cinema z počátku 90. let, Todda Haynese a Toma Kalina. Oba hosté jsou však přítomni jako již tradičně pouze při pražské části.

V důsledku všeobecného ztenčování rozpočtu, což je nyní reálný znak produkce jakékoli kulturní – nejen filmové – aktivity, se ve vyspělé koncepci festivalu neobjevilo příliš nového. Při detailnějším srovnání s předchozím ročníkem však divák může postrádat více nepokrytě fascinujících snímků – vzpomeňme mexickou poému Zuřivé slunce, bouřlivé nebe (Rabioso sol, rabioso cielo, 2009), Dolanův debut Zabil jsem svou matku (J’ai tué ma mère, 2010), transgenderové jevy tematizující Open (2010), jež za sebou měly výrazné úspěchy z předních festivalů. Či na druhé straně mainstreamově populárních titulů, jež díky známému obsazení mají schopnost naplnit sály až po strop. Loni uváděné distribuční snímky jako A Single Man (2010), Kvílení (Howl, 2010), Imaginární lásky (Les Amours Imaginaires, 2010) či I Love You Phillip Morris (2009) v letošním programu nemají rovné zástupce – kromě Tykwerovy 3 (2010), Cholodenkové konverzačky Děcka jsou v pohodě (The Kids Are All Right, 2010) a norské tragikomedie Happy Happy (Sykt lykkelig, 2010), vesměs filmů, jež kiny proběhly už před delší dobou, se totiž žádný snímek požadované orientace distributoři nově uvést nechystají.

Jedním z těch titulů, jež za sebou už výrazné ohlasy z festivalového okruhu mají, je britský nezávislý snímek Víkend (Weekend, 2011) režiséra, autora a střihače Andrewa Haigha. Minimalistická romance, jež získala několik diváckých cen a okouzlila kritiky především v Americe (ohlasy z festivalu South by Southwest, trofeje za nejlepší film v Nashvillu a San Franciscu), vypráví citlivě o krátkém, ale intenzivním setkání introvertního plavčíka Russella s nezávislým studentem umění Glenem, jenž na konci víkendu, co spolu stráví, odlétá nenávratně pryč za studiem do Oregonu v USA. Snímek, jenž se promítal v záplavě propagovanějších děl i na letošním MFF Karlovy Vary, má podle festivalového katalogu nakročeno stát se kultem: Haigh vytvořil kvalitní a sugestivní scénář se smyslem pro realistické, přitom hluboké ztvárnění intimních emocí čerstvě okouzleného páru, jenž ví o křehkosti vzájemného vztahu a v těch několika posledních hodinách, co zbývají, odkrývá osobní vzpomínky, představy o homosexuální lásce a sexu, okamžicích přiznání („Buď je to přírodou, nebo vaší výchovou, řekl jsem rodičům.“). Společně tráví čas v barech a panelákovém bytě s výhledem na šedivý svět v okolí, z něhož září jen světlo současných momentů čerstvé zamilovanosti. Glenův odjezd zastihuje oba ve stavu krajního zjitření citů a nastoluje otázku: co bude pak? Má vůbec smysl svobodně utíkat do světa za možným dobrodružstvím, když to podstatné možná leží zde, jen šanci využít? Co zbude jiného, než jen vzpomínky: živé obrazy v paměti a tentokrát i slova, která Russell namluvil na Glenův záznamník první společné ráno po setkání…

Film, vyprávěný v souvislém tempu, v němž sice mírně zaniká pojem o čase a deadline Glenova odjezdu se zdá nejistý (ve scénáři prakticky chybí nervozita balení a příprav), stojí na skvělých výkonech obou protagonistů (Tom Cullen a Chris New) a náladotvorně komponovaných záběrech v matných barvách. Svůj debut Greek Pete (2009) si mimochodem Andrew Haigh ještě nasnímal sám. Vedle filmů Gun Hill Road (2011), či Romeo a Romeo (Romeos, 2011) se z nových počinů uváděných mimo soutěž jedná bezpochyby o nejlepší snímek letošních Mezipater; má-li se však stát kultovním i pro české prostředí, bylo by třeba, aby se některý z distributorů nebál jeho uvedení do kin. O zvýšenou publicitu by se mohla postarat také Česká televize (s níž Mezipatra ostatně spolupracují – krátké filmy z loňského ročníku jsou aktuálně k zhlédnutí v i-vysílání), žel ta zatím žádné programové okénko pro queer filmový klub nevytvořila.

Debuty Todda Haynese Jed (Poison, 1990) a Toma Kalina Swoon (1991) ze stěžejních retrospektiv programu znamenají pro filmové historiky a kritiky základní kameny amerického New Queer Cinema. Toto hnutí z počátku 90. let, jež zahrnuje i filmy Jenny Livingstonové či Guse Van Santa, vycházelo ze snah veřejně vystoupit proti negativním reakcím na homosexualitu a problematiku AIDS a díky vlně ocenění především z festivalu v Sundance rezonovalo nejen mezi filmovými diváky, ale i v celé společnosti. Formálně vynalézavé snímky, často podrývající tradiční žánrové prvky, pojí kromě explicitní LGBT tematiky také kritičnost a politická angažovanost v rámci nezávislé produkce.

Z dvojice hostů, jež Mezipatra letos přivezly (pražská masterclass Todda Haynese proběhla na půdě FAMU v sobotu 12. 11.), znají diváci většinou pouze Haynese, což je jednoduše způsobeno tím, že Tom Kalin se v dalších letech celovečerní fikční tvorbě nevěnoval a jeho druhý hraný snímek Divoká krása (Savage Grace) je až z roku 2007. Todd Haynes na svůj debutový úspěch (Jed získal v Sundance Velkou cenu poroty) navázal dalším z krátkých filmů a snímkem Safe z roku 1995 a svou pozici kultovního tvůrce dále prohluboval filmy Sametová extáze (Velvet Goldmine, 1998), Daleko do nebe (Far from Heaven, 2002) a Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (I’m not There, 2007).

Jed je inspirován vězeňskými fantaziemi z knihy Deník zloděje kontroverzního dramatika Jeana Geneta. Zároveň prezentuje tři úrovně a způsoby vyčlenění člověka z normalizované společnosti tím, že tematizuje reakce okolí na fyzické i duševní onemocnění postav, jejich deviace, queer orientaci a prohřešky. Komplikované vyprávění vychází z půdorysu tří paralelních linií: Horor je temným příběhem zmutovaným virem infikovaného lékaře, jenž je dohnán k sebevraždě, Hrdina fiktivním dokumentem zkoumajícím rodinné zázemí a motivace chlapce, který zastřelil svého otce a poté tajemně zmizel, a Homo, odehrávající se v prostředí věznice, naproti tomu jako jediný obsahuje explicitní homosexuální motivy (vztah mezi trestanci) a objevují se v něm i stylizované sekvence se symbolikou růží a modrého nebe. První dvě linie jsou ve „svých“ žánrech pojaty klasicky, byť ne tak jednoduché ve vyznění: Haynes totiž nechává stranou jednoznačné odkrytí pravdy (dokumentární linka) i rozřešení dějové zápletky (virovou nákazu, jež není eliminována, lze číst také jako přenos viru HIV). V netradičním a jinotajném ději z vězení, kam jsou zapojeny i genetovské inspirace, se pak otevřenost sexuálního aktu pojí s výrazem krásy a strachu ze zabití queer lásky. Poetika snímku, jenž místy připomene avantgardní filmy Kennetha Angera či starší tvorbu Davida Cronenberga, už ale trochu zestárla, nicméně komplexní struktura a epizodičnost vyprávění jsou už trademarkem a předností Haynesových filmů.

Tom Kalin ve snímku Swoon, který zpracovává skutečný zločin židovské dvojice Richard Loeb a Nathan Leopold ze 20. let, která při toulkách po Chicagu unesla a zabila nevinného chlapce (dané téma již ve svých filmech zpracovali Alfred Hitchcock a Richard Fleischer), vychází spíše z tradice modernistického stylu a francouzské nové vlny. Kalin, jenž je ceněným tvůrcem videoartu, své estetické cítění uplatňuje na úrovni vizuální stránky poutavého černobílého snímku (kamera Ellen Kurasové), i při zpracování závěrečných titulků, graficky nápaditých do posledního řádku. Chronologický vývoj událostí případu je zcizován subjektivním hlasem jednoho z antihrdinů, reálnými deníkovými zápisky a zpravodajskými šoty. Syrové a dokumentaristicky věrné pojetí se zároveň pojí s fotogeničností obrazů, expresivním svícením či estetizací dobové módy, přičemž souvislý rytmus hudebních nálad stupňuje zaujetí a napětí. Scéna vraždy přichází již v první třetině snímku: značný prostor je tudíž věnován výslechu pachatelů, při kterém se prohlubuje jejich vzájemný rozkol, soudnímu procesu a vstupu do vězení, kdy homosexuální poměr je po zhodnocení psychiatry považován za patologický jev a pro verdikt soudu brán jako polehčující okolnost, díky níž Loeb a Leopold uniknou trestu smrti. Kalinův fascinující ponor do šetření jednoho ošklivého případu a subjektivity podivínských milenců nemá ve výsledku daleko k atmosféře nihilismu a camusovského existencialismu.

K Mezipatrům patří i dokumentární tvorba, a to nejen jako zdroj diskusí a věcného prozkoumání klíčových problémů a fenoménů dané sféry, ale také bližšího seznámení s některými slavnými postavami queer hnutí či umění. Unikátní snímky z loňského programu, osobní experimentální esej Barbary Hammer Něžné fikce (Tender Fictions, 1995), či kolážovitý životopis Svět Keithe Haringa (The Universe of Keith Haring, 2008), letos nahrazuje portrét legendární kabaretní transgenderové umělkyně Vicki Marlane ve snímku Tahle noc nikdy neskončí (Forever’s Gonna Start Tonight, 2009). Za pozornost stojí také strhující film aktivistky Jean Carlomustové Sex za časů epidemie (Sex in an Epidemic, 2009), který je komplexní reflexí vzniku a vývoje nemoci AIDS ve Spojených státech, či dokument kontroverzního německého filmaře a hosta Mezipater v roce 2008 Rosy von Praunheima Kluci ze stanice ZOO (Die Jungs vom Bahnhof ZOO, 2011), jenž se věnuje z části podobné problematice.

Tento svižně zkomponovaný snímek se vrací do dějiště slavné knihy o drogovém pekle v centru Západního Berlína, kterou zfilmoval Uli Edel v roce 1981. Na bývalém nádraží se stále scházejí homosexuální prostituti, fungují zde erotická kina a gay bary, v nichž číhá nebezpečí pohlavních nemocí a závislostí. Režisér se prostřednictvím několika lidí z tohoto prostředí pokouší rekonstruovat cestu na pokraj bídy, z níž se složitým způsobem dostává zpět. Ve výpovědích se odkrývají osobní tragédie a nesentimentální příběhy, jež sirotky, ztracené teenagery či imigranty často teprve ve školním věku přivádějí na ulici, ke kriminalitě a prostituci. Zatímco třicátník Daniel se však po letech na drogách již snaží ze ztraceného života vymanit, hledá si „čistou“ práci a věří v klidné zítřky, začarovaný kruh se roztáčí nanovo s přívalem balkánských a blízkovýchodních menšin, kteří do Berlína přicházejí ochotně s celými rodinami a prostituci berou jako ideální příležitost, jak si vydělat peníze, které by pouličním hraním nezískali tak snadno. Dokument zkoumá situaci z více perspektiv, přičemž k té nejdůležitější patří pohled jednoho z dobrovolníků organizace SUB/WAY, jakési „armády spásy“ poskytující prostitutům zázemí, včetně lékařských testů a dealování kondomů přímo v barech a na ulici.

Přítomnost podobných snímků, jež sice nenabízí konkrétní řešení problému, ale svým důkladným a seriózním přístupem můžou dát lekci mnohým z českých dokumentů, snad svědčí o tom, že festival při svém výběru neutíká od palčivých témat k atraktivnosti a celková dramaturgie působí velmi ujasněným dojmem. Navzdory mizerné návštěvnosti některých titulů jsou Mezipatra koncepčně dobře připravenou akcí, s přitažlivým designem a svěží, vlídnou atmosférou – což platí při hodnocení z jakéhokoli úhlu pohledu. Zbývá se jen malinko strachovat, jaký další zásadní fenomén (poté, co NQC už mají za sebou) ještě Mezipatrům zbývá – snad přiblížit tvorbu gay a lesbických autorů z Asie? O izolovaném večírku pro úzce vyhraněnou komunitu však v žádném případě nemůže být řeč – festival se úspěšně otevírá světu.

Autor textu: Matěj Nytra