Dívat se na české filmy je sebemrskačství. Rozhovor s Michalem Nohejlem

O Michalovi Nohejlovi jste možná poprvé slyšeli v souvislosti s jeho debutem Okupace, jenž patří k filmařsky nejvyzrálejším debutům za poslední léta. Ne, Nohejl není čerstvý absolvent filmové školy, ačkoliv k takovému dojmu může jeho prvotina svou svěžestí svádět. Jeho mentorkou na FAMU byla ještě Věra Chytilová a o celovečerní film se pokouší už zhruba patnáct let. Mezitím však získal značné renomé v reklamní tvorbě v úspěšném tvůrčím tandemu Duo Mods. Co stálo za tím, že si konečně dokázal splnit svůj dlouholetý sen? Proč zlomil hůl nad českými filmy a v čem tkví prokletí Okupace?

Proč jste svůj debut realizoval až nyní?

U mě to předtím byly takový cykly, které se opakovaly po nějakých pěti letech. Každý ten cyklus měl scénář, který se nějak vyvíjel, ale nikdy nebyl realizován, většinou z finančních důvodů. Neměl jsem moc štěstí, i když ze začátku to vypadalo nadějně. Byly do mě vkládány poměrně velké naděje a já jsem si fakt myslel, že vyjdu z FAMU a hned natočím film. To se povedlo až teď. Řekli jsme si, že zkusíme poslední možnost – vymyslet opravdu něco strašně jednoduchého. Nicméně vymyslet jednoduchý příběh a potom ho zrealizovat, to je hodně obtížné. Nám se předtím vždycky stalo, že ty scénáře se většinou nafoukly. Rozpočet na Okupaci ale zůstal velmi malý a většina lidí na tom pracovala včetně herců skoro bez honoráře.

Vy jste absolvoval FAMU v roce 2007. Jak s odstupem vzpomínáte na své studentské filmy a co na ně říkala vedoucí vašeho ročníku Věra Chytilová?

Já jsem s Chytilovou měl docela dobrý vztah, ona mě myslím měla ráda a moje filmy se jí většinou líbily. Jenže mají docela zajímavou historii, protože se všechny víceméně ztratily. Když se rekonstruovala budova FAMU v Lažanském paláci a škola se stěhovala, přenášel se i filmový archiv. Při tom stěhování se skoro všechny mé filmy ztratily. Mám snad dva z nich na VHS, ale jinak žádné neexistují. Jedním z nich přitom bylo velice ambiciózní reálový cvičení, měl to být asi celovečerní film, ale nepamatuji si, zda se nám podařilo do té stopáže dostat. Musel jsem ho odevzdat na klauzury a po týdnu jsem se pro něj vypravil do projekční kabiny, ale krabice s filmem zmizela.

A jak to dopadlo s vaším ročníkem z katedry režie?

Nás do prvního ročníku vzali asi šest a skončili jsme tři. U režie kromě mě nakonec nevydržel nikdo. S Věrou Chytilovou jsme se o tom bavili a ona říkala, že je to vždy sázka do loterie. Při těch přijímačkách, který tenkrát byly strašně dlouhé a náročné, člověk není schopen poznat, co v tom uchazeči je. Tak je lepší vzít do ročníku víc lidí a postupně se jich zbavovat, aby zůstali ti kteří mají opravdu talent, což se většinou nestává a je to špatně i pro ty studenty. Být  pět, v mém případě dokonce deset let na škole a myslet si, že jsem dobrej a že se mi potom následně v životě dobře povede, to většinou nefunguje. Já mám štěstí, že pracuji v oboru reklamy, takže tím se duševně udržuju v tom procesu.

Absolvoval jste se scénářem k Okupaci kolečko po producentech?

Proboha ne! To je smrt filmů a scénářů. Já jsem si řekl, že to dělat nebudu, protože to nemá smysl. Naštěstí jsem potkal Honzu Hlavsu, se kterým jsme byli spolužáci na FAMU. On si scénář přečetl, okamžitě ho pochopil a neměl žádný otázky. Akorát řekl – to se dá udělat, natočíme to. Já tomu po předchozích zkušenostech nevěřil. Honza říkal, že peněz je potřeba o něco víc, než si myslel, a že jediná možnost asi bude podat žádost na grant. To jsem se osypal, protože mám pocit, že producenti tady fungujou jenom na dvou stěžejních bodech, České televizi a Státním fondu kinematografie, a když se nezadaří ani v jednom případě, tak do projektu většinou nejdou. Já tomu na jednu stranu rozumím, na druhou stranu mám pocit, že se ani nesnaží sehnat peníze jinde. U nás bylo štěstí, že do toho dala vlastní peníze produkce UNIT+SOFA, což je dost nevídaný krok. Ono to bylo vlastně strašně chytrý, protože získali pro producentský debut levný film a nějaký kredit. I když ten film nemá odezvu, jakou bychom si představovali.

Pozdní debuty reklamních tvůrců jsou u nás většinou výrazné a vymykající se, čím to může být?

Já musím uvést, že se na českou tvorbu nedívám od filmu Cesta ven od Petra Václava. Měl jsem ho rád, považoval ho za výraznou postavu českého filmu. Potom jsem viděl Cestu ven a tak strašně mě to rozčílilo, až jsem nad ním zlomil hůl. Naštvalo mě, že se vůbec dávají peníze na takové filmy, přišlo mi to zbytečný a blbý. Zařekl jsem se, že se vůbec na český filmy už nebudu dívat, že to je sebemrskačství. Tudíž ani nedokážu odpovědět, protože jsem většinu současných filmů neviděl. Akorát pro mě bylo velké překvapení číst o pozitivních reakcích na debut Slávka Horáka Domácí péče. Ještě jsem viděl Tři sezóny v pekle a to mi přišlo strašně blbý. Já znal scénář, lidi, který to původně psali a kdysi se pohybovali kolem časopisu Vokno. Ten film měl ambici být mnohem syrovější.

Změnily se podle vás v reklamě tvůrčí či seberealizační podmínky natolik, že posílilo tíhnutí tvůrců z této oblasti k hranému debutu?

V oblasti reklamy vidím za těch šestnáct let velký posun, zejména co se týče kvality. Když jsem nastupoval, většina agenturních reklamních tvůrců měla obrovské ambice dělat nejlepší reklamy. To se výrazně změnilo. Teď jde víc o peníze a kvalita postupně z reklamy odešla. Jde jen o to natočit co nejvíc reklam za co nejmenší peníze, tím pádem jsou menší honoráře pro všechny včetně herců. Taky s tím souvisí rozmach technologií. Když jsem nastupoval, točilo se na film. Dnes si každý vezme kameru, co si koupí v tabáku, a má doma počítač, kde si video může sestříhat. Kvalita je pro klienty většinou druhořadá. Nevadí jim, že to vypadá blbě, jde jim hlavně o to, že to dokázali zrealizovat za pár tisíc korun.  Sám mám štěstí, že děláme poměrně velké značky, takže tam nějaké peníze občas jsou, ale rozpočty, normální v devadesátých letech jsou dávno pryč.

I když současnou českou kinematografii sledujete jen okrajově, stála za námětem Okupace snaha nahlédnout nedávnou minulost jinak než je u nás zvykem?

Takhle to nějak svým způsobem bylo. Na začátku byla historka, kterou nám vyprávěl kamarád. Nám se zalíbila, říkali jsme si, že by to mohlo pěkně zafungovat, protože má přesah a v dnešní době je poměrně aktuální. Dokonce, když jsme ten film měli hotový, tak to viděl jeden novinář a řekl, že díky Vrběticím nabyl na aktuálnosti. Od začátku jsem si říkal, že nechci dělat historický dokument, ale spíš podobenství, které by nepůsobilo tak šedivě jako jiné filmy z normalizace. Pro nějakou zkratku je to asi dobré, divák si může okamžitě tu dobu identifikovat, ale já to prostě takhle dělat nechtěl. Chtěl jsem z toho mít sám radost a zapojovat věci, které mám rád.

Scénář vznikal za spolupráce kameramana?

Ne, scénář jsem psal jen já s Vojtou Maškem a Markem Šindelkou. My jsme se s Markem setkali, když byl ještě na FAMU. Řekl nám, že se mu tahle historka hrozně líbí a že by z ní chtěl udělat absolventský scénář. Tak jsme se dohodli, pak to nějak usnulo. Po roce dvou jsme Marka opět potkali. Říkal nám, že na tu látku pořád myslí a že bychom se do toho mohli konečně pustit. A tak se nakonec stalo.

Prý jste s Vojtou Maškem už od mládí nějaké filmy tvořili?

My se známe asi od školky, takže je to dlouhodobý přátelství. Všechny, i ty školní filmy jsme dělali společně. Takže to byl logický krok, že to budeme zase dělat spolu, protože si rozumíme.

Mašek a Šindelka mají nyní rozpracovanou řadu projektů s ambicí neotřele posouvat domácí kinematografii. Jak jejich tvůrčí energii na základě společné spolupráce vnímáte?

Vnímám ji velice dobře. Marek je hrozně fajn pracovitej člověk. Ta spolupráce fungovala tak, že jsme se vždy sešli, začali si o tom povídat a pak Marek sedl k počítači, nějak to sepsal. Pak nám text poslal, my jsme ho s Vojtou okomentovali a Marek zase pak udělal další verzi. Takže to sepisování scénáře dělal on.

Potřebují si podle vás dnes Češi připomínat, jak to s tím národním hrdinstvím u nás vlastně je?

Zrovna ve vztahu k Rusku je film hodně aktuální. Dává najevo, že bychom to těm Rusům neměli darovat. My jsme se bavili o tom, pro koho ten film vlastně je. Říkali jsme si, že to bude pro naší generaci a pro ty, kteří tu dobu ještě zažili. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak, protože paradoxně hlavně mladí diváci vnímají ten film tak, jak jsem ho zamýšlel – spíše jako podobenství. Starší ročníky ho naopak vnímají jako historický dokument a útok na ně. Mluvil jsem s Karolem Sidonem, kterému se film líbil, ale pak za mnou přišel s tím, že si myslí, že to nebylo moc fér. Protože ty lidi prostě jinak nemohli. Nemohli za to, jak se chovali, protože člověk prostě neměl na výběr. Já si ale myslím, že není špatně si takhle dloubnout.

V jaké fázi vstoupila do vaší autorské představy lehce psychedelická audiovizuální estetika?

Basetu Střítěžskému jsem dal přečíst scénář a začali jsme se bavit o tom, jak by to mohlo vypadat. Probírali jsme tu normalizační šeď a já říkal, že takhle to ale vlastně nebylo. Já vyrůstal v osmdesátých letech a tu dobu jako až tak bezbarvou nevnímám. Chtěli jsme to udělat prostě barevný a to se týkalo i hudby. Skoro v každé recenzi se zmiňuje, že ta hudba je strašně nečekaná, že by tam člověk očekával nějaké hity normalizační doby. Když jsem psal scénář, tak jsme to zprvu postavili na písničce Kazachok, což byla taková úplně bizarní věc, která vznikla na objednávku někdy po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zpíval ji slovenský interpret Ivan Krajíček a je to strašnej bizár. My jsme s Kazachokem hodně operovali ve scénáři, ale potom, když se k filmu dostal Hank Manchini, se kterým jsem chtěl spolupracovat už u předchozích projektů, tak jsem si s tou písní najednou nevěděl rady. Vůbec se nehodila k tomu, co jsme chtěli udělat, spíš by divně trčela. Začali se shánět práva a zjistilo se, že jsou strašně drahá. Tak jsme nakonec písničku museli opustit a ponechali hudbu, kterou mám osobně rád a která je dokonce zpívaná anglicky. Je to taková hra. Pamatuji, že existovaly jukeboxy narvané zahraniční hudbou. Jezdilo se do zahraničí, vozily se desky. Budeme vydávat i soundtrack, v listopadu by mělo vyjít dvojalbum na vinylu.

Inspiroval vás váš oblíbený hudební styl už při samotném režírování a práci s mizanscénou – prostorem, pohybem herců? 

My jsme měli asi tři písničky, které Kill the Dandies! nahráli těsně před natáčením. Do tanečních scén jsme potřebovali, aby hudba byla hotová už předem a pracovali jsme s ní při natáčení. Zbytek se dělal ex post, ale ta původní hudba je dělaná přímo na obraz. Potom jsou tam další kapely, od nichž se použily jejich písničky, které většinou hrají někde v baru jako podkres.

Zaujmou také vaše volby v obsazení. Například Alexej Gorbunov není zrovna prvoplánovým typem zlověstného sovětského okupanta. Jaké uvažování o roli vás k němu dovedlo?

V mé původní představě to byl takovej hřmotnej hromotluk, někdo jako Vlado Müller. Postupně jsem tuhle představu začal měnit, protože mi to připadalo hrozně prvoplánové. Říkal jsem si, že by naopak bylo lepší uvažovat o subtilnějším člověku. Nakonec jsme na doporučení narazili právě na Gorbunova, který nevypadá ani moc rusky a navíc byl hodně malej. Myslím si, že Gorbunov do filmu dostal jinou energii, než kdyby v něm jeho postavu hrál nějaký Čech. Vnesl do filmu něco, co by se žádnému našemu herci nepovedlo. Až později jsme se dozvěděli, že velkou hvězdou na Ukrajině. Má za sebou sto filmů, natáčí ve Francii, po natáčení Okupace odjel natáčet s Van Dammem.

Zajímavé je také symbolické obsazení Vlastimila Venclíka, tvůrce trezorového filmu Nezvaný host, ironicky reagujícího na srpnovou okupaci. Jak jste s tímto rozhodnutím spokojen? Neměl tendenci k režijním, scenáristickým či pamětnickým poznámkám?

Měl tyto tendence. Já ho znám strašně dlouho, už z doby, kdy jsem chodil na gymnázium. Kamarádil jsem s jeho synem, kterého bohužel zabili. Když jsem točil svůj absolventský film, ten tedy ještě existuje, obsadil jsem ho a bylo to strašně zajímavé. Protože já mám hrozně rád improvizaci, studoval jsem ji u Vyskočila na DAMU a ten Venclík je prostě úžasnej improvizátor. On se nedokáže držet textu, nenaučí se jedinou větu. Ale když mu řekněte, co má dělat, on začne mlít a lezou z něho neuvěřitelné věci. Je to opravdu neřízená střela. Po více než dvaceti letech jsem ho znovu obsadil a on měl nápad, že by měl mít film jiný konec – představoval si nějakou schůzi s předáním moci u ředitele divadla. A celé natáčení otravoval, ale mě už to pak nebavilo poslouchat, působilo by to jako pěst na oko. Potkali jsme se na premiéře a říkal mi, že je zvědavej, jak mi to bude fungovat, protože si myslí, že ten konec, co jsem podle něj měl udělat, je dobrej a že mu to odsouhlasil i Jan Kačer. Když film skončil, dal mi za pravdu, že by tam ten závěr asi neseděl, ale i tak dodal, že si stejně myslí, že jeho nápad byl dobrý. V tomhle byl dost intenzivní. A taky má své scénáře, jeden dokonce domluvený s Pucholtem, a pořád je na place někomu dával.

Postava Milady se jako první objevuje na plátně a patří jí i dovětek (a tvář na plakátu), drží si odstup od ostatních, ale dokáže reagovat ve správnou chvíli. Je možné ji z tohoto důvodu za hlavní a jedinou skutečnou hrdinku v osazenstvu, morálně světlý bod? Jak jste o vyznění této postavy uvažovali?

Ona je taková čistá duše, pozorovatel, přes kterého by ten divák měl film sledovat. Pro mě je na tom nejsilnější, že ona jediná to odskáče úplně nejvíc. Jediná se nedozví, že Rus není mrtvý a ona vlastně bude žít do konce života s tím, že se podílela na jeho vraždě. To mi přijde jako silný motiv, jak se v posledním záběru třese zimou, popotahuje. Ve scénáři jsme měli napsáno něco takového jako že „vychází vstříc Husákovské normalizaci“. To mělo mít pro nás vyznění, že ona je tou hlavní obětí. 

Film je podle mě dostatečně otevřený širšímu publiku a cool pro mladou generaci – objevují se přirovnání k Samotářům i Tarantinovi. Přijde mi škoda, že je problém ho vůbec zhlédnout v kinech. Necítíte v tom trochu nevyužitý potenciál? 

Tohle to je hroznej průšvih a mě to opravdu štve. Je to souhra různých okolností. Domlouval se Febiofest, tam ale film nevzali, na Finále Plzeň ho ani nepřijali do soutěže. Proč to nešlo v Karlových Varech, když tam byly skoro všechny nové české filmy, to nikdo nechápe. My jsme pozvali Karla Ocha na první střih, ten z toho byl docela nadšený a říkal jak se mu to líbí. Mě to potěšilo vzhledem k tomu, jak je kritický a vybíravý. Pro nás bylo jasné, že Okupace do Varů půjde. Po měsíci ale Och zavolal, že to nepoběží v hlavní soutěži a zhruba po měsíci nám dali vědět, že film nechtějí ve Varech vůbec. Co za tím je? Já si myslím, že nějaká souhra věcí. Náhodou jsem potkal Miroslava Kalouska v nějaké hospodě a on se se mnou začal bavit a říkal, že to je jasné, protože prachy v karlovarském festivalu má Gazprom, a právě proto se jim to nehodí do krámu. Takže si myslím, že tam nějaká ruská otázka bude.
Další škůdce toho filmu je Bontonfilm, ten se na něj úplně vykašlal. Pohřbil distribuci i na Slovensku. Řeklo se, že Okupace půjde jen do malých klubových kin. A stalo se, že to jde v kině jednou týdne v odpoledním čase. Pokud si někdo film nenajde a cíleně na něj nejde, tak se k němu vůbec nedostane. Lidi se většinou rozhodují podle toho, že právě mají volno a jdou do kin na to, co zrovna v ten daný čas hrají. Proto teď producenti sami obtelefonovávali jednotlivé kinaře, kteří byli vstřícní, takže to vypadá, že snad budou Okupaci nasazovat víc v kinech.

A měli jste i očekávání co se týče cesty k zahraničnímu publiku?

My jsme žádné ambice neměli a osobně jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Až po natočení jsme si říkali, že to není tak špatný a že kromě těch Varů by to mohlo ještě někam jít. Ale je to taková česká věc a nebyli jsme si jistí, zda na to někdo jinde bude chtít koukat. Máme však první vlaštovku, protože nás vybrali do Tallinnu na festival Black Nights, takže v listopadu tam jedeme – to je jediný festival, co se zatím podařil.

V rozhovoru pro Český rozhlase jste nedávno zmínil, že nyní zlehka pracujete na adaptaci Stančíkova Mlýnu na mumie. Čím si vás tato látka získala? 

Já kdysi jel vlakem na v časopise jsem narazil na recenzi té knížky. Vypadala zajímavě, tak jsem jí koupil a o prázdninách jedním dechem přečetl. Říkal jsem si, že by to mohlo přesně zapadnout do téhle seriálové doby. Seznámil jsem se s Petrem Stančíkem a začali jsme o adaptaci uvažovat, jenomže já scénář nechtěl psát a on se nabídl, že by se toho ujal – když dokáže napsat román, tak by v tom byl čert, aby nenapsal scénář. Samozřejmě si na tom vylámal zuby. Nedokázali jsme dát dohromady ani normální synopsi, vždycky vycházela tak na šedesát stránek. Mluvili jsme o tom i s Vojtou Maškem, kterému se kniha taky strašně líbí, ale na takový běh na dlouhou trať neměl vůbec čas a upřímně ani nevěděl, kdo by něco takového zvládnul. Oslovil jsem také Mira Šifru a ten říkal, že by mu někdo musel zaplatit celý rok, aby na tom pracoval, ale nebyla to látka, která by ho osobně zaujala. Mému kamarádovi producentovi se nápad velmi zalíbil a koupil od Stančíka práva, začali jsme to nějak zkoušet, ale padlo to právě na tom, že jsme nesehnali scenáristu. Teď se to opět otevírá, snažíme se ve Francii sehnat koproducenta, ale je to v plenkách, podle mě to asi nedopadne. Kdyby to byla nějaká evropská koprodukce, mohlo by to být pěkné, ale já těmto megalomanským projektům nevěřím. Upřímně se mi do toho nechce a raději bych udělal zase nějaký levný film jakým byla Okupace – protože to je to nejlepší, co se režisérovi může stát.

Jakub Jiřiště