KVIFF: Korzet maskuje myšlenku za dobovou stylizaci, dokument o Lynchovi prostřednictvím esejí porovnává nesrovnatelné

Filmový festival v Karlových Varech kromě hlavních trháků programu uvedl také komornější snímky postavené na osobitém tvůrčím konceptu, které by se do českých kin běžně nedostaly. Mezi ně patří rakouské historické drama Korzet i esejistický esejisticko-analytický dokument Lynch/Oz.

Lynch/Oz

Analytický dokument Lynch/Oz (2022) stojí na zdánlivě volné argumentační tezi, že tvorbu jednoho z nejmysterióznějších amerických režisérů současnosti Davida Lynche do značné míry ovlivňuje kultovní pohádka Čaroděj ze země Oz Victora Fleminga. Dle slov režiséra Alexandra O. Phillipa předkládá snímek argument, že Lynch je v oné myšlenkové zemi Oz uvězněn.

Fragmentovaný dokument ovšem ve skutečnosti poskytuje mnohem hlubší svědectví nejen o Lynchově tvorbě ale o celé postmoderní kinematografii. V jednotlivých kapitolách pět filmových tvůrců a jedna kritička postupně prezentují spojení surrealistického režiséra a multižánrové filmové fantazie z roku 1939, které spojují se zamyšlením nad konceptem filmu jako takového. Část eklektického vyprávění se tak soustředí na autorství, další zase rozebírá oddělitelnost vztahu filmu a historie. Snímek sám neví, jakým směrem se vlastně touží vydat. Dokáže tak v téměř dvouhodinové stopáží hovořit prakticky o všem.

Nejvýraznějším kamenem úrazu snímku Lynch/Oz je mimo tématickou roztříštěnost samotný námět. Celý snímek pitvá tvorbu muže za oponou, jehož největším přáním je právě nebýt analyzován. Lynch sám často opakuje, že poselství podává na plátně a o možných interpretacích odmítá hovořit. Dokument stojí zcela v opozici této myšlenky –  za každým detailem hledá s akademickou pečlivostí tisíce významů a v závěru prezentuje jedinečný, byť neukotvený pohled na filmové médium.

Korzet

V centru kostýmního dramatu Korzet (2022) uvedeného v karlovarské sekci Horizonty stojí rakouská císařovna Alžběta Bavorská známá pod přezdívkou Sissi. Snímek začíná roku 1877 ve chvíli, kdy slaví své 40. narozeniny. S přibývajícími vráskami si císařovna čím dál více uvědomuje, že role aristokratického klenotu zašněrovaného v dusivém korzetu, kterou dosud zastávala, se blíží do velkého finále. Film sleduje Sissi v momentech, kdy začíná chápat, že se nad jejím místem na výsluní i skomírající monarchií stahuje stín. Panovnice se ztrácí ve změti svých pocitů, chladu vlastního manželství i nemilosrdném pokroku přelomu 19. století.

Sissi v podání lucemburské herečky Vicky Krieps, kterou za její výkon ocenila i porota v Cannes, není pouhou historickou figurkou ani naivní princeznou. Režisérka Marie Kreutzer se vyhýbá také zobrazení Sissi jako idealizované bojovnice za blaho velké monarchie. Ve Vídni nepopulární královna ve snímku ožívá jako komplexní postava se slabostmi i vrtochy. Panovnice na plátně znuděně omdlévá, flirtuje s muži, nedokáže najít cestu k vlastní dceři a nevědomky tak umožňuje historii, aby ji navždy uzavřela do škatulky povrchní ženy posedlé dlouhými vlasy a úzkým pasem.

Úzkostlivou věrnost zobrazení historických kulis a kostýmů kompenzuje režisérka zařazením moderních elementů. Sissi tak spěchá chodbami paláce za tónů moderní hudby, na harfu se brnkají o osmdesát let mladší melodie a do příběhu vstupují i mladší vynálezy jako například filmová kamera. Tyto prvky umocňují vnitřní zmatení, uprostřed kterého se Sissi ocitá. Kombinace historických kulis a moderní výpravy ukazuje mimo jiné to, že film podobně jako císařovna nedokáže zcela najít svou roli. Není dostatečně přesvědčivým feministickým poselstvím ani nespatřeným svědectvím o životě osoby, jejíž příběh dějiny natolik pokřivily.  Navzdory mírné zahleděnosti do sebe i občasné scenáristické prázdnotě se ovšem jedná o snímek, který si zaslouží nejen diváci, ale především skutečná historická předloha ústřední hrdinky.

Julie Šafová